Loni jsem se na žádnou delší dovču s Karčou nedostal, takže v rámci zachování rodinné pohody a ukojení mých závodních ambic, bylo potřeba hned z kraje roku vycestovat za sluníčkem. Mnoho závodů v tomto období není, takže volba relativně rychle padla na Xterra South Africa. Nikdy jsem v JAR nebyl, závod vypadal atraktivně, komunikace s organizátory probíhala na jedničku a JAR byl i na Karčině wishlistu míst, která musí navštívit. Skrze Oťase z Fly4Sport bereme letenky, booking nám pomůže s ubytování a auto zmákne taky internet. Ráno 18.1. za tmy a ve sněhové vánici plníme auto a trochu nervózní jedeme do Prahy. Dopravní situace naštěstí není tak hrozná a vše stíháme. Let má však 3 hodiny zpoždění a to nám lehce nabourává plány s přestupem v Doha. Po více jak 26 hodinách na cestě jsme nakonec v cílové destinaci Cape Town a máme i všechna zavazadla. Haleluja. Bylo fajn opět normálně letět bez nutnosti roušky na obličeji a 8 kontrol naší negativity. Půjčíme rezervované auto a už si to metelíme z Cape Townu do místa závodu Grabouw (nějakých 50 km do vnitrozemí). Ubytujeme se v naší skromné vilce a jdeme na první prohlídku Afriky.
Na co se připravit a co je jinak:
· Je zde asi 10 oficiálních jazyků, ale anglicky se všude domluvíte.
· Časový posun je oproti ČR + 1hod.
· Měna je jihoafrický rand (1ZAR = 1,3 Kč). Za celou dobu jsme cash nepotřebovali a platili jenom kartou.
· Mají jiný typ zásuvek než v Evropě. Redukci lze koupit hned na letišti za cca 7 Kč, ale občas narazíš i na klasické evropské provedení.
· Mezinárodní řidičák není potřeba, minimálně v mém případě nekontrolovali.
· Bacha na řízení po levé straně vozovky, přednost zprava neexistuje a volant v autě najdeš na pravé straně u spolujezdce. Odbočovat doprava tedy moc nechceš.
· Cena benzínu Natural 95 je cca 26 Kč/l.
· Alkohol musíš koupit ve speciálním obchodě a ano, i pivo považují za alkohol.
· 3x denně je všude výpadek proudu po dobu cca 2 hodin, každý den trochu jinak.
· Na letišti jsme si koupili místní SIM kartu pouze s daty (5GB = 500,- Kč).
· Dlouhý kalhoty a oblečení do tepla rozhodně není potřeba brát. Nevím, proč jsem tím zaplácl polovinu kufru.
· Stopování je zde normální způsob dopravy a standardně ti za něj i zaplatí.
· Domácí jsou neskutečně příjemní a vstřícní. 90 % času se stále usmívají, takže předpokládám, že na něčem jedou, ale do toho jsem ještě neprokoukl.
Slamy, naše červené žihadlo a stopaři
Před západem slunce si ještě stihnu jednou projet celou trať cyklistiky a ověřit, že kolo je po cestě plně funkční. Lokální steak k večeři to jistí. Cena je více než přívětivá a test pivka z Afriky, také proběhl.
Ubytování, první letošní jízda v krátkém, večeře šampionů
Druhý den si z rána jdu ještě jednou projet cyklistickou trať (2/3). Na kole jsem byl něco okolo 90 minut, ale i tak jsem se stihnul slušně spálit. Sluníčko zde má sílu. Dopoledne a čas oběda je věnován prvnímu výletu podél pobřeží. Odpoledne opět závodní povinnosti - registrace, test běžecké trati a první seznámení se závodním jezerem. Dnes v neoprenu, protože se všichni tváří, že se v něm určitě bude závodit…
Den před závodem nechám tělo odpočinout a jedeme na nejjižnější cíp Afriky. Mylně jsem si myslel, že to je Mys Dobré naděje, ale správná odpověď je Střelkový mys. Zde se krátce projdeme, pokecáme s tučňáky, pojíme předzávodní pizzu a můžeme domů. Večer rozplavu, rozklušu, kouknu na online briefing a můžeme závodit… Předpověď vypadá ideálně: Příjemných 25°C a bezvětří.
