Oravaman: Bolo ako nebolo

Závod, který i s odstupem několika dní ve mně zanechal silné vzpomínky a naprosto splnil očekávání. Poloviční triatlon bude vždy o kombinaci plavání – cyklistiky – běhu, ale v kulise Západních Tater tento sport dostává jiný rozměr. Viděl jsem hodně videí, četl dost článků, nastudoval výsledky a komunikoval se zkušenými závodníky z předních pozic. Až nyní jsem pochopil, o co na Oravamanovi jde…

Závodník musí být na místě již s jednodenním předstihem, takže vyrážíme v pátek okolo 7:00 z Jičína. Cesta tam zabrala příjemných 7 hodin autem a měli jsme možnost si krásně odpočinout hned na několika světlech či kolonách. Po 14:00 přijíždíme k vodnímu dílu Liptovská Mara a trochu nezvykle bez předcházející registrace odevzdávám časovkářský speciál do 1.depa. Ještě se poohlédnu po okolí plavání, ale mimo nízký stav vody, vyšší teplotu a slušnou kvalitu s dobrou viditelností toho moc nezjistím. Nasedneme tedy opět do auta a jedeme na registraci, do 2.depa a naše ubytování v obci Zuberec, který je vzdálený 27km. Jedeme přesně po trati cyklistiky, takže mám možnost alespoň touto formou načíst trať. Na disk to zde opravdu není… V centru závodu panuje pozitivní nálada a probíhají dětské závody. Na registraci nás uvítá plný stůl slovenských pochutin, takže mám večeři vyřešenou :-). Po registraci rovnou naplním pytel s vybavením do T2. Premiérově si nevystačím jenom s botami a brýlemi. Organizátor povinně nakázal slabou bundu, čepici, 1 litr tekutin, gel nebo tyčinku. Vše komfortně naskládám do běžecké vesty InStinct od RUNATURE a obligátně přihodím jeden brufen a ještě jeden rezervní gel od Inkosporu. Potom se již nedaleko ubytujeme a v 17:30 jsem nastoupen na rozpravu. Pozdravím se s českými účastníky, slovenských zde zatím mnoho neznám a všichni společně dolepíme rezervy v teoretických znalostech závodu. Vše je jasné! Celkem se závodu účastní nějakých 360 pretěkárů z 10 zemí. Večer ještě projedu autem zbytek cyklistické trati a jdu se lehce rozklusnout po běžecké trati. Shlédneme 2 díly seriálu Stranger Things a jdeme spát. Bohužel jsem v rámci koncentrace na hlavní závod vynechal vložený závod „pivní kilák“, ale berme to jako dobrý důvod, proč se sem ještě vrátit :-).

Uložení kola do T1, registrace a výhled z pokoje na Brestovou


Ráno v 5:30 budíček a vzhledem k předpokládanému „nižšímu“ tempu závodu posnídám míchaná vajíčka s pečivem. Nevyužiji hromadný odvoz autobusy závodníků na start, který zajišťuje organizátor a volím variantu cesty autem s Karčou. Dole u přehrady jsme těsně před 7:00. V depu připravím vše potřebné – výživu, pitný režim, strčím povinný mobil do kapsičky pod sedlo a DMT tretry s ponožkami. Dám stručný rozhovor s legendárním slovenským speakrem Vladem Baronem, který celou akci podbarvoval a omrknu vběh/výběh z depa. Postupně se nasoukám do neoprenu 2XU a jdu se probudit do přehrady. Teplota vody je 22°C, takže neopreny dobrovolné, ale já nic neřeším a jakoukoliv výhodu využívám. Těsně před 8:00 se všichni rovnáme po kotníky do vody (já klasicky po pas) a systematicky se posouváme blíže a blíže k první bojce.

