Jak dlouho trvá, než zregeneruješ z téměř 3hodinového závodu, do kterého dáš 100 %? Den, týden, dva? Je horší fyzická nebo psychická únava? Já jsem se v Prachaticích opravdu vydal a prakticky celý týden byl v módu „chodící mrtvola“. Doufal jsem ve zlom v průběhu závodu, ale bylo těžké nastavit hlavu. Ta už někde vzadu měla splněno a přemluvit ji ve chvíli, kdy to opravdu bolí, je umění mistrů. Kalhoty jsem však rozhodně nestahoval a chtěl bojovat o co nejlepší umístění v kategorii PRO i zde!
Páteční short track jsem srabácky odmítl. Ruka po pádu v Prachaticích stále nebyla 100% a rozhodně jsem věděl, že mám větší šance v hlavním závodě. Sledoval jsem tedy z pohodlí domova a střádal energii na sobotní závod. Žitava je pro mě 3x blíže než Prachatice, takže jsem se mohl pohodově vyspat a po 8:00 vyjíždíme společně s Karčou do Německé spolkové země. Zittau leží v zemském okresu Landkreis Görlitz (Sasko). Už tou dobou byla venku slušná výheň, a to den teprve začínal. Okolo 9:15 jsme na místě. Proběhne rychlá registrace, očíslování kola a 30min rozjetí po trati závodu s vložením dvou svižnějších úseků. Kolo je plně funkční, nohy relativně OK, takže nic nebrání uložení věcí do depa. Do startu se následně snažím maximálně schovat ve stínu před všudypřítomnými slunečními paprsky. Ještě se stihnu rozplavat na první bojku a potom už jdu do závodního koridoru pro elitní kategorii. Jmenovitě nás vyvolají, ale díky pozdní registraci a málo bodům v A-čkových závodech si na svoje jméno chvíli počkám. Dle chuti se seřadíme na písečnou pláž do jedné lajny a čekáme. S německou přesností v 11:30 vše odstartuje a výstřel vypustí smečku 41 vlčáků do vod Olbersdorfer See.
Plavání – 1,5 km je rozděleno do 2 stejných okruhů s 3 bojkama po levé ruce. Mezi je krátký cca 20m přeběh po písečné pláži. Teplota vody je příjemná nad 24°C, takže neopreny zakázány. Start se mi vydaří a já držím krok s nejrychlejšími. Pár kroků, skoků a už plaveme. Tempo je v úvodních metrech klasicky zběsilé, že i Dominic Toretto by měl co dělat. Tuto část zvládám a rychle se zapracovávám do hlavního chumlu. První bojka má hodně společného s bitvou u Thermopyl. Rozdíl je v tom, že nás je méně a nemáme kopí. Jinak obdobná jatka. Od této chvíle je však relativní klid. Pole se natáhlo a je konečně prostor pro plavání. Pocitově se mi plave dobře. Při zvednutí hlavy jsem stále v hlavní skupině, a to mi dodává sebedůvěru. Druhá a následně třetí bojka. Držím se stále v nohách závodníka přede mnou. Bohužel před výlezem z vody ztrácím kontakt a mojí chybou (výkonností) jsem rovnoměrným tempem odpojen. Samozřejmě si říkám: „To je špatně“, ale nejsem schopen reagovat. Jedu na jednu rychlost a nejsem schopen podřadit. Zkusím to smáznout při výběhu a začátku druhého okruhu. Do druhého plaveckého okruhu vbíhám na průběžném 15. místě se ztrátou okolo 5 vteřin na chvost první skupiny. Dostanu se zpět do skupiny? No jistě!, že ne 😊. Prakticky celý druhý okruh plavu na Kevina sám. S nikým se nepřetlačuji, mohu držet své tempo, ale stále víc a víc ztrácím. Postupně začnu předplavávat pomalejší age-group závodníky, kteří startovali 3 minuty po nás. Vodu nakonec opouštím v popředí druhé velké skupiny, ale ztráta narostla na 1 minutu.
T1 – Krátký přeběh do depa ke kolu. Zde do sebe hodím jeden gel, nandám helmu a do krabice hodím plavecké brýle s čepičkou. Vyháknu kolo a pádím pryč. Vůbec netuším, co bude nyní následovat a jak zareagují moje nohy. Mohu jenom doufat, že mě bude provázet síla!
