Světový pohár v Karlových Varech, Czechman a Xterra Prachatice jsou dle mého názoru největší triatlonové závody u nás. Czechman už mám letos za sebou (https://www.petrsoukuptri.com/single-post/czechman-dieselov%C3%BD-motor-nem%C3%A1-takov%C3%A9-ot%C3%A1%C4%8Dky-ale-vydr%C5%BE%C3%AD), na Vary nemám výkonnost a Xterra v Prachaticích byla logicky jedním z mých vrcholů letošní sezóny. Celý víkend je svátkem pro offroad triatlonisty v malebném prostředí, s dokonalou organizací a světovou konkurencí. Letos se v Prachaticích z TOP10 světového žebříčku sešlo hned 10 závodníků, takže startovka čítající 44 elitních mužů byla slušně natřískaná. Počasí ředitel závodu Michal Piloušek oproti předcházejícím dnům objednal tropické a já se mohl jenom těšit + doufat ve vyladění formy na den D.
Příprava na závod šla dobře a já společně s Karčou dorazil do Prachatic již (až) ve čtvrtek navečer. Trať cyklistiky i běhu jsem si zde byl oprášit 3 týdny zpět, takže jsem měl dostatek času na specifickou přípravu v domácím prostředí. Ve čtvrtek jsem se ještě stihl registrovat a projet si závěrečný single track nad Prachaticemi. Díky tomu jsem zjistil, že akutně potřebuji nové brzdové destičky a nezapomenutelně si vryl do paměti zatáčku, kde budu v závodě před nájezdem přibržďovat 😊. Poslední prasácká večeře a šli jsme spát.
V pátek ráno hned na otvíračku skočím do cykloshopu a poladím kolo. Následně jsem Karčou odvezen na Libín, odkud pokračuji po MTB trati až do cíle. Ona zatím volí procházkovou variantu na nedaleký Plechý. Já jsem již v poklidu a na plně funkčním kole absolvoval 2/2 cyklistického okruhu. Ihned po příjezdu využiji oficiální myčku na kola a dám si Trečka do kupy. Odpoledne po návratu turistky ještě sjedeme na Ktišský rybník a rozplavu se na závodní trati. Oproti loňsku se plave po směru hodinových ručiček, ale především na vodní plochu rovnoběžně podél hráze organizátoři umístili plovoucí molo, z kterého se bude skákat. Další světový krok kupředu, který závodu dává větší kredit. Potom už následoval přesun zpět do Prachatic, předzávodní pizza a poslech rozpravy na náměstí, kde jsem doladil poslední nejasnosti.
Race day pro mě začínal v 7:00, kdy se budím. Šel jsem se na 25 min rozklusat. Následně uložil běžecké potřeby (boty, ponožky, kšilt a startovní číslo) do T2 a jdu koupit snídani. Do 10:00 polehávám v posteli. Chvíli se protahuji, chvíli dolaďuji poslední detaily na závod, skouknu pár videí z probíhajícího MS v cyklistice, ale hlava je stejně jinde. Stále si promítám různé scénáře závodu. Přemýšlím nad tím, zda-li jsem opravdu dobře připraven. Co jsem mohl udělat lépe? Kde to bude nejvíce bolet? Jak to asi dopadne? Desátá hodina je vysvobozením, protože opět začnu něco dělat. Naložíme kolo do auta a jedeme na cca 20 min vzdálený start ke Ktišskému rybníku. Zaparkujeme na oficiálním parkovišti, kde je naštěstí