Jánošík: Bohatým jsem nic nevzal a chudým nic nedal, ale valašku si odvážím

Poprvé jsem o Jánošíkovi slyšel v roce 2022 při své premiéře na Oravamanovi. Moje odpověď byla jasná a rychlá: „Proč bych měl proboha o půlnoci skákat do studené vody, jet prakticky celé kolo potmě a běžet tento nesmysl? Tady mě nikdy neuvidíte…“ Střih, uteklo 5 let a já těsně před půlnocí 4.9.2026 společně se 70 dalšími hrdiny šlapu vodu v Oravské přehradě v očekávání startu. Ale to už trochu předbíhám.

Po letošním úspěšném dokončení Swissmana v polovině června jsem oficiálně potvrdil Peteru Pal‘ovi svoji účast na 10. ročníku Jánošíka. Termín mi seděl, na Malou Fatru je logisticky jednoduchá doprava a po pěti startech na Oravamanovi jsem byl přesvědčen o vysoké kvalitě i tohoto podniku. Tak dlouho mě nahlodávali, až jsem neměl argumenty. O to více mě mrzela zpráva, že se závodu nebude moci účastnit i hlavní organizátor Peter, který byl bohužel při cyklistickém tréninku sestřelen autem a jeho zdravotní stav to nedovoloval. Přeji brzkou rekonvalescenci a ber to tak, že máš na přípravu o rok déle. Bude se to určitě hodit…

Co závodu předcházelo? Samozřejmě desítky (spíše stovky) hodin tréninku. Specificky jsem se zaměřil na cyklistiku více v kopcích s hrazdou. V běhu jsem mimo terénu zařadil i víkendové horské túry s Karčou. Komplet jsem si nastudoval celou startovku, čítající 86 závodníků. Na doporučení trenéra Zbyška jsem zhlédnul oba díly Jánošíka (1963) a podrobně analyzoval osobnost tohoto národního hrdiny. Pochopit jeho mentalitu, cíle a odhodlání. To vše budu potřebovat, až se budu prohánět po jeho domovině. Ještě jsem doobjednal výživu od Inkosporu, nakoukal všechny trailery z minulých ročníků a pobavil se s účastníky, které mám ve svém okruhu. Více jsem asi udělat nemohl…    

• 

• 

• 

Ve čtvrtek okolo 9:00 vyjíždíme z Jičína do Terchové. Cesta zabrala příjemných 4,5 hodiny a tradičně zakončujeme v Jánošíkově Kolibě na oběd. Potom na ubytko do nečekaně přepychového apartmánu Švec nedaleko centra závodu. Zde to ještě na 10 minut proplávnu v našem malém bazénku a navečer stihnu oficiální společný 5km klus s účastníky závodu. Den zakončíme promítáním minifilmečků z let minulých o Jánošíkovi. Potom už spát, protože tato noc bude stěžejní. Budík nenastavuji.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

V pátek ráno Karča balí batoh a vyráží do terénu s cílem Velký a Malý Rozsutec. Já se ještě zvesela válím v posteli. Dopoledne přijede můj druhý support Tomáš Kříž (zvaný „Křižák“), který bude mít hned několik funkcí: řidič, bavič, servisák, ochutnávač a hlavně domestik na běh. Společně dopoledne zajdeme na registraci a poslechneme briefing. Na oběd si skočíme na pizzu a odpoledne zahájím vydatným 1,5 hodinovým šlofíkem. Potom pobalíme vše potřebné, uvaříme jídlo na závod, lehce se jdu ještě rozjet na kole a se svým support týmem si projedeme meetpointy na běhu. Povečeříme palačinky a místo ulehnutí do postele, začínáme plnit auto tisícem nesmyslných věcí, které bych mohl při závodě náhodou potřebovat. Ve 21:15 odjíždíme na start, který je vzdálený 75 minut, k Oravské přehradě. V protisměru si projedeme posledních 60 km cyklistiky a já do sebe ještě nasoukám poslední energii v podobě pelupové kaše s banánem. Ve 22:30 krásně stíháme otevření depa, které se začíná hemžit i všemi ostatními závodníky z celkem 21 zemí. Při vstupu do depa zkontrolují organizátoři helmu, číslo na gumě, přední a zadní světlo. Kdo projde, dostane za odměnu GPS tracker a reflexní kšandy. Stojany na kola v depu nejsou popsané, takže ber dle vlastního uvážení a libosti. Do depa přicházím v druhé polovině startovního pole, a tak jsem překvapen, že je ještě to nejideálnější místo hned na konci depa volné. Nelením a ihned zabírám pro sebe. Vše si připravím a s Karčou sladíme postup po mém výlezu z vody do depa. Dám stručný rozhovor s Baronem, ještě jednou vše překontroluji, omrknu konec plavání a rychle na toiku. Potom už se jenom nasoukám do neoprenu, namažu kritická místa vazelínou a před naloděním na loď rozhýbu ramena gumovým expandérem. Rozplavání dnes vynechávám… Křižák mě uklidňuje slovy, že by do toho za tmy rozhodně nevlezl. Rozloučím se s týmem a po 23:30 se i já naloďuji na vyhlídkovou loď. Před vstupem ještě vyfasuji bojku se světlem. Dole v podpalubí je již relativně plno, a tak vylézám nahoru na čerstvý vzduch. Zde přisednu k dobrodruhovi, poetovi a triatlonistovi Vencovi Franckemu. Když jsou všichni naloděni, tak sklidíme mohutný potlesk od našich supportů, protože žádný fanoušek zde v tuto hodinu nemůže být. Plavecká trať byla na poslední chvíli z důvodu silného větru a vln změněna. Z bezpečnostních důvodů nepoplaveme rovně, ale absolvujeme tři trojúhelníkové okruhy poblíž břehu. Máme čas, takže si lodičkou projedeme jeden závodní okruh. Předzávodní čas nahoře krátíme veselými historkami z natáčení. Nálada 10/10. Mě nejvíce pobavil rozhovor Ondreje Matěje (v danou chvíli 9x finišer Jánošíka a za dalších 19 hodin již desetinásobný) s jedním ze závodníků:

