4. ročník Hruboskalského půlmaratonu i přes všechna vládní opatření (omezení a zákazy) proběhl 15.5. a rozhodně to byla vydařená akce! Jsem rád, že jsem se již konečně postavil na start. Zpětně mohu říci, že to byla vydařená premiéra. Roman Skalský a Jan Mrázek, známí to organizátoři série Prague Park Race (další závod bude 20.6.2021 v Průhonickém parku) odvedli maximálně profesionální práci a i přes hlášenou nepřízeň počasí dokázali ovlivnit i tento aspekt. Závod nemohl proběhnout hromadně (což výrazně změnilo celkovou taktiku), ale po dvojicích s rozestupem 1 minuty. Závodníci měli na výběr ze dvou tratí: 21 a 12km v pohádkovém prostředí Hruboskalska. Pro více informací navštivte oficiální stránky: http://hruboskalskypulmaraton.cz/
Každému závodníkovi bylo dle registrace přiděleno startovní číslo a následný čas startu, takže se předešlo hromadění závodníků na startu a vše příjemně odsejpalo. Já jsem kluky poprosil o umístění do předních pozic, protože jsem závodem nechtěl „zabít“ celý den, ale startovní číslo 1 a start v 10:00 jsem upřímně nečekal. Ráno jsem se v rodném Jičíně rozklusal 3 km, posnídal dva krajíce chleba s medem a namotivoval se na výkon sledováním triatlonového světového poháru v Jokohamě. 25 minut před 10:00 jsme v Karlovicích u Sedmihorek, kde bylo pro letošní ročník zázemí celé akce. Pozdravím známé tváře, rychle se registruji, přišpendlím číslo, které v sobě obsahuje čip, závěrečně si odskočím a jdu se připravit pod startovní/cílový oblouk. Hlavním partnerem akce je značka Mizuno (můj dlouholetý partner především v oblasti běžeckých bot), takže o to větší jsem měl motivaci předvést kvalitní výkon. Díky intervalovému startu je vždy složité kalkulovat s tempem v průběhu závodu, ale zvolil jsem si jasný cíl a tím bylo překonání traťového rekordu Tomáše Macečka z roku 2018. Jeho čas se zastavil na 1:23:37 (což odpovídá tempu lehce pod 4:00 min/km). Nutno však podotknout, že trať byla ochuzena o jedno závěrečné stoupání na hrad Valdštejn, takže trať bude určitě lehce rychlejší. Původně jsem chtěl celou trať absolvovat v závodních silničních botách Mizuno Sonic, ale vzhledem k posledním třem propršeným dnům, byl trailový model Mizuno Hayate rozhodně lepší volbou.
Registrace, rozklus těsně před startem a předstartovní foto se Skalákem
Přesně v 10:00 vybíhám vstříc nástrahám 21 km dlouhé trati s 450 nastoupanými metry. Z Karlovic vede první kilometr po lehce stoupající silnici do Lázní Sedmihorky a hodinky ukazují čas 3:20 min, což mě uklidňuje a potvrzuje dobrý stav nohou.
Start
Následuje přeběh do vesnice Hrubá Skála s prvním stoupáním po lesních cestách k zámku Hrubá Skála. Na metě 3 km mám čas 11:55 min a nastoupáno 100 m. Po prostudování záznamu z hodinek mohu prozradit, že právě zde jsem měl nejvyšší tepy (+10 ANP). Z Hrubé Skály se napojujeme na Zlatou stezku Českým rájem, která je značena červenou turistickou značkou a již dlouhá desetiletí propojuje ta nejkrásnější místa Českého ráje. Na stezce se držíme zhruba dalších 3,5 km a tyto kilometry patří k nejrychlejším z celé trati, protože cesta mírně klesá po zpevněné lesní cestě. Dole v údolí stezka pokračuje doleva k rybníku Vidlák, ale naše trať pokračuje doprava ke konkurenčnímu rybníku Věžák (Věžický rybník). Běžíme podél severního kraje až se těsně před metou 8 km dostanu k první občerstvovací stanici. Z počátku jsem měl strach, že zde ještě nikdo není, ale Zdenda Zikmund nezklamal a vše měl řádně připravené. Moc jsme nepokecali, protože jsem fofrem vzal kelímek s vodou, dal jeden lok a zbytek na sebe vylil a běžím dál. Tělo šlape lépe jak Fabian Cancellara při časovce, ale dobře vím, že zásadní pasáže jsou teprve přede mnou… Z Věžáku běžíme již závěrečný rovinatý kilometrový úsek po silnici do Čertoryje.
