Závodů je hodně, proto musí člověk velice dobře vybírat. Letos jsem měl jasno v tom, že chci po 1,5 roce opět dokončit jednoho dlouhého. Zvažoval jsem mezi Ironman Klagenfurt a Challenge Roth. Proč jsem se rozhodl pro Klagenfurt? Byl po poslední závod z rakouské pětky, který mi ještě chyběl: Challenge St.Pölten, Ironman 70.3 Zeel am See, Challenge Walchsee, triatlon Podersdorf a Ironman Klagenfurt. Očekával jsem hezké prostředí v okolí nedalekého Triglavského národního parku. Menší konkurence v PRO poli. Větší sympatie k Rakušákům než Němcům. Bylo toho více... Jak probíhala moje derniéra?
Týden před závodem jsem začal na své sociální sítě vysílat tréninkový plán, takže ti pozornější mohli zachytit moje předzávodní vyladění. Mělo to docela úspěch, tak se k tomu možná ještě někdy vrátím… Závod se konal v neděli 18.6. Z Jičína vyjíždíme společně s Karčou ve čtvrtek ráno a po nějakých 7,5 hodinách v autě jsme na místě. Nechtěl jsem bydlet přímo ve městě, kde je velký ruch a pro trénink nepřiznivé podmínky. Vybral jsem malou vesničku Reifnitz 10km od startu na kraji jezera Wörthersee. Přímo vesnicí vedla i cyklistická trať s metou 100 km. Ve čtvrtek jsem se stihl ještě zaregistrovat a pro tento den bylo hotovo. Pátek dopoledne byl PRO briefing, kde jsem dovyzjistil poslední nejasnosti a následně si šel zaplavat na závodní trať do jezera. Odpoledne už jenom lehký klus a nohy nahoru. Sobota dopoledne patřila kolu a volným 30 km po závodním okruhu na nasátí atmosféry. Spojil jsem síly s Patrikem Holešou ze Slovenska a jízda příjemně utekla. Odpoledne uložím kolo do depa a cestou zpět si projedeme autem úvodních 15 km cyklistiky. Večer ještě na chvíli skočím do vody a lehce rozplavu. Trénink šel dle plánu, jsem zdráv a na závod se upřímně těším. Stále si namlouvám, že zítra to bude KRÁSNÝ (Bluďák by řekl „ohromný“) den. Pocity před dlouhým jsou vždy hodně intenzivní, a tak ani já v noci mnoho spánku nedám.
Neděle, den závodu. Budík mám nastavený na 4:20, ale prakticky od 3:00 koukám do stropu. Vše mám dopředu připravené, takže to jde jako po másle. Nejprve snídaně složená ze 3 míchaných vajec a bílého pečiva. Připravím si svoje závodní toasty (se šunkou a sýrem). Absolvuji ranní hygienu a již se navleču do závodní kombinézy. Nezapomenu promáznout vazelínou třísla a podpaží. Lehce po 5:00 opouštíme apartmán a za necelých 10 min jsme v místě dění. Byl jsem nervózní z parkovací kapacity, ale Rakušáci mají vše perfektně zmáknuté a není problém. Nyní rychle do depa. Zde nafoukám kolo na nějakých 6 atmosfér, pomocí gumiček přichytím cyklistické tretry, doplním ionťák, do zadního úložného předmětu umístím toasty, na rámovou trubku dám záložní 2 gely a energetickou tyčinku, připnu tachometr a nezapomenu na již tradiční Ibalgin 400. Cestou z depa ještě přidám do pytle svoje běžecké boty, sluneční brýle a prchám pryč. Na start plavání to je dobrých 10 min chůze a vzhledem ke 2 500 startujících (+ jejich support) je tu docela rušno. 30 minut do startu jsem na startovní pláži a po nasoukání do neoprenu si poprvé uvědomím, že to je opravdu tady. Voda má necelých 22°C, takže opravdu příjemná teplota, ale za neopren po ránu jsem rád. Vzduch se aktuálně pohybuje okolo 12°C. Příjemné bylo, že PRO závodníci měli vlastní prostor na rozplavání a nemuseli jsem se s nikým sekat už v této předzávodní fázi. Rozplavu a 10 minut před startem již čekám na břehu. Závěrečné rozloučení s Karčou a čekám. Podruhé si uvědomuji, že budu závodit. PRO pole čítá 40 elitních atletů, kteří jdou z první vlny v 6:30. 2 minuty po nás startuji PRO ženy a od 6:40 probíhá rolling start po 5 vteřinách všech age group závodníků. Čekám ve startovní pozici na břehu tyrkysového jezera Wörthersee a zde potřetí a naposled definitivně vím, že je to tady!