Ondrej: „Pred týždňom tu na priehrade chytili 2,5metrového sumca.“

Závodník: „A co s ním udělali?“

Ondrej: „Čo by, pustili ho späť. Ževraj je pekne nasraný."

Závodník: „Hmmm sumec, nechal bych si ho při plavání přepápnout…“

Ondrej: „Wole, máš neoprén!“

Závodník: „No a?“

Ondrej: „Ten ti tak maximálne přepápne nohu.“  

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Každá sranda jednou končí a tak s blížící se půlnocí pěkně po jednom skáčeme z přídi lodi do vody. Měl bych být ospalý a malátný, ale adrenalin v krvi způsobuje, že ani nevnímám teplotní rozdíl při skoku do vody. Po vynoření rychle doplavu k téměř kompletní startovní čáře, která se nachází nějakých 100 m od břehu mezi bójemi. Naposledy upravím neopren na ramenou, vymyju plavecké brýle a hrdě střežím pozici na levém křídle startovního roštu. Závodník vedle mě ujistí, že chci plavat na správnou bojku a když od lodi doplave i Vabr, tak opravdu můžeme odstartovat.

• 

• 

Plavání – Jak jsem již zmínil 3,8 km je rozděleno do tří trojúhelníkových okruhů po levé ruce. Voda má dle organizátorů příjemných 22°C (reálně 20°). Na cestu nám dnes svítí měsíček a navigační kajaky s osvětlením, jinak je absolutní tma. S úderem půlnoci je odstartováno a všichni se pouštíme do boje s časem, tratí, svým tělem a především hlavou. Žádná fackovaná se nekoná a ihned můžu začít plavat. Postupně jdu do čela s další dvojicí závodníků. Poznávám jenom Vencu Franckeho, kterého mám po svém pravém boku. Na první bojku se mi plave skvěle. Vlny a vítr, s kterými strašili, jsou asi na jiné přehradě. Ihned po obeplavání bojky však měním názor a začínám vše chápat. Plavali jsme po větru. Vlny si s námi okamžitě začínají pohazovat a je těžké udržet rovný směr. Pokaždé, když zvednu hlavu, tak zjistím, že plavu blbým směrem. Naše trojice se rychle rozpadá a každý volí jinou stopu. Díky bíle svítícím bojkám mám o klucích přehled, ale je mi jasné, že to již bude sólo boj až do samotného konce plavání. Díky vlnám je i orientace složitější, a tak si místo otočné bojky nacházím bod na horizontu v lesním zářezu. Druhou bojku naplavávám na vedoucí pozici a zjišťuji, že vlny zpět do cíle jsou snad ještě silnější. V zápětí to podtrhne i pár doušků temné vody. Rychle měním dlouhý vytažený kraulový záběr (tak jsem to vnímal já) za frekvenční mlátičku, která je ve vlnách efektivnější. Opět bojuji s orientací, ale kajak jedoucí před prvním plavcem mi hodně ulehčuje práci. Postupně se doplácám na závěr prvního okruhu a těším se na rovinku po větru. Ještě zkontroluji svůj náskok, který je stále na dvojici pronásledovatelů minimální, ale bude okolo 10-15 vteřin. Změna směru je okamžitě znát a já si užívám pohodové plavání po klidné hladině. Celý druhý okruh absolvuji o samotce. Jediné zaskočení je na druhé bojce, protože můj původní orientační bod na horizontu je nyní úplně jinde. Hergot, na Slovensku se ta krajina mění hodně rychle. Raději na pár temp přejdu do prsou a důkladně zkontroluji navigační bojku, na kterou mám plavat. Najdu tedy jiný bod a pokračuji v plavání. Vabr se prý perfektně orientoval podle hvězd – první bojka Orient, druhá měsíc a třetí Velký vůz. Já jsem už jiná generace a holky jsem musel utáhnout na něco jiného než své astronomické znalosti. Vlny mě již nezaskočí a žaludek stále obsah drží, kinedryl stejně s sebou nemám. Snad to takto vydrží až do samotného konce. Třetí okruh je zpestřen doplaváváním pomalejších plavců a stažením mého parťáka v podobě navigačního kajaku. Okolo je světýlek jako na Vánoce a já jenom doufám, že alespoň někdo vidí naši otočnou bojku. Když minu poslední bojku, tak je to již jenom kousek do cíle. Dotírajícímu kajaku se světlem objasním, že jsem se nepřepočítal, ale už jedu opravdu do cíle. Plavání ve tmě nakonec zas tak odlišné není, jak by se na první pohled mohlo zdát. Možná naopak máte více klidu a svobody. I temnota může být uklidňující. Celou dobu jsem si plaval své a nevyšel z komfortní zóny. Tomu při zpětné kontrole odpovídala i tepovka a tempo, které bylo pomalé. Když se po 53 minutách ve vodě konečně postavím na nohy, tak si připadám jako ruský důstojník po vyžahnutí dvou lahví vodky. Hlava je úplně v pohodě, ale nohy neovládám. Rychle přiskakují dva dobrovolníci a dávají mým nohám pevnější směr. Rázem se přidává i Karča a já začínám stoupat do depa. Závod máme rozjetý skvěle. Už jenom 12 hodin práce a je hotovo… 

