Icon Livigno Xtreme Triatlon: Do cíle se dostala jenom 1/3 startujících

Tento závod měl být mým vrcholem sezóny 2024, ale kvůli zranění jsem svůj start musel o rok odložit. Velké díky organizátorům, kteří mi to bez problémů umožnili, to by se v sérii Ironman nebo Challenge nestalo. ICON spadá do světové série extrémních dlouhých triatlonů a je zde opravdu právem. Kde hledat extrém? Vysoká nadmořská výška, plavání ve vodě o teplotě 12°C, cyklistika s převýšením 4 800m, běh končící ve výšce 3 000 m.n.m., nevyzpytatelné počasí… 

Pravidelně do Livigna jezdím na letní vysokohorská soustředění, takže jsem věděl, že je potřeba přijet s dostatečným časovým předstihem. 12 dní před závodem bylo ideálních a frčel jsem společně s Rudou ihned po ukončení ČP v Račicích. První dny jsem se převážně poflakoval, ale i ležení na gauči ve výšce 1 750 m.n.m. je zde náročné. S postupnou adaptací těla na výšku jsem navyšoval intenzitu i délku tréninků. Během prvního týdne jsem zvládnul odmakat celkem 30 hodin, což je i na mé poměry vysoký nadstandard. Závěrečný týden jsem již i díky počasí více odpočíval a mentálně se chystal na všechny možné scénáře závodu. Nepříznivé počasí mě zachránilo, protože znemožnilo řadu tréninků a já mohl řádně doplnit energetické rezervy. Maximum tréninků jsem se snažil absolvovat s někým, protože stále věřím, že právě ve skupině je síla. Nejčastěji jsem využíval svého supporta Rudu Cogana nebo slovenského pretekára Patrika Holešu, který se také chystal na závod. Patrik svoji předzávodní přípravu luxusně zdokumentoval ve 4 dílech na svém youtube kanálu(1.díl https://www.youtube.com/watch?v=GRqP8xX3AYw) a následně udělal i sestřih ze samotného závodu (https://www.youtube.com/watch?v=eQi9uAu2aqI).Karča mi množila krvinky při túrách po okolních kopcích. Jednou jsem na cyklistický trénink vyrazil společně s Bradley Weissem, který se zde chystal na blížící se World Championship v Ironmanu (Nice). Snažil jsem se trénovat na závodní trati, kterou jsem i z let minulých znal relativně dobře, ale věřili jsme, že detaily budou rozhodovat. Plavání v jezeře Lago di Livigno je zakázané, takže jediná možnost byla 2 dny před startem na oficiálním seznámení s tratí. Využil jsem a mimo zimnice jsem si odnesl cenné poznatky. Cyklistiku jsem si na 2x kompletně projel a běh jsem mimo závěrečných 5km znal opravdu detailně. Před závodem jsem vyladil kolo, shodil fousy, doplnil zásoby teplého oblečení a stanovil taktiku pro support, který je na tomto závodě povinný a dosti zásadní pro úspěch. Důležitost jeho role je v prvé řadě z hlediska naší bezpečnosti. Mají zásoby oblečení v případě zhoršení počasí, stravu, pití, rezervní kola a předávají cenné časové informace o průběhu závodu, které závodníka uklidní nebo popoženou. Náš tým pravděpodobně jako jediný díky Rudovi vyladil i signalizaci v případě semaforů, bleskovou strategii oblékání na trati i v depech, místa setkání, kompletní znalost soupeřů a tratě. Den před závodem jsme se napodruhé s Rudou zaregistrovali. Napoprvé mi neuznali povinné dlouhé kalhoty do T3, které byly jenom větruodolné a nikoliv dešti. Napodruhé však vše klaplo. Poslechli jsme si briefing, kde jsme doladili poslední detaily a večer jsem relativně s klidnou hlavou mohl jít spát. Pro závod jsem udělal opravdu maximum. Samozřejmě jsem si byl dobře vědom tlaku, který jsem si na sebe ušil. Úspěšnou sezónu dle mě nedělá deset výkonů, ale jeden, kde musí být 105% forma. Můj den měl být zítra…