ještě dostatek míst a jdu uložit věci do T1. Zde vše připravím, 2x překontroluji a jdu se schovat do stínu. Stále je více jak hodina do závodu. I trenér Zbyšek dorazil a hned mě uklidnil slovy, že první kopec není tak hrozný. Prý ho vyjel a je to v pohodě (jel jenom 1/5). Živě si pamatuji, že právě zde jsem se loni nejvíce trápil. Probereme závodní taktiku, dle numerologie mého narození a dnešního dne dopředu spočítá výsledek a poreferuje o svých zraněních. Díky tomu zabijeme dobrých 30 minut. Lehce rozklusnu a jdu se nasoukat do neoprenu. Rozplavu a už se řadím do předzávodního koridoru pro ELITE startovní pole. S klukama si popřejeme hodně zdaru, žádné technické problémy a co nejlepší výsledek. Následně odpočítáváme chvíle, než nás jmenovitě vyvolají a dle startovních čísel se seřadíme na startovní molo. Teď už jenom podat 100% výkon a neudělat žádnou klukovinu. Vzpomenu si na hlášku Ondřeje Vetchého z filmu Příběh kmotra: „Hlavně se z toho neposrat!“
T1, T2 a náběh na startovní molo
Plavání – 1,5 km bylo rozděleno do tří stejných okruhů. Start skokem z mola a při dokončení každého okruhu následoval krátký přeběh s dalším skokem do rybníka. Start se mi relativně povedl a následovala klasická mela. Startovní pole se rychle dělí do dvou odnoží. Já jsem ve skupině více napravo, která díky ne úplně výhodné startovní pozici (měli jsme to lehce dál na první bojku) zaostává. Když to zjistím, snažím se dostat do druhé skupiny. Na konci prvního okruhu jsem opravdu na chvostu čelní skupiny. Těsně před výlezem z vody mi zavibrují hodinky, a to znamená absolvovaných 500 m. Trať tedy bude plavecky spravedlivá a přeběhy to trochu natáhnou. Po skoku se rychle dostávám do tempa a držím nohy svých předplavců. Ve druhém okruhu však ztrácím kontakt, když dva závodníci přede mnou odpadnou a odpojí i mě. Zjistím to pozdě a již se nedokáži zpětně vrátit. Při dokončení druhého okruhu jsem na čele skupinky pronásledovatelů, ale díra je již patrná. Při pokusu o efektivní skok navíc ztrácím plaveckou čepičku, takže moje sbírka rozšířena nebude. Závěrečný třetí okruh plavu sám a mohu tak držet svoje tempo nikým nerušen. Pocitově se mi plave dobře, ale čas ani umístění není nikterak slavné. Vodu opouštím po 20:31 min na průběžném 22. místě. Rozestupy jsou však minimální a zde se závod rozhodně nerozhoduje. Plaval jsem sice pomaleji, ale zato jsem ušetřil dostatek energie do dalších částí závodu.
T1 – Přeběh do 1. depa je oproti loňsku výrazně delší, takže je čas na svlečení neoprenu do půli těla. Když přiběhnu ke svému kolu, Karel Dušek sídlící hned vedle již opouští depo. Já do sebe rychle hodím rozdělaný gel. Začnu nandávat helmu a současně s tím dosundám za pomoci nohou neopren. Ten ihned dám společně s brýlemi do pytle a po vyháknutí kola ze stojanu vyrážím vstříc stěžejní disciplíně dne. Po depu se posouvám na průběžné 18. místo.