• 

• 

• 

T1 – Před startem jsem dlouho zvažoval volbu oblečení v průběhu závodu. Nechtěl jsem samozřejmě „zbytečně“ ztrácet čas v depu, ale komfort je při těchto extrémech důležitější než pár minut. Proto po svlečení neoprenu sundávám i plavky a začínám se komplet oblékat do cyklistického. Kraťasy, krátký dres, dlouhý dres, přes ten reflexní vesta, ponožky, boty, čapka a helma. Karča pomáhá a cpe do mě první přesnídávku. Vše trvá 2x déle než při tréninku nasuchu. V depu je již i Venca a neznámý Francouz. Žabožrout neztrácí čas, díky Baronovu komentáři vím, že plaval v triatlonové kombinéze a v ní plánuje absolvovat i cyklistiku. Jenom přes sebe hodil bundu a rychle stáhl můj náskok z plavání. Než se doobleču, tak mi Karča zapne světla a tachometr Garmin se staženou trasou závodu. Depo opouštím bok po boku s Francouzem, ale do krátkého kopečku jsem přeci jenom lehce rychlejší. Na kolo naskakuji stále jako první.

Cyklistika – 180 km vede z místa A (Oravská přehrada) do místa B (Terchová). Převýšení je hodně přátelské, jenom 2 250 m. Ta největší výzva spočívá ve tmě, která doprovází závodníky po většinu cyklistiky. Ihned po naskočení na kolo ladím vhodný převod, nandávám čiré cyklistické brýle Oakley a v průběhu jízdy i cyklistické rukavice. Rozjíždím se rozumně a dávám nohám prostor na přivyknutí novému pohybu. Nechci zopakovat přepálení v úvodu cyklistiky jako při Swissmanovi. Držím své watty v rozmezí 230-250. Tělo se rychle adaptuje a já z toho mám dobrý pocit. Jede se mi komfortně, není mi zima a jsem první. Bohužel tento pocit netrval déle než 5 minut. Zezadu mě osvítí reflektor, který nepatří autu, ale Francouzovi. Předletí mě na časovce s kapkou na hlavě a plynule jede dál. Klasickej blafák když někoho předjíždíš, tak vždy přidáš, ať mu to znechutíš. Nechám ho poodjet a chytám jeho tempo. Pocitově se mi jede dobře, ale tlačím přes 300w. To v této fázi závodu nemá cenu a po chvíli ho pouštím. Červené světýlko se mi začíná pomalu vzdalovat. Prvních 90 km nechci plašit a pokud by byla moje ztráta kritická, tak to budu řešit až v těchto chvílích. V druhé polovině cyklistiky většina závodníků rapidně zpomalí a právě zde se začíná lámat chleba. První polovinu umí napálit každý blbec. Karča s Křižákem mě uklidňují, že Henri Le Bozec je teprve 18letý závodník z Francie s osobákem na celý Ironman 9:45 hodin. Dobrý, je to opravdu blázen a já si dál jedu své. Na delších rovinách ho vidím před sebou a za námi je jenom temnota. Se supportem jsem domluven, že budou stavět, co to půjde, takže se opravdu hodně pravidelně vídáme. Doprovodnému autu je zakázáno jezdit za vámi, vedle vás nebo nedej bože těsně přede mnou. Občerstvení mohu přijmout jenom od stojícího člena týmu. Občerstvování z auta, na které jsme zvyklí při sledování Tour de France nebo nyní probíhající Vuelty není možné. Na 15km přichází další zvrat. Francouz stojí u krajnice a něco hledá. Zpomalím, ale vypadá celý a v pohodě. Everything OK? Dostávám jasnou odpověď: „OK“. Zastavil v místě, kde stojí i Křižák s Karčou, takže mi je jasné, že mu případně pomohou a já mohu pokračovat. Když mě po chvíli předjíždí support, tak vysvětlují, že ztratil přední světlo, ale nyní je již vše opraveno. To je i důvodem, proč si po chvíli bere Henri opět vedoucí pozici a já mám o parťáka postaráno. Rychlá odbočka ke stravě v průběhu cyklistiky. Jaká byla taktika? Stejná jako vždy, měl jsem slušnou hostinu. Jedl jsem každých 30 minut. Pravidelně jsem střídal toast se šunkou a sýrem – přesnídávku – sladkou rýži s rozinkami a mangem (rice cake) – přesnídávku… To toho jsem pil Power Drink od Inkosporu obohacený o cukr v podobě maltodextrinu a fruktosy. Jídlo jsem v plánovaném rytmu udržel až do konce, což se mi skoro nikdy v minulosti nepodařilo. Měl jsem bobky z běhu, takže jsem to do sebe rval, co to šlo. Pití jsem moc nedal, ale tělo to tak mělo. Za 180 km jsem vypil jenom nějakých 1,25 l tekutin. Zpět do závodu. Po nějakých 30 km se objevuji ve mně známém Zuberci na trati Oravamana. Těšil jsem se na známý terén a první kopečky, kde jsem věřil, že se odjíždějícímu Henrimu přiblížím. To se možná i dařilo, ale ztráta byla stále okolo 45 vteřin. Když jsem vyjel do nejvyššího bodu cyklistiky na Húty, čekal na mě nejdelší a nejnebezpečnější sjezd. Vím, že i při Oravamanovi jsem zde jel extrémně opatrně, protože i za sucha to smekalo a to bylo za dne. Vzpomenu si na super pozitivní motorkářské rčení: „Buďto věnec, nebo kotrmelec.