Začátkem října jsem stál před zásadní otázkou. Pojedu na Mistrovství světa v Xterra na Hawaii nebo Ironman Cozumel? Po dlouhých úvahách zvítězil Ironman. Sezóna probíhala dobře, neměl jsem dlouhodobější tréninkový výpadek a stále jsem chtěl trénovat. Xterra by byla rozhodně jednodušší volbou, ale věřím, že se sem ještě někdy podívám. Jeden nikdy neví, jak to s ním bude příští rok. Na 3hodinový závod se připravím snáze než na 9hodinový. Takže konečné rozhodnutí padlo na Mexiko. Měl jsem před sebou cca 7 tréninkových týdnů.
Plavecky jsem se cítil dobře, ale nejvíce jsem potřeboval dotrénovat cyklistiku a běh. Především se zaměřit na delší distance. Jak vše dobře začalo, tak to i brzy skončilo a já na více jak týden ulehl do postele z neznámých důvodů. Vše nakonec vyřešila až 3denní antibiotika, která mě opět vrátila do provozuschopného stavu. V té době jsem měl „již jenom“ 4 týdny do samotného závodu. Postupně jsem se vrátil do vody, začal najíždět potřebné kilometry v čím dál více sychravém počasí a omlacoval nohy v běhu. Naštěstí tělo se rychle rozpomnělo a já se cítil každým tréninkovým dnem lépe. Do toho bylo potřeba zajistit letenky (především práce pro Oťase z Fly4sport), víza do USA, ubytování, rezervaci auta, covid testy, vykomunikovat vše potřebné s organizátory, poladit materiál a sehnat případně nějaké dotace na tento podnik… Do toho práce, trénink, regenerace a popravdě poslední týdny mnoho času na Karču nebylo, ale to asi všechny naše partnerky znají… Příprava nikdy není ideální, ale to je život a musíme hrát s kartami, které máme v rukách. 4 dny před odletem jsem si ještě střihnul testační běžecký závod (viz. poslední článek) a byl jsem utužen v tom, že minimálně běžecká forma je zpět. 3 dny před odletem nám otevřeli USA, takže nic nebránilo cestě.
11.11. nás ve 3:00 ráno nabírá táta a odváží na letiště. V 6 odlétáme z Prahy do Amsterdamu. Jediná lehká komplikace byla, že jsem stále neobdržel mezinárodní certifikát o negativním výsledu PCR testu na covid-19. V ČR jsem to ještě ukecal, ale v USA by to mohl být velký problém. Takže jsem z Nizozemska žhavil telefon o 106 a nakonec to dobře dopadlo. V 10 nasedáme do letadla na náš nejdelší let směr Atlanta (USA). Cestu jsem střídavě prospal, prožral a pročučel na filmy. Ve státech absolvujeme relativně rychlé kolečko na imigračním, vyzvedneme zavazadla, znovu odbavíme a jdeme k našemu gatu, kde čekáme na poslední let Atlanta – Cancun (Mexiko). Nakonec do Cancunu dorazíme okolo 22:00 místního času a jdeme vyzvednout auto z půjčovny. Naštěstí přišla všechna zavazadla a po naskládání do auta to už smažíme po silnici do 60 km vzdáleného Playa del Carmen, kde strávíme prvních 5 dní. Před 24:00 a po 27 hodinách na cestě uleháme do postele a těšíme se na první den v prosluněném Mexiku.
1. den je ve znamení aklimatizace. Složím kolo a vyrazíme na náš první výlet na Cenote (turistické jezírko se sladkou vodou a vždy nějakou speciální atrakcí) a na první mayské ruiny v Coba. Samozřejmě navštívíme naši první domácí mexickou restauraci a objednáme ty největší klasiky – tacos, fajitas a quesadilla. Zároveň stihneme poprvé pořádně promoknout a cestou zpět se vyčvachtáme v moři.
2. den jsem již trochu více aktivní. Jetleg není tak hrozný, takže na úsvit vyrazím za během na nedalekou pláž. Dopoledne ještě absolvuji první cyklojízdu a zjistím, že mimo dálnice nebo zběsilé město není mnoho možností, kam se mohu podívat. Odpoledne bohužel prší, takže jenom prošmejdíme město a najíme se v místní kuchyni. Večer se jdu vyplavat do hotelového 20m bazénu.
3. den zahájím ranní cyklistikou a pak pádíme za další kulturou. Na druhý pokus jedeme do Tulumu na ruiny a pláž. Hezký, ale co si budeme, lidí jako sra… Cestou zpět ještě stihneme další Cenote a vyčerpaní dorazíme se západem slunce zpět na pokoj. Já ještě odběhám a můžeme jít na kutě.
4. den máme poslední den auto a tak jej chceme maximálně využít. Ráno zaklušu, rychle se najíme a vyrážíme nad Cancun na nejsevernější pláž. Prý má být liduprázdná, což nám i příjezdová cesta potvrzuje a jsme vděčni za auto 4x4. Pláž však nezklame a já konečně spatřím liduprázdnou pláž s bílým pískem, palmami a tyrkysovým mořem. Cestou zpět se zastavíme na nejlepší tacos ve městě, které vlastně nejsou nejlepší, ale dokud neochutnáš, tak nevíš. Na hotelu vezmu kolo a převleču se do cyklistického. Odvezu auto na letiště a zpět již na dvou kolech. Večer se ještě vyplavu v bazénu na střeše našeho hotelu a jdeme si užít poslední noc před přesunem do míst závodu.