Plavání – Jeden 3,8 km dlouhý okruh po levé ruce ve tvaru písmene „J“. Prvních 2,8 km se plave v jezeře a závěrečný 1 km patří ke specifiku závodu, kdy plavete v napojovacím kanálu o šířce cca 10 m. Podél kanálu jsou cyklostezky, takže o diváky není nouze. V 6:30 výstřel z děla odstartuje můj celkově 10. dlouhý triatlon. Startovní pole je nataženo v jedné řadě podél pláže, takže jsem neočekával takovou melu, ale to byla chyba. 5 rychlých kroků, 2 delfínové skoky a plavu. Start se povedl na jedničku a mám dobrou pozici. Začíná řežba a nikdo nikomu nic nedaruje. Víc než vodu hrabu po tělech spoluzávodníků a snažím se neutopit. Budeme závodit v lepším případě 8 hodin (v horším 9, 10, 11 hod), tak co všichni blázní, tohle není sprint triatlon. Lehce z bojiště vycouvávám a zařazuji se do štrůdlu závodníků uprostřed startovního pole. Postupně se situace uklidňuje a po nějakých 100 m již mohu normálně plavat. Z boje jsem slušně kyselej, voda je sice tyskysově čistá a pořadatelé uvádí, že dokonce pitná, ale viditelnost je mizivá. Je specifickým způsobem kalná, takže nohy závodníků před sebou moc dobře nevidím a musím plavat na pocit. Bojky jsou naštěstí přehledně umístěny, takže mám alespoň jasnou představu o tom, kam plavat. První levotočivá zatáčka následuje po 1 300 m. Postupně se prokousávám startovním polem dopředu a plave se mi čím dál lépe. Dalších 500 m a již se vracíme zpět na břeh. Díky úsvitu, to máme čistě proti slunci, ale držím se ve skupině a věřím v jejich lepší zrak. Stále se posouvám skupinkou dopředu, a i když někdo odpadne, tak zacelím díru. Při naplavání do kanálu je již sluníčko schované za stromy a plave se výrazně komfortněji. V závěrečné stovce se dostávám na čelo skupinky a mám dobrou výchozí pozici. 3,8 km zvládám za 51:28 min a patří mi průběžné 14. místo (ze všech startujících to byl 17. nejrychlejší čas dne). S minimálním odstupem za mnou je však téměř 10 borců. Plavání vyšlo výborně a děkuji Řehymu (Karolíně a Štěpánovi) za tréninky v Nové Pace, které jsou toho příčinou. Sám bych to nezvládl.
T1 – Přeběh do prvního depa je hodně dlouhý a musíme běžet dobrých 450 m než se dostaneme ke svým pytlům. Rychle nacházím číslo 23 a na zem vysypávám jeho obsah. Sundávám neopren, který včetně plaveckých brýlí a čepičky dávám do pytle. Po zkušenostech z CZECHMANa si beru ponožky již nyní, a tím ztrácím dobrých 10 vteřin na ty nejrychlejší v depu. Je to však investice, která se vyplatí a byla nezbytná. Pověsím pytel zpět na stojan a za běhu zapínám číslo i helmu. Číslo je zde povinné mít i na kole. Dalších 150 m běhu ke kolo a může začít můj strašák. Cyklistika…
Cyklistika – Jeden 180km okruh ve tvaru „8“ se středem v Klagenfurtu. Nejprve se jede od jezera na sever a druhá polovina se odehrává v jižní části. Celkové převýšení Garmin naměřil 1 600 m. Na TREKA naskakuji v početné skupině závodníků a mám hned od začátku dobré spoje. Domluvená taktika s trenérem Zbyškem byla jet první hodinu trochu přes čáru a pokud to nebude udržitelné, tak si vystoupit. Hlavním cílem však udržet skupinu. To se mi daří cca první 2 km, ale na rovinatějších pasážích dramaticky ztrácím a spoje odjíždí. V kopečkách nemám problém jet o nějakých 75w více, ale na rovině to neudržím. Toto tempo nejsem schopen akceptovat a zavírám se do svého světa. Jedu především na vnitřní pocit. Tepy a watty jsou pouze další informace, se kterými pracuji. Pravidelně občerstvuji a piju. Bude to ještě dlouhé a energie především na běhu bude potřeba, ale to hodně předbíhám. Okolo 15km mě předletí Michael Weiss s dalšíma dvěma pronásledovateli. Chvíli zkusím jet s nimi, ale je to marný boj. Na 25km jsem dojet někým z Pewag Racing Teamu (takové ty brčálově zeleno-bílé dresy) a konečně jsem spokojen. Dle pravidel o 12m bezhákové zóně se