“ Hlavně se dostat celý dolů a ideálně toho na Henriho moc neztratit, je mu 18 let, takže to musí jet prakticky bez brzd. 10 km sjezd nakonec zvládnu a už to sekám k Liptovské Mare. Sjezd nožkám ulevil od šlapání, a to se hodilo. Znovu je začínám dostávat do provozní teploty. Zatím máme kliku, protože se jedná o nečekaně teplou noc a teploty se pohybují okolo 15°C. Pomalu se přibližuji červenému světlo, které funguje jako magnet. Henri začíná konečně zpomalovat a já cítím svoji chvíli. Začínám náskok stahovat a za městečkem Liptovská Teplá dojíždím Henriho. Moc se za ním neohřeji a jdu hned na první pozici. Postupně se mu začínám vzdalovat a blížící se kopec je mým největším přítelem. První místo dává křídla, ale také zaclání mozek. Zapomenu pracovat s úsporným modem na předním světle, a to se mi krutě vymstí. Do kopce mi méně světla nevadí, ale ve sjezdu to je řádný problém. Na to přicházím až ve chvíli, kdy moje support auto mizí v dáli a já jedu nebezpečný sjezd do Dolní Osádky po čuchu. Baterie ve světle je dead a funguje jenom v nejnižším módu osvětlení. Celý kopec dolů musím jet hodně opatrně, protože nechci riskovat defekt nebo v horším případě pád. Dle zákona schválnosti se nacházíme asi na nejhorším úseku, co se týče kvality silnic. Když zde zrovna nejsou díry, tak mi před kolem proletí stádo srnek. Výsledkem je ztráta náskoku a dostižení Henrim. Spatření mého support auta je vysvobozením a já poprvé po 2:45 hodinách od startu cyklistiky zastavuji. Hlásím nutnost výměny baterie v předním světle. Křižák perfektně ví, co má dělat. Já využívám čas k odskočení na malou a u toho posnídám další přesnídávku. S Karčou prohodíme pár slov a rychle zpět do sedla. Najednou je to opět radost a plný mód předního světla Fenix BC26R činí cyklistiku značně jednodušší. Ztráta na Francouze však narostla na nějakou 1 minutu a i jemu sjezd očividně oživil nohy. Nakonec ho míjím na 95 km, kdy i on musel zastavit a doplnit potřebný materiál od svého supportu. Beru si zpět vedení a vjíždím do posledního delšího kopce za Oravským Podzámkom. Co by to bylo za eXtrém s hezkým počasím. Ten nahoře nám to chtěl ještě trochu okořenit, a tak v průběhu stoupání okolo 100 km začíná mrholit. Přemýšlím, zda to není jenom ranní rosa, ale se sílící intenzitou se utvrzuji v tom, že toto rosa nebude. Kapky se mění v déšť a ten začíná přibírat na intenzitě. Do kopce odmítám zastavit a dávám supportu jasný pokyn, ať čekají až nahoře na kopci. Když vyjedu nahoru, tak již regulérně prší a já na sebe ihned hážu nepromokavou bundu. Chci i gumové návleky na tretry, protože v botách už teď mám louže studené vody, ale ty prý v cyklo krabici nejsou. Blbost! „Lehce“ Křižáka zjebu, že to není možné a jdu se přesvědčit sám. Také je neobjevím, a když vidím blížící se přední světlo Francouze, tak naskakuji na kolo a pokračuji bez nich. První pozici nechci pustit. Déšť pomalu ustává, ale silnice jsou plné vody a voda na mě zespodu stříká ze všech směrů. Začíná se ochlazovat a já jenom doufám, že holých nohou a mokrých bot nebudu ještě litovat. Do obce Lokca to ještě rychle utíká, ale když na tachometru cvakne další odbočka za 34 km, tak mi nohy rázem ztuhnou. Touto cestou jsme jeli na start, a tak moc dobře vím, že to bude hodně utahaný úsek. Pro zkrácení času pravidelně střídám úseky v hrazdě a na duálech. Tým mě informuje o pomalu rostoucím náskoku na Henriho, takže jenom držím tempo a jsem rád, že nemusím zrychlovat. Sjezd do Vychylovky je ještě komplet za tmy, ale konečně jsem alespoň na chvíli vysvobozen z monotónního tempa šlapání. Potom už to do Staré Bystrice letí nadzvukovou rychlostí a první sluneční paprsky mění můj temný svět ve snesitelnější. Na konci obce Lutiše naposledy potkávám svůj tým. Zde podruhé odskakuji na malou a hlásím týmu, co mají oproti původnímu plánu připravit do T2. Jsem nečekaně stále při síle a stanovené watty/tepy držím prakticky od začátku stejné. Náskok na Francouze je aktuálně okolo 2 minut. Potom následuje díra větší než 10 minut. Závěrečných 12 km jedu sám. Už dávno neprší, ale silnice je stále mokrá a já si dávám extra pozor na kluzké zatáčky. Teď by lehnul jenom naprostý blbec. Závod se zatím lépe vyvíjet nemůže, ale rozhodující fáze tohoto pretěku je teprve před námi. Zhruba 5 km před cílem do sebe dávám preventivně jeden ibalgin, zajídám poslední sladkou rýží a zapíjím lahodným ionťákem, který mi ještě neleze krkem. Závěrečnou 22% rampu do cíle musím zvládnout vsedě, protože když se zvednu, tak mi zadek podkluzuje. Z kola seskakuji po 5:40 hodinách, průměrné watty jsem udržel na 235. Co je hlavní, jsem fyzicky i psychicky v pohodě.