5. den je ve znamení transportu na 60 km vzdálený ostrov od pevniny - Cozumel. Dojdeme do přístavu, kde ukážeme dopředu rezervované lístky a šup na loď. Za 45 min houpavé plavby jsme na bojišti. Vymotáme se z přístavu a ubytujeme se v novém domově. Jeden velký pokoj, který čítá ložnici, obývák, kuchyň i jídelnu. Vedle je maličká koupelna se záchodem, ale vše bohatě dostačující. Teploty jsou zde trochu vyšší, ale déšť na intenzitě neubírá a snad 3x denně si intenzivně sprchne. Odpoledne půjčíme skútr a vyrazíme na první obhlídku ostrova. Čím dále od města, tím méně lidí a větší klid. Moře je výrazně teplejší, takže neopren by opravdu smysl nedával. Večer skočíme do místního lokálu na večeři a diskotéku. Ve 22:00 však již doma a spát.
6. den ještě ráno využijeme propůjčeného skútru a objedeme celý ostrov kolem dokola proti směru cyklistiky. 10 minutový déšť, který nás na kost promočí nás už vlastně ani nepřekvapuje. Odpoledne sednu na kolo a jdu poprvé otestovat závodní trať. Následuje přechod na poslední intenzivnější běžecký trénink a večerní vyplavání. Nyní už se nic nedotrénuje a je potřeba se nastavit na závod v hlavě. Cozumel je pro trénink rozhodně přívětivější než pevnina. V tom mám již jasno.
7. den je na programu odpolední registrace. Ráno stihnu odvést jeden online workshop a následně skočím vyzkoušet místní otevřený 25m bazén. Voda je slaná a příjemně vychlazená, takže po 60 minutách vylézám zdravě zbarvený jako pravý Brit. Poté si s Karčou půjčujeme kola a vyrážíme směr registrace. Po vystání 30minutové fronty na covid test jsme vpuštěni dovnitř. Zde jde již vše rychle a já vycházím ven s dalším Ironman baťůžkem na zádech. Cestou se ještě projedeme po pobřeží a zbytek dne již odpočívám.
8. den a do závodu chybí už jenom 2 poslední dny. Dnes je tedy prostor pro odpočinek. Ideálně bych měl ležet celý den v posteli, projít všechny záznamy z předešlých ročníků na youtube a spát. To by ale byla trochu škoda, takže po ranním krátkém plaveckém testu viditelnosti a proudů moře v přesný čas startu, vyrážíme do města a půjčujeme si skútr. Následně jedeme do nejjižnějšího cípu ostrova do přírodní rezervace Punta Sur. Zde omrkneme místní krokodýly, vylezeme na maják a chytíme trochu bronzu na nechutně hnusné pláži. Pohodu opět vyruší zběsilý déšť, který nás nasměruje zpět na základnu.
Zítra už jenom uložím věci do obou dep. Půjdu se rozplavat, rozjet na kole a rozklusnout. Dobře se navečeřím a snad i něco naspím. V neděli 7:15 místního času JDEME DO PLNÝCH!!! V ČR bude 13:15. Karča bude dozajista bombit aktuální informace na můj instagram, ale vzhledem k tomu, že ji nepustí na start a většinu trati, tak to bude mít holka náročné… Půlku vždy nějak dokončíš, i když nemáš den. Dlouhý je však o něčem jiném, tady vás každá chyba může vytrestat výrazně více a závěrečný maraton toho moc neodpustí. Po více jak 2 letech se opět postavím na start celého Ironmanu a jsem zvědav, jak se s tím poperu. Forma je v tomto případě nevyzpytatelná. Podmínky opět vypadají ideálně 80% vlhkost, teploty ve stínu okolo 30°C a střídající se vítr (snad bude foukat stále do zad). Očekávám větší souboj sám se sebou než s PRO konkurencí, ale uvidíme, jak se vše vyvine v den D. Co je jisté, že se do cíle podívám!!! Otázka v jakém čase? Co tipuješ? Napiš do komentářů a ten kdo bude nejblíže, dostane poštou drobnost z Cozumelu od značky Ironman ;-).
Závěrem ještě 10 věcí, které jsem o Mexiku nevěděl, dokud jsem sem nedorazil:
1. Na kole je zde legální jezdit i na dálnici
2. 1 Kč = 1 peso, takže pro přepočítání docela jednoduchá matematika
3. Nachos (trojúhelníkové chipsy) zde dostanete ke snídani, obědu i večeři
4. Předpověď počasí absolutně neodpovídá realitě, takže nedává smysl sledovat
5. Jsou zde nečekaně příjemný lidi, nejsou vlezlí a většinou dokonce mluví i anglicky
6. Jídlo není tak pikantní, jak jsem očekával
7. Blinkr nebo warningy je potřeba podržet minimálně 2 minuty po jejich zapnutí, aby to bylo všem jasný
8. Každý den zde několikrát prší, takže přibalit pláštěnku by nebyl úplně blbej nápad
9. Chodec nemá nikdy přednost, protože auto je větší
10. Quintana Roo je nejen cyklistická značka, ale i jeden z 31 mexických států
Nebýt to tak daleko, tak sem pravidelně jezdím na dovolenou. Ohledně závodění si ještě nejsem 100% jist. Další report bude až závodní, tak doufám, že bude o čem psát!