T1 v plné palbě, rozhovor u kterého s Vladem u kterého ještě spím a rozplavání


Plavání – 2km jsou rozděleny do 2 trojúhelníkových okruhů po levé ruce s kraťoučkým výběhem na břeh do druhého kola. Startovní výstřel odstartuje 11.ročník Oravamana a necelá dvoustovka závodníků vbíhá do boje. Vbíhá doslova, protože díky sníženému stavu vody to relativně dlouho dobu opravdu lze :-). Já startoval ze středu startovního pole společně s Honzou Hradeckým, který je na tomto podniku za mazáka a má hned několik medailových umístění z minulých let. Navíc je Honza super plavec, takže ideální společnost. Klasicky trochu napálím prvních 100m a poté se řádně rozhlídnu. Početnější skupina plave napravo ode mě, takže se k nim připojuji. Honza mě ještě před první bojkou předplavává a jde na špic. Já mám pro plavání a cyklistiku jasné pokyny od trenéra: „Šetři maximálně energii. Ztráta do 5min po kole je pro tebe formalitou!“ Tempo není zběsilé, ale plave se. Zařadím se do vláčku na 3.místo a koncentruji se více na sebe než soupeře. To je chyba, protože najednou zjišťuji, že se Honza z první pozice lehce odpoutal. Na otočce do druhého okruhu má cca 5-10vteřin náskok. Já jsem již hned za ním, ale nechce se mi do plavání více šlapat. Držím si svoje komfortní tempo a Honza se mi nepatrně vzdaluje. Zároveň i já natahuji skupinku pronásledovatelů. V průběhu druhého okruhu již začínáme předplavávat pomalejší plavce, kteří absolvují short verzi Oravamana na tratích 1 – 26 – 8km a vystartovali 10minut za hlavním závodem. Prostoru je však dost a již si na kontaktní plavání začínám zvykat. Vodu opouštím v čase 27:19min a mám na Honzu ztrátu 25 vteřin. Jsem však úplně v pohodě, a to je v této fázi závodu důležité.

Start, chvíli po startu a otočka do 2.kola kde jsem na špici skupinky a před námi již plave Honza


T1 – Relativně krátký přeběh do depa, takže není času nezbyt. Sundávám neopren a díky abnormálně pozitivní předpovědi na sebe neberu návleky, vestu ani rukavice. Pro mě rozhodně jenom dobře, loňský mordor bych zažít nechtěl. V depu si tedy jenom nandám ponožky, helmu a vše, co jsem po plavání svlékl, dávám do pytle. Beru TREKA a těsně předbíhám Honzu. Depo se postupně začíná plnit dalšími závodníky, ale to jsme již pryč. Zpětně zjišťuji, že jsem měl nejrychlejší T1 ze všech závodníků.

T1 ready na první závodníky


Cyklistika –Celkem 86km s převýšením téměř 1 900m bylo natočeno na jedné plně uzavřené silnici z Liptovské Sielnice do Oravice. Jelo se tam, zpět a do T2 v Zuberci. Celkem na nás čekalo 5 stoupání s několika 12%stojkami. Závod je vypsán jako bezhákový, takže závodníci mezi sebou mají držet rozestup 10m. Prvních 5km bylo po relativní rovině. Na nic jsem nečekal, a jak je mým zvykem hned do plných. Okamžitě jsem se vzdálil od Honzy a začal sjíždět závodníky před námi z kratší tratě. Výhoda časovkářského speciálu s vysokými ráfky byla na rovině patrná. V prvním stoupání se však karty mění. Záhy jsem dojet Honzou a jde na špic. Od této chvíli vytváříme „nerozlučnou dvojici“, kde jsou role jasně stanoveny. Honza tahá kopce a já mám roviny/sjezdy. Oba si uvědomujeme, že závod se pravděpodobně v cyklistice rozhodovat nebude a navzájem si můžeme pomoci. Jedeme tedy rozumně a rozkoukáváme se po trati. Po nějakých 28km se konečně dostáváme do vesnice Zuberec, kde již čeká Karča a hlásí rozestupy. V této chvíli je za námi 90vteřin štafetář Michal Holub. 4.-5. závodník ztrácí 2minuty a průběžně 6.závodník již ztrácí 3 minuty. Pokračujeme na otočku do Oravice, kde je otočka o 180° a pádíme zpět. Zde opět kontroluji stav našeho náskoku a mimo Michala Holuba se všem lehce vzdalujeme. Při druhém průjezdu Zubercem Karča opět odvádí profesionální výkon supportu a dostáváme následující informace: Michal je 1:05min za váma, na 4.místě je Daniel Kraviansky se ztrátou 2,5min a 5.-6. závodník již zaostává o 4minuty.Před námi jsou poslední 2 kopce. Pravidelně občerstvuji, piju, hlídám si tempo a v rámci možností se cítím dobře. Počasí nám opravdu přeje a já si chrochtám. Je teplo, minimální vítr a jasná obloha. Po předposledním kopci sjedeme do nejnižšího bodu závodu Liptovské Matiašovce naposledy se otočíme o 180° a je před námi poslední stoupání. Opět zkontrolujeme situaci za námi a jsem lehce uklidněn, nikdo se nepřibližuje. Kopec dolů jsme jeli opravdu na jistotu, takže se Michal opět lehce přiblížil a je jasné, že budeme dostiženi. Na druhou stranu proč s ním nespojit síly, je to štafetář. Opravdu se tak děje, ale až relativně pozdě cca 1km pod vrcholem. Michal okolo nás proletí a Honzovi se moc nechce akceptovat toto tempo, ale také se zvedá. Závěrečných 10km je již více rovinatých, takže já také nic neřeším a držím skupinu. Na jediné občerstvovací stanici v Hutech (celkem jsme zde jeli 3x) nějakých 7km před cílem již Honza lehce ztrácí a jeho taktika je jasná. Lehce pošetřit před během a nepřetočit budík na závěr cyklistiky. Já se snažím držet Michala a to se mi daří až do samotného cíle, kde se mi na nějakých nepodstatných 5vteřin vzdaluje. Do depa tepy přijíždím jako průběžně 1. závodník a zajíždím i nejrychlejší cyklistický čas 2:46:40. V posledních 7km jsem najel 1minutu na Honzu Hradeckého. Zajímavostí i bylo, že za celou dobu jsme nepotkali jedinou motorku dohlížející na dodržení 10m vzdálenosti, ale nikdo nepodváděl. A pak že to nejde! Je to o lidech, ne o množství rozhodčích na trati…