• 

• 

• 

T2 – Křižákovi odevzdávám kolo a běžím do převlékacího stanu. Ten mi pohotově hlásí, že jsem si to zkrátil. Co? Máš jenom 178,3 km. Wole! Ve stanu se opět kompletně vysvleču donaha. Všechno cyklistické jde dolů a skáču do vyvoněné triatlonové kombinézy od Zone3. Beru i suché ponožky, návleky na lýtka, rukávky a čiré brýle měním za zrcadlovky. V průběhu převlékání do sebe hodím teplý vývar od organizátorů. Do depa v mezidobí dojíždí i Henri. Jak je jeho zvykem, tak zde opět neztrácí čas. Sedne na lavičku, vymění cyklistické boty za běžecké, helmu za kšiltovku a může běžet. Depo zvládá 5x rychleji než já, ale jak jsem již psal, pohodlí těla je v eXtrémech zásadní. Oba nás ještě zastaví GPS tracker a mobil, který přendáváme do běžecké vesty. Ta ještě není povinná, ale chci mít u sebe svoje pití i jídlo dle potřeby. Nechci být závislý na ofiko občerstvovačkách nebo svém supportu. Nakonec depo opět opouštím těsně před Henrim. Už jenom maraton, to je nic…

Běh – Zde má maraton trochu (diametrálně) jiný rozměr. Na 42 km nastoupáme 2 800 m. Během úvodních stovek metrů z resortu Drevenica Terchová k soše Jánošíka si uvědomuji, že v tom zmatku v T2, jsem si zapomněl nandat čip na kotník. Vracet se mi rozhodně nechce, a tak sahám po telefonu. Karče stručně vylíčím situaci a ta musí co nejrychleji od organizátorů zjistit, zda je povoleno mi ho předat až na cca 5 km, kde máme naplánovaný první meeting point nebo se musím vrátit zpět do T2. Po chvíli mi přichází zpráva, že mi čip předají, až se uvidíme. Organizátor to posvětil. První kilometry jsou sice do kopce, ale po asfaltu až k parkovišti Tiesňavy rychle utíkají. Odtud začíná terénní stoupání na Malé Nocl´ahy. Zahřívacích 450 výškových metrů většinově po schodech nebo uzoučkých lesních cestách mezi kameny. Běh je nemožný a já přecházím do svižné chůze. Za mnou nikoho nevidím, ale povolit v úsilí nechci. Pokud bych pominul lýtka, která jsou jako v ohni, tak je mi fajn. Znovu se objevující déšť příjemně chladí tělo. Po 30 minutách běhu od startu jsem nahoře a začíná seběh. Stále mrholí, takže kluzké kořeny a kameny jsou fajn prvky na udržení pozornosti. Bolest lýtek z kopce rychle mizí a objevuje se první cukání v předních stehnech. Začíná to super a i moje celková rychlost potěší. Prvních 5 km zvládám za krásnou 1 hodinu a v obci Podolina se střetávám se svým support týmem. Křižák už je nastartovaný a po bezesné noci se těší na trochu zdravého pohybu se mnou. Karče sdělím, že jsem v pohodě a konečně s někým v doprovodu pokračujeme dál. Jsem lehce zaskočen, když Tom začne po zhruba 500 m společného běhu zvracet, ale po vzoru Kristiana Blummenfelta nezpomalí. Myslel jsem si, že spolknul mouchu, ale jsem ubezpečen, že se jedná o kombinaci snídaně v podobě redbull, těstoviny, malinovka, toast a přesnídávka. Žaludek se komplet vyprázdní a hned mu je lépe. Ideální začátek… Ve dvou je