Oravaman: Když to funguje, tak hlavně nic neměň

Když jsem loni proběhl cílem Oravamana jako vítěz, myslel jsem, že je to na delší dobu můj poslední start na tomto pretěku. V cíli jsem však zjistil, že v roce 2026 se zde bude konat 15.ročník a zároveň Mistrovství světa XTRI World Tour. Semínko pochybností bylo zasazeno. Rok se sešel s rokem a já opět stojím po pás v Liptovské Mare, tepovka se zvedá, pohledem sonduji konkurenci a poslouchám odpočet 8-7-6-5… Jsem připraven na obhajobu vítězství? Doufám, že ano.

V pátek ráno jsem probuzen budíčkem v 6:30. Posnídám a v 7:00 již jedeme společně s Karčou v plně naloženém autě směr Slovensko. Cesta rychle utíká a před 12:00 jsme v naší tradiční Jánošíkově kolibě v Terchové na oběd. Nic nevymýšlím a držím se tradice: fazolová polévka (turbo do závodu) a švestkové knedlíky (carboloading). Po vynikajícím obědě již rovnou do T1 na břehu Liptovské Mary. Před uložením kola do depa se ještě na 40min rozjedu na kole po trati cyklistiky pod první kopec a zpět. Následuje uložení kola do depa. Zpět do auta a po trati závodu dojedeme do Zuberce, kde kopírujeme léty ověřený postup: 1. Nakoupíme potřebné potraviny v místním Coopu, 2. v penzionu Pribisko se zaregistruji na pivní kilometr a zítřejší Oravaman, 3. jedeme na nedaleké ubytování. Vybalíme a já se jdu lehce rozklusnout. V rámci předzávodní aktivace vložím již avizovaný pivní kilometr. Mimo nastartování těla zde doplním i potřebné tekutiny na zítřek v podobě 4x 0,2l donovalského piva. Nakonec dokážu obhájit loňské vítězství a potvrdím si, že v pití mám formu. Běh jsem nejrychlejší neměl… Je tento závod před Oravamanem totální blbost? Rozhodně ano, ale začínám být pověrčivý a v roce 2024 jsem tento (před)závod vynechal a dopadlo to špitálově. Nechci historii opakovat a držím se toho, co fungovalo v minulosti. Po závodě se jdu omýt a dnes již naposledy skočíme společně s Karčou do pensionu Pribisko na oficiální zahájení akce. Poslechneme rozpravu, pokecáme se známými tvářemi a jdeme bydlet. Povečeříme, vše připravíme na zítřek a s nečekaně klidnou hlavou jdu okolo 21:30 spát. 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Budíček je nastavený na 4:30, ale od 3:30 již beztak koukám do stropu. Tělo je stále v teple pod peřinou, ale hlava již zdolává první metry závodu a řeší všemožné/nemožné varianty průběhu závodu. Ve 4:25 vstávám a začínám postupně aktivovat tělo. V mém případě vždy zabere nejlépe jídlo, takže si připravím snídani. Dvojnásobná dávka pelupové kaše obohacená o protein a jeden banán. Potom se převleču a doklusnu do T2, kde musím uložit povinné vybavení na běh. 2 minuty před 5:00 opouštím depo a klušu zpět na ubytování. Variantu jízdy společným autobusem na start vynechávám a volím pohodlí vlastní Octavie. Jako bonus mám ještě dobrých 30minut v posteli s nataženýma nohama. V 5:45 vyzvedáváme Honzu Hradeckého, který bydlí hned vedle, a jedeme spolu na start. Cestu příjemně prokecáme a okolo 6:15 jsme v T1 na startu závodu. Zkontrolujeme funkčnost kol po lehce propršené noci a připravíme vše potřebné na závod. Já dám na kolo tachometr, 1x suk, 2x bidon narvaný cukry, 3x gel, pod sedlo taštičku s mobilem a GPS trackerem. Na zem připravím ručník, tretry, ponožky, číslo na gumě, helmu s brýlemi a jednu rozdělanou přesnídávku. Stihnu ještě rozhovor s Baronem (CZ/SK) a Niky (EN), ale potom už rychle na břeh Mary a nasoukat se do neoprenu.Karča mně mázne vazelinou oblast krku a já si promáznu kulky. Potom rychlé rozplavání, poladění neoprenu a předzávodní pusa. Karča se se mnou loučí se slovy: „Hlavně se nezabij!“ Moje odpověď je tradiční: „Raději mrtvej, než druhej…“ Zakroutí hlavou, ale to už se proplétám davem 331 závodníků do první řady. Všechny závodníky jsem si dopředu prolustroval, protože nechci být nikým zaskočen. Znám silné i slabé stránky zahraničních závodníků. Papírově jsem jednička já, a tomu odpovídá i moje startovní číslo 1. Stojím po pás v Liptovské Mare, tepovka se zvedá, pohledem sonduji konkurenci, poslouchám odpočet 8-7-6-5… Jsem připraven na obhajobu vítězství? Doufám, že ano.