Z cyklistiky bohužel nemám žádnou fotku, takže alespoň profil závodu...


T2 – Těsně před depem u Penzionu Pribisko vyndávám nohy z treter. Na cílové čáře seskakuji a je mi ihned odebráno kolo. Chvíli koukám a orientuji se v depu. Dostávám pytel se svým číslem a zasedám na zem. Cyklistické tretry DMT měním za trailovky Mizuno Wave Daichi 7. Přes záda přehazuji běžeckou vestu InStinct a již za běhu nandávám čelenku a óčka. Víc toho není potřeba, alespoň si to myslím… V hlavě slyším slova Hradyho: „5minut tady vůbec nic neznamená, rozhodovat bude až seběh…“

Naštěstí jsme si pytle nemuseli hledat sami, dokonce i v T2 stále spím


Běh – 1 okruh s teoreticky strašně jednoduchou tratí. Z depa ve výšce 820 m.n.m. vyběhnete na Brestovou 1 934 m.n.m. a poté již prakticky stále klesáte do cíle s jedním brdkem před cílem na zahřátí. Easy ;-). Hodinky mi naměřily 19,5km s 1 250 nastoupanými metry. Hned při opuštění depa jsem si uvědomil, že nemám mobil :-(. Zároveň slyším speakra Vláda, jak vítá Honzu v depu a zvažuji možnosti. Tím, že mi nečekaně vzali kolo a uložili do depa, tak jsem mobil úplně vypustil z hlavy. DNF z tohoto důvodu by bylo dost zbytečné… Vracet se nebudu! Vím, že hned za depem bude stát Karča a tak ji zabavím její :-). Při proběhnutí ji ho v průběhu natáčení vytrhnu z ruky a stručně objasním situaci. Zároveň dostane bonusový úkol, ať mi napíše o stavu za mnou. Radost z toho dle výrazu v tváři neměla, ale pochopila. Prvních 1,5km je ještě relativně v pohodě, ale poté to začalo. Stojka jako prase. Běh přechází v klus a ten se velice rychle mění v chůzi. V této chvíli jsem již před prvním štafetářem Michalem Ivančem a žádného závodníka za sebou nevidím. Honza říkal, že průběžně třetí Daniel je místní, má to tady naběhané a věnuje se i skyrunningu. To není zrovna moc uklidňující informace, když sms od Karči oznámí náskok 1min na Hradeckého a 3,5min na Daniela. No nic, nějak se nahoru dostat musím a tak dle možností terénu kombinuji chůzi s klusem. Nevěřil bych, že při chůzi jsem schopen držet ANP a to po dobu téměř 60minut. Kameny střídají kořeny, suť částečně zpevněné cesty a kopec stále nemá konce. Snad 10x zakopávám a rukama se odrážím od země. Na kilometráž raději nekoukám a měním display na nadmořskou výšku. Nečekaně nejvíce limitující jsou bolesti svalů podél bederní páteře. Na chůzi v předklonu s oporou rukou o kolenní klouby nejsem zvyklý a začínám pociťovat specifika tohoto závodu.Ale zastavovat nemám v plánu. Závěrečných 300 výškových metrů již bylo možná nejhezčích z celého závodu. Vybíhám z lesa a otvírá se přede mnou výhled na Oravu. Mám ho sice lehce v mlze i přes panující krásné počasí, ale hřebenový běh si opravdu užívám. Kolemjdoucí turisté s uznáním povzbuzují a dodávají energii. Nakonec se jako první dostávám na vrchol nejvyšší hory tohoto závodu. Nyní však má začít ta nejvíce rozhodující pasáž. Křeče, špatný dokrok, seběhnutí z trati, to vše může zhatit moji cestu za vítězstvím. Nahoře se ohlížím a vypadá to dobře, za mnou je díra, takže jsem pravděpodobně náskok navýšil. Bezhlavě se pouštím do kamenitého