to vždy příjemnější a běh si krátíme klábosením o průběhu závodu. Od půlnoci se toho v mém světě stalo opravdu dost, takže máme na chvíli o zábavu postaráno. Nyní se nacházíme v nejvíce běhavém úseku celého závodu. Běžíme v údolí řeky Varínka. Nejprve po proudu dolů, zde převažují polní cesty nebo louky a potom nahoru proti proudu. Zde je již podklad převážně asfaltový. Sice už neprší, ale louky jsou pěkně podmáčené a já mám v botách opět mokro. Zatím to není problém, ale uvědomuji si zvýšené riziko puchýřů, které rozhodně nepotřebuji. Zatím však běžíme bez zastavení dál a na průběžných střetnutí s Karčou bereme jenom pití a jídlo. Až do mety 15 km se běží opravdu svižně a snažíme se držet tempo těsně nad 4:00min/km. Zde začíná stoupání na rozhlednu Terchovské srdce, kde běh na chvíli měníme za chůzi. Nahoře využijeme oficiální občerstvovačku a poklusem dál. Při seběhu do obce Mláka se před námi v protisvahu nebezpečně tyčí panelová cesta, která bude za chvíli sdílet naše utrpení. Než začne stoupání má Křižák poslední možnost přiskočit ke Karče do auta a na chvíli si odpočinout. Support je povinný až od 25 km, nyní to dělá čistě ze sadomasochistických choutek. Běží se mu však dobře a bojí se většího vytuhnutí v autě z nečinnosti, než při „běhu“ se mnou. To oceňuji a v hloubi duše doufám, že má dobře rozvrhnuté síly. Křižáka na zádech moc dlouho neudržím. Vydrápeme se na Pol´any a odsud již klesáme dolů do údolí. Každých 25 minut do sebe dám jeden gel a pravidelně piju ionťák. Tom poctivě hlídá čas a upozorňuje na nutnost občerstvení. Žaludek zvládá a nohy fungují. Je tu zásadní meta tohoto závodu a tím je 25 km a T3. Proč zásadní? Je zde nastavený poslední cut off time, který stíháme. Pokud přiběhnete později, tak jdete již „jenom“ zkrácenou variantu závodu. V rámci bezpečnosti vynecháte Velký Rozsutec, zde potmě opravdu jít (lézt) nechcete. Prvních 25 km zvládáme za 2:45 hodin a já si začínám uvědomovat nereálnost zaběhnutí této trati pod 5 hodin. Zde naposled potkáváme Karču (celkem jsme ji od začátku běhu míjeli 5x + nyní). Silniční karbonové boty měním za trailovky, ale značku Mizuno držím. Beru i další suché ponožky, protože chci udržet bezpuchýřový stav chodidel až do konce. Od této chvíle je povinný nejen běžecký support, ale i obsah běžecké vesty. Co musí obsahovat? 1l tekutin, 2 energetické tyčinky, 1x větruodolná bunda, 1x tričko s dlouhým rukáven, 1x dlouhé kalhoty, 1x pár rukavic, 1x šátek a 1x čelovka. Já ještě přihazuji pevnou tejpku, kapesníčky, 0,3 l coly, 9x gel a další ibalgin. Pro urychlení mám připravenou novou vestu, takže nic nemusíme přendávat. Stejnou výbavu musí mít i Křižák. Vše zkontrolují organizátoři a až poté jsme vpuštěni do klenotu této oblasti Jánošíkových dier. Než finálně opustíme T3, tak využiji výčep a kopnu do sebe jedno vychlazený pivko. Lék pro můj žaludek a analgetikum pro svaly na nohou.

