Ironman 70.3 – Zell am See: DNF is not an option

Kde začít? Od tohoto závodu jsem měl velká očekávání. Když se řekne Zell am See, asi většina normál lidí si spojí toto místo s lázněmi nebo nedalekým lyžařským střediskem Kaprun. Triatlonisté však mají toto město neodmyslitelně spojené se značkou Ironman. V roce 2015 se zde dokonce konalo mistrovství světa a zvítězil Jan Frodeno před Sebastianem Kienle a Javierem Gomezem. Mimo jiné očekáváte tyrkysově zbarvené jezero, atraktivní cyklistiku s kulisou zasněžených Alp, běh v centru města se značným množstvím fanoušků a perfektní organizaci včetně atmosféry, která je pro naše rakouské bratry vlastní.

Byla to moje letošní třetí půlka a očekávání byla opravdu velká. Nebudu nic zastírat, ale pomýšlel jsem na TOP8. Celému závodu předcházelo 14denní soustředění v St.Moritz a Livignu s Honzou Čelůstkou, Filipem Tlamkou, Jiřím Keslem a trenérem Zbyškem Zemanem. Cítil jsem se opravdu dobře a s klukama jsme se v tréninku krásně doplňovali. Navíc co si budeme namlouvat, většina SUPERSTARs startovala v sobotu na Collins cupu nebo v neděli na mistrovství světa v půlce pod hlavičkou Challenge v Šamoríně. Takže byl relativně velký prostor pro kvalitní výsledek.

S klukama v St.Moritz


Do míst závodu jsem se přesunul přímo z Livigna 2 dny před závodem. Tento postup již mám pravidelně vyzkoušený z minulosti a vycházel na jedničku. S ubytováním i teoretickým průvodem po trati závodu mi moc pomohl místní Vláďa Hrabec (ve světě triatlonu známý pod pseudonymem Zoro Zorovič), za což mu moc děkuji. I zajištěný parking v den závodu nedaleko startu se suprově hodil. V pátek se ještě stihnu bez problémů zaregistrovat a omrknout cílovou rovinku. Sobota byla ve znamení projetí trati autem. Ven jsem se moc nedostal, protože od rána usilovně prší a tak jsem znal trať alespoň teoreticky. Díky startu v PRO kategorii jsem měl možnost uložení kola do depa až v den závodu, čehož jsem milerád využil. Nechtělo se mi nechávat TREčKA přes noc na dešti a večer při krátkodobém bezdeštném okně jsem se na něm alespoň krátce projel. Navečeřet a hurá na kutě. Předtím než jsem usnul, jsem držel všechny palce, ať je předpověď počasí mylná! Bohužel jsem usnul moc brzy a palce pustil…

Alespoň že při registraci bylo počasí OK

Matroš je na závod ready


Neděle 29.8. Díky tomu, že je start až v nezvyklých 11:00 jsem se mohl dosytnosti vyspat. Jsem však probuzen tím nejhorším možným zvukem, a tím bylo klepání kapek na parapet. V 8:00 roztáhnu závěsy a prší L. Společně s Karčou posnídáme, oblékneme na sebe co nejvíce oblečení a jdeme do depa uložit kolo a ostatní nezbytné oblečení. Stále jsem pozitivně naladěn a věřím, že na závod pršet přestane! Cestou do depa potkáváme davy závodníků, kteří se vydávají s kolem a pytli z depa opačným směrem. Jejich pohledy směřují do země a je jasné, že se na start nepostaví. Celkem v den závodu z depa odešlo 500 lidí, kteří nechtěli podstoupit závod za těchto podmínek!!! Nemohu říci, že jsem i já tuto možnost nezvažoval… Věci hodím do depa a jdu se schovat do auta, to je asi jediné místo, kde neprší a je relativně teplo. 30minut do startu se navleču do nového neoprenu 2XU PRO a jdu na start. Stále usilovně prší, je pod 10°C a vítr sílí. Značka ideál. Nejteplejší místo je voda v jezeře, která má 18°C, takže předstartovní čas trávím zde. 10minut před startem začínají svolávat všechny elitní závodníky a celkem se nás z avizovaných 35 sešlo 24.

Předstartovní foto, ta energie ze mě úplně sálá


Společně naskáčeme do Zeller See a vyrovnáme se pod startovní čáru. Narozdíl od všech age-group závodníků nestartujeme formou rolling startu, ale společně. V 11:00 začínám kopat nohama a plácat rukama všechny, kdo je ochoten se přiblížit. Plave se jeden okruh ve stylu tam a zpět po levé ruce. Počasí se stále nezlepšuje, ale i tak věřím v dobrý výsledek. Úvodní mela není tak hrozná a relativně dobře z ní vybruslím. Bohužel svoji pozici po nějakých 300m ztrácím a zapracovávám se na konec skupinky plavců. V polovině plaveckého závodu jsem závodníkem přede mnou odpojen od skupiny. Když zjistím, co se děje, zahajuji zběsilou stíhací plavbu, ale díru již nejsem schopen zacelit. Celou cestu zpět tedy plavu osamocen, ale na druhou stranu nemám přetočený budík a vím, že závod ještě bude dlouhý. Z vody vylézám na průběžném 17.místě, ale dalších 10 závodníků je do 1minuty přede mnou.

