Již dva roky jsem chtěl startovat na tomto legendárním skialpovém závodě dvojic, ale vždy do toho něco vlezlo (soustředění, světový pohár v JAR). Letos jsem neměl výmluv a naskytla se možnost silné parťačky po boku. Proto 20.1. hrdě kráčím v průvodu závodníků s lyžemi na batohu skrz Pec pod Sněžkou a s nadšením vyhlížím za okamžik začínající závod, ale to už předbíhám. Pojďme pěkně od začátku…
Noc tuleních pásů patří k nejstarším skialpovým závodům v ČR. Letos se konal již 17. ročník a po změnách prostředí z Pece do Jánských Lázní se již vše fixně zabydlel v Peci pod Sněžkou. Luxusní zázemí pro závodníky před i po závodě poskytuje Musicbar Klondike. Trať je vždy závislá na sněhových podmínkách, které letos byly štědré. Počasí přálo, a tak se jela plnohodnotná tradiční trať o délce cca 14 km. Sám ředitel Jiří Pleskač o závodě říká: „S radostí se jen tak projít noční zasněženou přírodou, bez velikých nároků na výkon, prostě pohoda a hezky strávený večer mezi stejně postiženými“. Mimo prvních 50 dvojic, to docela trefně vystihl.
Mojí parťačkou byla Pavlína Kufová. Fyzioterapeutka, máma od rodiny, držitelka většiny běžeckých segmentů v okolí Jičína a zkušenější skialpinistka než jsem já. Na závod jezdí vždy i několik členů jičínského lezeckého oddílu LKP, kteří se rozhodně ve startovním poli neztratí. Měl jsem možnost spojit s nimi síly a milerád jsem toho využil. Okolo 13:30 vyjíždíme v šesti prvním vozem z Jičína. Kapitánem naší káry je Bóča. Cestou do Pece se posádky vyptám na banální otázky: Kudy vede trať závodu? Co si berou na sebe? Co mají v batohu? Kde je start a cíl? Prakticky nic zásadního... Po 15:00 parkujeme nedaleko Musicbaru Klondike a společně se všemi věcmi jdeme do centra závodu. Zde proběhne rychlá registrace a následuje zabrání dvou stolů nahoře v patře. To byla naše základna, kde si necháváme všechny nepotřebné věci na závod. Dorazí sem i Karča, která má již svoji dnešní túru za sebou a závodu bude pouze přihlížet. Navlečeme se do závodního, připneme startovní číslo na batoh a každý dle svého doplníme energii posledním předzávodním jídlem. Někdo volí RebBull ze startovního balíčku já zůstávám u ověřených toastů a čokoládového croissantu. Lehce po 16:00 poslechneme rozpravu od Kopra a ředitele závodu. Skočíme do lyžáků, skialpy přifačujeme na batoh a s hůlkami v rukách jdeme na 1 km vzdálený neoficiální start pod sjezdovkou Javor. Zde poslední společná jičínská předzávodní fotka a průvod 366 závodníků se pomalu rozejde. Stále zvažuji možnost ponechání teplého oblečení až do poslední chvíle před startem, ale nakonec využívám Karču jako věšák a předávám ji vrchní vrstvu již nyní. Smíšených štafet v naší věkovce je celkem 30. Jako fajn myšlenka ten průvod, ale prakticky jdeme v přezkáčích po ledu 1 km nahoru podél řeky a následně 1 km dolů… Pokračujeme ke Kapličce, kde je startovní oblouk. Cestou si uvědomuji, že je vlastně strašně fajn si jen tak zazávodit bez jakýchkoliv očekávání nebo tlaku na výsledek. Už dlouho jsem nebyl takto uvolněný, ale zároveň natěšený na závod. Vstupuji do nových vod. Nikam nespěcháme a jsme rozhodně v poslední ¼ startovního pole. Žiju v domnění, že máme ještě hromadu času a postupně se s Pájou dereme dopředu, ale najednou se dav rozeběhne a já pochopím, že jsme slušně zaspali. Závod byl odstartován. Žádné: 3 minuty do startu, 1 minuta do startu, připravte se… Prostě BUM! To není ideální start…
