Sokotra: Útěk z ráje

Po vydařených výpravách do Nepálu, Patagonie, Skotska a na Island jsem Karče řekl, že jakákoliv další destinace, která bude vzdálena více jak 1 000 km od rovníku je bez mé účasti. Šla na to chytře a vybrala ostrov SOKOTRA. Popravdě jsem o ní nikdy neslyšel a vůbec netušil, ve kterých vodách hledat, ale Google pomohl. Pro trojkaře (a horší) ze zeměpisu: „Sokotra je ostrov ležící v Indickém oceánu, v tropickém pásu nedaleko afrického pobřeží a je součástí Jemenské republiky. Díky své poloze a jedinečnosti nabízí příjemné klimatické podmínky pro různorodé aktivity a pro turisty hledající nevšední zážitky, ať jste nadšeným cestovatelem, dobrodruhem, milovníkem přírody, botanikem nebo vášnivým biologem, speleologem, rybářem či potápěčem. Sokotra vám odkryje část svého pravěkého bohatství, které byste jinde na světě v takové hojnosti a kombinaci marně hledali.“ Pro mě byla zásadní slova tropický pás, vášnivý biolog a hojnost. Nakonec jsem kývl a naše novoroční dobrodružství mohlo začít. Jak probíhalo naše cestování po jednotlivých dnech, zjistíš v následujících 5 053 slovech. Pohodlně se usaď, začínáme…

28. 12. Úvodem je potřeba zdůraznit, že celou akci opět organizovala Karča a já byl jenom spolucestující. Já šéfuji závody a ona dovolené. Jednoduchý jak facka! Po Karčině důkladné analýze všech možností nakonec kontaktovala majitelku společnosti www.socotra.cz (Socotra Exclusive Tours) Terezu Homolovou s požadavkem na 11 denní „zájezd“ all inclusive. Na nás už jenom bylo se jakkoliv dostavit do Abu Dhabi. Od té doby měla začít bezstarostná dovolená… Z Jičína v odpoledních hodinách jedeme autem na letiště do Prahy, odkud v 22:05 odlétáme do Dubaje. Před odletem samozřejmě stihnu tradičního Burger Kinga a vše je sluncem prozářené.

29. 12. Let Praha – Dubaj trvá cca 7 hodin, ale moc toho nenaspím. Kombinace stísněného prostoru nízkonákladovky, špatných filmů, hlavy plných myšlenek a mojí namlsaností z minulosti není ideální. Do Dubaje přijedeme v ranních hodinách a máme prakticky celý volný den. Skočíme na metro a jedeme do centra města Downtown Dubai. Zahájíme v jednom z největších nákupních center světa DubaiMall (takové naše Paladium), kde se občerstvíme. Spoustu obchodů a občerstvení jsem čekal, asi mě nepřekvapil ani podvodní svět a galerie, ale lední stadion jsem zde opravdu nečekal. Potom ihned omrknout nejvyšší obyvatelnou budovu světa Burj Khalifa o výšce 828 m. Zvažovali jsme i její navštívení, ale je potřeba dopředu rezervovat místa, a i když pomineme cenu, tak vše bylo plné. Stejně byl opar, takže to nemělo cenu. Spokojíme se tedy s procházkou okolo. Centrum je složeno z nespočitatelného množství mrakodrapů v nejnovějších architektonických stylech. Na druhou stranu není moc přívětivé pro turisty s kufrem a krosnou. Když už toho máme tak akorát, bereme taxíka a jedeme do našeho hotelu vedle letiště v Abu Dhabi. 130 km zvládneme za necelých 75 minut a řidiči dáme na naše okolo 1 800,-. Po cestě jsme docela KO, takže hned na pokoji usneme a trochu smažeme spánkový deficit. Já si odpoledne skočím do fitka a proplavu se na střešním bazénu. Centrum města je relativně daleko, takže na večeři zůstáváme v hotelu a jdeme brzy spát. Zítra vše začíná.