• 

• 

• 

Plavání – Celkem 1,9km je rozděleno do 2 stejných trojúhelníkových okruhů po levé ruce. Na startu mám po pravici Honzu Hradeckého, který zde zatím vždy vodu opouštěl na prvním místě a je to můj vysněný spoj. Začátek plavání všichni přepalují a ani já se nenechávám zahanbit. Jsem lehce zaskočen závodníkem po levé ruce, který se se mnou moc nepáře, a dostáváme se spolu do slušné pračky. Po nějakých 50 metrech přestřelky jsem unavenej jak po 10 kolech s boxerem těžké váhy a souboj vzdávám. Je to kokot a s kokotem se nedomluvíš ani nepoplaveš. Pouštím ho před sebe a jsem zvědav, co bude dělat nyní. Bylo mi to jasný, zpomaluje. Od této chvíle se již dalo normálně plavat a já konečně chytám ten správný rytmus. Opticky si stále hlídám Hradyho a jsem překvapen, že před námi je již se znatelným náskokem nějaký Phelps neznámé národnosti i pohlaví. Na první bojcejsme zhruba ve čtyřech se ztrátou dobrých 10 vteřin. Nasměrujeme to na další bojku, která je sice proti sluníčku, ale kajak před námi nás krásně naviguje. Čtveřice se osekává na trojici a já stále držím tempo s Hradym. Plave se mi nečekaně dobře a zatím jsem se svým výkonem spokojen. Další bojka za námi a nyní již rovnou na výběhový kužel u T1. Při výběhu jsme stále tři, ale ztráta na vedoucího závodníka se výrazně snížila. Oběhneme kužel a rychle zpět do vody. Hlavně si o kameny na dně nezprasit chodidla. Dva delfínové skoky a zpět ke kraulu. Hrady zapíná druhý rychlostní stupeň a výrazně zrychluje. Já to nečekal a zrychlení jsem nezachytil. Během chvíle dojíždí zatím vedoucího plavce a mně se vzdalují. Naštěstí plavání na otevřené vodě není jenom o výkonnosti, ale musíte udržet směr. Když kontroluji směr, tak je mi jasné, že jedou úplně mimo a já namísto zběsilé stíhačky držím tempo a svůj přímý směr. Odměnou je mi setkání na další bojce. Od této doby jsem až do cíle v nohách nejrychlejšího plavce dne Matěje Grmana z týmu Tri2Fly. Tempo je již rovnoměrné a nikdo se již o nic nepokusí. První jde z vody Matěj, 1 vteřinu za ním Hrady a s další 1 vteřinou ztráty jsem já. Plavání vydařené a zde poprvé jsem byl schopen udržet kontakt s čelem. Ve vodě jsem letos neměl hodinky, takže netuším, jak to bylo vzdálenostně přesné, ani jakou jsem měl tepovku, ale cítil jsem se dobře a to je víc, než všechno tekuté zlato světa.