5. 9. 2025 mám nastavený budíček na 3:15, ale sám od sebe se vzbudím ve 3:12 a mám naspáno relativně luxusních 5 hodin. Vykouknu ven a bohužel prší. Posnídám míchaná vajíčka s bílým pečivem. Absolvuji ranní hygienu a již na ubytování se nasoukám do plavecké neoprenové výbavy (neoprenové šortky, dvoje neoprenové ponožky, termo neopren, neoprenové rukavice a čepička). To je moje brnění pro první disciplínu. Vše ostatní je již sbalené do přepravek nebo batohů. Autem přejedeme na start, který je vzdáleny cca 3km od našeho apartmánu v centru města. Zde si okolo 4:15 vyzvednu GPS tracker a jdu uložit kolo do depa. Stále lehce mrholí, ale déšť pomalu ustupuje. Je totál tma a zima. 15 minut před startem se již pohybuji v prostoru startu a rozhýbávám tělo. Rozplavání i přes naléhání Rudy zavrhuji. 5 minut do startu jsou všichni závodníci svolání do depa a odsud společně za potlesku organizátorů a supportů absolvujeme 100m chůzi na kraj jezera. Limit závodu je 300 účastníků. Na start se nás nakonec postavilo 209. Ohně na břehu, dramatická hudba, tma, stoupající adrenalin a tichá hladina jezera tvoří neopakovatelnou atmosféru. Mám velký respekt, ale zároveň se těším. Je to tady, na tento závod jsem netrénoval jenom poslední měsíce nebo roky, byla po pravděpodobně celá poslední dekáda.

Plavání – Stojím po kotníky ve vodě, ale chlad necítím, neoprenové ponožky zatím perfektně izolují od ledové vody. Vedle mě je Patrik Ericsson ze Švédska, se kterým se znám z loňského Wintermana, kde skončil celkově bronzový. Patrik potvrzuje svoji národnost a nemá ani rukavice, ponožky nebo neoprenovou čepici. Na otázku, zda mu nebude zima, mi odpovídá, že asi ano, ale v neoprenovém vybavení necítí vodu a je ze Švédska. Já v plavecké části volím tepelný komfort před rychlostí. V 5:00 je odstartován ICON Livigno Xtreme Triathlon 2025. Máme před sebou necelé 4km plavání v ledovcové vodě. Prvních 100m všichni zběsile běžíme po hladině jezera, která je do poloviny holení. S dalšími metry se hladina vody pomalu zvyšuje a běh se mění v chůzi. Po zhruba 200m od startu je již chůze nevýhodná a já prvně skáču do vody. Chlad projede tělem jako elektrický proud, ale adrenalin dělá zázraky. Ještě jednou se odrazím ode dna a vydávám se směr první bíle svítící bojka. Každý závodník dostal nafukovací bojku s dvěma červeně svítícími tyčinkami, takže i přes absolutní tmu se mohu ve startovním poli orientovat. Společně s Patrikem jsme vepředu, ale postupně mi začíná odjíždět. Lezu mu do nohou, ale je těžké udržet směr, když jste pohlceni temnotou. Ještě před první naváděcí bojkouho definitivně ztrácím a jsem sám. Plavání za naprosté tmy je hodně specifické a do značné míry i magické. Držím rytmus 10x nádech a zvedám hlavu pro ujištění správnosti směru. Nemám úzkost, není mi zima, tma je vlastně příjemná, dav světlušek za mnou nevnímám a připadám si zde úplně sám. Patrik mi již dávno odplaval a ani jeho světla nevidím. Při míjení třetí bílé bojky se ostře stáčím doleva a poprvé od startu měním směr. Raději ještě zvedám hlavu a při prsařských záběrech kontroluji, zda nemám pokračovat rovně, ale vepředu už žádné světlo nevidím, takže doufám, že volím správnou stopu. Už jsem chytil rytmus, na který mě trenér před závodem upozorňoval a tělo má dobrou provozní teplotu. Termo oblečení odvádí super práci. Obličej chladem znecitlivěl a já prostě plavu dál. Na čtvrté bojce znovu měním směr doleva a nyní je mým orientačním bodem rozsvícené Livigno vzdálené něco přes 1 500m. Záchranář na kajaku u této bojky na mě něco huláká, ale kdo mu má italsky a přes neoprenovou čepičku rozumět. Věřím, že pokud bych plaval špatně, tak mě nabere pádlem. To se naštěstí neděje a já pokračuji směr břeh. Mimo osvětlené Livigno je na břehu velký bílý reflektor, který snad ani nelze přehlédnout, takže oproti malým naváděcím bojkám příjemná změna. Postupně vnímám probouzející se sluníčko, které začíná vytahovat okolní kopce z tajemných odstínů černé. Když jsem již kousíček od břehu, tak jsem schopen rozeznat měnící se odstíny černé. Již vidím dno. Dokud však rukou nenaberu jílový podklad, tak nepřestávám v plavání. Následně se zvedám a zkouším běžet. Voda je však stále hluboká a ještě chvíli pokračuji v plavání. Náhle eviduji dalšího závodníka pár metrů přede mnou. Finální břeh je již cca 100m a já začínám „běžet“. Volám na Rudu, který na mě dle domluvy čeká na břehu, ať se připraví. Jdeme na druhou disciplínu… Vodu opouštím na průběžně 3.místě s časem 56:11 min a ztrátou 13 vteřin na druhéhoŠvýcara Guido GianParenza (nevím, kde se tu vzal, vůbec jsem ho nepostřehl).Švéd Patrik mi naložil 3,5 minuty a díky nejrychlejšímu depu jsem ho ani neviděl. Co je však důležité, není mi zima a jsem úplně v pohodě…