30. 12. (1.den) Budíček 4:15 a shuttle busem jedeme na 15 minut vzdálené letiště. Zde projdeme hned několika kontrolami a po úspěšném splnění všech požadavků nastoupíme na náš poslední let přímo na Sokotru. Let trval 2,5 hodiny a vzhledem k tomu, že sedíme u exitu, tak ho prakticky celý prospím. Po příletu hned na imigrační a při opuštění z letiště jsme odchyceni místním borcem (náš budoucí průvodce Nasser), který nás odvede bokem. Postupně zformuje naši  11člennou skupinu. Tereza nás všechny srdečně přivítá a rozdělí do 4 terénních aut (Toyota Land Cruiser). Já s Karčou vyfasujeme auto č. 1. Náš řidič je největší mazák Omar a vedle sedí Nasser, který mluví výborně anglicky. Vyrážíme do našeho prvního kempuv chráněné oblasti Dehamrina pláži Delisha, který je vzdálený cca 1 hodinu jízdy autem. Zjišťujeme, že zde není žádný signál, takže bude od telefonu na pár dní klid. Ihned po výjezdu se Karča ptá, zda se máme vzadu poutat bezpečnostními pásy. Nasser se otočí a s úsměvem na tváři se ptá proč? Tady jsi na Sokotře, nikdo se nepoutá. První dojmy po 10 minutách v autě? Je tu fakt teplo, okolo silnic je neskutečný bordel z plastu, všude běhají kozy a relativní chudoba. Při průjezdu hlavním městem Hadiboh (žije zde okolo 100 000 lidí) začínám chápat, kam jsme se dostali. Na otázku, proč je vše rozestavěné a nedodělané, dostáváme odpověď, že to je dodělané… Než dojedeme, tak stihneme ještě dvě krátké zastávky. Nejprve viewpoint na Nasserovu vesnici Ararhin, a potom hned vedle silnice objevíme charakteristickou rostlinu (jednu ze dvou) pro tento ostrov Pouštní růži (Adenium Obesum). Je to vlastně hodně přerostlá řepa, která je z větší části nad zemí. Příjezd do tábora zahajujeme královským obědem. Všichni jíme společně u jednoho velkého stolu, který je ze tří stran obehnán přírodním přístřeškem, který chrání před větrem i sluncem. Jídlo je řešeno formou švédských stolů. Standardně polévka, jedna nebo dvě přílohy (rýže/těstoviny), jeden druh masa (nejčastěji kuřecí/ryba), zelenina a ovoce. Neomezený přístup k čaji, kafi, vychlazené vodě a místní cole nebo spritu. Máme výhled na bílou písečnou pláž, tyrkysově čisté moře a skalní útesy tmavé barvy. Po obědě si rozebereme stany, které jsou vybaveny měkkými matracemi, polštáři a teplými dekami. Odpoledne chillujeme na pláži a užíváme v ČR chybějícího sluníčka. S blížícím se západem slunce je čas na sladkou svačinku v podobě nakrájeného ovoce (meloun klasický a žlutý) a něco na způsob koblihového těsta vyváleného v medu a černém kmínu. Sluníčko zapadá okolo 17:00 a od té doby je tma. Náš jídelní přístřešek je osvětlen řetězovým světlem, které známe z vánočního stromečku, a atmosféru vylepšuje plápolající oheň. U večeře konečně všichni poprvé společně pokecáme a nečekaně brzy po 20:00 jdeme spát. Zaujaly mě dvě věci: 1. Máme tady jednoho velkého dobrodruha ze Slovenska Samuela. Nevzal si spacák, lahev na vodu ani pevné boty. Na druhou stranu přibalil šampaňské na Silvestra, šnorchl a Starlink, aby mohl být všude online. 2. U nás doma narazíte nejčastěji na vrabce nebo kosa, tady se především okolo lidí pohybuje sup egyptský. Výrazně větší varianta vrabce. Tereza to okomentuje slovy: „Sup je trpělivý pták.“  1. den na ostrově za námi a mám jenom dobré pocity. Snad to bude v tomto duchu pokračovat.

31. 12. (2.den) Ráno vstáváme brzy v 5:30, protože je na dnešním programu začátek třídenního treku. V 6:30 již sedíme v autech a jedeme kousek za hlavní město na start treku do vnitrozemí. Omar rozjede klasickou arabskou diskotéku, která v kombinaci jízdy brzda-plyn značně otestuje můj vestibulární systém. Jsem rád, když zastavíme a naši partu rozšíří i místní beduíni s velbloudy, na které naloží potřebný materiál pro nadcházející 3 dny. My se balíme opravdu nelehko a máme jenom to nejnutnější. Spacáky i karimatky odevzdáme velbloudům. Vyrážíme z wadi Daneghan do nejvyšší horské oblasti Hagher ze severního pobřeží do středozemí. Jdeme hned vedle velbloudů, kteří to nikam neženou, takže je čas na kochačku stále pozvolna stoupajícím údolím. Po 2 hodinách chůze nás čeká první zastávka a už v 10:00 máme další královský oběd. Odložíme batohy a necháváme se od beduínů obsluhovat. Počkáme, než nám trochu slehne a vyrážíme na poslední 1/3 dnešního treku do kempu Adho Dimalah ve výšce 700 m.n.m., který se nachází v sedle mezi horami s krásným výhledem do údolí. Když vyjdeme nahoru, tak je nečekaně škaredé počasí. Celý den jsem byl krátké – krátké a nyní rychle hledám teplejší oblečení v batohu. Naštěstí se během pár minut obloha roztrhá a je znovu jasno. Nicméně výška je znát a teplota je opravdu znatelně nižší. Dnes to bylo celkem nějakých 8km s převážně stoupavým profilem. Znovu si dle libosti rozebereme stany a před svačinkou ještě vyrazíme na procházku do přilehlého okolí. Už se začínám orientovat v naší skupině. Jsou zde celkem 4 páry: já s Karčou, Slovák Jožko s doktorkou Anetou, Rakušan Roman s Jitkou z Hořic a nejzkušenější dvojice Jarda a Michelle, dále tu máme sólisty Sama (o něm již byla zmínka), Honzu a naši „vedoucí“ Adélku, která zaskakuje Terezu. Při procházce potkáme nějakého horského domorodce, který si podá ruku jenom s náma klukama. Holky jsou samozřejmě uražený, ale je jim od Nassera vysvětleno, že zde to je normální. Správný Arab se nikdy nemá podívat na jinou ženu, než je ta jeho, natož na ni sahat. Karča to komentuje slovy: „Tak ty budeš Arab.“ Po příchodu do kempu opět sváča a může začít silvestrovská párty. Beduíni přinesli dřívía nachystali jídlo. S prohlubující se okolní tmou výrazně klesá i teplota a já znovu lituji, že jsem si nevzal žádnou teplou bundu. Místní silvestra neslaví, takže pro ně je to jenom další večer v horách, ale dojde na živou hudbu s tancem, kde se nenecháme zahanbit.Hlavní hudební nástroje jsou kanystry na vodu nebo hrnec. Zábava se slušně rozjede, a i když si vůbec nerozumíme, tak se všichni skvěle bavíme. Vyzjišťuji, co znamená označení beduín. Jedná se o označení lidi, kteří žijí převážně v horách, nemají žádné školní vzdělání a jsou mistři přežití v přírodě. Dobře rozjetou párty ukončíme tak akorát (20:30)dohasnutím ohně a jdeme spát do našeho stanu. Bohužel zjišťuji, že moje nafukovací karimatka má díru a tak je to trochu na tvrďáka (na beduína). V noci jsem rád za teplý spacák, protože přes noc zde byla fakt zima (a to jsme kousek od rovníku).