• 

• 

• 

T1 – Depo jsem si před startem 2x proběhl, takže na autopilota po koberci dobíhám nejrychlejší cestou ke svému kolu. Dosvleču neopren, který ihned strkám do černého pytle a přihazuji i plavecké brýle a čepičku. Rychle, ale precizně oblékám ponožky, boty, číslo a helmu. Ručník a již vysátou přesnídávku přihodím do pytle k neoprenu. Teď nejtěžší část celého procesu v depu, kterou je zauzlování pytle. S vyšší tepovkou a adrenalinem v žilách je to docela oříšek, ale s precizností 93leté švadleny to zvládnu. Sundávám kolo ze stojanu a až nyní opticky kontroluji Hradyho, který je hned vedle. Teprve se souká do bot, takže mám pár vteřin k dobru. Depo opouštím na prvním místě. Za čarou ukončující T1 naskakuji na sedlo jak na rozkvetlou jabloň a zapínám tachometr.

Cyklistika – 85km se6 kopci a celkovým převýšením 1 850m. Tam – zpět – tam, nehledej v tom žádnou vědu. Taktika na závod byla jasná: Udržet kontakt s čelem v průběhu cyklistiky a KO úder načasovat až na běh, ale když jsem dostal takovouto výhodu, tak jsem ji chtěl maximálně využít. Opírám se do pedálů a začínám ukrajovat první metry cyklistiky, které jsou cca 6km v rovinatějším terénu než najedeme pod první 10km kopec. Nechci úplně svěsit nohy a počkat, ať si to Hrady pěkně sjede a vydá o trochu více energie, než se mu líbí. Jedu svižně, ale kontrolovaně. Pod kopcem jsem stále sám a Hrady nikde. Vždy jsem zde byl o trochu silnější v rovinatých úsecích a on měl lepší kopce, takže očekávám spojení v průběhu nejdelšího kopce dne. Zahajuji stoupání na 300w a tepovce přesně mezi ANP a meziprahem. Cítím se dobře a jsem mile překvapen stavem nohou. Mám 3 týdny po Swissmanovi a nad mým výkonem byl stále velký otazník. V tréninku jsem nesmrtelný rozhodně nebyl, a proto jsme se poslední týden soustředili především na odpočinek. Vyplatilo se, nohy mám silné jak Pepek po nadopování špenátem. Celý kopec držím konstantní tempo a stále nikde nikdo. Jediným parťákem je policista jedoucí na motorce a oznamující prvního cyklistu. Následuje první sjezd, který je ještě po večerním dešti mokřejší, a tak zbytečně neriskuji. Hodím do sebe suk a poctivě zapiju. Do obce Zuberec tradičně fouká příznivý vítr a rychlost je zběsilá. Zde poprvé od startu potkávám Karču a informuji, že jsem dobrej (jak jinak). Současně zahodím první vyprázdněný obal od gelu a ukázkově se trefím na její novou výstavní bundu. Začínám hypnotizovat tachometr, protože očekávám informační zprávu o dění za mnou. To je výhoda povinnosti mobilu s sebou v průběhu cyklistiky i běhu. Ta po chvíli přichází: „Hrady 2,5min. Žáčik a ještě jeden 3min.“To jsem nečekal a vychází mi z toho jediné. Budeto osamělých 85km (ideálně). Jedu dál a držím nastolené tempo. Dobré zprávy však kazí mrak, který se nebezpečně blíží mým směrem. Začínám zrychlovat, protože chci stihnout sjezd zasucha, ale to je nad moje síly a příroda je rychlejší. Ve druhém stoupání začíná pršet a klesá i teplota. Když projíždím svoji osudnou zatáčku, tak rychlost z roku 2024 upravuji z původních 56km/hod na 26km/hod a i tak mám pěkně sevřené půlky. Nicméně jsem se udržel v sedle a letím na otočku ve vesnici Oravice. Kompletně