T1 – Do prvního depa stoupá červený koberec od řeky. V průběhu klusu mi Ruda stíhá rozepnout neopren a sundat jej z ramen. Já pracuji na rukavicích. Při vběhu do stanu jsem předán do rukou Karči, která již vše vyskládala na zem. Jsme zde brzy, takže máme hromadu místa, ale za dalších 20 minut zde bude slušně rušno. Sundávám neopren a kompletně se svlékám donaha.  Karča ze mě strhává neoprenové ponožky. Suším celé tělo do hřejivého ručníku a rychle začíná proces oblékání. Začínáme čepicí na hlavu a jde se dolů. Ponožky, zateplené návleky na nohy, cyklistické kalhoty, cyklodres krátký, cyklodres dlouhý, bunda, péřová vesta, tretry, pogumované návleky na boty, helma a na úplný závěr vyhřívané zimní rukavice ohulené na maximum. Cestou do sebe ještě hážu jeden teplý čaj od organizátorů a pryč. Když doběhnu ke svému kolu, tak zde již čeká Ruda, který mi zapnul blikačky. Vyndává kolo ze stojanu a já ho plynule přebírám. Proběhnu depem a na silnici s dámskou rozvahou nasedám na kolo. Jsme průběžně druzí. V depu jsem strávil 5:05 minut a zaznamenávám šestý nejrychlejší čas prvního depa. Nicméně na rozdíl od rychlíků jsem komplet suchý a převlečený. Nejrychlejší v depu byl Patrik a na něj jsem ztratil další 1:28minuty. Pro zajímavost si můžeš tipnout, jaká byla nejdelší doba závodníka strávená v prvním depu??? Držitelem letošního ročníku byl švédský závodník Andreas Gustavsson časem 36:20 min. To už musel stihnout královskou snídani se šlofíkem…