Start závodu byl vypsán na 8:00, takže relativně příjemná denní doba. V brzkých ranních hodinách mě probudí déšť. Jdu to zkontrolovat, zda-li nemám halucinace, ale bohužel se nepletu. Od 4 hod ráno jsem toho už moc nenaspal a v 5:30 vstávám na snídani. Pošlu tam 2 toasty s medem a jdu naházet věci do auta. Za 10 minut jsme v centru závodu. Zaparkujeme a já se jdu ještě předzávodně rozjet na kole po trati. Stále lehce mrholí a je pod mrakem. Teplota naštěstí okolo 18°C, takže je vlastně příjemně. Po rozjetí uložím kolo se zbývajícím vybavením do depa a jdu se ještě rozklusat. Neopreny zakázány, voda se ohřála a má 23°C. V pohodě jsem připraven i na tuto variantu. Postupně se nasoukám do závodního dresu a přes něj přetáhnu swim-skin (plaveckou šprcku). Pomalu se odebereme na startovní pláž a déšť začíná zesilovat. Všichni místní jsou nadšeni, já tyto pocity nesdílím. Před kolika lety naposledy pršelo v Africe? Rozplávnu a zařadím se do první vlny vedle největšího favorita, domácího Bradley Weisse (2x zvítězil na MS v Xterra). 3 minuty do startu a ptám se Bradleyho proč je jenom v plavkách a nemá kombinézu? Odpověď mě lehce zaskočí. „Moje závodní kombinéza má kapsy a nedá se v ní plavat, swim-skin je zakázaný, pokud v něm tedy nechceš závodit i na kole a v běhu.“ OK, rychle tedy sundávám swim-skin a zvažuji převlečení do jiné rychlejší kombinézy, ale mám už jenom 2 minuty. Zavrhuji tuto možnost a raději držím výhodnou startovní pozici. Pěkně nám to začíná.
Ukládání věcí do depa a chvíle do startu (stále ve swim-skin)
Plavání – 2x 750m v sladkém jezeře po pravé ruce. Hromadný start pro všechny z břehu písečné pláže. Voda je sice krásně čistá, ale podobně jako v Prachaticích je zde nějaký rašelinový základ, takže viditelnost minimální. Alespoň dobře chutná a na běhu nebudou křeče. Prší a je mlha. Ideální mít tmavé zrcadlovky, které když nandám, tak skoro nic nevidím. Bojky jsou malé a špatně barevně označené. Start! Pár kroků, pár skoků a už 150 závodníků seká kraula. Nikde není mnoho záchytných bodů na které by se dalo plavat, takže držím skupinu a plavu instinktivně. Postupně se pole natahuje a žádná velká mela se nekoná. Na první bojce je již Bradley první, za ním age-group závodník a pak již já. Cestou na druhou bojku se bohužel hodně rozjíždíme. Já držím směr předjezdce na paddleboardu, ale kluci plavou lehce bokem. Na bojce se opět shledáváme, ale rozdíly jsou již v řádech metrů. Plave se mi dobře, ale jsem sám! Po soustřední v Srní s Lubošem Bílkem a jeho tréninkovou skupinou mám sílu, což u mě není úplně zvykem. Bradley je o level jinde, takže toho neřeším. Hlavní skupina je doufám za mnou. Při rychlém výlezu z vody zkontroluji spoji pozici. Ujistím se v tom, že jsem třetí se ztrátou do 20 vteřin na Bradleyho a pronásledovatelé jsou 10 vteřin za mnou. Skočím do druhého okruhu a rychle chytám tempo. Viditelnost je stále špatná, takže dnes hodně na hada. Měl jsem udržet kontakt s druhým závodníkem, to zas dostanu jebáka od Zbyška. Ve druhém okruhu se nic nemění a já uhájím svoji průběžně třetí pozici. V závěru začnu předplavávat pomalejší závodníky o kolo a pak už rychle do depa. Bradley mi uplaval o necelých 50 vteřin, ale musí se obléci, takže něco ztratí v depu.
T1 – Relativně dlouhý přeběh do depa mi umožní si rozepnout dres a stáhnout něco ze ztráty. Když přibíhám ke svému kolu, Bradley dokončuje oblékání své kombinézy. Já rychle beru helmu, nandávám ponožky, tretry a sundávám kolo ze stojanu. Mám nějakých 10 vteřin zásek na Bradleyho.