Start


Přeběh do T1 je dlouhý, takže je dostatek času na to si svléknout neopren, ale zároveň i pocítit chlad okolí. V depu potkávám Pavla Hradila, který se poctivě obléká. Přiběhnu ke svému kolu a začne boj se suchým oblečením, které se snažím co nejrychleji navléci na mokré tělo. Nejde to tak rychle jako v klidu pokoje a za sucha… Vezmu vestu, rukávky a ponožky. Zapnu helmu, nandám číslo na gumě a už sahám po kole. Vzhůru do ledového pekla cyklistické části.

Výběh z T1


Cyklistika je vedena stejně jako plavání v jednom okruhu tvaru 8. Hlavní okruh je dlouhý 70km a po úvodních 20km strávených na rovině následuje nejdelší 14km stoupání do 1 300 m.n.m., poté jak by řekl atletický trenér (a samozřejmě stále aktivní běžec) z Jičína Luba Pokorný je to prakticky stále z kopce. Druhý pytlík je dlouhý již jenom 20km a odehrává se převážně na rovině. Po naskočení na kolo bohužel zjišťuji, že mám kouslý řetěz a musím zastavit. Rychle ho nahodím a pokračuji ve stíhací jízdě. Bleskově se vymotám z města a najedu na rychlostní silnici, kde konečně věřím, že se zahřeju. Zalehnu a snažím se roztočit nohy, ale moc nedaří. Je mi brutální zima. Stále prší, a i když jedu na hraně svých aktuálních možností, tak se pohybuju o nějakých 20 tepů níž než je můj standard. Postupně jsem dostižen prvním závodníkem a snažím se akceptovat jeho tempo, ale po chvíli vzdávám snažení a začínám bojovat s udržením kola na vozovce. Než začne první stoupání musíte absolvovat krátký technický sjezd. Zde definitivně zjistím, že tento závod rozhodně nebude dle mých představ. Jsem tak zmrzlý, že mám problém jet rovně, natož zatáčet. Zatáčky projíždím krokem a moje poslední naděje je 14km kopec, kde se snad zahřeju. Vzpomínám na radu od trenéra Zbyška, že když bude nejhůře, mám si začít zpívat nějakou písničku. Myšlenka na rozptýlení dobrá, ale jediné co mě v danou chvíli napadá je „Prší, prší, jen se leje“, „Bude zima bude mráz“ nebo „Do města přišla zima“ od Lipa, takže raději sklopím hlavu a zase jenom tupě šlapu. Zahřátí se ani do kopce neděje a vrcholem potupení mého je ega je předstižení první závodnicí Laurou Philipp. Na samotném vrcholku, kde je již okolo 5°C přestává pršet. Ke svému sjezdu se raději vyjadřovat nebudu… Okolo 50km poprvé vysvitne dokonce i sluníčko a silnice začne schnout, ale pro mě již závod „skončil“. Závěrečných 40km již nemrznu, a tak dokončuji cyklistickou část na chvostu startovního pole.

Nemám slov...


Při přeběhu do T2 si uvědomuji, že vůbec necítím chodidla a běh je dost chatrný. V depu svlékám přebytečné oblečení a nechávám si jenom závodní kombinézu. Poprvé v životě si podruhé měním ponožky. Ty z cyklistiky jsou totál nasáklé vodou a puchýře by na sebe nenechaly dlouho čekat, takže ztráta dalších 10 vteřin byla rozhodně dobrá volba. Vezmu brýle, stále očekávám pařák, a vybíhám do poslední části závodu.


Tady už jsem konečně začal cítit prsty


Běh je veden ve dvou okruzích v půlkruhu okolo jezera s náběhem na trať. Otočka je v samotném centru města Zell am See, a pak na protějším břehu. Pravidelně se střídá asfalt se štěrkovými cestami. Stále je zataženo, ale již neprší! Aktuálně mi patří 21. pozice a do závěrečného běhu mám v hlavě jenom 2 cíle. 1. 100% jsem rozhodnut závod dokončit a 2. Konečně se zahřát. Rozbíhám trochu rozvážněji a jsem překvapen, že se tělo nesnaží o žádné křeče. Brufen, který byl připraven na kole se v dešti totálně rozpustil, takže dnes to bude bez analgetik. Zastabilizuji se na tempu 3:50-4:00min/km, které je relativně pohodlné, není úplně pomalé, ale zase úplně nebolí. Když nechce hlava, tak ani tělo nefunguje. Před cílem dokážu předstihnout ještě 2 závodníky a posunout se na konečné 19.místo v PRO. Cílová rovinka byla opravdu úžasná! Dokonce jsem zapomněl i na útrapy v předešlých hodinách a na tváři se mi objevil úsměv.

Čas úplně z říše snů není, ale do cíle jsem se dostal


Nechci se vymlouvat na zimu, podmínky byly pro všechny stejné, ale v tomto počasí prostě nejsem schopen podat 100% výkon. Tělo vydá více energie na samotné zahřátí než můj pohybový projev. Na druhou stranu jsem závod nevzdal a jsem bohatší o další závod. Věřím, že za 14 dní na Ironman 70.3 – Nice, bude lépe a já prodám, co jsem natrénoval!!! Upřímně gratuluji všem, kteří byli schopni se dostat do cíle.

Neomezené množství pivka v cílovém rautu mi udělalo radost


PS: Loňský CZECHMAN byl ale z mého pohledu horší! Zde jsem trpěl jenom do 50km na kole :-).