Letos jsem chtěl vylepšit nejen osobní rekord na 10, ale i 21 km. Zvažoval jsem MČR v Pardubicích nebo Prahu. Pardubice jsou větší srdcovkou, ale bohužel mi termínově nevyhovovaly, takže jsem dlouho špekulovat nemusel. V úvodu sezóny jsem měl jasný cíl: 10 km pod 32 min a 21 km pod 1:10hod. To se postupem času ukázalo jako hodně odvážné, a protože matematika funguje, tak jsem musel trochu upravit očekávání. Cíl do Prahy byl atak hranice 1:11hod.
V pátek večer jsem pobalil vše potřebné nejen na závod, ale i na ihned navazující soustředění s triatlonovou reprezentací. Ráno už to jenom společně s Karčou naházíme do auta a jedeme do Prahy. Průjezdnost ideální a po parkingu na Hradčanské se metrem přemístíme do místa startu na Staroměstskou. Zde mi svěřenkyně Bára (nakonec si o 1,5 min vylepšila osobák a s přehledem se o 1 vteřinu dostala pod 1:40hod) předala moje startovní číslo a já byl připraven. Ještě rychlý rozklus, pusa Karče a jdu do koridoru s označením A. 10 minut do startu již stojím v davu 12 000 běžců. Přeskočím koridor a do poslední možné chvíle klušu po přilehlém chodníku. 2 minuty do startu svlékám starý hnusný oblečení a nechávám ho na zábranách. Protlačím se do první řady amatérů hned za profi běžce a sranda může začít. Viděl jsem zde hodně známých tváří, s kterými budu moci běžet, ale jistotou měla být Moira Stewart. Společně s domestiky chtěla atakovat hranici 1:10hod. Vzhledem k celotělové únavě v poslední době trenér Zbyšek nakázal jediné možné řešení - volný týden. Pocity tedy opět rozpačité, ale těšil jsem se, a to je důležité.
Výstřel z pistole nás vypustil na trať. Oproti triatlonu musím uznat, že to byl pohodový start bez větší strkanice. Hned se zapracovávám do davu a snažím se jenom minimálně přepálit začátek. Aktuálně je mým kontaktem triatlonista Pavel Wohl, který měl podobné cíle jako já. 1.km jsme prolítli tak rychle, že jsem ani nezaregistroval ceduli. 2.km u Palackého náměstí probíháme v čase 6:30min a to je akceptovatelné. U Železničního mostu se postupně obracíme o 180°a vracíme se zpět na Palackého most. Zde je i meta 3 km a v této chvíli nás dobíhá početná skupinka okolo Moiry a Terezy Hrochové. Na rozdíl od nás nastolili rovnoměrné tempo, a to strojově drží. Chytám se skupiny a užívám si atmosféru. Běžím zadrženě, protože si stále čerstvě pamatuji přepálení úvodu na tomto závodě v roce 2017. Za Palackého mostem se napojujeme na Strakonickou a běžíme směr Smíchovské nádraží. Skupinka se postupně zmenšuje a nečekaně odpadá i Pavel Wohl, takže se dostávám do virtuálního vedení mezi triatlety. Škoda, že nenastoupil Lukáš Kočař, Tomáš Mika nebo Filip Michálek, bylo by to zajímavější… 5.km a držím ukázkově plán s rezervou 1 vteřiny. Čas 16:44min. Běží se mi komfortně. Za 6.km je otočka o 180° a vracíme se zpět do centra. Běžíme stále po Strakonické, takže mám možnost zkontrolovat situaci za námi. Když vytuhnu, tak stále bude s kým běžet 😊. Na 7.km se naše skupinka začíná dělit. Tereza nestačí tempu Moiry a postupně si vystupuje. Já vydržím ještě o 1 km déle a prakticky na totožném místě jako v roce 2017 opouštím skupinu i já. Předtím tu nebyla Moira, ale běželo se na Evu Vrabcovou Nývltovou. Je to jenom krátkodobá krize nebo mám vážný problém? Každopádně zvolňuji a dávám Moiře bye bye. Super, už ani ženskou nejsem schopný udržet… Po pár desítkách vteřin jsem dostižen britským běžcem a ihned se za něj schovávám. Přeběhneme most Legií a po Smetanově nábřeží se vracíme zpět do prostoru startu. 10 km rozeběhnuto za 33:40min (ztráta 10 vteřin oproti plánu). Krize zažehnána a já pokračuji dál. Při přeběhnutí Mánesova mostu na Malostranskou sahám do kapsičky a dávám do sebe gel od Inkosporu, který ihned zapiji vodou na občerstvovací stanici. 