Po ne úplně vydařeném Ironman 70.3 – Zell am See před 14 dny jsem si chtěl spravit chuť a opět zavítal do nové destinace. I zde se na těchto tratích v roce 2019 konalo mistrovství světa pod hlavičkou Ironman na polovičních tratích. Premiérově zde zvítězil Gustav Iden před Alistairem Brownlee a Rodolphe Von Bergem. Klima – teplé, tratě – atraktivní a vzdálenost od Jičína – přijatelná. Takže jedeme do Nice.
Tak na tenhle start do úplné tmy rozhodně nezapomenu
Cesta autem připadala v úvahu (cca 13 hodin čisté jízdy), ale nakonec jsme se s Karčou rozhodli pro letadlo. Oťas z Fly4Sport zajistil vše potřebné a ve čtvrtek ráno v 8 vzlétáme z Prahy. Po příletu vyzvedneme auto. Nakonec spíše tank (Peugeot 3008) a jedeme na ubytování. Zde je první drobný zádrhel. Nikdo na uvedené adrese není a přes neustálé pokusy o kontaktování bookingu jsme bez odpovědi. Necháme to tedy být a na poslední chvíli seženeme nové ubytování ještě blíže startu (cca 800m). Zde přichází druhé překvapení, když zjistíme, že bydlíme ve staré části města, kde se nejen nedá zaparkovat, ale uličky jsou tak těsné, že mám po stranách zrcátek 5cm. No nebudeme si nic nalhávat, plné pojištění bylo rozhodně dobrou volbou. Po 30 minutách, 3 hádkách, 2 vráskách a 50 nových šedinách se vymotáme opět do civilizace. Klasický český plán nechat auto někde mimo na neplaceném parkovišti zavrhneme (prostě není kde) a na luxusní šestý pokus najdeme poslední 3 volná místa v sedmipatrovém podzemním parkovišti. Cenovka příjemná 25€ na den. Po příjemné 2 km procházce přes centrum města Nice s kolem ve vaku a kufrem konečně dorazíme na naše nové ubytování. Zde naštěstí napodruhé již vše OK. Tak snad konečně svítá na lepší časy… Rychle složit kolo a vyrazit na obhlídku trati. Při skládání si však vzpomenu na 3 nezbytně potřebné šroubky k řidítkům a nástavcům, kterou jsou tou dobou doma na parapetu :-(. Dopí… Tak jinak, převlečeme se a jdeme na již probíhající registraci, kde je vždy i cyklo mechanik. Registrace proběhla hladce, ale mechanik bohužel měl jenom 1 šroub. Naštěstí mi dobrovolnice doporučila nedaleký triatlonový (cyklo)shop, o kterém mi hned po zveřejnění problémů s kolem psal i Tomáš Mika. Naštěstí není daleko a má otevřeno. Skočíme do krámu a po 30minutách čekání vycházím ven o 50€ lehčí, ale s pojízdným kolem! Na nic už dnes nemám sílu, a tak den završím totál klasikou pizza a cola. Slušnej den.
Kolo se nám polámalo
S východem slunce začal nový a naštěstí diametrálně odlišný den. Ráno se jdeme společně proklusnout po promenádě, k notoricky známému nápisu #ILOVENICE a do přiléhajícího parku s výhledem na 5km dlouhou pláž. Wau, dobrý. Dopoledne se ještě stihneme osvěžit v moři a vyzkoušet čistotu, teplotu i orientaci. Odpoledne je již ve znamení projetí celé cyklistické části. Prvních 40km, které převážně stoupají, jsem zbaběle schován v autě. V nejvyšším bodě vyměním auto za kolo a dám si cca 30km sjezd a naživo se seznámím s nástrahami trati. Závěr opět v autě a nečekaně zaparkujeme hned v prvním (dokonce nejbližším) parkovišti. Večer si ještě poslechnu online rozpravu pro PRO a můžu jít s klidným svědomím spát.
V sobotu ráno se jedu na kole podívat do prostředí depa a běžecké části závodu a dopoledne stihneme nezbytný výlet do nedalekého Monaka. Je potřeba ho navštívit pro následné vybarvení mapy světa s místy, kde jsme společně byli. Po příjezdu flákačka na pokoji a večerní uložení věcí do depa. Zajímavé bylo, že nás ráno pustí pouze ke kolům, ale nikoliv k pytlům s vybavením na kolo a běh, takže raději vše 3x překontroluji. Zde proběhne vše hladce a já se před večeří jdu rozplavat. Večer shlídneme „Rychle a zběsile 9“, bohužel vynechám Oktagon 27 a jdeme na kutě. Zítra to bude perný den.