Cyklistika – 30 km je rozděleno do dvou různých okruhů po 20 a 10 km. Celkové převýšení 650m. 80 % trati vede po uzoučkých single-trackových tratích s kamenito-písečným základem. Zbytek tvoří širší zpevněné cesty s oranžovým prachem typickým pro Španělsko. Slabý déšť je nakonec opravdu náš přítel. Písek se udusal a je lépe průjezdný, prach se tak nevíří, takže vlastně opravdu výhra. Pouze brýle mám celou dobu na helmě. Prvních 3,5 km se stoupá a poté je již terén hodně houpavý a členitý. Na nic nečekám a zkouším smazat svoji ztrátu na Bradleyho. Ten si v úvodních metrech již za jízdy nandává cyklistické rukavice a díky tomu se na něj dotahuji. To zvládá i Adriaan Myburgh a rázem jsme vepředu tři. Tuto pasáž je potřeba přežít, ale zase to nechci úplně přepálit. Bradley postupně ukazuje svoji sílu a po 1,5 km se nám začíná postupně vzdalovat. Nástup ani není potřeba. Nahoře na kopci máme ztrátu okolo 20 vteřin. Následuje první sjezd a já nechci koukat na ničí zadní kolo. Dostanu se před Adriaana a jedu si svoje. Vybaven radami od Klokyho se činím a jedu na hraně svých možností. „V písku je potřeba více pracovat tělem než kolem, hodně krčit lokty a nesahat na brzdy.“ Jasný a jednoduchý! Hned druhá zatáčka mě málem vyhodila, takže se zase trochu zklidním a zvolním. Adriaan na tom není o mnoho lépe, takže ho rozhodně nebrzdím. V jezdivých pasážích a do kopce do toho maximálně šlapu, sjezdy jedu přibržděně a na jistotu. Bradley je stále na dohled a oční kontakt funguje jako magnet. Adriaan mě neudrží a začnu mu ujíždět. Za námi je již nyní díra. Okolo 12km je na nás nachystán nejvíce technický sjezd v místních skalách. Hodně kamenů, úzká cesta, nepravidelné zatáčky. Najel jsem si to před závodem 2x, takže o stopě mám jasnou představu. Hlavně zde neprorazit, rezervu jsem nebral! Neprojedu to nejrychleji, ale bez defektu a vycvaknutí. Za mnou stále nikdo a pod kopcem mám ztrátu 50 vteřin. Trať je označena pomocí mlíka, barevných fáborků, šipek na zemi z mouky a šipek na plastových deskách. Pod kopcem je malá změna trati oproti projetí, ale držím se značení. Najednou se objevím na křižovatce, kde poprvé není žádné značení. Trochu zpomalím a koukám okolo… Když není značení, jedu rovně. Postupně však začínám být nervózní… Žádné ujišťující značení a v písku pod mým kolem není stopa od Bradleyho kola. Sakra!!! Zastavuji, seskakuji z kola a co nejrychleji se vracím. Na křižovatce narazím na další 3 závodníky, kteří na sebe zmateně koukají. Rychle se domluvíme a vracíme se na poslední označené místo tratě, kde jsou naštěstí organizátoři. Na neoznačené křižovatce se mělo zahnout ostře doleva ☹. No nic, závod začíná znovu od začátku. Chvíli si za klukama odfrknu, občerstvím a zvážím možnosti. Jasně že jsem nasranej, ale to mi moc nepomůže a stále nic není ztraceno. V dalším kopci za to lehce vezmu a rázem jsme jenom tři. Následuje klesání po single-trackové cestě až do centra závodu. Zde hájím první pozici a brzdím vláček za sebou. 20 km za námi, projíždíme depem a já dostávám od Karči informaci, že Bradley je vysmátej s náskokem 6 minut. Hned na úvod druhého okruhu je 2minutový kopec. Vím to moc dobře, protože jsem se zde ráno rozjížděl a vložil 2min úsek v nadzávodním tempu. Hned při nájezdu do něj se zvedám a stupňuji tempo. Nyní to musím vydržet 2minuty a potom opět houpačka, kde si odpočinu. Pronásledovatelé mě nechávají jet a já buduji rozhodující náskok. Ve sjezdu do toho ještě šlápnu a rázem mám okolo 30 vteřin. Následuje nejvíce hravá pasáž, kdy jeden single-track střídá druhý. Lehce nahoru a lehce dolu. Prostředí v borovicovém lese si užívám a čím déle jedu, tím jsem větší kamarád s všudypřítomným pískem. Vyjedu z prořídlého lesa a už to hrnu do depa. Poslední skok a seskakuji z kola jako průběžně druhý závodník. Bradley má stále náskok 6 minut, takže zde je hotovo.
T2 – V druhém depu se moc nezdržuji. Pověsím kolo, skočím do bot, zahodím helmu a do ruky beru číslo, čelenku, brýle. Pronásledovatelé se pomalu blíží k depu a jsou dva. Budu mít náskok 30-40 vteřin.