Cyklistika – 33 km je vedeno z místa A (Ktišský rybník) do místa B (Prachatice). Celkem na nás čekají tři stoupání s celkovým převýšením 975 m. Loni pro mě bylo rozhodující hned to první, kde jsem ztratil kontakt a hodně pozic. Proto jsem se právě na toto stoupání v tréninku, mentálně i v závodě maximálně soustředil. Rychle naskakuji do treter a míjím Karla Duška ve škarpě, který řeší lapálie s kolem. Zpětně zjišťuji, že při naskočení na kolo měl prázdné zadní kolo a musel měnit. To ho vyřadilo z boje o plánované pozice ☹. Já do toho šlapu dál a začínám ukrajovat první metry stoupání, které trvá cca 11 minut a vystoupáme 200 výškových metrů. Jedu rozvážně, ale svižně. Postupně sjíždím závodníky, kteří plavali lépe, a to mi dodává na sebedůvěře. Na chvíli se přidá i trenér Zbyšek, ale se slovy: „Asi bych to s tebou vyjel, ale nechci tě demotivovat“. Po pár desítkách metrů odstupuje a čeká na své další koně. Mám sílu, jede se mi výborně a v průběhu prvního kopce mě předjede pouze dánský potetovaný viking Jens Emil Sloth Nielsen. Bohužel ho nezachytím, protože závodník přede mnou tempo neakceptuje a vzniklou díru již nezacelím. Nicméně 3-4 lidi jsem předjel a jenom Jens sundal mě. Tahle matika se mi líbí. Následuje první sjezd a jezdivější pasáž. Zde se oklepávám a držím nastolené tempo. Když se chci napít, tak zjistím, že můj bidon byl někde vytroušen a s občerstvením budu muset počkat na další občerstvovačku (naštěstí nebyla daleko). Za mnou se postupně vytváří 5-6členná skupinka, která má nějakých 15-20 vteřin ztrátu. Já nepolevuji a pokračuji v sólo jízdě. To se ukazuje jako dobrá taktika, protože se skupinka dělí a po jednotlivcích mě sjíždí. Díky tomu mám možnost svezení s takovými XC legendami jako je Sebastien Carabin. Blížíme se však k nejnáročnějšímu stoupání dne na Libín, které trvá téměř 30 minut a nechci úplně přetočit budík. Proto ho po pár minutách raději pouštím. Myslím, že moudré rozhodnutí. V kopci dojíždím Itala Michele Bonacina a na chvíli s ním vytvářím dvojici. Postupně se k nám připojí ještě Švýcar Xavier Dafflon, ale ten má evidentně lepší nohy. Terén je hodně rozmanitý. Kamenité cesty střídají šotoliny nebo lesní cesty plné kořenů. Minuty ubíhají, a i když jsem tepově vysoko, tak se blížím k vrcholu. Nahoře dávám druhý gel dne a měním již prázdný bidon za plný. Nejdelší sjezd a další technické proplítačky po úzkých cestách v zelené džungli. Stabilizuji se ve trojičce závodníků a snažím se ušetřit energii. To se daří až pod poslední kopec. Je zde nová lesní objížďka plná nástrah. Kořeny přeskakuji, ale při průjezdu kaluže vybírám pravou stopu, a to byla chyba! Myslel jsem, že bláto bude max 10 cm hluboké, ale ihned při protnutí hladiny mi padá přední kolo do hluboké díry a zasekává se. Zákon setrvačnosti: „Těleso setrvává v klidu nebo v rovnoměrném přímočarém pohybu, dokud není nuceno vnějšími silami svůj stav změnit“. Isaac Newton to vymyslel skvěle a vše funguje. Já přelétám řídítka do ukázkového parakotoulu. Jako vždy mám kliku a kolu ani mně se nic nestalo. Nejvíc to schytala dlaň ruky, ale nic zásadního pro dokončení závodu. Větší problém je, že blátivá pasáž byla dlouhá. Já i kolo jsme se v ni komplet vyváleli a při znovu naskočení na kolo jsem zaprvé ztratil kontakt se závodníků, ale a to je horší zadruhé zablácená řídítka i ruce nemají moc dobrý vliv na ovladatelnost kola. Sjezd nějak přežiju a v závěrečném stoupání zpětně dojíždím dvojičku. Před vrcholem naposledy potkávám Karču, která mě informuje o průběhu závodu. Zde na poslední občerstvovačce dávám třetí gel a alespoň částečně se omývám vodou. Zatím jsem se svým cyklistickým výkonem spokojen a sil mám nečekaně „dostatek“. V závěru kopce se osamostatňuji a tvořím si náskok před závěrečným single trackovým úsekem. To je rozumné, protože mám dostatek prostoru a mohu si jet svoje tempo. Při dokončení poslední technické části, kterou dnes projíždím bez pádu, je otočka o 180°. Zjišťuje, že nějakých 10-15 vteřin za mnou je Jarda Kulhavý. Do cíle chybí 3 km v rychlém a jezdivém terénu. Zkouším náskok udržet, ale dobře si uvědomuji, že cíl nebude v T2, ale ještě mi chybí 11 km běhu. 1,5 km před cílem jsem tedy dojet Jardou a přilepím se na jeho zadní kolo. To se mi povede udržet až do samotného cíle cyklistiky. Do depa přijíždím na průběžném 18. místě a i když na čelo výrazně ztrácím, tak jsem si vědom toho, že jsem předvedl jeden ze svých nejlepších cyklistických výkonů. Uvidíme, co běh?