Neděle mi začíná relativně brzy. Již jsem vzhůru, když budík začne v 4:40 vyřvávat. Nasnídám se, 2x skočím na záchod (= forma) a čekám na informaci od pořadatelů v 5 ohledně povolení nebo zamítnutí neoprenů. Nic nezjistím a tak si s sebou na start beru raději vše. V 5:40 jsem již u svého kola a láduju do něj nejen potřebnou výživu, bidon s ionťákem, ale i potřebné atmosféry do plášťů. Již nyní je teplota vzduchu přes 20°C, takže jsem spokojen. V průběhu příprav slyším rozhodnutí organizátorů, že neopreny jsou povoleny pro všechny kategorie včetně PRO. Toto rozhodnutí je pro mě dost nepochopitelné, protože i já největší zmrzlík jsem bez problémů počítal s plaváním jenom ve swim-suitu. Teplota 22°C byla v rámci tréninku příjemná, ale rozhodnutí nezměním, takže začínám natahovat neopren. 6:15 se začínáme shlukovat v prostoru vyhrazeném pro první plaveckou vlnu PRO muži. Rozplavání je pro všechny před startem zakázané, takže máchám rukama, poskakuji a vyhlížím sluníčko, které se stále nikde neklube. 5 minut do startu si nás povolává organizátor a vysvětluje trať plavání. Stále je totál tma, takže ani přes čočky nic nevidím. Slova šéfa: „První bójka bliká a je cca 250m od startu, vidíte? Ne… Potom budou ještě další 3, ale ty nejsou osvětlený. U čtvrté bójky musíte ostře zahnout doprava a poté plavete zpět. Buďte v pohodě, před prvním plavcem pojede paddleboard se zeleným světlem. Více vědět nepotřebujete!“ Ještě že mám tmavý skla na plaveckých brýlích. Koukám před sebe a vidím nějaký blikající světýlko, ale do toho asi 4 osvětlený lodě, 2 skútry a 1 padající letadlo nebo co to je. To zas bude… Postavím se do první řady a vyčkávám výstřel.
cca 15minut do startu
Plavání – Vše odstartuje červená světlice, která ve mně probudí instinkty lovce, a rozbíhám se do klidného moře. Až po dlouhých 2 vteřinách slyším i startovní klakson, ale to už je pozdě a závod je v pohybu. Skáču do vody a začínám ukrajovat první metry závodu mohutnými kraulovými záběry. Po zhruba prvních 30m zvedám poprvé hlavu a zjistím, že opravdu nic není vidět. Prostě musím plavat ve skupině a doufat, že ti vepředu něco vidí. Nikdo neví kam plavat, takže se startovní pole hned dost natáhne do stran a očekávaná mela se ani nekoná. Pro mě jenom dobře! Postupně míjíme první, druhou, třetí i čtvrtou bójku. Všichni zatáčí, tak je následuji. Borec na paddlebordu se zeleným světlem je již dávno pryč, ale stále se relativně komfortně držím ve skupině, takže snad dobrý! Dnes je to opravdu velká kličkovaná, ale všichni jsme na tom stejně. V závěru plavecké části již konečně začíná být něco vidět a já se konečně začnu orientovat. Černá cílová brána Ironman je již na blízku. Vodu opouštím na 11.místě (ale jsem ve skupině 6.-16.místo) v čase 27:14. Start tedy dobrý, kontakt udržen!
Jak vidíš, jedno blikající světýlko super :-)
Úplně levá ruka s oranžovým páskem je moje
T1 –Depo je zde nezvykle dlouhé. Z pytle si vezmu helmu, gumu se startovním číslem a vzhledem ke kontaktu se skupinou i ponožky pro větší pohodlí na kole. Do pytle zpět nasoukám neopren, čepičku a plavecké brýle. Rychle ke kolu a s ním běžíme po kobercích snad 400m. Díky dlouhému a rychlému depu nakonec naskakuji na kolo na 8.pozici. Cíl TOP10 je tedy stále reálný!