1. 1. (3.den) Ráno se konečně trochu vyspíme, budíček je až na 7:00. Je pěkná klendra, takže na sebe dávám všechno oblečení, které s sebou mám. Po snídani vyrážíme k nejvyšší hoře ostrova Farah (1 519 m.n.m). Až nahoru to bohužel nejde, takže končíme okolo 1 350 m.n.m. Cesta je náročná a chvílemi všichni přemýšlíme, zda zde vůbec nějaké cesta je, ale vedoucí beduín Alli vypadá jistě. Postupně se otepluje (nejen díky pohybu), a tak vysvlékáme. Nahoře se nám na jedné straně naskytne krásný výhled na hlavní město u moře a na druhé žulové vrcholky jehel. Vše zdokumentujeme a stejnou cestou jdeme zpět do základního tábora (cca 3 hodiny pryč), který je již plně poklizený a velbloudi jsou naloženi. Pokračujeme více do vnitrozemí a začínáme klesat až k vádí (= přírodní koupací plocha v řece) Asqalh. Většina z nás využije příležitost pro osvěžení. Voda je příjemně teplá a průzračně čistá. Navíc kvalitní pedikúru zajistí přítomné rybky nebo menší krabi. Hned vedle ve stínu stromů máme rozložené koberce na obědovou pauzu. Poobědváme a máme další hodinku na vytrávení. Potom již pokračujeme údolím až do našeho tábora Dihamderhu. Krajina mi připomíná Zion National Park v USA. Skály do červeného nádechu, hodně kamenitý terén s menšími zelenými křovinami. Narážíme i na první Dračí strom (Dracaena Cinnabari), který je typický pro tento ostrov. Stromy vypadají jako deštník nebo obří houba a dorůstají do výšky až 10m. Cestou potkáváme ještě jedno větší vádí, ale sluníčko pomalu zalézá, a s tím slábne i jeho síla. Jediný kdo vleze do vody, je Vídeňák Roman. Potom už to máme kousíček do dalšího kempu vedle tekoucí řeky. Dnes spíme ve vyschlém korytu řeky, které je v období monzunů komplet zaplavené. Za dnešek máme okolo 15km a nyní spíme kolem 400 m.n.m. U večerního ohně přijde řeč na nebezpečná zvířata ostrova. Je zajímavé, že na ostrově je téměř úplná absence divokých savců či jiných predátorů. Z nebezpečných zvířat si máme dávat pozor na jedovatou stonožku dlouhou okolo 25 cm a tarantuli s modrými nožičkami. Jinak je to pohoda. Chameleon, škorpioni a jiný hmyz jsou téměř neškodní. Když se zeptáme, zda jsou i tady v místě kempu, tak Nasser stroze odpoví, že ano. Všichni se tomu zasmějeme, protože nám je jasné, že si z nás utahuje a chce nám nahnat strach. Nasser něco houkne na venku spící beduíny a do 5 minut máme v plechovkách jak chameleona, tak i dva škorpiony. Díky Nassere, hned se nám všem bude lépe spát. Několik členů naší výpravy okamžitě vstává zazipovat stany. Večer klasicky pozpíváme arabské odrhovačky a s úderem 20:00 jdeme na kutě. Boty dávám dovnitř stanu…

