Oravaman: Vítězství nebo iPhone

Je potřeba se svým kostlivcům ve skříni občas postavit a skříň vyčistit. Jáod loňského pádu na kole právě na Oravamanovi 2024 mám limitující strach ve sjezdech (dokonce větší než předtím). Nejlepší způsob, jak se ho zbavit, je projet znovu moji osudnou zatáčku a zjistit, že to jde. Přeci nepojedu na Slovensko jenom tak, takže jsem spojil tento výlet se závodem a již počtvrté se postavil na start 14. ročníku ORAVAMANA.

Výjimečně jsme s Karčou vyrazili na Slovensko již ve čtvrtek odpoledne. Proběhla tradiční zastávka na jídlo v Terchové, Jánošíkova Koliba a já nevynechal svoje oblíbené švestkové knedlíky s tvarohem a máslíčkem. Potom už jenom kousek za Liptovský Mikuláš na malebné ubytování do lesa. Večer ještě procházka před spánkem a s chutí do postele. Předpověď na závod se naštěstí každým dnem vylepšuje, takže pláštěnka snad nebude potřeba.

V pátek chtěla Karča zdolat Bystrou (2 248 m.n.m.), ale počasí nevypadalo ideálně, a tak přehodnocuje svoje plány. Já jsem se dopoledne rozjel na kole a následně uložil kolo do 1.depa u Liptovské Mary. Po cyklistické trati zajedeme nakoupit do jednoty v Zuberci a ubytovat se v ověřeném penzionu z minulosti. Následoval oběd, registrace a uložení věcí do 2.depa. Poučil jsem se z loňska a PIVNÍ KILOMETR letos nevynechal. Lehce po 16:00 stojím na startu závodu, který spojuje příjemné s ještě příjemnějším. Čekal na nás 1km běhu (nakonec to bylo 1,2km) a v průběhu jsme museli celkem 4x zastavit na 0,25 ml Donovalského piva v kelímku. Mazácky jsem rozvrhl síly. Na první zastávce jsem byl třetí, na druhé druhý a na třetí již vedl. Závěrečnou minijedničku jsem si dokonce mohl vychutnat a po roce 2023 jsem si opět připsal vítězství na tomto prestižním předpretěku. Potom už jenom vyklusat, poslechnout rozpravu, navečeřet a spát. Zítra bude náročný den a jak říká organizátor: „Bude akonebolo.“  Večer ještě lehce sprchne, ale to je naštěstí poslední déšť, který přes tento víkend na Oravě proběhne.

Sobota začíná budíčkem v 5:10. Posnídám vafle s nutelou a marmeládou. Obleču se do závodního dresu a okolo 5:45 sedáme do našeho auta. Na start to je necelá půlhodinka. Mohl jsem využít hromadný autobus určený pro závodníky a jejich support, ale čím déle jsem v „domácím“ prostředí,tím pro mě lépe. Zároveň spím o minimálně 30 minut déle, což se také hodí. V depu jsem okolo 6:15 a začínám vše připravovat. Nalepit na kolo závodní stravu (2x gel a 1x sojový suk), umístím do košíků dva plné 0,5l bidony, pod sedlo přichytím kapsičku s telefonem a výbavou na případnou opravu defektu, nastavím správný převod, nastartuji garmina s uloženou mapou, na zemi rozprostřu ručník, připravím cyklistické tretry, ponožky, helmu, návleky na ruce, cyklistický dres, a když svoji pumpou dofouknu 3 cizí kola, tak se konečně dostanu i ke svému, které nafoukám na 5,5 baru. 20 minut do startu. Při oblékání neoprenu dám dva rozhovory. První pro slovenskou televizi Joj a nemohu vynechat hlas tohoto závodu Vláda Barona. Všem potvrdím svoje plány bojovat o 1.místo. Potom už fofrem rozplavat a ujasnit si plavecký okruh, který je letos díky nízkému stavu vody v Maře nový. Pusa Karče, která se mnou od rána trajdá po depu a nyní se stane hlavním informačním kanálem o průběhu závodu a zaujmout pozici v první řadě závodníků. Na startu hlavního závodu je nás celkem 231 z 20 různých států. Za největšího soupeře považuji Honzu Hradeckého, s kterým jsem se zde již střetl v roce 2022. Výborný plavec a silný cyklistika. Peter Žáčik zvítězil v roce 2019 a jako domácíse nebude chtít nechat zahanbit. Patrik Holeša patří ke stálicím tohoto podniku a pravidelně se umísťuje na bedně. Cizince jsem letos nestudoval, takže může překvapit kdokoliv, ale já věřím, že jsem kvalitně připraven a jsem zde schopen porazit kohokoliv. 