Cyklistika – Celkem 197km přes 6 pasů s převýšením 4 800 m v jednom z nejhezčích možných okruhů v okolí. Po naležení (o naskočení mluvit opravdu nemůžeme) na kolo rychle nabírám rychlost a začínám zahřívat promrzlé tělo z vody. Moc tomu nepřidá totálně mokrá silnice, která stříká vodu, jak na můj zadek, tak i obličej z předního kola. Teplota je okolo 5°C. Projíždím Livigno a postupně se začínám drápat do prvního 7km stoupání na Forcolu ve výšce 2 315 m.n.m. Nyní již vím, že tento kopec se mi jel z celého dne nejhůře. Prázdné nohy, nízké watty a vysoké tepy. Kopec však splnil očekávání a já se i přes stopku na prvním dopravním semaforu dostal do závodní teploty. Sluníčko je již nad obzorem a světla jsou nyní pouze bezpečnostním prvkem. Obklopuje nás šedivá mlha, která drží teplotu dole. Následoval krátký sjezd ke švýcarské hranici a hned začalo druhé stoupání na Berninu ve výšce 2 330 m.n.m. Kopec není tak dlouhý, ale o to prudší. I zde jsem si počkal na semaforech, ale čas jsem využil na doplnění energie ve formě připraveného toastu. Celkově jsem držel ověřený stravovací rytmus každých 30 minut do sebe dostat toast, palačinku nebo dětskou přesnídávku. Do toho dle potřeby pít Power drink doplněný o maltodextrin a fruktosu. Kaloricky ani sacharidově vám to nespočítám, ale energie vydržela až do cíle. Na Bernině měním vyhřívané rukavice za slabší a zapínám bundu. Nyní bude následovat téměř 50km sjezd do Zernezu, kde mám dva cíle. 1. Nezmrznout, 2. Držet konstantní tempo okolo AEP (200-220w). Oba cíle jsem naplnil a již tradičně si 2x postál na semaforech. Supportové auto s Rudou a Karčou mě pravidelně předjíždělo a informovalo o průběhu závodu. Švéd se nenápadně vzdaluje a jeho náskok pomalu roste, nyní je okolo 8 minut. Za mnou je 10-15minutová díra a jede zde skupinka 5 závodníků pospolu. V tomto stále mírně klesajícím terénu jsem maximálně vděčný za triatlonové nástavce. Aerodynamika je znát a i moje záda si mohou odpočinout. Z Zernezu začíná třetí stoupání o délce cca 6km. Jede se mi dobře, tělo je stále plné sil, nohy již přivykly monotónnímu pohybu na kole a držím plánované tepy i watty. Bohužel i zde se mi nevyhne červená na semaforu. Jízda na červenou se rovná okamžité diskvalifikaci, takže raději netrpělivě čekám a pohledem hypnotizuji červené světlo. Krátký sjezd k tunelu do Livigna (opět jedna červená) a čtvrtý nejjezdivější kopec na Ofenpass (2 149 m.n.m.) je tu. Délka sice 10km, ale minimální sklon, takže to slušně odsýpá. Nahoře si za jízdy beru od Karči bundu a stahuji čepici na uši. Je tu další 35km sjezd do nejnižšího bodu závodu Pradam Stilfser Joch - Prato allo Stelvio (900 m.n.m.). Snažím se jet rychle, ale přehnaně neriskuji. Moc dobře jsem si vědom, že ty zásadní chvíle závodu jsou teprve před námi. Pravidelně občerstvuji a držím tělo v tepelném komfortu. Z Pradu začíná největší „bestie“ závodu. Legendami opředený kopec Passo de Stelvio (2 758 m.n.m.). Stoupání dlouhé 24kms převýšením 1 900 výškových metrů a celkem 48 serpentinami. 5 dní zpět jsem tento kopec jel, takže přesně vím plán, ale teď je potřeba to zrealizovat. Bez ostychu nastupuji do stoupání. Držím se tepově lehce nad meziprahem s watty 250-270. Mám před sebou cca 1:50hodinovou jízdu do kopce bez možnosti odpočinku. Dole za jízdy odhazuji gumové návleky na tretry a vrchní vrstvy oblečení. Nechávám jenom krátký cyklodres. Dostávám informaci, že Patrik má náskok 10 minut a 2 minuty za mnou je trojice silných jezdců, kteří to značně napálili ve sjezdu. Na ostatní se ohlížet nemohu, musím si jet svoje. Nyní se bude lámat chleba. Kopec mám v hlavě rozdělený na 3 části: 1. Civilizace s vesničkami, 2. Les a 3. Závěrečný otevřený prostor s nejvíce nahuštěnými serpentinami. Jede se mi dobře, držím plánované tempo a soupeřům se pomalu vzdaluji. Ruda s Karčou se snaží maximálně zastavovat. Podávají potřebné informace, jídlo a pití. Nakonec mám ve stoupání jednu nucenou přestávku na semaforu, ale ta nezabrala více jak 1 minutu. Předpověď počasí nebyla dobrá, a proto zde nejsou obvyklé davy cyklistů. Mně to vyhovuje, protože se mohu soustředit čistě na sebe. S blížícím se vrcholem začíná klesat teplota a nastupuje mlha. Krize jsem měl spíše mentální než