2. 1. (4.den) Ráno opět vše pobalíme, posnídáme a vyrážíme na závěrečnou fázi našeho 3denního treku. Sluníčko opět začíná hned od ranních hodin nabírat na síle a my vytahujeme opalovací krémy. Všichni včetně mě jsme se samozřejmě stihli spálit, takže jsme už opatrnější. Dnes začínáme kamenitým údolím v korytu řeky, a protože se potřebujeme dostat na náhorní plošinu nad námi, tak při opuštění koryta začínáme stoupat. Zion park skončil a krajina mi připomíná údolí nedaleko Maspalomas (Gran Canaria), kde s triatlonisty rádi běháme. Vše je hodně vyschlé, prašné a červená barva je nahrazena oranžovou, živáčka tady nenajdeš. Vlastně po celou dobu treku jsme na žádného turistu nenarazili a užíváme si samoty. Na náhorní plošině projdeme přes vesničku domorodců a po nějakých 8km končíme v lese Fermhin. Les je specifický tím, že je zde největší koncentrace dračích stromů na světě. Po dvou dnech, kdy jsme jedli na zemi, si všichni o to více vážíme stolů a židliček. Poobědváme a následuje tradičně kratší 3hodinová pauzička (2 prospím). Ve stanech je konečně matrace, takže já jsem v nebi. S blížícím se západem slunce jdeme na nedaleký útes s výhledem do krajiny na dračí stromy a odsud přes náš kemp pokračujeme na sunset viewpoint. Toto místo je již dostupné auty, a to bohužel zajišťuje nečekaně velké množství turistů, kteří narušují naši doposud komorní atmosféru. Po západu slunce zpět do kempu na svačinku, přece tu nezhubneme. Dnes přidává vítr na síle, takže i teplota jde znovu rychle dolů. U večerního vyprávění u ohně jsem rád za deku ze stanu. Dnešní hlavní téma jsou džinové. Jsou to mystické postavy spojení s ostrovem již od nepaměti. Ve vesnici před naším kempem jsme dokonce viděli hrob jednoho z nich. Jsou dobří i špatní. Zjevují se jenom jednotlivcům a v noci. To vysvětluje, proč všichni beduíni spí ve stanu pro 4 v 8 lidech a na záchod chodí po dvou. U nás bychom přirovnali k polednici, klekánici nebo duchům.Zajímavé bylo pozorovat, že opravdu všichni místní (nejen děti, ale i dospělí a beduíni) jsou skálopevně přesvědčeni o jejich přítomnosti a nikdy si z nich nedělají legraci. Všechno, co si nedovedou objasnit, je práce džinů. Z našeho pohledu by stačilo použít trochu logiky, ale to byl zbytečný boj. Každý máme z něčeho strach a tady to jsou evidentně tito démoni. Daň za krásný výhled ze stanu je vykompenzována větrnou hůrkou, takže jsme si v noci připadali jak s hlavou strčenou do repráku na techno party.

3. 1. (5.den) Ráno si odvážně přivstaneme na doporučený úsvit ve 4:40, ale jelikož je opar a nic není vidět, tak plynule pokračujeme v dalších 2 hodinách souvislého spánku. Po standardní snídani, která vždy obsahuje jinou variantu vajec, fazolí, humusu s cizrnou, zeleniny a místního chleba se opět pobalíme a vycházíme dokončit naše putování vnitrozemím. Máme možnost jet i autem, ale toho nikdo z nás nevyužije. Jdeme skrze les Fermhin a užíváme si pohledy na různorodost dračích stromů. Krajina dnes díky neobvyklým stromům připomíná zemi z Juského parku, pouze na dinosaury zatím nenarážíme. Postupně klesáme do kaňonu Derhur k dalšímu vádí, u kterého si odpočineme. Všichni moc dobře víme, že dnes konečně bude sprcha, takže se do vody nikdo nežene. V nejnižším bodě údolí mazácky nasedneme do aut a necháme se klukama vyvézt zpět nahoru na náhorní plošinu Dixam. Cestou chápeme, proč je zde taková úmrtnost tlumičů, převodovek, chladičů, os od kol a pneumatik. Tohle sjet dolů by měl problém i Kloky na endurovém speciálu. Nahoře je nám odměnou dominantní výhled do širého okolí a už je to jenom kousek do nedaleké vesnice. Je zde první možnost zakoupení lokálních suvenýrů a omrkneme i nově vysazenou školku dračích stromů z roku 2007. Potom už rovnou do Terezy centrály na jižní pobřeží Noged k Indickému oceánu na pláži Aomak. Rovnou znamená s dvěma rychlými zastávkami na viewpointy. Každá cesta má svůj konec, a tím dnešním je pevnost hned vedle bílé písečné pláže. Před hradbami jsou na písku rozesety stany a je nám jasné, že jsme doma. Všichni si užijeme další oběd a následnou sprchu. Já po treku dokonce lehce přeperu oblečení. Díky kombinaci silného slunce a větru je za chvíli vše jako nové. Fajn je i normální záchod, který také znesvětím. Po obědě si jdeme zachillovat na pláž, a když už máme dost sluníčka, tak zalezeme do stanu, kde si čteme. Zhruba jednu hodinu před západem slunce okolo 15:30 vyrážíme na nedaleké písečné duny u vesnice Hayf, kde zůstáváme až do západu slunce a užíváme si absolutního klidu písečných dun. Atmosféra silná. Cestou zpět se náš Omar rozvášní a mimo standardního zpěvu na arabskou muziku začne zběsile troubit a vylézat z jedoucího auta. Všichni ostatní se postupně přidají, takže cesta zpět je lehce nebezpečnější, ale o to zábavnější. Večer zjišťujeme nemilou zprávu a to, že skupina Čechů, která měla dnes odletět je stále na ostrově. Dlouholetý ozbrojený konflikt několika skupin na pevninském Jemenu podporovaných Saudskou Arábií a Spojenými Arabskými Emiráty se vyhrotil v odříznutí všech letů na Sokotru. Nás zde ještě čeká týden, takže jsme Terkou uklidněni, že naše skupina je v pohodě. Celá skupina to však samozřejmě začne okamžitě řešit, a i díky připojení k internetu máme po svatém klidu z hor. Nyní to ještě netušíme, ale téma letadel nás bude provázet až do samotného konce a je jedinou kaňkou na tomto výletě… Já využiji připojení k pořešení práce a cestou zpět si zatím nezatěžuji hlavu. Držím se dalšího moudrého arabského přísloví: „Orel se o mouchy nezajímá.“  