zařazuji a akceptuji nastolené tempo. Do kopce před první ze sedmi občerstvovacích stanic na 34km jdu dokonce před závodníka a rázem se mi objasní, proč celou dobu okolo nás jedou motorky. Není to kolega, ale první žena Lotte Wilms z Nizozemska. Kdo to má sakra poznat? Ramena jak Rambo ve 3. díle, lýtka podobných rozměrů jako Eliud Kipchoge a zadek rozhodně štýrského valacha nepřipomíná. Raději si vezmu vodu a doplním jeden gel, který jsem do sebe hodil ihned po plavání. Kousek za občerstvovací stanicí na rovině jsem opět dojet a předstižen. Řadím se za Lotte a uzavírám vnitřní sázku, že do 50. km to musím vydržet děj se co děj. Střídá se rovinatější terén s kratšími brdky, ve kterých ocením možnost zvednutí ze sedla a protáhnutí zad. Tělo ještě není plně aklimatizováno na dlouhodobé setrvání v aero pozici. Užívám si průjezdy vesnicemi, kde jsou hloučky domorodců a fandí, jako bych byl první (nebo první žena). Pravidelně ukusuji ze svých toastů a zapíjím lahodným grepovým jonťákem od Gatorade z občerstvovaček, který zas chvíli vidět nemusím. Jedu svoje ideální tempo a depresi z toho, že nejsem schopen vystřídat ani ženu, jsem již hodil za hlavu. Do kopce nebo v technických průjezdech zatáček si povoluji, Lotte moc technicky vyspělá jezdkyně není (a to je co říct, když už i já na někoho v těchto pasážích najíždím). Z kopce mám co dělat, abych udržel kontakt, protože Lotte drží stále strojové watty bez rozdílu terénu. Postupně se vracíme zpět do Klagenfurtu a já stále držím kontakt. Již jsem byl předstižen dalšími třemi střelci z mužského pole, ale už to ani nezkouším. Lotte je moje výhra a budu rád za její udržení. Na 90. km se letmo střetávám s Karčou a dostávám informaci, že jsem průběžně 27. muž a 2. žena. Jede se mi relativně dobře a nyní pojedeme po straně jezera, kde bydlíme a mám naježděno. Kilometry rychle naskakují až do nějakého 120. km, kde dostávám první vážnější krizi. Lotte se mi ve sjezdu vzdaluje, nohy už jsou krotké a cíl v nedohlednu. S tímto pocitem jsem počítal až za nějakých 40-50 km dál. Řešení je prosté: Šlapu dál, hodím do sebe přesnídávku a lehce zpomalím. Více jsem toho nevymyslel. Pokus o docvaknutí Lotte je marný a já se smiřuji s tím, že ani první ženu neudržím. Krize v takto dlouhých závodech přichází a zase odchází. Je potřeba vytrvat, ale změna stavu nechce přijít. Nakonec se na mě usmálo štěstí a já mám kliku, víte odkud. Okolo 130. km přichází delší stoupání a Lotte na začátku stoupání padá řetěz. Než ho nahodí, tak se docvaknu. Změna pozice posedu, kontakt a kopec mi opět dodávají energii a já jsem zpět ve hře. Od 140. km již přecházím na energetické tyčinky a hrdě držím záda nejrychlejší ženy. Postupně sjedeme jednoho závodníka před námi a vytváříme trojici. V posledním drsnějším stoupání na 160. km Lotte opět padá řetěz a začne ztrácet. Já se docvaknu na Rakušana Floriana Kandutsche, kterému objasňuji důvod zmizení Lotte. Odpověď je jasná: „Warten.“ Co? „Warten!“ Jako bejky je to fér počkat, ale jsem rád, že jsem rád. Nevím, zda-li jsme povolili nebo už jsem byl tak hotovej, ale na 170. km se na nás opět Lotte docvakla a společně dojíždíme cyklistickou část. V závěru jsem rozhodně zvolnění ocenil a nacpal jsem do těla poslední zbytky jídla včetně preventivního Ibalginu. Cyklistiku dokončuji v čase 4:52:19 hod a jsem na průběžném 26. místě (celkově jsem zajel 57. nejrychlejší čas dne). Okruh byl opravdu rozmanitý. Střídaly se rovinaté úseky po dálnici nebo u jezera se zvlněným terénem v místních polích a nechyběly ani kopečky o délce 1-2 km. Atmosféra byla super a organizačně krásně zvládnuté, plně uzavřená trať s občerstvovacími stanicemi na konci kopečků, takže bylo dostatek času pobrat vše potřebné. Čekal jsem asi ještě více, ale upřímně nevím, kde to zlepšit.