Cyklistika – 37 km je namotáno v jednom okruhu s převýšením 1 100 m. Já to mám v hlavě rozdělené na 3 stěžejní stoupání, ale bylo jich mnohem více. Největším strašákem se samozřejmě stoupání na Hvozd (Hochwald), který znají i cyklisté z Malevil cupu. Po rychlém depu jsem na prvním místě skupiny. Problém je, že nikdo není na dohled a sám to sjet nezvládnu. Úvodní metry tedy věnuji zapnutí treter a nastolení slušného tempa, které to závodníkům za mnou trochu znechutí. To se i daří, ale zhruba po 2n km se do čela protlačí Ruben Ruzafa a začne rozpoutávat peklo. Ať se snažím sebevíc, tak hák nefunguje a já si po chvíli vystupuji. Jediný, kdo je s ním schopen jet je Němec Sebastian Neff. Asi dobrej oddíl no… Zbytek skupiny zůstává s vyplazeným jazykem za mnou. Stále nás jede okolo šesti, ale vepředu se střídáme jenom 3 :-(. Úvodních 6 km rychle uteče a vjíždíme do lesa, kde začíná první stoupání. Nohy mě zatím drží a kmitají ve slušném rytmu. Jedu svižně, a dokonce sjíždíme odpadlíky z první skupiny. Před vrcholem nás všechny smázne Sloth Nielsen. Já si říkám, že by ta elektrokola měli zakázat, protože toto není fér 😊. Sjezd, trocha techniky mezi stromy a na kořenech. Začíná stoupání na Hvozd. Pod kopcem při křížení silnice potkávám kamaráda Michala Navrátila s ženou a prckem. Povzbuzují a informují o průběhu. Já se na více než heknutí nezmohu a začínám stoupat. Co mi ale udělalo upřímnou radost bylo, že Michal aktuálně vypadal hůř jak já (zpocenej, rudej, vyflusanej), a to tam dobrých 10 minut seděl ve stínu 😊. Kdo zná toto stoupání, tak ví, že opravdu není o co stát. Kopec jak prase s rozházenejma šutrama po všech stranách. Na mobilizaci páteře dobrý, ale závodit tady nechcete. Naštěstí ostatní s kopcem bojují více jak já a spíše zde získávám, než ztrácím. Zde se již naše šestičlenná skupinka definitivně dělí. Vrcholovou rozhlednu vidím opravdu rád, ale je ve slušné mlze. Takže s hláškou: „Až budeme nahoře, to teprv budou panoramata!“ rozhodně nesouhlasím. Na tachometru mám 12 km a já jsem KO. To byl však plán. Nastavil jsem si to tak, že od této doby to je již pohoda a já musím hlavně vyjet se skupinou sem. Pravda to úplně nebyla. Dvojička, do které jsem se doskočil nahoře na první občerstvovačce nezastavuje, má zpoždění. První technicky náročnější sjezd přežiju a potkám Rubena, který při snaze překonat rychlost světla defektoval nebo rozsypal kolo. Na konverzaci nemám čas ani náladu. Nyní následují jezdivější pasáže. Kopce nejsou nikterak dlouhé a je zde i více rovin po lesních cestách na občerstvení nebo vytřepání nohou. Vytvářím trojici společně s Peterem Lehmannem a Scottem Andersonem (oba domácí). Já drtím kopce a na klukách jsou roviny/sjezdy. Jsem rád za každou rovinatou pasáž po cestě, protože moje vnitřní baterky začínají blikat červeně. Neustálé sjíždění děr po sjezdech mi bere dost sil a já odpočítávám kilometry do cíle. Pravidelně míjím Michala s Vendy, kteří dodávají potřebnou energii a motivaci. V průběhu cyklistiky jsem je potkal snad 6x. Závěrečnou stojku, kterou jsem loni s kolem běžel, vyjíždím v popředí naší trojice, ale na vrcholu je hotovo. Jsem víc vyždímanej než hadr. Nahoře na zlomu ještě následuje boj o pozice do nejnáročnějšího sjezdu, ale toho se už neúčastním. Není z čeho brát a stejně bych je jenom brzdil. Cíl pro sjezd: udržet se v sedle a moc neztratit. Dole mám okolo 10 vteřin na Scotta, což je dobrý, ale dojíždět to nechcete. Moje stíhací jízda trvala dobrý 1 km a investoval jsem poslední zbytky energie, kterou mi dodal adrenalin ze sjezdu. Sázka na jednu kartu a řízení se mottem: „Vydrž, Prťka, vydrž!“ Nakonec se to vyplatilo, ale předlouho jsem to rozdýchával na 3 pozici. Kořeny, díry, louže nic neřeším. Jsem nalepen na zadní kolo Petera a snažím se zmobilizovat do provozuschopného stavu. Když se konečně vymotáme z lesa a najedeme na asfaltku, tak je to to největší vysvobození. Nyní jsem již přesvědčen, že to s klukama doklepnu až do cíle. Začneme se pravidelně střídat a cíl se přibližuje. Tempo jde dolů, a to se mi moc nelíbí. Odpočinek na hladké silnici v háku pomohl, a tak se především já se Scottem staráme o závěrečné kilometry. Přežít poslední techniku s umělými překážkami a vyndávám nohy z treter. Přejedu nadjezd pro diváky a seskakuji z kola. Dojíždíme relativně pohromadě na 14. - 16. místě.
Poslední fotka objasňuje, proč Michal vypadal hůř jak já...
T2 – Scott jde do depa na prvním místě. Já jsem hned za ním. Nebere si však ponožky a tím přetáčí přesýpací hodiny na svoji stranu o 10 vteřin rychleji. Já tam ještě pošlu kšilt a za běhu zapnu číslo na gumě. Dalších 10 vteřin za mnou je Peter.