4. 1. (6.den) Ráno snídaně v obligátních 7:00. Zjišťujeme, že skupina, která měla včera odjet, zde bude ještě minimálně další 3 dny. Sedáme do aut a popojíždíme do 30 minut vzdálené jeskyně Dagub s netopýry. Poslechneme další příběh o džinovi a pokračujeme přes vesničku s nejstarší mešitou na ostrově (z roku cca 1970) na další liduprázdnou pláž, kde se před obědem osvěžíme. Odpolední program je věnován návštěvě místních. Holky se musí komplet zahalit a jdou domů k jedné rodině. Moc nevím, co se tam dělo, takže k našemu programu. Já společně s klukama a místňákama zajdeme zakalit čaj a pojíst pár datlí. Když jsme dostatečně občerstveni, je ten pravý čas, na zjištění největšího siláka. Využijeme k tomu 40-50kglodního šroubu (dle místních má 100kg, ale s tím bych asi moc nepohnul). Pravidla jsou jednoduchá: Vyhraje ten, kdo je schopen zvednout šroub nejvýše. Králem se stane slovenský dřevorubec Jožko. Před západem slunce pokračujeme dalším tankodromem z údolů nahoru do našeho dalšího kempu Kalisan. Od dnešního dne se již nikdy nebudu posmívat autům Toyota. Neskutečné, co to auto přežije a vyjede. Při jízdě nás napadá, jak to zde mají s autoškolou? Je to prosté, žádná zde není. Když máš auto, tak můžeš jezdit. Omar začal okolo 12 let. Nejsou zde žádné dopravní značky a na křižovatkách (moc jich není) se řídí pravidlem přednost zprava nebo silnější/větší jede. Nahoře máme další epický výhled do údolí a u svačinky vychutnáváme západ slunce. Večer z důvodu silného větru nerozděláváme oheň, a tak je naše povídání zkrácené. Jedinou dnešní kaňkou na kráse je volba stanu. Ten se v průběhu noci se silným větrem pravidelně bortí a mé pytle pod očima se prohlubují. Naštěstí Karču už mám, takže pohoda…

5. 1. (7.den) Brzká snídaně v 6:30 znamená napěchované dopoledne. Ihned po snídani scházíme do 30 minut vzdáleného vádí Kalisan. Jedná se o nejkrásnější, nejhlubší a největší vádí na ostrově, které je lemované bílými skalami s křišťálově čistou vodou uprostřed údolí. Díky časnému budíčku sem přicházíme opravdu brzy a jsme zde sami. Já neplaším a ihned neskáču do lákavé sladké vody. Pěkně si počkám na první sluneční paprsky. Celé vádí má na délku okolo 200m a je široké okolo 15m. Hezčí bazén jsem ještě neviděl, takže lehce proplávnu. Místo je opravdu wau a všichni si to tu užíváme. Díky větší hloubce vody je možné i zaskákat z bílých skal po obvodu. Nakonec do vádí nikdo nepřišel a po celé dopoledne jsme měli privátku. Na oběd zpět nahoru do tábora. Následuje zdlouhavá cesta po tankodromu s pár zastávkami a výhledy. Pravidelně potkáváme rozkvetlé pouštní růže a kadidlovníky. Před příjezdem do našeho dalšího kempu ještě stihneme hodinovou procházku po náhorní plošině Homhil s fotogenickým sladkovodním bazénkem Infinity pool. Je z něj skvostný výhled na Arabské moře a přilehlé skalní plošiny. Bohužel se opět celkově výrazně ochladilo a nikdo z nás do vody neleze. Prostředí je pastva pro oči a stále je co sledovat. Postupně sejdeme dolů k autům a dojedeme do nedalekého kempu Arherna pláži. Žranice a po debatě s Nasserem zjišťujeme, že jazyk, kterým se zde všichni místní baví je sokotřtina. Tento jazyk je absolutně odlišný od arabštiny a navzájem si nerozumí. Nová generace však již více upřednostňuje arabštinu z praktických důvodů (nevím jakých, protože 99% lidí ostrov nikdy neopustí) a starý jazyk vymírá. Odpoledne již trávíme v kempu a já dočítám knížku od Jamese Rollinse – Šestý zánika rozčítám další. Nyní ChrisCarter – Pozorovatel smrti. Mým nejčastějším nápojem zde je černý čaj s mlékem a hodně cukru.