• 

• 

• 

Závod konečně naplno začíná! Až nyní se ukáže, kdo přípravu nepodcenil a chce opravdu vyhrát. Začneme ukrajovat první stoupající metry do Jánošíkových dier. Široké cesty se rychle mění v uzoučké chodníčky ve skalní soutěsce. Cesty nahrazují úzké žebříky s řetězy a cestu blokují četní turisté, které neodradilo ani nepříznivé počasí. Povětšinou jsou však slušní a maximálně se snaží nezpomalovat naše tempo, o které se aktuálně stará buldozer Křižák. Když se vymaníme ze sevření skal, tak vbíháme do lesa. Terén stále stoupá a jinak tomu nebude. Náš vrchol je nejvyšší bod závodu Velký Rozsutec 1 610 m.n.m. Karča píše, že náš náskok je reálně větší než 15 minut na pronásledovatele. Síly už pomalu dochází. Do nekončícího kopce začínám prohlubovat dech a zkracovat krok. Toho si rychle všimne Křižák a logicky začíná zrychlovat. Howado… Každou rovinatější pasáž popoběhneme, ale těchto pasáží je čím dál méně a měníme se z ultraběžců na ultraturisty. Nakonec se opravdu ocitneme na Rozsutci. Výhledy se dnes nekonají, jsme v obležení mlhy. Nahoře narychlo zastavujeme a oba se na seběh oblékáme. První část opět s během moc nesouvisí a bavíme se více o horolezectví. Zásadní je nespadnout, nezprasit kotník a nechytit křeče. Tento cíl oba plníme a z další občerstvovačky v Medziholie již opět můžeme běžet. Až do Štefanové běžíme po široké šotolinové cestě, která je potěšením pro naše nohy. Znovu chytáme normální běžecký krok a užíváme si rychlost pod 5:00min/km. Je před námi poslední překážka před čím dál více vytouženým cílem. Překážka má 400 výškových metrů a jmenuje se „Boboty“. U nás v Čechách se říká: „To nejlepší na konec“, ale jsme na Slovensku a tento kopec se mění v peklo. Organizátoři do prudkého kopce se sklonem okolo 30° vysekali průsek vedoucí přímo nahoru a pro větší zábavu ještě do cesty naházeli pár statných stromů. Na úplný závěr maratonu pecka. Tady už jsem opravdu mlel z posledního a moc pozitivního toho ze mě Křižák v průběhu stoupání nedostal. Aby mi dal v závěru stoupání jasně najevo, kdo je dnes silnější běžec, tak si vzal z mé vesty kapesníčky a vyběhl si na vrchol odskočit. Já nemohl pomalu ani jít a on běžel. Asi budu muset taky začít s hyroxem nebo měním svého doktora. Nahoře se shledáváme a Křižák se směje pod vousy, které nemá. Společně pokračujeme dál. Tom pravidelně kontroluje konkurenci dle live GPS trackeru a uklidňuje, že máme hodně komfortní náskok okolo 30 minut. Hodinky ukazují 3,5 km do cíle. Prakticky jenom z kopce, ale z jakého. Je před námi nejhorší seběh celého závodu, a to už jsem dnes pár prasáren zažil. I dolů musíme díky terénu jít pěšky, protože to je opět neběhatelné. Nohy mám sešlapaný jak rejč a jsem opravdu rád, že zde máme denní světlo, nohám ještě vládnu a únava je adekvátní téměř 13hodinové šichtě. Nedovedu si představit, co tady budou prožívat závodníci v druhé polovině startovního pole… Když po nějakých 25 minutách konečně sejdeme dolů na silnici a já začínám věřit tomu, že to opravdu vyhraju, tak přijde Tom s dalším geniálním nápadem: „Bejky pojď za mě a nabombíme závěr, já ti to rozeběhnu.“ Já už nemám ani sil na vzdorování a tak zaplouvám za Toma a prostě běžím. Držíme tempo těsně pod 4:00min/km a já si přeji konec více než cokoliv jiného na světě. Když se objevíme dole pod sochou Jánošíka a již slyšíme z mikrofonu známý hlas Barona, tak je hotovo. Ještě ne! Tom přichází s další inovací očistce a posledním KO úderem. Přeci to nahoru nevyjdeme, musíme to vyběhnout! Díky této výzvě se v úplném závěru závodu dostávám ne nejvyšší tepovku za celých 12:46:02 hodin. Za potlesku všech přítomných, včetně Karči, protínám cíl v novém traťovém rekordu. Od svého plánovaného času na maraton jsem zaostal jenom o hodinu, ale i tak jako první závodník zvládám trať pod 13 hodin a stanovuji nový traťový rekord. Toto byl suverénně můj nejpomalejší maraton: celkový čas 5:59:18 hod, průměrné tempo 8:32 min/km, čas běhu 3:35:32 hod, čas chůze 2:16:04 hod, doba nečinnosti 7:40 min. Slušná robota! Po ICONU a Swissmanovi připisuji další vítězství v sérii XTRI World Tour         