První kilometr se běží po silnici směrem k dolní stanici lanovky na Růžohorky. Elitní vlna letí tak, že bych měl co dělat jenom v běžeckých botách a bez batohu s lyžemi. Závodníci na chvostu pole jsou rozumnější a nechtějí nic uspěchat. Volí rozvážné chodecké tempo. Já s Pavlínou střídáme rychlochůzi s během a předbíháme minimálně 100 spoluzávodníků. Hned za lanovkou se dáváme ostře doprava a začíná horolezecká vložka po čtyřech ve strmém zasněženém svahu. Startovní pole se poprvé zašpuntuje. Prosekaný koridor je úzký, a i když nahoru vedou 3 cesty, tak dost času stojím a bráním se před útočícími lyžemi na batohu závodníka přede mnou. Zezadu mě zase sekají hůlky a do toho postupuji tempem 1 krok dopředu a dva dozadu. Nakonec bok po boku se svojí parťačkou zdoláváme svah a nahoře konečně nandáváme skialpy. První ostré porovnání v rychlosti dep s konkurencí, ale i Pájou. Trochu se mi uleví, když jsem v nazouvání lehce rychlejší. Následuje nejdelší stoupání k mezistanici lanovky na Růžohorky. Z počátku jdeme přímo vzhůru a opět se svižným tempem dostáváme před ostatní spoluzávodníky, ale se zvyšujícím se sklonem začíná varianta zig-zag cesty z jedné strany na druhou. Zde se tvoří další špunt a my chtíc nechtíc pokračujeme v jednořadu za ostatními. Je to pěkná bezmoc, když fyzicky i technicky máte na daleko lepší výkon, ale nejste schopni to prodat. Velká chyba na startu! Tu už nikdy nezopakuji… Postupně stoupáme a vidíme světelného hada před i za námi. Krásný pohled. Mám pocit, že jsem již stokrát ostře zatočil a stále nevidím vrchol. Pája jde výborně, drží krok a je hned za mnou. Chvíli prakticky běžíme a za chvíli opět stojíme. Ve chvílích klidu mám chuť vytáhnout telefon a natočit záznam nebo si to alespoň vyfotit, ale z úcty k závodníkům okolo, kteří jedou prakticky na plný plyn tak neučiním. Při závodě do ruky telefon dle mého nepatří. Nakonec zdoláváme první ze tří stoupání a nahoře mile rád využiji občerstvení od organizačního týmu. Sundat pásy, přepnout vázání na sjezd, zafixovat lyžáky a nandat brýle. Můžeme dolů. Jedeme doprava po lesní cestě k horské boudě Růžohorky a pokračujeme dál k Portáškám. Zde sjedeme upravenou sjezdovku dolů do Velké Úpy. Naštěstí je Pája rozumná a na rozdíl od našich spoluzávodníků, kteří jedou dolů šusem, si užíváme sjezd plný obloučků a kontrolované rychlosti. Dole rychlé depo a následuje opět cca 400 m běh s lyžemi v rukou směr Pec pod Sněžkou. U soutoku Úpy s Javořím potokem opět skáčeme na skialpy a podél potoka stoupáme vzhůru k Červenokosteleckým boudám. Startovní pole je již natažené a kdo má dostatek sil, tak může dle libosti předjíždět a posouvat se polem dopředu. Do kopce jsme s Pájou rychlejší než z kopce, takže opět pár dvojic fikneme. U Červenokosteleckých bud to stočíme doprava a stoupáme nahoru na konečnou stanici Javoru. Cestou míjíme druhou občerstvovačku na Dakotě a v rámci udržení energetické bilance dávám jeden gelík od