fyzické. Po celý kopec jsem udržel stanovené tempo a značně roztrhal startovní pole. Na stále vedoucího Švéda jsem stáhl 5minut, ale Ital Marco Corti se jako jediný dokázal přiblížit. Je za mnou 30 vteřin. Nahoře rychle beru jenomneprofuk bundu a pryč dolů. Měl jsem to štěstí, že sněhové vánici, která přišla cca za 2 hodiny, jsem ujel. Řada závodníků však takové štěstí neměla a museli být povinně z vrcholu transportování do Bormia autem nebo autobusem. Ilustrativní fotky jasně vykreslují ledové peklo, které zde později nastalo. Sjezd je mokrý, a tak přehnaně neriskuji. Má to za následek brzké dolepení Marca na moje zadní kolo. Brzy jsem předjet a snažím se stínovat. Za každou serpentinou se zvedne ze sedla a výrazně zvýší wattáž. Když to asi popáté zopakuji stejně jako on, tak mě prudce a bez jakéhokoliv varování chytne křeč do pravého třísla a předního stehna. A sakra!!! Nemohu pokrčit nohy, Marco se začne vzdalovat a pořádně nevím, co dělat. Na kole křeče nemívám. Snažím se to volně rozjet, ale pohyb pekelně bolí a při každém pokrčení se sval ještě více stáhne. Naštěstí jedeme z kopce a šlapání není moc potřeba. Beru erárně přilepený Ibalgin z rámu, zapíjím a snažím se nataženou nohu rozmasírovat. Po chvíli přijíždím k semaforům a tento den poprvé rád vidím červenou. Marco zde také čeká. Seskakuji z kola, začínám tříslo a přední stehno protahovat a zároveň využívám čas na malou toaletu. Když blikne zelená, jsem již ready. Sedám na kolo a na rozdíl od Marca pomalu rozjíždím kolo. Nevím, co bude následovat. Mám před sebou poslední kopec a rozhodně v něm nechci řešit křeče. Pauza naštěstí pomohla a intenzivní napětí se pomalu vytrácí. Ve sjezdu si dávám největší pozor v tunelech, kde je často nečekaně rozlitá voda a v kombinaci se špatnou viditelností a úzkým prostorem nechci skončit někomu pod koly nebo na zemi. Vše však zvládám a jsem najednou dole u Bormia. Následuje 7km rovinatý úsek na oklepání a s chutí do posledního 15km průsmyku Passo Forcagno (2 291 m.n.m.). V tomto kopci se budou finálně míchat cyklistické karty. Kdo si to prásknul na Stelviu, tak tady strašně nakoupí. Naopak ti čerství mohou hodně nahnat. Cítím se stále nečekaně dobře a hned z úvodu stejně jako na Stelviu se svlékám do krátkého dresu. Síly jsem si dnes rozvrhl dobře. Tepy jsou již o 5 nižší, ale wattáž jestále okolo 250-260. Na začátku stoupání mám 5 minut na Švéda a 1:30min na Itala. Za mnou více jak 15minutová díra. Postupně ukrajuji kilometry a přibližuji se soupeřům předemnou. Především Švéd začíná výrazně zpomalovat. Hlavou mi běží slova trenéra: „Seš na tom dobře, věř si!“. 10 km pod vrcholem začíná mrholit a než se naděju,je zde slejvák jako z konve. Rychle se oblékám do bundy, ale nic jiného neberu. Za chvíli se stejně budu komplet převlékat. Se zvyšující se výškou déšť sílí a teplota se začíná snižovat. Jedu opravdu strojově a i v této fázi závodu nezapomínám jíst a pít. Piju již celkem pátý půllitrový bidon. Konečně se na mě usmálo štěstí a já 4km pod vrcholem projíždím semafor na zelenou. Kluci zde museli stát a já jsem se jim přiblížil na necelých 30 vteřin. 2km pod vrcholem jsou úplně poslední semafory a zde se naše trojice sjíždí. Někdo tam nahoře mě nakonec musí mít rád a drží mi palce. Na semaforech jsem dle záznamu z Garminu celkem prostál 9:56 minut… Závod po nějakých 8,5 hodinách začíná znovu od začátku, první trojice je pospolu. Ital na nic nečeká a po naskočení zelené rozjíždí opravdu ostré tempo, které já ani Švéd neakceptujeme. Já dojíždím na vrchol v konstantním tempu a zaostávám za Italem o 30 vteřin. Hned za mnou je Švéd. Nikdo z nás se neobléká a jedeme tak, jak jsme stoupali. Následuje sice jenom 4km sjezd do vesničky Trepalle na umělé sportovní hřiště, ale díky začínajícímu sněžení, kompletnímu promočení a celkové únavě se jedná o nejdelší 4km z celého závodu. Ruce se zimou klepou tak, že nejsem schopen udržet rovný směr a v zatáčkách je to ještě větší peklo. Nějak to ale sjedu a opravdu se těším na suché/teplé oblečení! Ještě pár posledních zatáček a po 7:44:16 hodinách seskakuji z kola. Zajel jsem třetí nejrychlejší čas dne. Nejrychlejší byl Ital Marco s časem 7:27:02, který má aktuálně náskok lehce přes 1 minutu.