seběhu hřebenovky na Predný Salatín ve výšce 1 624m. Tohle byla fakt PECKA!!! Naštěstí po křečích ani náznaku a boty perfektně drží, silničky by byla opravdu sebevražda. Zde však začíná dle mého nejhorší část závodu, a to je 2kmseběh na parkoviště Pod Spálenou k lanovce, kde spadnete o 600m. Terén je opravdu přísný a rychlost měním za jistotu kroku. Naštěstí se bez větších problémů dostávám až dolů a bez zastavení probíhám první občerstvovací stanici (nepochopil jsem, že to je občerstvovačka).Nejhorší je za námi a přišla čistě běžecká část. Asfalt střídají šotolinové cesty s mírným sklonem dolů. Nohy jsou v pohodě, takže je pouštím a nechávám běžet vlastním tempem. Cedule 5km do cíle mě ujistí, že závod bude rozhodně kratší než 21km a jsem za to rád! Kilometry naskakují a za mnou stále nikdo. Nevýhodou prvního je, že absolutně netuší, jaká je situace za ním a tak nemohu úplně polevit. Preventivně do sebe dávám na běhu již druhý gel a zapíjím zbytky vody. Závěrečnou občerstvovací stanici 2km před cílem vítám všemi deseti. Konečně na chvíli zastavím, kopnu do sebe 2 kelímky coly a raději doplním zásoby vody ve vestě. Za stálého ohlížení dokončuji závěr závodu. Když již slyším reproduktory s hudbou a hlas Vlada, jsem přesvědčen o svém vítězství. Dokázal jsem to!!! Závod, který jsem chtěl zažít, a o kterém jsem toho tolik slyšel, mě nezlomil. Ba naopak dokázal jsem zde udolat všechny své soupeře a zvítězit. Cílová rovinka je již třešničkou na dortu. Po Petru Vabrouškovi, který zde zvítězil v roce 2011 jsem teprve druhým Čechem, který to zvládl na jedničku. Se ztrátou 7:42 minut nakonec jako stříbrný dokončuje domácí Daniel Kraviansky a s odstupem další 1,5minuty za ním Honza Hradecký. Na čtvrtého v cíli Filipa Kristla již čekáme 30 minut.

Obávané stoupání na Brestovou, cíl a památeční medaile


Po závodě byl prostor pro zasloužené pivko z Donovalského pivovaru a bohaté občerstvení od organizátora. Při slavnostním ceremoniálu nejlepších jsem jako vítěz získal startovné na Celtmana 2023. Extrémní dlouhý triatlon ve Skotsku, tak uvidíme… Večer jsem ještě chvíli poseděl, pokecal, popil (došlo i na místní Hafirovicu a klasickou Borovičku) a se soumrakem dorazil vyřízený do postele. Moje hodnocení celé akce: „Všechna čest Peteru Pal’ovi a celému organizačnímu týmu. Závod možná působí skromným dojmem, ale je perfektně zorganizován, tratě atraktivní, značení jasné, lidé maximálně ochotní, atmosféra nezapomenutelná a prakticky neomezené pivo v cíli (zdarma) pro nás z ČR příjemným bonusem. Takový podnik prostě v ČR nemáme nebo jej alespoň neznám. Jediná výtka by směřovala směrem k aktualizaci sociálních sítí a závodních fotek, ale nikdo není dokonalý. Je zde vidět hromada práce a lásky k tomuto podniku. Slova nestačí, takže pokud váháš, rozhodně příští rok doraž!“

TOP7 overall, afterparty zahájena a nedělní výšlap


Neděli jsme ještě využili na jeden 5,5hod výlet do Tater, ale počasí nebylo tak přívětivé, jako v den závodu. I tak Slovensko splnilo naše očekávání a jsem maximálně spokojen. Další akce domácí terénní triatlon „Dřevěnický rykot“.