6. 1. (8.den) Dnešní noc trávím trochu nečekaně venku pod hvězdami. Večer se mi rozjel kašel a pravděpodobně nikdo (především Karča) by se nevyspal, takže jdu kousek mimo naše stanoviště. Kašel se nakonec uklidnil, já usnul a ráno jsem si mohl vychutnat úsvit slunce. V 6:30 snídaně a po 7:00 jedeme do nedaleké gigantické jeskyně Hoq. Před odjezdem bohužel dostáváme zprávu z Drozda (Dobrovolné registrace občanů České republiky při cestách do zahraničí) o zrušení našeho letu a důrazným doporučením se co nejrychleji jakkoliv dostat zpět do ČR. Dobrá rada! Beztak už poslední 2 dny neřešíme nic jiného, takže tato zpráva ještě zlepší náladu… Raději zpět k jeskyni Hoq, ke které se dostaneme po hodinové chůzi do kopce. Jsem překvapen, protože cesta je prakticky celá vydlážděná kameny, a tak je chůze nečekaně příjemná. Přijdeme k ohromnému vstupu do jeskyně a postupně zapínáme čelovky nebo jiné svítilny. Vstupujeme do jámy lvové a jsme pohlceni zemí temnoty, stalagnitů, stalagnátů a dalších krasových jevů. Je neskutečné, jak je velká, jdeme 1km hluboko a koukáme jak netopýři. Po 1km se u jezírka obracíme, ale jeskynní systém je dlouhý neskutečných 10km. Ráj všech speleologů. Byli jsme obklopení čistou přírodou bez žádných jiných turistů, neskutečné. Potom se vrátíme zpět na základnu do kempu Arher, kde poobědváme. Následuje relax a odpoledne se jedeme znovu po pár dnech znovu osprchovat do přírodní sprchy venku na pláži (= roura s pitnou vodou 1m nad zemí). Odsud to máme již jenom kousek na nejvýchodnější cíp ostrova Ras Ersel, který obklopuje mnoho divokých a nedotčených pláží. Zde vyčkáme do západu slunce. Místo je magické nejen spojením Arabského moře s Indickým oceánem, ale i umístěním kostí žraloka obrovského či jiných vodních tvorů. Po západu zpět do kempu na sváču a večeři. Poprvé zůstáváme na jednom místě dvě noci. Večer trávíme všichni na mobilu a vymýšlíme náhradní plán cesty domů. Nikdo se k žádnému závěru nedostane, protože beztak nevíme, kdy poletí první let zpět z ostrova na pevninu. Zatím jsou všechny lety pozastaveny.

7. 1. (9.den) Ráno vstáváme ještě za tmy v 5:00, chceme s Karčou stihnout úsvit na dunách, které jsou hned nad naším kempem. Přejdeme silnici a začínáme stoupat na 250m vysokou dunu, za kterou se ještě rýsuje vápencový skalní masiv do zhruba 500 m.n.m. Původně jsme měli jít na úsvit všichni, ale jdu jenom já, Karča a Adéla. Karča to hodnotí jako špatnou morálku, já v tom spíše vidím lenost. Postupně se vydrápeme na vrcholky a užíváme si výhledu na moře. Zpět do kempu na snídani, a potom razíme do hlavního města Hadiboh na „shopping“. Ve městě se střetneme s Terezou, která nás informuje o aktuální situaci a ujistí, že dělá maximum proto, abychom se dostali do jednoho z evakuačních letů a co nejdříve odletěli. Ve městě jsou ohledně letů slušné zmatky a jsem rád, že to nemusím řešit osobně. Potom vzhůru do velkoměsta. Nejprve jde nakupovat Omar. Pořídí voňavku, olej do auta a chipsy. Nejprve to omrkneme, ale je to tu docela jednoduché, protože máme na výběr ze tří typů obchodů – potraviny, elektronika a vetešnictví. Já nakonec domů vezmu čaj a datle, více toho stejně „Made in Socotra“ není, úplně vše se na ostrov dováží z pevniny. Čeká na nás 1 hodina jízdy autem, v průběhu které se stanou dvě zajímavé události: 1. Projíždíme okolo letiště a konečně po týdnu vidíme první evakuační letadlo, které přistává a odváží první várku turistů na pevninu. Hurááá. 2. Zastavujeme u zaparkovaných sovětských tanků, které jsou zde zaparkované od 60. let minulého tisíciletí. Před příjezdem na naši poslední pláž jsme vysazeni o trochu dříve za druhým největším městem Qalansiyaha posledních 30 minut se projdeme. Nejprve se vydrápeme na skalku nad lagunou, ze které je krásný výhled a potom dolů k laguně Detwah Lagoon, kde jdeme po kotníky ve vodě až do našeho posledního kempu. Ten se nachází na další písečné pláži, kde je sice více turistů, ale zase zde máme společnou sprchu a normální záchody. Poobědváme a ihned vyrážíme za místní raritou Cavemanem. Jedná se o domorodce, který se narodil v nedaleké jeskyni a žije v ní dodnes. Nyní je mu okolo 60 let. U čaje nám povypráví o svém životě a ukáže, jak získává z moře potravu. Hned pod jeho jeskyní je ohromná mělká zátoka s vodou po kolena a hemží se to tu životem. Neskutečný, co vše zde během chvilky objeví. Začneme větší variantou místních slávek a ústřic, které ihned zasyrova ochutnáme. Následně chytne obřího kraba a ukáže rejnoka, kterého ulovil ráno. Když se ho zeptám, odkud bere pitnou vodu (neviděl jsem nikde žádný potůček), tak stroze odpoví, že z města. Lidi přivezou. Karča si v mezidobí o ostrý korál drobně rozsekne palec na noze a Caveman skočí do houští pro nějakou bylinku, která během vteřiny zastaví krvácení. Rozhodně zajímavej týpek. Z jeskyně rovnou na další ze západů slunce z vyvýšeného viewpointu a po večeři spát.