T2 – Cyklistické kolo nám berou dobrovolníci v depu a já v tretrách klopýtám do stanu, kde alespoň na chvíli bude klid od vlezlého deště. Jsem hned za Švédem Patrikem. V depu vidím Karču s Rudou, kteří zde všechno připravili. Švéd si sedá na můj připravený bílý ručník a ihned okusí Karči hněv (to nechcete). Jsem tak zmrzlý, že nejsem schopen si rozepnout cvoček u helmy. Tým mě musí kompletně svléknout a převléci. Já nad svým tělem aktuálně nemám kontrolu. Suché ponožky, krátký propocovák, triatlonová kombinéza, zateplené dlouhé elasťáky, nepromokavá bunda, kulich, gore-texové rukavice a hodinky. Napiju se horkého čaje a přes záda házím běžeckou vestu s výživou a pitím. V depu jsem strávil 5:49 min, a to byl 4. nejrychlejší čas dne. Depo opouštím společně se Švédem, ale ten je v krátkém. Jdeme na moji papírově nejsilnější část…

Běh 1.část – Vybíhám z depa a ihned se dostávám před Švéda, který je evidentně promrzlý ještě více než já. Zažívám ten nejhezčí možný pocit, a to je síla v nohou. Běžecké svaly jsou jiné než cyklistické. Jsem také zmrzlý na kost, ale nohy perfektně spolupracují, obávané křeče se nevrací a já vím, že budu moci podat 100% výkon. První 3 km jsou po asfaltu čistě dolů. Znovu chytím odlišný rytmus a jenom přendávám nohy. Klíčem k úspěchu v sebězích je minimálně brzdit a přesně o to se snažím. Na otevřeném úseku vidím Itala a na hodinkách si nacvaknu ztrátu. Jsou to přesně 2 minuty. Vím, že se jedná o elitního duatlonistu, ale jeho silná stránka je cyklistika a většinou míval druhý běh slabší. Na konci asfaltky však musím zastavit. Kontroluji narovnání ponožek v botách (nechci riskovat puchýře) a dotahuji levou botu. Na tento závod jsem na rozdíl od svých soupeřů zvolil silniční model (Mizuno Rebellion, první řady). Ztrácím dalších 30 vteřin, ale vím, že nyní již bude vše OK. Vbíháme do údolí mezi Trepalle a jezerem Lago di Livigno. Terén se rovná a šotolinovou uzoučkou cestu postupně vystřídá lesní. Běh si užívám, ale i když to docela ženu, tak Ital je v nedohlednu. Po nějakých 7km vybíháme na zpevněnou cestu podél jezera. Nevím, jak se to stalo, ale Marco je necelých 100m přede mnou a běží značně pomaleji. Ještě před prvních check-pointem s mým týmem u Latterie jdu před něj a držím vysoké tempo. Karča má viditelnou radost, že jsem se již propracoval na první místo a Ruda mě spíše brzdí, ať úplně neblázním. Následuje dlouhý minimálně stoupající úsek podél potoka po asfaltu. Asi každý, kdo byl někdy běhat v Livignu, tuto cestu zná. Spoustu vzpomínek mám spojených s touto cestou, a tak mysl posílám alespoň na chvíli jinam. Proběhnu prakticky celé Livigno a na 13. km odbočuji prudce doleva a již chůzí vyjdu na traverzovou lesní cestu. Cesta je na hranici lesa a louky cca 100 výškových metrů nad údolím. Po ní pokračujeme až k chatě/statku Malga Alpe Vago pod Forcolou. Roviny a seběhy běhám, kopce již chodím pěšky. Každých 20-25min do sebe dám jeden gel a zapiji ionťákem. Na check-pointech (celkem jich bylo 8) od svého týmu dostávám colu. Občerstvovací stanice od organizátorů nepotřebuji, mám všeho dostatek. Držím maximálně možné tempo, ale začínám se strachovat, zda jsem to klasicky nepřepálil. Od 17km se ke mně překvapivě připojuje pro mě neznámý slovenský běžec Jožo Bóris.  Nejprve jsem to pochopil tak, že si dá 2 km a nazdar. Když však i nadále pokračuje dál, tak jsem se musel zeptat: „Jak dlouho se mnou chceš běžet?“ On: „Až do cíle?“ To vím, že nepůjde, ale domluvíme se na metu 30km. Po dlouhých hodinách na samotce bylo super zase s někým běžet a moci lehce pokecat. Zjistil jsem, že je zde s partou ze Slovenska, která se chystá na maraton do Berlína. Jožův cíl je 2:40 hod. Na dalším check-pointu se svým týmem jsme ho vybavili supportovým tričkem, čelovkou, vodou a gelem. To bylo povinné vybavení pro spoluběžce pro tuto část. Jožo mě výborně tahal a pomohl překonat nejednu krizi. Po rovině nebo z kopce jsem se snažil držet tempo okolo 4:00-4:15min/km. Do kopce se chodilo. Čím déle jsem běžel, tím více jsem se těšil do lesního terénu, který byl vždy vysvobozením. Tempo se výrazně snížilo a musel jsem kontrolovat každý dokrok. Kořenů, kamenů, louží bylo požehnaně, ale v tomto terénu jsem nejvíce doma. Nakonec spolu opravdu dobíháme do T3 na 30.km. Díky Jožo, byla to větší pomoc, než si možná myslíš…