Asfaltu moc nebylo, ale na pár úsecích se daly nohy slušně roztočit
Zde se napojíme na zelenou turistickou značku a začíná 3,5 km stoupání směrem do Drahoňovic. Díky dešti v minulých dnech je lesní cesta místy dost podmáčená a je potřeba chytře volit stopu. 10 km probíhám za 36:08 a to mě uklidňuje, protože mám slušný náskok na plánované tempo. Z Drahoňovic se stále držíme po zelené a běžíme dle mého nejhezčí úsek celého závodu směr kaple Radeč. Široké cesty vystřídají úzké klikatící se pěšinky po jehličí v okolí všudypřítomných skal. I já se chvílemi porozhlédnu okolo a hláška z Homolků sem krásně sedí: „No prosím, není to žrádlo? To je sakra žrádlo tohleto!“ Přes opojnou euforii si však neustále se střídající stoupání se seběhy začínají vybírat daň a především levé přední stehno začíná vysílat nelibé signály známé z triatlonu při přechodu z cyklistiky na běh. Zde se to po několika prvních minutách (maximálně desítkách minut) rozeběhne, takže zůstávám v klidu a lehce zpomaluji především v sebězích. Tempo je stále slušné, takže hlavně neudělat žádnou amatérskou chybu. Okolo 14. kilometru se opět napojujeme na Zlatou stezku Českým rájem a pokračujeme po ní na hrad Valdštejn, kde je mimo mety 15 km i druhá a závěrečná občerstvovací stanice. Těsně před občerstvovací stanicí do sebe natlačím gel od Inkosporu s důvěrou v dodání potřebné energie, ale především doplnění minerálů do mých stehen. Zapiju vodou a valím směr rozhledna Hlavatice. Již před Valdštejnem se spojuje 12 a 21 km trať, takže konečně neběžím sám a motivace je opět o trochu větší. Na Hlavatici neběžíme stále po Zlaté stezce, ale uděláme jeden pytlíček bokem, který opět vrazí další jehličky do levého stehna. Běžet mohu stále slušně, ale moc dobře vím, co mě bude čekat v závěru. Když míjím rozhlednu Hlavatici, čeká mě nejkritičtější část závodu. Dvoukilometrový seběh začínající schody a kameny :-(. To trvá neštěstí jenom 500m a prudce odbočujeme doprava na žlutou turistickou směr parkoviště Pelešany. V tomto seběhu dobrovolně nechávám minimálně 20 vteřin a mohu jenom doufat, že to nebude rozhodujících 20 vteřin celého závodu. Na 18. km se již terén srovnává a opět se dostáváme na zpevněnou rovnou cyklostezku číslo 4010, která nás dovede až do cílových Karlovic. Před závodem jsem si říkal, že zde to bude potřeba totálně rozbalit a vyždímat zbytky posledních sil. Konečně opět můj terén. Tělo by stále mohlo, energeticky jsem na tom výborně, žízeň nemám, hlava chce, ale levé stehno se každým krokem zhoršuje a já zažívám podobné stavy jako při duatlonovém otvíráku sezóny Krušnoman. Opět si uvědomuji velkou rozdílnost mezi rovinatými běhy po asfaltu a tímto sportem. Už jenom 3km!!! V tomto terénu okolo 11 minut. Postupně míjím kemp Sedmihorky, kde byl start v předešlých ročnících. U Pilského rybníku je vytoužená cedule 20 km. Stav předních stehen se naštěstí nezhoršuje a já začínám věřit ve zdárné dokončení bez nabrání výraznější ztráty. Snažím se natáhnout krok a závěrečnou 500 m rovinku si v rámci možností opravdu užívám. Hodinky signalizují traťový rekord, takže o propadák se jednat nebude. Při proběhnutí cílem se můj čas zastavil na 1:19:26 hod (3:50 min/km). V cíli dostávám od přítelkyně Karči medaili, ale to nejcennější je možnost si sednout a protáhnout stehna. Ufff vydržela až do konce, díky!!!
Finish
Během několika minut se dostávám do provozuschopného stavu. Poděkuji organizátorům, vychválím značení (kombinace lýko, šipky přímo na zemi z mouky a případně zalaminátované na stromech), volbu trati a celé zajištění. Vyhlášení výsledků (vítězů) se oficiálně nekoná, takže po cca 15 minutách od mého doběhnutí nasedáme do auta a jsem Karčou odvezen domů. Ve 12:00 již omytý sedím u kuchyňského stolu a jsem připraven na oběd. Odpoledne průběžně aktualizuji elektronické výsledky a zjišťuji, zda-li některý z 254 závodníků dokáže překonat můj čas. I když v podstatě o nic nešlo, tak jsem byl nervózní a závod chtěl vyhrát. Nyní to již však neovlivním. Nakonec se nejvíce přiblížil místní běžec ze Semil Jirka Čivrný (osobáky na 10km 31:37, 21km 1:10:29 a 42km 2:32:43 naznačují, že umí zavařit),se kterým už jsem několik ostrých běžeckých soubojů svedl, ale za mým časem zaostal o 38 vteřin. Celkově třetí místo bere Martin Jor v čase 1:21:16. PRVNÍ LETOŠNÍ VÍTĚZSTVÍ JE NA SVĚTĚ!
Medailový ceremoniál
Těžko říci, zda-li mi intervalový start spíše pomohl nebo uškodil. Měl jsem silný začátek a střední část závodu. Konec by však ve skupině moc drtivý nebyl. Velice příjemné bylo značení každého kilometru na trati, protože GPS v lese nefunguje vždy optimálně. Díky brzkému startu jsem měl i výhodu v nižším množství turistů či cyklistů. Všichni, které jsem potkal, však byli maximálně ohleduplní a s respektem zafandili. Opět jsem nabral nové zkušenosti a potvrdil si, že tělo je na novou sezónu kvalitně připraveno! Věřím, že tento závod odstartuje šňůru dalších nejen běžeckých podniků a vše se postupně začne vracet do normálu…
Dalším závodem již konečně bude triatlon a bude jím Challenge St. Pölten 30.5. 2021.