Běh – Jeden 10km okruh s převýšením necelých 200m. Trať běhu je hodně podobná cyklistice a já se nakonec rozhodl pro volbu silničních bot. V písku trailovky stejně nepomohou a po rovině jsou pomalejší. Místy mi to dost připomíná běh v mém milované Prachově, takže jsem vlastně doma. Nevím, kdo je za mnou, takže jim to chci znechutit hned od začátku. Kluci budou bojovat maximálně o 3. místo! Počkám pár stovek metrů, než se tělo srovná s přechodem z kola na běh a zařazuji plný plyn. Kolo mě stálo dost sil, ale cítím se dobře. Křeče se neobjevují, hodil jsem do sebe už 2 gely (takže energeticky mi nedojde), déšť ustál a je příjemné klima. Na zhruba 4km běžecké tratě sbíhám z otevřeného vyprahlého prostranství do zelené oázy podél řeky. Množství fotografů se podezřele množí a já začínám tušit nějakou levárnu. Přebíhám říčku a všímám si značení, které mě vede korytem. Koukám před sebe a začínám to chápat. Přeskakuji z kamene na kámen jak horská koza. Voda je nejprve po kotníky, následně dosahuje holení a když ji mám po kyčle přestávám běžet a začínám plavat. Nečekaná změna pohybu a příjemné osvěžení celého těla. Po nějakých 50 m v řece vybíhám ven a musím se smát. To bylo dobrý! Stále se nervózně ohlížím, ale nikdo z pronásledovatelů se nepřibližuje a můj náskok je větší než 45 vteřin. Čím blíže jsem cíli, tím jsem si jistější, že udržím 2. místo. Závěrečný 1 km je již po písečném břehu jezera. Bradley to zvládl a na domácí půdě potvrdil roli favorita. Já díky nejrychlejšímu běhu dne dobíhám se ztrátou 3 minut na 2. místě a opět se mohu postavit na pódium. Pro třetí místo se doběhl taktéž domácí závodník Jonathan Benjamin. Na mě ztratil 1,5 minuty. Cílovou rovinku si po zásluze užívám a již nyní vím, že tento výlet nebyl zbytečný.
Gratulace klukům, pochvala Conradovi Stoltzovi za organizaci, slavnostní ceremoniál a pozávodní pivko/šáňo. Už při projíždění trati jsem byl nadšen a v závodě to bylo ještě lepší. Trať krásně plynula a kilometry rychle naskakovaly. Technicky to nebylo přehrocené, ale hravé. Závodník se nikterak dlouho netrápil do kopce a trať měla spád. Dle mého geniálně vymyšlená trať na relativně malém prostoru. I běh byl velice zábavný a přemýšlím, zda-li jsem jel někdy závod v hezčím prostředí?
Zpětně jsem se ještě díval, kolik jsem ztratil zajížďkou na trati a byly to 4 minuty. Ve výsledku velice důležité 4 minuty, ale Bradley mi regulérně na začátku odjel a trať znal jako svoje boty. Bydlí hodinu od místa závodu. Při náskoku 6 minut už nemusel na rozdíl ode mě riskovat. Při jeho průjezdu byla trať označena, takže asi duchové zasáhli. Škoda, mohlo to být ještě zajímavé, ale výsledek by byl pravděpodobně stejný.
Za závodu jsem byl opravdu nadšen, ale jakožto správný Čech, tu mám dvě ale 😊. Zvolit větší a lépe viditelné bojky + občerstvovačka na kole byla pouze formou kelímků. Bidon by byl mnohem lepší, ale to jsem možná zhýčkaný z Prachatic.
Prakticky ihned po závodě začíná zasloužená dovolená. Od půlky listopadu a celý prosinec jsem intenzivně makal, takže se týden volna vzhledem k dalším relativně vzdáleným závodům hodil. Karča měla připravený časový harmonogram na každý den. Projeli jsme ta nejvíce epic místa v okolí Cape Townu. Mimo již zmíněná jsem navštívili Jonkershoek Nature Reserve a West Coast National Park, vydrápali jsme se na Chapman´s Peak, neopomněli klasické monumenty ve městě Lion´s Head, Signal Hill a Table Mountain. Nakonec došlo i na Mys Dobré naděje, prošli se v dunách Atlantis a množství pláží ani nebudu vyjmenovávat. Místním slamům jsme se raději obloukem vyhýbali a minimálně já se cítil dost bezpečně. Karča na to měla trochu jiný názor a při větším zatemnění v našem okolí jsme se hrdinsky rychle pakovali do civilizace. Na druhou stranu se nám vyhnuly jakékoliv krádeže nebo jiné patálie. Za úspěch považuji i to, že jsem jenom 2x chybou špatného odbočení vjel do protisměru. Naštěstí bez následků. Po týdnu už toho máme tak akorát a rádi se opět vracíme domů. Byl to nezapomenutelný čas a škoda, že JAR není blíže. Především pro MTB cyklistiku, zde mají perfektní zázemí.
Další akce je soustředění na Gran Canaria s naší triatlonovou repre 8.-22.2. Potom zkusím na některém z březnových běžeckých silničních podniků vylepšit svůj osobák na 10 km. Uvidíme, na jaké hodnotě se zastaví čas…