T3 – Třetí depo je specifikem tohoto závodu. Bylo umístěno ve sportovní hale, ve které jsme měli uložené povinné vybavení do poslední části běhu (proběhl zde i předzávodní briefing a registrace). Navíc od této chvíle byl povinný běžecký support. Jednalo se čistě o bezpečnostní pravidlo, protože řada závodníků v pozdějších fázích závodu již byla značně unavena, dezorientována, zmatená a absolvovala tuto část za tmy. Já jsem trochu nečekaně vypadal stále dobře. V T3 jsem si jenom vyměnil batohy. Sundal nepromokavou bundu, protože už přestalo pršet. Prohodil zatepleného kulicha za letnější variantu a na obličej umístil brýle. Déle jak 90 vteřin jsem zde nestrávil. Na cestu jsem si ještě vzal jeden banán a ostatní super jídlo nechal ladem. Dožeru se až v cíli.

Běh 2.část –Posledních společných 12km před námi. 2,5km běžíme společně s Rudou hlavní třídou města z mírného kopce dolů a předjezdkyně na kole se nám marně snaží čistit cestu od nechápajících turistů. Moc velký úspěch neměla, ale snaha se cení. Potom následovala první stojka po sjezdovce dlouhá 1,5 km. Komplet ji jdeme pěšky. 3km lesní traverz zpět k lanovce Carosello a potom už „jenom“ 4,5km čistě do kopce pod lanovkou. Během toho jsme museli nastoupat 800 výškových metrů. 800 výškových metrů znám moc dobře, to je naše tradiční túra s Karčou z Pece na Sněžku, pouze vzdálenost byla skoro 2x kratší. Na poslední občerstvovačce potkáváme Karču, která nás ujišťuje, že na pronásledovatele máme 20 minut náskok. Druhý je Joachim Krauth, s kterým jsem počítal jako jedním z největších spolufavoritů. IM Hamburg 2024 8:14hod, IM Copenhagen 2023 8:16 hod v obou závodech běžel závěrečný maraton za 2:41hod. Osobák na maraton má 2:20hod a 1 500 m za 3:52min. V této fázi závodu však nevěřím, že by byl schopen smazat ztrátu 20 minut. Závěrečných 4,5km nám s Rudou zabere 55 minut, a to jsme se rozhodně neflákali. Asi 2x jsem na 50m popoběhl, když se terén více narovnal, ale jinak to byla čistá turistika. Již nyní vím, že příště si na tento úsek rozhodně vezmu hole. Chůze v neustálém předklonu s oporou rukou o kolena byla i přes pomalé tempo vyčerpávající a narovnání bylo vždy vysvobozením. S Rudou jsme stále něco řešili, a tak cesta nakonec relativně rychle utekla. Počasí se oproti ránu i odpoledni rapidně zlepšilo. Svítí sluníčko, je jasno, prakticky bezvětří, a tak je i trocha prostoru si vychutnat okolní scenérie zasněžených vršků hor, zelených údolí a žijícího Livigna pod námi. Stále jsem se jedním očkem koukal na serpentýny pod sebou, zda se neobjeví běžící Joachim, ale neděje se tak. Když spatříme závěrečnou stojku vyznačenou bannery a cílovou bránou na samotném vrcholu, vím, že jsme to dokázali. Budu letošním vítězem ICON Xtreme Triathlon Livigno. Právě toto byl emočně nejsilnější okamžik celého závodu. Já to opravdu dokázal, dnes jsem tím nejlepším a síla okamžiku mi dere slzy do očí. Poslední desítky metrů absolvuji přidržen na laně a při protnutí cílové pásky si neodpustím triumfální výskok. Čas jsem zastavil na 12:54:33 hod. Následují četné gratulace, objetí a rozhovory. Na vršku Caroselly mimo Karči čeká i Bradley Weiss se svojí rodinou. Zabíhám nejrychlejší maraton dne časem 4:03:14hod. Jako druhý dokončí Němec Joachim Krauth se ztrátou 20:05min a třetí místo nakonec po několika změnách na běhu bere Ital Marco Corti. Ten již zaostal 33:02 minut. Závod nakonec v časovém limitu dokončilo pouze 80 bojovníků z 209!!!