T2 – Téměř 5 hodin sedět na zadku je dost dlouhá doba i pro otrlé hospodské povaleče, a tak můj přeběh do depa vypadá komicky. Naštěstí PRO pole má stojany hned na začátku a nemusím se s kolem moc dlouho trmácet. Rád jej odkládám a běžím pro pytel s běžeckým vybavením. Cestou sundávám helmu. Sedám na lavici a na zem vysypávám obsah pytle. Boty, kšilt, brýle, Ibalgin, gutar. Vlezu do bot a začínám si uvědomovat, co mě ještě dnes čeká. Moc se mi vstávat z lavičky nechtělo, ale práce bude hotová až v cíli.
Běh – 42 km je rozděleno do dvou stejných okruhů. Doleva po severní straně jezera 5 km tam a zpět do centra závodu. Následuje druhá část běhu, která vede převážně podél kanálu směrem do centra Klagenfurtu s otočkou na náměstí. Prakticky stejnou cestou se běží zpět. Převýšení minimální a z 95 % se běží po asfaltu. Rozbíhám dle plánu okolo 3:50 min/km, ale pokud si dobře pamatuji, tak v týdnu se mi toto tempo běželo snáze a s lepším vnitřním pocitem. Po kole to vždy chvíli trvá, ale nohy se relativně rychle rozeběhnou a přivyknou jinému pohybovému stereotypu. Hned z úvodu míjím Karču a dostávám aktuální informace. Tři borci jsou nedaleko a zbytek má propastný náskok. Maraton je dlouhý, a tak moc neřeším ostatní a soustředím se hlavně na sebe. Posledních 5 km bude rozhodovat a cesta je stále daleká. Občerstvovací stanice jsou téměř každé 2 km s plným servisem (houbičky nasáklé vodou na schlazení, voda, led, iont, cola, redbull, gely, tyčinky, ovoce a myslím, že jsem zahlédl i nějakou pizzu). Na kole mi to nepřišlo, ale teplota se od rána výrazně zvýšila a nyní krátce po poledni je okolo 30°C ve stínu. Pravidelně chladím tělo vodou a dávám pozor, aby voda ve větší míře nenatekla do bot. Puchýře v první polovině závodu jsou to poslední, co potřebuji. Každou třetí občerstvovací stanici dávám jeden gel a občas vezmu i meloun. Prvních 10 km mi uteče opravdu rychle a rozbíhám za 39:30 min. Cítím se dobře, ale představa dalších 32 km mě trochu děsí. Vím, že toto tempo nemám dnes šanci udržet, a tak záměrně lehce zpomaluji na tempo 4:00-4:10 min/km. Na prvním okruhu je fajn, že jej absolvuji poprvé v životě, takže jsem pln očekávání, co bude za další zatáčkou. Postupně pochopím, že za další zatáčkou je další zatáčka nebo rovina a jiné to asi nebude. Moje vzrušení upadá stejně rychle jako běžecký krok. Průběh centrem města mezi restauracemi je však super. Hromada fanoušků (nalitých) dělá síly budící atmosféru. První celý okruh šel vlastně hladce a já půlmaraton rozbíhám za 1:25 hod. Před závodem jsem chtěl konečně zaběhnout čas pod 2:50 hod, ale to už vím, že dnes úplně reálné není. Když potřetí na běhu míjím Karču, dostávám další aktuální informace a zvažuji výměnu bot. Premiérově jsem na maratonskou trať zvolil karbonový model Mizuno Rebellion PRO a nechal si u ní trochu větší model Rebellion Flash. Na rozdíl od závodů v ČR, kde vás váš support může plně zásobit výživou, vazelínou nebo čímkoliv co potřebujete, zde to je za diskvalifikaci. Pokud něco potřebuji musím si to dát do speciálního pytle označeného special needs, který 2x míjím na běhu. Myslím, že zrovna v mém případě by to nikdo neřešil, ale nakonec ponechám PROčka na nohou a pokračuji dál. Sice cítím otlačené konečky palců, ale zatím jsem v pohodě. Druhé kolečko je již výrazně náročnější, úseky na sluníčku přestávají chutnat i takovému teplomilovi jako jsem já, občerstvovací stanice jsou od sebe dál a na trati je již řada age group závodníků, mezi kterými