promočený se otáčím o 180° a koukám na stopky. Postupně začíná 3. stoupání a já kontroluji svůj náskok. Ten stále lehce narůstá, a to mi dodá potřebnou energii (nyní více na zahřátí promrzlého těla). Déšť stále sílí a já, jedoucí jenom v triatlonové kombinéze, začínám zvažovat možnosti. Mám za sebou cca 40km a do cíle stále daleko. Pokud promrznu, tak je hotovo. Naštěstí to ještě není tak hrozné a nyní s tím stejně nic neudělám. Než dojedu znovu do vesnice Zuberec, tak už neprší. Nejsem si jist, zda zastavení a převzetí připraveného teplého oblečení od Karči není na diskvalifikaci. Není to zas tak hrozné a obloha přede mnou vypadá protrhaně, takže vsadím vše na jednu kartu a jedu dál. Před Karčou zvednu palec a letím dál. Po chvíli přichází zpráva, že můj náskok na trojici pronásledovatelů je již 5 minut a další mají zásek dalších 5minut. Radost číst takovéto zprávy. Čtvrtý kopec mám nejméně rád, není zas tak dlouhý (cca 2km), ale stoupání zde dosahuje 12% a prostě štípe. Na druhou stranu zde neprší a já mám stále v nohou sílu. Před průjezdem okolo občerstvovačky do sebe nasoukám další gel a dopiju bidon. Obojí na občerstvovačce zahodím. Potom následuje předposlední kopec, který mi zpříjemní dodávka s hlavním kameramanem závodu, takže watty jdou minimálně o 40 nahoru. Následuje nejdelší sjezd do obce Vyšné Matiašovce a poslední otočka o 180°. Zajímavé, že zde snad ani nepršelo, protože silnice je suchá. Pro mě jenom dobře. Otáčím a znovu kontroluji čas. Čeká mě poslední kopec, který jsem dnes již jednou absolvoval. Nohy stejně jako v úvodu drží 300w a tepy jsou prakticky neměnné. Dres je již suchý a je mi opět příjemně teplo. Celý kopec vyjíždím bez krize a v tempu. Postupně již volím lehčí převod a začínám se mentálně připravovat na běh. Ve výjezdu oceňuji předjezdce v podobě motorky. Silnice je sice plně uzavřená, ale cyklisti jedoucí dolů v zatáčkách často neudrží kolo na své polovině a nebezpečně vyjíždí do protisměru (já jel stejně). Při spatření motorky, však všichni pohotově reagují a já mám čistou cestu. Ještě bych zde rád poděkoval všem závodníkům, kteří mi v průběhu slovně nebo jenom gestem zafandili. Vždy potěší! Poslední kilometry již jedu hodně rozumně a jsem mile překvapen průběhem cyklistiky. To jsem popravdě nečekal. Před depem dávám ještě poslední gel a tachometr zastavuji o 4 minuty dříve než v loňském roce. Můj cyklistický výkon byl slušný a jsem spokojen. Čas cyklistiky 2:45:03hod, průměrný výkon 244w a NP 268w.  

• 

• 

• 

• 

• 

• 

T2 – Před čarou označující T2 seskakuji (spíše slézám) a z podsedlové kapsičky beru telefon i GPS tracker. Potom už doklušu do zastřešeného depa, kde najdu svůj pytel s číslem 1. Vše vysypu na zem a začíná další skládačka puzzle. Mám náskok, takže úplně nespěchám a chci vše udělat s maximální precizností. Sundávám totál promočené ponožky a měním za suché, které jsem prozíravě dal k běžeckým botám pro případ nouze. Ponožky, boty, kšilt na sebe. Běžecké boty s helmou do pytle a na záda běžeckou vestu. Pytel věším zpět na stojan a vybíhám. Před ostrým startem ještě pohladím žaludek kelímkem koly v občerstvovacím stanu a jdeme na poslední disciplínu.