T2 – Ještě než doběhneme ke svým stojanům, dostávám se před Jardu. Zavěsím kolo za sedlo. Sednu na zem a začnu se soukat do ponožek, následně bot. Odložím helmu a za běhu již nandávám kšilt spolu s číslem na gumě. Depo opouštím na průběžném 17. místě.
Běh – 11 km ve dvou totožných okruzích s celkovým převýšením 330 m. Rozhodně to není úplně běhavá trať a je extrémně silově náročná. Velká část trati vede po single trackových tratích, a proto je zde hodně změn směrů, brdků a otoček o 180° v klopených zatáčkách. Stoupání jsou strmá a běhavé úseky po asfaltu směřují nahoru nebo dolů. Těžké na chycení rytmu. Moje nohy i po depu vypadají funkčně a rychle se dostávají do tempa. Kousek za depem dostávám od Karči informaci o tom, že cca 6 závodníků je do 2 minut a rozhodně je o co bojovat. Prvním okruhem proletím lehce a bez větších krizí. Po kopci je vždy bolavé roztočit nohy do svižnějšího tempa, ale ostatní trpí pravděpodobně více, a to mi dodává energii. V průběhu prvního okruhu smáznu 3 závodníky a posunu se na 14. místo. I mně je vedro a jsem rád za převahu stínu v lesních úsecích. Na občerstvovačkách beru, co jde. Střídavě se vodou ochlazuji jak zevně, tak vnitřně. Na trati je i Zbyšek, který více než moje soupeře hodnotí moji techniku běhu a doporučuje zkrácení kroku a koncentraci na efektivitu. Závod ještě zdaleka nekončí. Při zdolání nejhoršího stoupání ve druhém okruhu již musím přejít do chůze a téměř 2,5 hodiny závodu si začíná vybírat svoji daň. Přichází první velká krize. Zpomaluji a začínám bojovat sám se sebou. Krize přijdou vždy, je potřeba vydržet a doufat v rychlé chycení druhého (třetího, čtvrtého, pátého…) dechu. Chvíli to trvá, ale při jedné z toček o 180° spatřuji dva závodníky nějakých 20 vteřin daleko. To ještě dám, nyní to nezabalím. Z kopce roztáčím nohy a postupně se přibližuji. Jense Rotha z Německa zdolávám hladce a bez odporu. Francouz Gaëtan Vivien se však okamžitě zakousává a drží minimální odstup. To mě znervózňuje a snažím se navýšit tempo. V seběhu jsem však bez šance a čím běžím rychleji, tím blíže za mými zády je. Do cíle již méně něž 2 km. Pravděpodobně se vyplní moje noční můra o sprint finiši. Poslední občerstvovací stanice je 1,2 km před cílem. Frantík to udělá úplně stejně jako bych udělal já v jeho situaci. Když vbíhám na občerstvovací stanici nastupuje a začíná se vzdalovat. Rychle se poliji a jdu do stíhací jízdy. Následuje seběh po asfaltu, kde oba roztáčíme nohy do maxima. Cíl je ještě strááášně daleko, ale tady už se polevovat nebude. Oba jedeme maximální bomby a je jen otázkou času, než to jeden z nás zabalí. Kdo to bude, nevím, ale rozhodně ho to bude dost bolet. Na horizontu se zjevuje Zbyšek v pro něj typickém dresu zebry, který dobře odhadl průběh závodu a místo cílové rovinky se postavil do pro mě stěžejního bodu. Přece nepovolím před trenérem a pokračuji dál v úsilí. Díky nadzvukové