11 km za námi a jsem dobrej, lehce začínám cítit pálení v předních stehnech, ale limitující to není. Gel nebo placebo fungují skvěle. Nyní 4 km po nábřeží na Libeňský most. Stále se držím za Britem Ewanem Shortem, který drží slušné tempo. Zpomalení skupinky s Moirou mělo za důsledek naše opětovné připojení zhruba na 13.km. Tepy jsou vyšší, ale nikterak to netlačím. Aktuálně jsem spokojen a užívám si běh ve větší skupině. Jediné, co mi ubírá na maximální spokojenosti, jsou stále se zhoršující stehna. Meta 15 km je těsně před Libeňským mostem a náš čas je 50:41 (ztráta 26 vteřin oproti plánu). Hned na začátku mostu mě vyhecuje fandící Lukáš Kočař s Marikou, takže se nechám vybláznit a jdu na čelo skupiny. Na konci mostu následuje seběh k ceduli 16 km a zde se poprvé ukazují přední stehenní svaly jako limitující faktor. Rád bych to více pustil a ušetřil trochu energie, ale bolest mě nepouští. Skupinou se opět propadám na zadní pozice. Ihned za mostem je občerstvovací stanice, kde se naše skupinka definitivně rozpadá. Moira evidentně zpomaluje a přidružení kluci ze skupiny drží konstantní tempo. Každý, kdo již Pražský půlmaraton běžel ví, že karlínská část je mentálně i povětrnostně nejhorší. To poslední, co tedy potřebuji, je zůstat sám mezi skupinami. Vydávám se tedy dopředu a držím dva kluky zuby nehty. Naštěstí jsem nezvolil žádné trpaslíky, ale kvalitní větrolamy. Na 18.km je poslední občerstvovací stanice, kterou probíhám bez povšimnutí. Postupně vbíháme do Těšnovského tunelu a já již začínám mít slušně namleto. Při výběhu z tunelu již definitivně ztrácím kontakt. Běh si už moc neužívám, stehna s každým dalším krokem bolí víc a víc, tělo je vyždímaný jak prádlo ze sušičky. Mezi 19-20.km jsem v pekle. Kombinace kostek a silného protivětru mi opravdu nechutná. Stehna jsou jako na žiletkách, a to ještě zdaleka nevidím cílovou rovinku. Dvořákovo nábřeží opravdu přetrpím a při průběhu 20.km na Čechově mostě mám čas 1:08:18 (ztráta 1:18min je již propastná). Čas už není hnacím motorem, ale stále se pozvolna přibližuji Danu Vejmelkovi (letos mě 2x porazil) a to mě motivuje. Dan funguje jako magnet. Nějakých 500 m před cílem ho polapím a jdu před něj. Dnes naposledy přebíhám Mánesův most a už jenom pár kostek, levotočivá zatáčka a jsem na červeném koberci. Tepovka je od cedule 400 m do cíle na maximu, všechno bolí, pálí, fanoušky nevnímám, a dokonce jsem ani Karču neviděl v cílové rovince. Hypnotizuji časomíru, které se postupně blíží k hranici 1:12:00. To si naštěstí pohlídám a zastavuji čas na 1:11:57 (čistý čas 1:11:55). To mi celkově stačí na 40. místo. Dokončuji jako 9. muž z ČR, 7. žena celkově a 1. žena z ČR.
Konečně si mohu sednout a ulevit stehenním svalům. Hranice 1:11hod nebyla pokořena, ale celou dobu závodu jsem bojoval a nevzdal závod v hlavě. Vylepšil jsem si osobní rekord z roku 2011, který měl hodnotu 1:13:52. 90 % závodu se mi běželo dobře a vážně jsem si to užíval. Velké díky patří Moiře, kterou jsem včetně domestiků Víti Pavlišty a Honzy Sýkory plnohodnotně využil. Po trati bylo opravdu hodně fanoušků i závodníků, kteří mě jmenovitě fandili a bylo to super. Běžím ve skupině elitních běžců a nejvíce podpory jsem dostával já 😊. Díky Karčo, Filipe, Tome, Matěji, Milane, Peli, Mariko, Míšo, Radku, Přemku, Ondro, atd. I to ve zlomových chvílích závodu bylo důležité.
Těsně za 3km
Za závod jsem se 4 x napil čisté vody (4,5 – 9 – 11 – 16,5 km). Prásknul tam jeden gel. Otestoval novou vlajkovou loď značky Mizuno s názvem Rebellion PRO. Myslím, že si s holkama budu rozumět. Otázka, kterou musím do příště vyřešit: Proč mám stále problémy s tuhnutím předních stehenních svalů? Není to poprvé a je mrzuté, že právě toto je můj limitující faktor, proč nedosáhnu lepšího času. Zkrátit krok, použít kompresní prádlo na stehenní oblast, nasypat více brufenů, zapracovat na větším náklonu trupu… Stále je na čem pracovat.
Ihned po závodě jsem se přemístil na Strahov, kde mě Filip Tlamka a Tomáš Kříž doslova naložili do auta a převezli do chorvatského Zadaru. Příjemných 10 hodin v autě, ale díku kluci! 14denní soustředění může začít a potom již zpět do triatlonového světa, kde jsem stále více doma.
PS: Taktika přepáleného startu se asi opravdu vždy nevyplácí, díky Lubo.
2023 5km 16:44 – 10km 33:40 – 15km 50:41 – 20km 1:08:18 – 21km 1:11:57
2017 5km 16:25 – 10km 33:41 – 15km 51:58 – 20km 1:10:33 – 21km 1:14:31