Plavání je dlouhé 2 km. Je rozděleno do dvou stejných okruhů po 1 km do tvaru písmene „L“. Úvod klasicky přepálím, ale díky tomu se vyhnu pohlavkované a rychle se usazuji na předních pozicích. Aktuálně je rychlejší pouze slovenská triatlonová legenda Pavol Šimko, kterému rád skáču do nohou. Nicméně po cca 300m se naše cesty rozchází, protože nedrží rovný směr. Na druhé bojce se střetávám s Honzou Hradeckým a pouštím první pozici. Zbytek prvního okruhu mu plavu v nohách a metry rychle utíkají. Před námi je kajak, který ulehčuje orientaci. Při výlezu z vody jsme oba extrémně opatrní, protože všudypřítomné kameny jsou nepříjemné a nechceme riskovat zranění již v této brzké fázi závodu. Při začátku druhého okruhu mám cca 5vteřinovou ztrátu a smečka pronásledovatelů za námi není daleko. Odhadem 10-15 vteřin. Druhý okruh je zpestřen proplétáním mezi pomalejšími plavci z krátké tratě, kteří plavou jenom jeden okruh a vystartovali 10 minut po hlavním závodě. Díky tomu ztrácím přehled o pozici Honzy a držím si svůj rytmus. 100 m před cílem jsem dostižen Meggie (MargarétouBičanovou) a po pár přátelských proplesknutích jdu na průběžně druhou pozici. Vodu opouštím jako třetí po 29:09 minutích se ztrátou 25 vteřin na Hradyho.

V T1 mám jediný úkol. Smazat ztrátu po plavání. Proto bleskově dobíhám ke svému kolu a kompletně sundávám neopren, který dávám do černého pytle společně s čepičkou a plaveckými brýlemi. Čistím chodidla, oblékám ponožky a nazouvám tretry. V průběhu polykám otevřenou přesnídávku a beru helmu. Cyklistický dres i rukávky zavrhuji, protože nechci ztrácet čas a házím je také do černého pytle. Ještě dám GPS tracker do závodního dresu a na krok shodně s Hradym opouštím depo. Stále nevím, zda jsem se zahozením oblečení udělal dobře nebo jsem si právě prohrál závod. Teplota je lehce nad 10°C.

Cyklistika je zde dlouhá 85km a musíme nastoupat 1 900 výškových metrů. Tam – zpět – tam. Prvních 5km je po rovině a rozjíždím zostra. Ihned následuje nejdelší bezmála 10km kopec. Úvod ještě jedu já na první pozici, ale rázem jsem vystřídán Honzou. Je patrné, že do kopce mu to chutná více než mě a já jenom akceptuji jeho tempo. Závod je bezhákový, takže se snažím držet rozestup 10-12m za ním. Kombinace vyšších tepů a nižších wattů není v úvodu cyklistiky pozitivní, ale věřím, že se mi nohy ještě rozjedou. Po prvním kopci logicky následuje první sjezd. Jak říká šéf cyklistické stáje SoudalQuick-Step Patrick Lefevere: „Kopec nahoru je těžký fyzicky, sjezd je o psychice.“ Zde by se mohly karty míchat, ale naštěstí zjišťuji, že Hrady je stejný nebojsa, jako jsem já. Držíme hodně bezpečnou šnečí rychlost a díky nemožnosti překročit středovou čáru silnice, tak i neideální stopu. Dole se terén rovná a já jdu opět na špic. V obci Zuberec poprvé potkáváme Karču a s odstupem času dostávám skrze telefon informaci, že máme náskok 2,5 min na skupinku 4 pronásledovatelů. S Honzou se pravidelně střídáme na špici a udržujeme přijatelné tempo. Já jsem dnes silnější po rovinách a Honza do kopců, takové jsou dnes karty. Při průjezdu mojí zatáčky, která již nese jméno „SoukyKurve“ si dávám setsakramentský pozor a proběhne mnou husina. Nicméně letos se udržím v sedle, důvodem možná bude to, že loni jsem to zkoušel projet na mokru v 50 km/hod. Letos jedu 25 km/hod a je sucho. Mám ji za sebou a zvesela mířím na otočku. Druhá otočka o 180° a naše první možnost se osobně střetnout se soupeři v protisměru. Náskok je okolo 2:30 min a skupinka je již více rozdělená. To nás uklidní. Společně zdoláváme další metry závodu a při druhém průjezdu Zubercem se střetáváme s našimi ženami, ale dopředu nás ženou i četné zástupy fanoušků podél silnice. Následuje nepříjemný rovinatý úsek v protivětru, který si beru na starost já. Karča posílá info, že 2 minuty za námi je Pavol Šimko, ale zde oba tušíme, že běžecky letos nebude tak silný jako v roce 2008 na Olympiádě v Pekingu. Podruhé projedeme okolo občerstvovačky v Hútech a v předposledním kopci pokecám s policistou, který jede jako předjezdec. Zjistím, že mě loni sbíral a drží mi palce k úspěšnému dokončení. Předposlední a nejdelší sjezd se snažíme přiblížit Tomu Pidcockovi při jeho legendární 12.etapě na Tour de France 2022, ale realita je blíže Tondovipo 9 kouscích z Dolní Blatné na skládačce. Nicméně dolů se dostaneme celí. Poslední otočka a znovu je před námi kopec. Měříme si náskok a zjišťujeme, že Pavol i Peter jsou daleko, ale na scéně se objevil nový střelec. Někdo v bílém dresu jede opravdu slušně. Má ztrátu necelé 2 minuty. Shodujeme se na tom, že to bude cyklista, který nepoběží, protože jinak bychom ho přeci museli znát… Kopec vyjedeme v podobném čase jako na úvod, a to mi dodává důvěru v to, že zas tak špatný výkon nepodáváme. Potom už převážně klesáme s větrem do zad. V cyklistice jsem nebyl schopen se Hradymu vzdálit, ale myslím, že i on byl za moji přítomnost vděčný a oba jsme si maximálně vypomohli. První dvě pozice jsme v průběhu cyklistiky udrželi a do cíle dojíždíme bok po boku. Náš čas byl 2:49:10 hod. To je o 5 minut pomaleji než v roce 2023, kdy jsem zde zajel svůj nejlepší cyklistický výkon.