• 

• 

• 

Běh –Lehce přes 19km v jednom z nejkrásnějších běžeckých okruhů, které jsem kdy běžel. Prvních 7km stoupá z 800 m.n.m. na Brestovou 1 902 m.n.m. Následuje 4kmseběh, a potom je již trať hodně běhatelná. Celkové převýšení 1 250m. První metry rozbíhám rozvážně a dávám nohám prostor pro aklimatizaci z cyklistiky na běh. Na levé zápěstí nandávám hodinky, startuji aktivitu běh a zapínám  nahranou trasou „Oravaman-HB“. Po necelých 2km potkávám Karču a informuji, že nic nepotřebuji. Vše potřebné mám s sebou v běžecké vestě. Oproti loňsku není vedro, takže ochlazení těla nepřipadá v úvahu. Ba naopak spíše zvažuji, zda si nevezmu rukávky. Dám pusu a běžím (jdu) dál. Terén se nepříznivě zvedá a já vím, že minimálně dalších 50minut bude chůze hlavním pohybovým stereotypem. Velké šotolinové cesty se rychle mění v uzoučké lesní pěšinky po kamenech lemované kapradím a jinou zdravě zelenou vegetací. Co se však nemění, je nelidský sklon, kde ani já nejsem schopen běžet. Rukama se odrážím od vlastních stehen a čím dál intenzivněji začínám vnímat pálivou bolest lýtkových svalů. Vzpomínám na slova, která ráno v autě pronesl Hrady na téma stále se prodlužující long runy před UTMB závody: „Tu bolest a únavu prostě musíš vydržet, ono to jde a je to jenom o tréninku.“ Zastavit se stejně nemohu, takže jdu dále. Zavibrují mi hodinky a koukám na zprávu od Karči: „8min první 2, pak Žáčik další 2min.“ Standardně jsem zde vždy patřil k nejrychlejším běžcům a 8 minut je randál, takže se uklidňuji a prostě jenom jdu dopředu. Loni mě zde tvrdě tlačil Švýcar, takže jsem musel i hodně popobíhat. Letos je situace absolutně jiná a já volím při výstupu na Brestovou chodeckou jistotu. Rozhodovat bude seběh a rovina, kde musím mít nohy ready. Než dorazím do sedla Pálenica (1 573m), tak se počasí opět diametrálně změní. S přibývajícími výškovými metry začíná mlha houstnout a vše se schovává do šedého oparu. Zeleň značně ustupuje a já se objevuji v zemi kamení, kde převažuje šedý vápenec. Viditelnost je na 10-15metrů a já jsem rád za nahranou mapu v hodinkách. Tuto trať již běžím počtvrté a vím, že cesta nahoru je jenom jedna, ale i tak jsem vděčný za borce z horské služby, kteří drží službu na drobných křižovatkách a celkem 2x mě navedou správným směrem, protože jsem chtěl odbočit špatně. Celá trať je nadstandardně značená červeno-bílými fáborky, ale za této viditelnosti je to bohužel marné. Po 1:09 hodinách se objevím na vrcholu Brestové. Mlha mohla být pro některé závodníky výhodou, neviděli, co je ještě čeká za krpál a najednou jsou nahoře. Já však díky mlze nemám tušení, co se za mnou děje a nastupují první pochybnosti. Nahoře dávám druhou rundu koly a zahazuji zatím dva gely, které jsem do sebe dostal. Držím ověřený harmonogram běhu, každých 30minut jeden gel. Moc se zde nezdržuji, protože i přes svižné tempo je mi zima, ale nechci ztrácet čas oblékáním bundy, kterou mám ve vestičce. Seběhnu a určitě bude zase dobře… Nadcházející část běhu je tou vůbec nejkrásnější z celého závodu. Lehce klesající hřebenovka z Brestové (1 902 mn.m.) na Predný Salatín (1 624 m.n.m.) je za příznivého počasí klenotem tohoto závodu. Jestli jsem někde oproti triatlonistům silný, tak jsou to seběhy v kamenitém terénu. Nicméně dnes je to trochu jiné, když běžím, tak potřebuji vidět pod nohy a potřebuji být v tělesném komfortu. Opět tedy volím jistotu před rychlostí. Hlídám si každý krok a postupně klesám dolů. Naštěstí neprší, ale kameny jsou od mlhy vlhké a já jim zaboha nevěřím. Kamenitá hřebenovka se po pravotočivém odbočení mění na uzoučkou pěšinku plnou menších nestabilních kamenů, kluzkých kořenů a rozblácených kaluží. Teď si vyber, na co chceš dokročit?  