Inkosporu. Od Dakoty se stále stoupá a jdeme hned vedle Javorky. Hodně vzpomínek mám na tuto chatu… Po chvíli jsme již na vrcholu druhého stoupání a znovu sundáváme pásy. Lesním průsekem projíždíme k horní stanici vleku Smrk a pokračujeme okolo Muldy až k Husově boudě, od které ještě kousek spadneme dolů. Když najedeme do prudkého protisvahu, je jasné, že na nás čeká poslední oblíkačka pásů a závěrečný kopec. Startovní pole je již rozdrobené do malých skupinek, ale stále je o co bojovat. V nakloněném svahu mi nejdou nacvaknout přezkáče, a tak Pája vyráží s drobným náskokem. Naštěstí mám dostatek sil a během chvilky ztrátu smáznu. Toto stoupání je nejkratší, takže se ani neohřejeme a už zase pádíme skrze sjezdovku Zahrádky dolů do Pece. Na naší zběsilosti dolů se nic nemění a na prvním místě jsou výhledy na měsícem ozářenou noční krajinu. Byl to parádní výhled, na který jen tak nezapomenu a ještě dlouho budu mít v paměti uložený. Jasná obloha, dobrá viditelnost, teplota okolo -5°C. Počasí vyšlo výtečně! Cíl byl pod obloukem u dolní stanice lanovky Javor, kde jsme ještě dobrých 20 m vybruslili (vyplácali), a potom se mohli vítězoslavně obejmout. Vůbec netušíme, jak jsme dopadli. Náš čas se zastavil na hodnotě 1:54:21hod.
V cílovém prostoru je již rušno, takže dávám pusu Karče a rychle se oblékám do suchého. Začnu úvodním čajem, a potom v rámci udržení teploty dvěma rychlými svařáky. Abych doplnil cukr, tak nepohrdnu koláčky s povidlovou, jablečnou a na závěr i tvarohovou náplní. V cíli je již 10 minut nejlepší jičínská dvojice Bóča a Dvořky. Postupně dochází i další z naší party, a když dojedu druhý pohárek svařáku, je ten pravý čas na cestu zpět na Klondike. Podél řeky dolů to rychle uteče. Zde se převlečeme do suchého, vyzvedneme závodní gulášek s jedničkou a čekáme na afterparty. Čekání nám zpříjemní vyhlášení, kde nakonec s Pájou obsadíme 3. místo v mixech do celkového součtu 80 let. Původně třetí dvojice byla po důkladném prohledání přesunuta do čistě mužské kategorie. Takže luxusní výkon hned na úvod!!! Holky od nás obsadily 4. místo, a i ostatní kluci se pohybovali v popředí mužského pole. Následoval očekávaný koncert kapely Sband Trutnov, kde se to slušně rozjelo. Hrál se mix cca 20 písniček od všemožných interpretů. Red Hot Chili Peppers, Lenny Kravitz, Dan Bárta, Oasis, Mňága a Žďorp, atd. Před 2. hodinnou ranní to balíme a část naší party jede domů do Jičína (k těm se přidávám). Ostatní zůstávají a přemísťují se na nedalekou chatu, kde přespí. Slušně natřískanej den od rána až do večera (rána). Tak to má být, tak to mám rád!
Děkuji Tomáši Bočkovi, Vojtovi Dvořákovi, Veronice Řehákové, Štěpánce Haiblíkové, Tomáši Vrbatovi, Jakubu Hanáčkovi, Karlu Najmanovi a Tomáši Trojanovi za přijetí do party. Je to úplně jiná komunita, než jsem zvyklý z triatlonu, ale cítil jsem se zde příjemně. Celkově atmosféra byla více uvolněná a minimálně z mého pohledu bez očekávání na výkon. To je oproti triatlonu velký rozdíl. Dokonce zde startovalo hned několik triatlonistů, ale byli jsme v těžké menšině. Fakt jsem si to užil a jednou bych rád vyzkoušel, jaký bomby se jedou vepředu mezi elitníma chlapama. Možná příští rok…