T2 je letos trochu jiná než v letech minulých, ale za mě to byl správný krok. V minulosti jsi vše od organizátorů dostal, nyní je to více self-service. Po seskočení z kola nejprve vyndám telefon z podsedlové taštičky, který je i na běhu povinný. Potom odevzdám kolo organizátorům a jdu najít svůj pytel na stojanu v zastřešeném depu. Z pytle všechno vysypu na zem a začíná další puzzle. Trailové boty, kšiltovka, běžecká vesta s povinným vybavením a za klusu do sebe dávám další přesnídávku, kterou ihned na občerstvovačce zapíjím vodou. Hrady byl o 4 vteřiny rychlejší, ale to asi přežiju…

Běh je sice o 2km kratší než klasických 21km, ale závodník musí zdolat 1 250 výškových metrů, které koušou. Úvodních 1,5km je relativně běhatelných, i když stále do mírného kopce. Potom začíná ostrá stojka nahoru na Brestovou 1 932m.n.m., která je spíše o chůzi než běhu. Jdeme společně s Hradym, nohy mám OK, takže nepochybuji o tom, že mu po zdolání Brestové uteču. Míjíme Karču, která nám nabízí bohaté občerstvení, ale jsme oba v pohodě. Po chvíli přichází zpráva, že za námi je 2,5 minuty Švýcar, který běží opravdu dobře. Začneme se otáčet a pod námi vidíme bílý dres, který v pasážích, kde jsme šli, běží. Kdo to je??? Přidáme na chodeckém tempu, protože dle našeho je terén neběhatelný (Švýcar si myslí něco jiného). Po chvíli sahám na svoji běžeckou vestu a zjišťuji nemilý fakt. Z přední kapsy mi na posledních 50-100m musel vypadnout mobil. Co teď? Mohu se vrátit a začít ho hledat. Rozhodně ztratím cenný čas, Švýcar se přiblíží a Hrady mi cukne. Nebo se na něj vyprdnu a půjdu bez telefonu. Podrobná analýza mému mozku zabere 1,5 vteřiny. Pokračuji bez telefonu! Sebe i Hradyho ještě zkouším uklidnit tím, že se možná jedná o štafetáře. Dostávám však jasnou odpověď: „Letos zde štafety nejsou!“ To byl bohužel Hradyho poslední hřebíček do rakve, já rozhodně nedám svoji kůži lacino, a tímto tempem budeme brzy dostiženi. Z chůze začínám popobíhat a s Hradym se finálně rozdělujeme. Prakticky celé stoupání na Brestovou běžím (jdu) na hraně svých možností. Když se terén otevře, tak kontroluji náskok, který se nakonec zastabilizoval na 90 vteřinách. Věřím, že pokud budu první na kopci, tak to bude mít chrt ze země helvétského kříže složité. Nahoře jsem nakonec po 1:05 hodod startu běhu a cítím se jako starej vyždímanej hadr.Nová občerstvovací stanice s kolčou pomůže a já už jsem jenom starej hadr. Dobře vím, že i napohled vitální Švýcar na tom nebude o moc lépe. Bitva rozhodně nekončí. Hřebenovka z Brestové1 932 m na PrednýSalatín 1 624 m je dle mého názoru nejhezčí částí celého závodu a za dobrého počasí jako je dnes všem vřele doporučuji. Ještě aby ne po tak pekelném výstupu. Dolů běžím úplnou hranu a z kopce po suťových kamenech se snažím maximálně uvolnit nohy a splynout s terénem. Rozpomínám se na léta strávená v orienťáku, kde jsme toto trénovali. Přendávám nohy a snažím se nespadnout. Bohužel nemám telefon, takže netuším, co se děje s mým náskokem. Chci Švýcara v této části zlomit. Když přeběhneme hřeben, začíná ještě náročnější seběhová část lesem na parkoviště sjezdovky. Terén je přehnaně pestrý