8. 1. (10.den) Je před námi poslední celý den na ostrově. U snídaně v 6:30 probíráme informace o včerejších letech na pevninu. Bohužel se 3 Češky do letadla i přes rezervované letenky nedostaly. Snad se tento scénář naší skupině vyhne. Zatím nic nemáme potvrzeného a čekámena místenky do zítřejšího letadla. Po snídani jedeme do nedalekého města Qalansiyah, kde půjčujeme dvě lodě. Fouká tradičně silný vítr, který vytváří velké vlny. Při otázce na Nassera, jestli to přežijeme, odpoví lakonicky: fifty fifty. Po moři jsme převezeni ještě více na západ podél gigantického skalního masivu, kde po hodině jízdy vystupujeme na prakticky soukromé a nekončící bílé pláži Shoab. Odříznuti od civilizace zde strávíme dopoledne. Cesta zpět je zpestřená střetem se skupinou delfínů a silnými vlnami. Vítr a vlny z lodi udělají pěknou houpačku a každý si užíváme dle svého. Karča zestárla o 2 roky a doteď emočně apatický Rakušan Roman se konečně začne upřímně bavit. Za sebou jsem jenom slyšel: Wow! Sehr gut! Wunderbar! Všichni adrenalinovou cestu přežijeme bez trvalejších následků a jedeme auty na oběd do našeho kempu v Detwah Lagoon. Odpoledne je poslední flákačka v našem táboře, kterou každý tráví dle svého. Dopíjíme poslední zásoby coly a spritů, opalujeme se a povalujeme po kobercích. Ti optimističtější si pobalí věci, já dočtu druhou knížku a rozčítám nejnovější kousek od Jo Nesba – Osamělý Vlk. Večer se mi bohužel dostaví daň za včerejší ústřice a já večeřím černé uhlí, suchou rýži a černý čaj. Okolo 22:00 je konečně potvrzen let do Jeddah (Saudská Arábie). Vše je však hodně orientační, ale jsme rádi, že s největší pravděpodobností z ostrova odletíme. Já ihned alarmuji Oťase z Fly4Sport a vymýšlíme plán cesty zpět. Nakonec naši letenku z Dubaje do Prahy necháme propadnout a kupujeme nové přes Athény. Nechceme nic riskovat a už chceme hlavně být doma. Ještě jednou velké díky za zařízení Oťasovi. Jdeme zkusit usnout a všichni doufáme, že to zítra klapne.

9. 1. (11.den) Budíček v 5:00 pro mě znamená aktivační rovinku na toaletu. Evidentně před odjezdem ještě něco shodím a dostanu se do závodní váhy. Posnídáme a v 6:00 odjíždíme na letiště. Zatím se nic nezměnilo a všichni věříme v odlet. Okolo 7:00 se potkáváme s Terezou na letišti, která nám předá vytištěné letenky. Sice se jedná o evakuační let, ale i tak je potřeba ho uhradit. Společnosti chytře vědí, že jinou možnost nemáme a každý den posunuli cenu o dalších 100$ nahoru. Naše cena se zastavila na 800$. Zde patří díky Tereze, která nás všechny založila. Já ani Karča jsme již neměli hotovost a kartami nebo převodem se nedalo zaplatit. Na ostrově není banka a bankomaty již byly bez peněz (stejně se dalo vybrat maximálně 300$). Projdeme všemi kontrolami i imigračním. V 10:30 opravdu vzlétáme a opouštíme Sokotru. Po nějakých 3,5 hodinách v letadle, které jsou pro mě peklem vysedáme v Jeddah. Při opuštění letadla se okolo nás vytvoří koridor vojáků, zaměstnanců letiště a čumilů, kteří si nás fotí. Jsme odvedeni na imigrační, kde všichni dostaneme 4denní bezplatné vízum do Saudské Arábie. Podle toho kam jedeme, jsme rozděleni do skupin a dostaneme jídlo na příděl (hranolky, kuřecí nugetky a houska). Zavazadla nemusíme vyzvedávat a znovu odbavovat, o to se prý postarají (takže počítáme s tím, že už je nikdy neuvidíme). My s Karčou máme další let až za 12 hodin, takže si nás všichni přehazují jako horký brambor, ale nakonec se dohodneme na dalším postupu. Já jsem dost nepoužitelnej, a tak Karča zajistí alespoň na 6 hodin Terminálový Hotel, kde se vyspíme. Potom jdeme řešit boarding pasy a čekáme u gatu. Na rozhozený trávící trakt zkouším kombinaci 2x CheeseBurger a kola z McDonalds, ale ani toto se moc dlouho neudrželo. Asi je to fakt špatný…