Běh v T1
Cyklistika – Trať jsem si projel autem, takže jsem měl jasnou představu o tom, co mě čeká. Prvních 10km po rovině podél pláže zvládám ve standardně vyšším tempu, než mohu dlouhodobě udržet, ale tak se musí závodit. Během tohoto úseku se tři závodníci odpoutají a začnou ujíždět do hor. Následuje 10km stoupání, kde i přes jízdu na hraně svých možností jsem předjížděn jedním závodníkem za druhým. Po předjetí asi osmým závodníkem a nemožnosti akceptovat jeho tempo již přepínám do módu „koncentrace na sebe a své tempo“. Následuje 8km po rovině nebo s minimálním stoupáním po klasických francouzských vesničkách ozářených vycházejícím sluncem. Na zhruba 28km začíná nejdelší a možná i nejobávanějších 8km stoupání na Col de Vence s převýšením 600m. Na vrcholu tohoto kopce jsem i přes průměrný výkon přes 300w osamocen a slušně popravenej. Následuje krátký sjezd, rovina a poslední brdek, který využiji k občerstvení. Od 45km je na programu téměř 30 km sjezd z 1 000 m.n.m. do 0. Naštěstí to není úplná technická brutalita, ale i přesto se nepouštím do jízdy na hraně. Čelda by mě nepochválil, ale sjezd jsem si upřímně užil. Nohy se v průběhu daly do kupy, a tak posledních rovinatých 15km strávím v aero pozici a pocitově jedu svižně. Útěchou mi je, že zezadu dozajista dotírající Nicola Spirig (startující 2minuty za námi) je naštěstí v nedohlednu. Takže snad uhájím alespoň vítězství v dámské kategorii. Cyklistikou proletím v čase 2:41:56 a po příjezdu do depa mi patří 22. příčka.
Koncovka na kole
T2 – Odložím kolo a běžím ke svému druhému pytli. Najdu číslo 33, ale pod tímto číslem není žádný pytel… Znovu zkontroluji, ale je prázdno. Začnu tedy hledat mezi zbývajícími pytli (naštěstí jich již moc není) a nakonec objevím svoji 33 pod číslem okolo šedesátky. Zakroutím hlavou a vezmu věci. Rychle skočím do bot, nandám kšilt a brýle. Vzhůru na promenádu.
Běh –Běží se 2 okruhy. Zjednodušeně 5km směrem k letišti po plážové promenádě a stejnou cestou zpět. Totální rovina, pěkně na sluníčku a s mnoha fanoušky podél celé trati. Hned za depem dostávám od Karči informaci o 2 závodnících do 45vteřin přede mnou. Poté následuje díra okolo 5minut. Není na co čekat a tak rozbíhám celý závod hodně agresivně okolo 3:15-3:20min/km. Po 2km se začínají ozývat první náznaky křečí do předních stehenních svalů, ale naštěstí se to rychle uklidní. Do 8km držím tempo pod 3:30min/km, ale potom se dostaví první krize. Zvyšující se okolní teplota, naakumulovaná únava z již absolvovaných kilometrů a nejbližší soupeři 5minut přede mnou tomu nepřidají. Naštěstí občerstvovací stanice každých 1,5km zajistí vždy krátkodobou vzpruhu. 10km rozbíhám pod 35minut a v hlavě se uklidňuji už jen jedním okruhem. Běžím dál a i přes pocitové zpomalení držím 3:35min/km. Poctivě chladím a občerstvuji. Kilometry rychle naskakují a rázem jsem na 15km. I přes vysoké tempo si soupeři drží konstantní odstup, takže bojuji sám se sebou a časem. Před cílovou rovinkou dokonce narazím na dovolenkující Jičíňačku Sáru, která vedle mě na chvíli popoběhne, ale když zjistí, že běží výrazně rychleji a nechce podrážet moje sebevědomí, tak raději zastaví a zafandí. Kvůli totálnímu vyčerpání přeběhnu dokonce i odbočku do cíle a vydám se vstříc 3. okruhu. Než si to uvědomím, mám v nohách bonusových cca 150m. Otočím se a běžím lehce znechuceně zpět, naštěstí rozestupy mezi námi již byly tak velké, že to nic neřešilo. Na podruhé se již trefím a vbíhám do cílové rovinky, kde přijde tradiční líbačka s Karčou. Cílem probíhám totál KO na 20.místě, ale šťastný, že jsem na trati nechal opravdu vše. Oficiální čas mého půlmaratonu 1:14:19 včetně 300m navíc (i tak to byl až 14-tý nejrychlejší čas dne).
Stručná rekapitulace. Na své poměry jsem nadprůměrně zaplaval i zaběhl. I kolo bylo z mého pohledu výborné, ale v této disciplíně je svět prostě jinde a těžko s nimi bojovat. Závod i přes všechna omezení způsobená pandemií, vyšší cenovkou všeho a úvodní problémy hodnotím pozitivně. Rozhodně splnil očekávání a já mám opět o čem přemýšlet…
Ironman 70.3 Nice si již mohu odfajfkovat
Dalším závodem bude Mistrovství České republiky v duatlonu, kam se vracím po dlouhých 11 letech. Uvidíme, jak se tento sport vyvinul a zda mě tělo pustí do vyšší intenzity, která bude dozajista potřeba…