a dost neběhavý, samé kořeny a kameny. Zde se koncentruji na každý krok, protože podvrtnutý kotník je to poslední, co potřebuji. Těsně před parkovištěm už toho moje přední stehenní svaly začínají mít dost, ale zpomalit nemohu. Na předposlední občerstvovačcedávám malý pohárek piva a vybíhám vstříc posledním 7km závodu. Zde jsou již konečně běhavější pasáže, takže mohu nohy normálně roztočit a chytit rytmus. Chybí mi informace a nevím, jaký je Švýcar běžec, takže držím svoji hranu a běžím na doraz. Nohy drží a nic zásadněji nebolí. Po silnici dolů běžím okolo 3:35-3:45min/km, což doufám bude stačit. Rychleji stejně běžet nemohu. Poslední pytlík v lese a jsme zpět na silnici. Na rovinatých úsecích paranoicky kontroluji svůj náskok, ale nikoho za sebou nevidím. Poslední občerstvovačka je 2km před cílem. Napiji se koly a poliju přehřáté tělo vodou. Každým dalším krokem nabírám na jistotě, že letos se stanu opět vítězem. Po 5:28:26 hodinách se to opravdu stává pravdou a já protínám cílovou pásku jako první. Dokázal jsem to! Porazil jsem nejen všechny soupeře, ale vyhrál i souboj nad sebou a svým kostlivcem. Švýcar Nicola Buchs zaostal 5 minut (loni 4.místo na Ironman Hawaii 18-24 let, letos 2.místo na Ironman Lanzarote 25-29let a na Swismannovi) a Honza Hradecký již 7,5 minuty. V cíli si všichni dáme společně pivko, pogratulujeme, sdělíme dojmy Vladovi do mikrofonu a já mohu vyrazit na pátrací akci po telefonu.

Doplnil mě Tri Zorro, který nedorozuměním nestihl časový limit cyklistiky, a tak si alespoň touto formou prošel úvod běžecké části. Telefon jsme však neobjevili. Nicméně dle aplikace „Najít“ jsem zjistil, že můj telefon má nožičky a pohybuje se po trati. Tímto děkuji závodníkovi, který jej našel a donesl až do cíle. Pokud se mi ozve, tak pro něj mám velké poděkování a symbolický dárek. Potom sprcha na našem penzionu a odpočinek v posteli. Na 17:00 jdeme společně s Karčou zpět do centra závodu. Dáme jídlo, pokecáme, vyzvedneme finisherské tričko, absolvujeme vyhlášení vítězů a vyčkáme na společnou fotku. Ještě se chvíli zdržíme na afterparty, ale takovou výdrž jako Honza Hradecký nemám a dobrovolně se vzdávám. Zde jsem byl poražen.

Druhý den ráno ještě vytočím nohy a po snídani jedeme domů. Já mám pocit zadostiučinění ze svého výkonu, i když jsem stále cítil, že 3 týdny po Austria eXtreme Triatlonu ještě nejsem 100%ready. Vabra vážně nechápu. Karča má radost, že jsem letos přežil a srpnová dovolená na Islandu pravděpodobně opravdu proběhne. Super byla novinka dvou přidaných občerstvovaček na běhu a pro dokonalost bych ještě přidal koberec do výběhu z vody. Zvýší to bezpečnost i komfort pro závodníky. Závod opět nezklamal a splnil všechna moje očekávání. Pokud máte rádi kopce, pohyb v přírodě a již vás přestávají bavit tradiční rychlé půlky v ČR, pod sérií Ironman 70.3 nebo Challenge, tak mohu Oravamana vřele doporučit. Příští rok zde bude Mistrovství světa v extrémním polovičním triatlonu, tak uvidím, zda se popáté postavím na start… Nyní mě čeká Mistrovství Evropy ve sprint triatlonu s naší reprezentací v Mellile. Zde nezávodím, ale supportuji mladé i elitní závodníky.