10. 1. – Před 4:00 ráno odlétáme z Jeddah a díky úplně volné trojce vedle nás, si krásně pospím. V Athénách jsme po 3,5 hodinách letu a máme zde cca 2 hodiny na přestup. Ten bezproblémově stíháme a už nám chybí jenom poslední díl skládačky. V Praze přistaneme okolo 11:00 a jsme lehce zaskočeni. Venku sněhová kalamita, že i na letišti je více silničářů odhazujících sníh než letadel, teplota okolo -5°C a naše kufry dorazí jako jedny z prvních. Jsme DOMA! Spolehlivá Octávečka naskočí na první pokus a cesta do Podkrkonoší rychle uteče. Konec dobrý, všechno dobré i přes přetrvávající sračku, kašel a rozřízlé chodidlo….

Moje stručné zhodnocení: Sokotra je ojedinělý a extrémně bezpečný ostrov. Po celou dobu jsme se nikdo necítili v nebezpečí. Pravděpodobně je zde více bezpečno než v ČR. Je smutné, že konflikty na pevnině se přenáší i sem. Největší krása ostrova je v minimálním turistickém ruchu a časté samotě, kterou už na mnoha místech světa nezažijete. Lze zde krásně zpomalit a vypnout. Příroda je pro nás Evropany jedinečná, ale asi bude hodně podobná jako v jiných arabských zemích. Rozmanitost ostrova, který má 135km na délku a 42km na šířku je neskutečná. Krásné písečné pláže, tyrkysové moře s podmořským životem, písečné duny, osvěžující vádí, zelené hory, ojedinělá flora i fauna, nekončící jeskyně, Sokotra toho může nabídnout opravdu hodně. Díky Tereze a klukům jsme měli více jak královský servis a v zemi chudoby jsme si žili jak prasata v žitě (4x denně jídlo, nepřetržitý přístup k vodě, vybavené stany, odpovědi na naše zvídavé dotazy, atd.). Jenom jsme se vezli a nemuseli absolutně nic řešit. Trek byl příjemným nabouráním následující rutiny v autech. Počasí nám vyšlo ukázkově a v tomto ohledu jsme měli kliku. Příště bych si rozhodně vzal více teplého oblečení, protože po setmění se i díky větru rapidně ochladilo. Na druhou stranu jsem nemusel brát dvoje pevné boty a klasicky jsem měl moc ponožek, spoďárů i triček (vše stačí 1x). Bylo fajn být pár dní mimo signál a internet. Vlastně mě mrzelo, že po návratu z treku (5. den) jsme měli prakticky nepřetržité připojení, a to byl konec společných večerů. I když je na ostrově patrná zaostalost a chudoba oproti Evropě, tak se možná mají lépe a jsou šťastnější. Byl to jako vždy silný zážitek a ostrov mohu silnějším náturám jenom doporučit.

Hodnocení hlavy celé dovolené (Karči): Oba máme procestováno nadstandardně hodně, a tak mě začaly lákat méně profláknuté destinace. Instagram je mocný čaroděj a asi před rokem na mě začaly vybíhat reelska ze Sokotry. A když jsem našla českou stopu přímo na Sokotře, nabízející kombinaci treku v horách a poznávačku ostrova, bylo rozhodnuto. Co se týče počtu mých navštívených zemí, jsem už určitě nad padesátkou a Sokotra bude v TOP 5. Uchvátila mě svojí přírodou, místními lidmi a zážitky navíc byly umocněny 5* servisem. Nejsem hazardér a podnikla jsem všechny dostupné kroky k tomu, abych eliminovala případná rizika cestování do nestabilní destinace, kterou Jemen je (registrace do DROZDu, pojištění, organizované cestování pod hlavičkou renomované cestovní agentury, a především perfektní informovanost o bezpečnostní situaci).  Sokotra není pro každého, ale přála bych všem, aby ji mohli vidět a zažít. A na závěr přidám i já jedno místní interní rčení, které nesmí vejít v zapomnění: „Pod velkým břehem mrštný pstruh se skrývá.“