S klesající nadmořskou výškou se naštěstí zvyšuje teplota, ale také vzrůstá moje únava a bolest lýtek se přesouvá do předních stehen, které tlumí každý krok. Když jednou skončím v borůvčí mimo cestu, tak dostávám tvrdou facku a plně si uvědomuji riziko vyšší rychlosti. Parkoviště Spálená je velkým vysvobozením, protože signalizuje konec seběhu. Dole zastavuji na první oficiální občerstvovačce (nicméně již jsem cestou potkal dvě další) a sedám na štokrle. V botě mám malý kamínek, který mi znepříjemňoval každý krok. Jsem na 11km, takže do cíle ještě „daleko“. Při této operaci mě začne nabíhat křeč do třísla a já si rychle rozmyslím vyčištění i levé boty. Vřele přijmu kelímek s pivkem, protože hubu už mám od ionťáku pěkně zalepenou. Kopnu to tam a rychle pryč. Nevýhodou prvního místa je, že nemám žádné časové informace o pronásledovatelích. Naopak oni mají jasné informace. Neměl jsem ani ponětí, kdo je druhý a jaký mám náskok. Rozběhl jsem nohy po lehce klesajícím asfaltu a poprvé jsem pocítil již reálnou únavu těla. Aktuální vnímání rychlosti bylo dle mého pocitu 3:30min/km, ale realita na hodinkách 4:00min/km na náladě nepřidala. Poslední trailová odbočka do lesa, kde ještě kopečky jdu pěšky, ale potom už je prostor jenom pro běh. Terén až na metu 17km klesá a je potřeba nohy dokázat roztočit. Šotolina se znovu mění na asfalt a já se konečně dostávám alespoň na tempo okolo 3:40min/km. Objevuje se oficiální kameraman na kole, který mě uklidňuje, že mám super náskok okolo 3 minut. No ty vole!!! Do cíle je stále ještě nějakých 5km a já začínám plašit. Kdo to je? Je to nějaký superběžec? Jsem vůbec schopen zrychlit? Vzpomínám si na hlášku z knížky Hlava 22 od Josepha Hellera: „To, že jsem paranoidní, ještě neznamená, že po mě nejdou.“ Paranoia nabírá na obrátkách a já se každých 30 vteřin obracím a kontroluji situaci za mnou. Dávám do sebe další gel a snažím se zrychlit. Nyní už opravdu běžím okolo 3:30min/km a počítám, že by borec musel běžet okolo 3:00min/km aby mě dotáhl. To snad není možné nebo je? Poslední občerstvovačku vynechávám a prostě běžím dál. Poslední 2km a jsem v cíli, to už přeci musím udržet. Všechny poslední brdky vycupitám, ale do chůze nepřecházím. Tělo žadoní o zpomalení, ale ještě nemohu povolit a musí vydržet. Stále se otáčím a kontroluji blížícího se ducha za sebou. Poslední 1km. Na otevřené louce s posledním kopečkem kontroluji hodinky, a když vím, že můj náskok je vyšší než 45 vteřin, tak jsem přesvědčen, že to dotáhnu do vítězného konce. Konečně povoluji, ale stále se obracím a nevěřím. Poslední přeběh potoka, poslední pravotočivá zatáčka, poslední mírný seběh po šotolině a již slyším hlas Barona a vidím cílový oblouk. Při náběhu do cílové rovinky se snažím tlesknout s každým, kdo natáhl ruku. Na tváři se mi rozzářil úsměv, jak měsíčku na hnoji a já vím, že i letos jsem nenašel přemožitele. Vyhlížím Karču, ale nikde ji nevidím. Jsem si jistý, že zde někde je, ale cílová rovinka praská ve švech a já ani s čočkami Karču nevidím. To si ještě pěkně vyžeru, že nebyl finishkiss (a taky že jo). Cílem proskakuji v čase 5:32:05 hodin. Za potlesku všech přítomných ihned dostávám pivko od Braňa z Donovalského pivovaru a dostávám gratulace od majitele (bývalého finišera Oravamana) pensionu Pribiskô. Objasňuje mi, že letošní finisherská páska je jeho bič, který je spojen s tímto závodem již od jeho začátku. S veškerou pokorou děkuji a přemýšlím o tom, kdo ho doma na koho bude používat… Následuje stručný rozhovor s Vladem a Niky. Jako druhý se v cíli objevuje se ztrátou 4:49 minut Honza Hradecký a nyní již vím, kdo byl tím duchem. Dnes předvedl rychlejší běh než já. Respekt kamaráde a promiň za další porážku. Třetí Patrik Holeša rozhodl o medaili také až na běhu, ale zde již byla ztráta více jak 13 minut.