musím kličkovat, což na síle také nepřidá. Na druhou stranu alespoň někoho předbíhám já a ne oni mě. Do 28. km držím obstojné tempo, ale zde přijde zvrat, který dobře znám z minulosti. Běh se stává dlouhodobě neudržitelným a pozvolna přechází do chůze. Základ je se nezastavit, ale od 28. km již každou občerstvovací stanici procházím. Beru prakticky vše, co zvládnu a leju na sebe nebo do sebe. Po občerstvovačce se zase rozbíhám a cílem je dostat se na další občerstvovací stanici, kde bude chvíli pauza. Jasný a jednoduchý cíl. Vždy si říkám, že ten pravý Ironman je mezi 160-180 km cyklistiky a 30-42 km běhu. Jsou to zajímavé stavy těla i mysli. Hlava chce, ale tělo už neposlouchá a svádíte velký vnitřní boj. Při běhu však stále držím tempo okolo 4:20 min/km a každým krokem se přibližuji cíli. Puchýře mám, ale naštěstí nikterak nelimitují v pohybu. Nevím, zda-li to bylo lepšími ponožkami nebo druhým Ibalginem, který už mám v sobě, ale vždy objevím novou pozici prstů, při které žádnou bolest spojenou s dokrokem necítím. Při poslední otočce ve městě to je slabých 5 km do cíle a já jsem již přesvědčen, že se do cíle 100% dostanu. Předbíhám davy age-group závodníků, takže je těžké se zorientovat ve startovním poli. Větší souboj však dnes svádím sám se sebou než s kýmkoliv jiným. Stín od stromů podél kanálu oceňuji a postupně vyhlížím cílový prostor. Držím model na občerstvovacích stanicích chůze a mezi běh. Najednou jsem tu, v centru závodu. Absolvuji ještě závěrečné kolečko parkem a postupně začnu v hlavě rekapitulovat celý závod. Byl to dlouhý den plný zvratů, radosti, zklamání, jedné krize na kole, přehřátí na běhu, přemlouvání a nyní pocitu zadostiučinění, že jsem to nevzdal a až do cílové rovinky bojoval. Slzy se nedostavují, ale jsem fakt rád, že už nemusím dál běžet. Vychutnávám si cílovou rovinku a v čase 8:49:27 hod na 20. místě protínám cíl. Je HOTOVO! Lépe jsem dnes závodit nemohl, a proto se svým výkonem mohu být spokojen. Čas maratonu byl 2:59:27 hod a celkově to byl 19. nejrychlejší běh dne ze všech závodníků.
Výsledný čas i umístění bylo za očekáváním, ale lépe to dnes prostě nešlo. Svět je především v cyklistické části úplně jinde a já již nejsem absolutně schopen konkurovat. Těší mě, že jsem mohl stát na startu s takovými jmény jako jsou Cameron Wurf, Lukasz Wojt, Michael Weiss (Alistair Brownlee to při pohledu na moje jméno ve startovce pravděpodobně zabalil rovnou), ale rozhodně jsem s nimi nezávodil. Svého 10. plného Ironmana jsem dokončil. Byl to zároveň třetí v PRO poli a myslím, že i můj poslední.
Můj support Karča byla ze závodu úplně nadšena. Myslím, že by to ohodnotila slovy: „Krása, mohla jsem vstávat už ve 4:20, takže den byl příjemně dlouhý. Před startem mi v 10°C bylo s tričkem a šortkama příjemně a odpoledne v 55°C na sluníčku jsem se dozlatova opálila. Vůbec mi nevadilo, že jsem celý den nejedla a ty dvě deci vody, které jsi mi nechal v bidonu byly bohatě dostačující. Vše strašně rychle utíkalo a já neměla na nic čas. V závodě sis se mnou povídal a vždy se hřejivě usmál. To že po závodě nemáš energii na procházku na nedaleký Triglav (2 864m) je plně pochopitelné. Nevadí, zajdeme tam zítra. Když je to už za námi, tak mě mrzí, že jdeš jenom jeden dlouhý ročně…“
Díky za podporu, sledování i čtení reportů. Teď však musím zmobilizovat síly, protože o víkendu pořádám Mistrovství galaxie v MEGATLONU. Sport tedy nechávám na chvíli stranou a začínám ladit eXovací formu Braníčka.
Ironmanu ZDAR