Běh – 10,5 km se motá ve dvou stejných okruzích. Převýšení není alpské, ale i těch necelých 200 m v tom úmorném vedru stačí. Při proběhnutí v týdnu mi trať přišla oproti Prachaticím příjemná a věřil jsem si na ni. Co jsem si nadrobil, to si také sním. Když vystřílíš všechna esa, krále, královny a kluky na kole, tak ti zbydou jenom čísla. Nevím, zda-li jsem někdy byl na běh prázdnější. Pocitově se mi vlastně běží hezky, technicky jsem srovnaný, ale to tempo je šnečí. Sebemenší kopeček jdu pěšky a hodně se přemlouvám k návratu do běhu. Kontroluji sporttester a srdce buší vysoko, ale tempo je úplně jinde. Prakticky celý první okruh se trápím a vrcholem je skalpování zad o spadlý strom. Při jeho podbíhání jsem se brzy zvednul a nechal svoji DNA hluboko zapuštěnou v kůře. Když se daří, tak se daří… Těsně před náběhem do druhého okruhu se konečně dostanu před Scotta, ale moji radost mi ihned vezme Tom Fischer z Austrálie, který okolo mě proletí jako Road runner. Dokonale teď chápu pocit zmaru kojota ze všech dílů. Po 5 km jsem vážně zlomený. Moje nejsilnější disciplína je dnes směšná a mám toho tak akorát. Motivaci získávám po informaci, že všichni jsou KO a do 1 minuty je 5 závodníků. Pravděpodobně to byla lež, ale pomohla 😊. Zvláštní. Navzdory této fatální situaci jsem superlativně disponován novou silou v nohách, tělo přestává být mdlé, hlava najednou chce bojovat a já jsem během chvíle zpět v závodě. Potřísněn živou vodou (byla to vlastně jenom voda z občerstvovačky) se znovu zakousávám do závodu a zvyšuji běžecké tempo. Musím pokračovat krok za krokem. Krok přechází v klus. Klus ve cval a zde dnes končím. Na trysk jsem se již nedostal. Postupně se však dostanu před Jense Rotha a v samotném závěru i Sebastiana Neffa. Celkové 13. místo je mým dnešním maximem. Na loňskou TOP10 jsem nenavázal, ale jsem srdečně spokojený. Opět se závodilo #nakrev.
Smolný výkon bohužel zaznamenal Lukáš Kočař, který na posledních 6 km musel odstoupit z čelních pozic díky defektu zadního kola. I tak dokončil na celkovém 10. místě. Naopak snový výkon předvedl Karel Dušek, který byl nejlepším Čechem v cíli a bral 8. místo. V ELITĚ ještě startoval Tomáš Strnad, který obsadil na téměř domácí trati 28. místo. Pochválit musím i svěřence Honzu Berku, který celkově vyhrál svoji věkovou kategorii 30-34 let a předvedl vyrovnaný výkon.
Karel, Tom a Lukáš
Závod to byl z mého pohledu absolutně odlišný než Prachatice. Sice se z TOP10 ze světového žebříčku účastnilo 8 borců. Vynechal pouze Arthur Forissier (zranění ramenního pletence z Prachatic) a Sebastien Carabin, takže opět randál startovka, ale pořadí bylo hodně promíchané. Stejných 5 závodníků mě porazilo i zde a 5 které jsem v Prachaticích zařízl mi to dnes vrátilo. Ti 2 další nestartovali v Prachaticích. Tělo mě mile překvapilo a já si především vážím svého bojovného výkonu na kole. Rozhodně nyní musím zapracovat na plavání, protože toto je ostuda a očekávám podmínečné vyloučení ze skupiny Žralok Nová Paka A. Závod byl perfektně zorganizován, ale na Prachatice to nemá. Hodně mě zklamaly občerstvovací stanice na kole bez bidonů. V těchto tropech, které panovaly to bylo vražedné. Zajímavý je i zákaz kompresních návleků nebo celolýtkových ponožek. Já si je brát ani nechtěl, ale Vabr by radost neměl. Tratě na druhou stranu opravdu spravedlivé a technicky vyspělejší jezdci si zde musí chrochtat, komfort jednoho depa, dostatečná parkovací kapacita, lokalita zázemí závodu, luxusní raut v cíli, masáže a příjemná děvčata ve stanu s ambulancí. Vlastně to bylo fajn odpoledne. Opět se potvrdilo, že tělo je tak silné, jak silná je hlava. Tento článek ukončím hláškou typickou pro nás (Pod)Krkonošáky: To kyselo je moc kyselé. Ten bramborák je moc bramborovej a to vedro bylo fakt vedrový. Tak budu vzpomínat na tento závod.
Už jsem odjel na soustředění s naší triatlonovou reprezentací do Livigna, kde chci položit základ pro úspěch na Xterra World Championship v Molvenu. Předtím si ještě střihnu Mácháčského pohodáře 9. 9., kde zkusím obhájit vítězství z loňského roku.