Podrobné výsledky: https://live.sportsoft.cz/race/924

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Když jsem do sebe ládoval druhé pivko, tak za mnou přišel dopingový komisař, který mi sdělil, že si mohu dát klidně třetí, protože dnes berou jenom první tři slovenské závodníky. Díky bejky :-). Beru si bundu, pokecáme s klukama v cíli a dáme pár rozhovorů pro média. Moje baterky začínají být slušně vybité, takže se vší noblesou opustím cílový prostor. Vyzvednu kolo, černý pytel na mrtvoly, ve kterém mám neopren s ostatním plaveckým vybavením a ještě tašku z T2. Odporoučím se na ubytování, kde po sprše znaven padnu do postele. Po 10 minutách v bezvědomí se vrátím do země živých a postupně začnu odpovídat na reakce ze sociálních sítí, které opět perfektně šéfovala Karča. Napíšu mamce, trenérovi a největšímu konkurentovi na MEGATLON Michalovi, že mám formu. Vyčistím kolo a pofackuji ostatní závodní vybavení. Potom zajdeme na luxusní pozávodní oběd, plynule navážeme večeří a slavnostním vyhlášením. Atmosféra v cíli je úžasná a já nepotkal žádného zamračeného závodníka. Pravděpodobně za to mohlo free pivko v cíli. Po vyhlášení ještě chvíli posedíme a pokecáme, ale protože mě čeká noční přesun do Tábora na Evropský pohár juniorů, tak se žádné orgie nekonají. Letos jsem podal rozhodně lepší výkon na trati, než na afterparty. Třeba to ještě někdy napravím.

• 

• 

• 

Závěrem bych rád poděkoval především Petrovi Paľovi a Michalovi Polgárovi, kteří jsou srdcem celého závodu. Všem dobrovolníkům, bez kterých by to nešlo a závodníkům, kteří se postavili na start tohoto ojedinělého pretěku. Vzpomenu ještě na raritu, že Peter jako ředitel závodu, který sám šel závod poprvé v roce 2011. V roce 2015 dokonce společně s Jardou Hýzlem a Jožkou Vráblem ho jeli 5 krát po sobě v 5 dnech. Nyní absolvoval závod taky, a to po 10 letech pauzy od trénování a závodění.

• 

• 

 Každý rok se kluci snaží závod posunout o další level výše, a to opravdu cením. Zároveň si uchovávají nenapodobitelnou tradiční atmosféru Západních Tater a rodinný přístup. Děkuji a už raději nepredikuji, zda budu na startu i v roce 2027. Co je však jasné, že se v září vidíme na mladším bráchovi této akce s názvem Jánošík. Sláva vítězům a čest poraženým.