• 

• 

• 

V cíli ještě pořídíme pár foteček se svým support týmem, který odvedl stejně jako já nejlepší možný výkon. Nevěřím, že se někdo o svého závodníka staral lépe než Karča a Křižák. Ještě jednou velké díky vám oběma. Dám pár rozhovorů, poděkuji Michalovi jakožto hlavnímu organizátorovi a jdu se dát do kupy na nedaleké ubytování. Mám dost, brutálně smrdím a chci se obléci do suchého oblečení. Navíc v cíli chybí vychlazená jednička, takže co se zde budu zdržovat. Omlouvám se, že jsem nepočkal na medailové finišery, ale věřil jsem, že to z ubytka stihnu. Aktuálně druhý Tibor Szabo měl ztrátu nějakých 35minut, a to jsem již opravdu nechtěl čekat. Odplížím se s týmem na ubytování. Než jsem se stihl dát do kupy, tak již do cíle doběhl 2. Tibor Szabo, 3. Peter Lukáč i 4. Patrik Holeša. Při mém příchodu zpět do cíle „dobíhá“ celkově pátý závodník pro mě známý Francouz Henri (ztráta na můj čas 1:19hod). Kompletní výsledky najdeš na: https://vysledky.vysledkovyservis.sk/results.aspx?CId=16625&RId=8192 Chvíli ještě počkáme a užíváme si hezkého odpoledního počasí. Když jsme emočně přesyceni, tak se s Tomem vrátíme na ubytování, kde již Karča slušně vytuhla. Odpoledne skočíme na večeři zařízenou organizátory a srovnáme žaludky. Po návratu se nám ještě nechce jít spát, a tak po poděkování všem gratulantům na můj výkon skrze sociální sítě ještě naposledy vyrážíme s Tomem do cíle k soše Jánošíka. Zde vyčkáme na poslední závodníky, kteří stále bojují na trati. Čekání si u západu slunce zkracujeme vítěznou jedničkou. Jako poslední cíl protíná Ind Gaurav Dhawan, který si trať opravdu vychutnával a dokončil zkrácenou verzi za 20:43:09 hod. Potom už finálně domů a spát. Byl to dlouhý den, prakticky 2 dny.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

V neděli na nás ještě čeká vyzvednutí finisherských triček a slavnostní vyhlášení. Na podium je pozván každý, kdo dokončil a dostane dřevěnou trofej se svým jménem. Já se na podium podívám hned 6x – dokončení, nejrychlejší plavecký čas, nejrychlejší cyklistický čas společně s Tiborem Szabem (máme na vteřinu stejný čas), nejrychlejší běžecký čas, celkový vítěz a naposledy při obdržení nominace na Norsemana 2027, kde se každoročně pořádá Mistrovství světa v eXtrémním dlouhém triatlonu. Mimo krásné trofeje dostanu i valašku s logem závodu. Potom ještě společná fotka, kde jinde než u sochy Jánošíka v cíli celého závodu. Dost bylo oslav, je čas na pořádný oběd. Kam jinám než do Jánošíkovy koliby na Jánošíkův talíř. Když si přerveme pupky, tak je čas loučení. Tom pádí dom a já po zbytek dne chilluju na ubytku. Společně s Karčou pobalíme všechen materiál a užijeme si poslední noc na Slovensku. V pondělí ráno po snídani balíme kufry a frčíme dom do Jičína. Cestou domů přemýšlím o celém dobrodružství a uvědomuji si, jak blízko k sobě má hrdina mého kraje Rumcajs s hrdinou Malé Fatry Jánošíkem. Jsou tam jenom tři drobné rozdíly: 1. Jánošík nebyl kreslený, 2. Neměl upravený plnovous a 3. Po světě mu neběhá malej Cipísek, i když třeba mu v nějaké salaši taky ujely cvičky, takže fakticky jsou jenom dva jisté rozdíly. Mise JÁNOŠÍK úspěšně splněna! 

• 

• 

• 

Stálo to za to? Je to prakticky šílený závod, ale určitě se sem vyplatí přijít pokud chcete zažít eXtrémní triatlon. Skvělá organizace, super atmosféra, specifické plavání se startem v 0:00, noční cyklistika a hlavně ten šílený běh (nazval bych to spíše horskou turistikou). Krom toho je to geograficky nejbližší závod ze série Xtri World Tour. Každá disciplína je něčím extrémní, takže nepodceň přípravu. Ujišťuji tě, že na tento závod po zbytek života rozhodně nezapomeneš.

Co bych příště udělal jinak? Při plavání si nechal bojku trochu volnější. Měl jsem ji hodně nakrátko a při dotažení záběru (ono se to mockrát nestalo) jsem se do ní bouchal. Na kole bych určitě volil časovku, protože zde bylo hodně rovinatých úseků, kde se může valit a aerodynamika funguje i v noci. Dále bych nezapomněl návleky na tretry doma, tam mi byly platný jako padák v ponorce. No a na běh bych s sebou vzal Křižáka i na první kopec, aby byl v závěru o trochu krotší.