Po dokončení jsem se šel převléci do suchého, teplého a voňavého oblečení. Společně jsme skočili na normální oběd v prostoru cíle a po rozloučení s pořadateli jedeme lanovkou dolů. Výklus nechám na jindy. Stále je světlo, takže nezažívám závodníky chválenou noční cestu lanovkou, která jinak není možná. Dole sedneme do auta a přejedeme k apartmánu. Doma se konečně osprchuji a začne cca 4hodinové odepisování na gratulace od vás fanoušků, rodiny a kamarádů. Bylo toho opravdu nepočítaně. Večer dám oslavnou jedničku, na kterou jsem vzhledem k teplotám úplně zapomněl při závodě a šáňo ještě z Račic. Byl to den, na který rozhodně nikdy nezapomenu.

Druhý den následuje slavnostní vyhlášení a společná pasta párty všech účastníků. Ceny pro vítěze jsou tři:

1. Startovné na ICON 2026

2. Nominace na Norsemana 2026

3. Památeční ručičkové hodinky s logem XTRI World Tour

Odpoledne jde Karča na výlet a já se lehce vyjedu po rovině podél jezera v tunelech. Pobalíme a večer skočíme na společnou večeři, kde si objednám největší steak, který v restauraci mají. Skočím na afterparty do klubu Bivio, ale když zde před 23:00 nikdo ze závodníků není, tak to vzdávám a jdu spát. Chápu, že Italové ožívají až okolo 1 hodiny ranní, ale to už není můj čas. Pravděpodobně bych nejlepšího tanečníka večera stejně nevyhrál a zítřejší cesta domů bude dlouhá. Jdu spát...

V neděli ráno vše naskládáme do auta a vyrážíme směr Jičín. U Mnichova nabereme Rudu, který chtěl využít hezkého počasí a v sobotu ráno vyrazil na kole směr Innsbruck a dnes to doklepnul do Mnichova. Potom už v kompletním složení valíme dom. Nyní již s klidem na duši mohu říci, že sezóna 2026 byla úspěšná. Vrchol sezóny se maximálně podařil nejen z hlediska umístění, ale i podaného výkonu. Závod jsem dokončil prakticky bez jediné krize nebo poklesu výkonnosti, a to se mi mockrát nepovedlo. Trenér Zbyšek odvedl super výkon. Support byl více než spolehlivý. Všechen materiál mě podržel a 5. 9. 2025 jsem byl já tím závodníkem, který chtěl nejvíce vyhrát. Závěrem velké díky všem pořadatelům a dobrovolníkům na trati. Chápu, že organizace celého závodu bude opravdu náročná a já děkuji za tento závod. Byl pro mě velkou motivací a výzvou.