rychlosti se začínáme nebezpečně přibližovat i ke švýcarskému závodníkovi Xavieru Dafflonovi. Nevím, kde se to ve mně vzalo. Všechno mě bolelo, ale zpomalit jsem nemohl. Technika šla stranou a já to rval vším, čím jsem mohl. Tvořím si drobný náskok a dostávám se i před Švýcara. Oba jsou však v těsném závěru a já jen doufám, že nešetří síly na závěrečný drtivý nástup. Prokličkuji mezibarákovou šikanou a jen pár stovek metrů po dlažbě mě dělí od cíle. Svět okolo jde stranou, já pouze překládám nohy, pumpuji rukama a snažím se udržet maximální rychlost. Ještě jeden závodník se objeví na dohled, ale již není z čeho brát. Cílem probíhám s tím nejhezčím pocitem, který může závodník zažít. Známá to kombinace únavy, hyperventilace, srdce vyskakujícího z hrudi, přehřátí, bolesti, žízně i hladu. Nic z toho však v cílové rovince necítím. Prožívám čistou radost, protože jsem to dokázal a vyhrál boj sám nad sebou. Poroučím se k zemi a až po chvíli z elektronické tabule zjišťuji, že jsem dokončil na 11. místě. Zaběhl jsem pátý nejrychlejší čas dne a posledních 1 200 m jsem držel tempo 3:05min/km, tepovku jsem vyhnal na 180 tepů (naposledy jsem byl takto vysoko v roce 2019 při závodě na 3 km v hale, kde jsem se marně snažil dostat před Honzu Čelůstku). Je hotovo!
Další neskutečný výkon si připsal Lukáš Kočař, který se konečně probojoval na stupně vítězů i v hlavním závodě a doběhl na 3. místě. Dalším z Čechů v cíli byl smolař Karel Dušek na 27. místě. 31. místo obsadil Jarda Kulhavý, 33. Tomáš Strnad, 37. Václav Bednarský, 39. Michal Francke a 42. Vojtěch Bednarský.
TOP3
Já jsem se závodem opravdu spokojený. Mimo plavání, které bylo průměrné, jsem předvedl na sebe výborné výkony. I umístění v opravdu světové konkurenci je slušné. Škoda toho jednoho místa, ale musím mít důvod se sem ještě vrátit 😉. Celý organizační tým okolo Michala Pilouška to opět posunul o minimálně jeden level výše a bylo to i pro nás závodníky patrné. Já jsem ocenil vodní startovní molo, změnu obou dep do prostornějších lokalit, více bariér a značení trati, která jednoznačně vedla závodníka správným směrem, elektronický cílový oblouk, více stánků s jídlem na náměstí především pro support teamy, funkční batoh, který byl součástí startovného a nemohu zapomenout na speciální edici Xterra pivka. Dozajista toho bylo více, ale důležité je, že se závod stále posouvá a má čím dál vyšší prestiž i oblíbenost u závodníků. Večer jsem omrkl slavnostní vyhlášení, dal pár pivek a pokecal s klukama. Krásný to den.
V neděli jsme ještě zafandili na short tracku, z kterého jsem se díky poranění ruky odhlásil. Na druhou stranu to bylo pravděpodobně vysvobození. Trať byla extrémně atraktivní, ale pro závodníky náročná a v mém podání by to byl více boj o holý život než závod. Tím jsme ukončili prachatickou misi a nyní musím zregenerovat, protože již tuto sobotu pojedu další světový pohár Xterra Germany.