Greek Hero: Dobrý kapitán se pozná za bouře
Dva dny po dokončení Jánošíka jsem se spojil s organizátory Greek Hero, který také spadá do série Xtri World Tour v dlouhých triatlonech. Tou dobou jsem ještě nemohl pořádně chodit, ale bylo mi jasné, že se jedná pouze o svalovou bolest a tělo je celkově zdravé. Ještě jsem nechtěl končit slibně rozjetou sezónu a věděl jsem, že měsíc tréninku navíc zvládnu. Všechno je jednou poprvé, a tak jsem velice vážně začal zvažovat přihlášení na svůj třetí dlouhý triatlon tento rok. Nemám se na to už vyprdnout a ukončit sezónu vítězně? Není to zbytečný risk se zdravím? Najdu fyzickou i mentální sílu v dalším závodě? Mám energii na logistické zařízení posledního závodu? Kdo bude můj support? Odpovědi byly následující: Mám, je, netuším, ne a Tomáš Kříž s Karčou. Resumé? Jedeme na poslední závodní dobrodružství tohoto roku na ostrov Korfu.
Proč jsem si vybral právě tento závod? Není tajemstvím, že mám rád závody v teple. Termín seděl perfektně přesně mezi MSJ a MED. Trať na první dobrou nevypadala nikterak eXtrémně. Martin Gabla mi závod vychválil a doporučil. Logisticky jednoduchá doprava. Hezká promo videa z minulých let a poznání nové destinace, kde bude radost ukončit sezónu. V pár bodech jsem se mýlil, ale ani nyní po závodě bych rozhodnutí neměnil.
Pondělí 5. 10.
Cestovní den. Poučen ze Swissmana jsem si chtěl dát před závodem pár dní klidu v místě závodu, takže jsem vyrazil s větším časovým předstihem. Ráno vyjíždím autem do Prahy na Strahov, kde jsem si ještě hodinku zaplaval v bazénu. Následovala porada na ČTA a odsud již plynule na letiště Václava Havla v Praze. Zde se střetávám se svým supportem Tomášem Křížem (dále již jenom Křižák), který podle vystouplých žil vypadá ve větší formě než já. Před letem dáme tradiční jedničku a můžeme se spokojeně nalodit. Let trval příjemné 2 hoďky a já mimo spánku pořešil i nezbytné povinnosti. Zavazadla i kola přišla, takže už jenom půjčit auto a jedeme na ubytko. Zde byl problém s dohledávkou přesného apartmánu v hlavním městě Korfu Kerkyra, ale vše se nakonec zvládlo a s rezervou 1 % baterie v telefonu se dostáváme dovnitř. Večer ještě vyrazíme na první kontrolu starého města, v jehož centru bydlíme, a dáme poctivou véču. I v nočních hodinách je krásně teplo, podobná vlhkost jako u nás a škaredá předpověď na víkend nás ještě nechává klidnými. Prostě pohodys ve všech směrech.
Úterý 6. 10.
První celý den na ostrově Korfu a máme toho na programu požehnaně, takže i náš ranní stín už vypadá unaveně. Alespoň nemáme čas na býkárny a budeme pracovat efektivně. Po probuzení, které je bez budíku, jdeme nastartovat těla klusem po blízkém okolí. Klus zakončíme nákupem čerstvé snídaně. Dopoledne sestavíme kola a po obědě je vyrazíme otestovat na nejvzdálenější cca 30km pytlík, který je dle navigace vzdálen 30 minut, ale v reálu to autem jedeme přes hodinu. Musíme se sladit s místní dopravou. Město vypadá jak vietnamská tržnice v neděli odpoledne. Přednost zprava neplatí, semafory se uznávají symbolicky, blinkry není potřeba používat a hlavní pravidlo je, že nemůžeš auto nikdy plně zastavit. Během chvilky a pár vytroubení splyneme s davem a jedeme jako místní. Když dojedeme do cílové destinace, vyndáme kola a jedeme se projet. Nic nevrže, vše sedí a nohy se také pomalu rozkoukávají. Po návratu zpět vše završíme bezmála 2 km plácání v moři. Vyzkoušíme přeběh do T1 v pevnosti a ušetříme 10 eur za vstup. Sice v neoprénech nevypadáme jako klasičtí turisté, ale nikdo to neřeší. Ostatně jako spoustu věcí zde na ostrově Korfu… Večer ještě zajedu do cykloservisu nakoupit bombičky a po zjištění kvality místních silnic raději ještě jednu rezervní duši. Servisy zde mají zajímavou otvíračku 10:00–14:30 a pak 18:00–21:00. Večer den ukončíme u prvních dvou dílů 4. série Reachera. Den jako obrázek a horšící se předpovědi na sobotu stále nekladu žádný důraz. Vědí prd, jak vůbec bude zítra…
Středa 7. 10.
Pokračujeme v objevování ostrova a závodních tratí na sobotu. Dnes jsme si lehce přivstali a nasáli ranní atmosféru včetně vycházejícího slunce a teploty. Autem vyrážíme do T2 a odsud absolvujeme druhý cca 30km pytlík na kolech. Díky tomu, že do stažené mapy v cyklocomputeru koukám jako husa do flašky, tak přejíždíme odbočku a celé si to o 20 km prodlužujeme, ale houby zle. V průběhu jsem zařadil poslední aktivační úseky a na kole jsem se cítil dobře. Když jsme v T2 naskládali kola do našeho půjčeného Renaultu, vyrážíme na běžecký přechod. Probíháme úvodní kilometry závěrečného maratonu. Vždy se hodí znát co nejvíce částí trati a úvod/závěr bývá nejvíce stěžejní. Vše již bylo označené, ale to 1 % chybících značek snad bude na závod doplněno, protože i nyní párkrát bloudíme. V rámci běhu jsem si společně s Křížákem dal 3x 1 km v závodním tempu a Křížáka jsem neurval, takže dobrý. Potom už zpět autem domů a ve 14:15 jsem vyzvedl Karču na letišti, abychom na ostrově úplně nezvlčeli. Sama ještě přihazuje svoji hlášku: „Kde nejsem, tam prohraješ,“ a to by si přeci nikdo nepřál. Romanticky se ruku v ruce projdeme po starém městě a v 17:00 si jdeme společně s Tomášem Budkou zaplavat do moře. Forma je dobrá, ale při souboji ve svlékání neoprenu s Křížákem si v podpaží roztrhnu neopren. Potom raději plynule pokračujeme na společnou večeři a příjemně strávíme večer. Samozřejmě dojde řeč i na počasí, které především Karču tradičně děsí. Nepřidá tomu ani zpráva od organizátorů do WhatsAppové konverzace o pravděpodobném zrušení nebo minimálně zkrácení plavecké části. Zatím je však krásně a další vrásky si nedělám.
Čtvrtek 8. 10.
Na dnešek jsem se hodně kvalitně vyspal a poslal tam ctihodných 10 hodin čistého spánku, to se mi už pár let nepodařilo, ale nebylo kam spěchat. Dnes máme jediný cíl, a tím je projet si autem prvních 100 km cyklistiky. Cestou se zastavíme v surfařských potřebách pro lepidlo na roztržený neopren a v rámci KPČ vystoupáme na nejvyšší horu ostrova, 906 m n. m. vysoký Pantokrator. Výhled na všechny strany pomalu kazí opar, který je první předzvěstí blížícího se počasí. Cesta je opravdu zdlouhavá a v autě to je snad ještě pomalejší než na kole. Představu o prvních 100 km jsem si však udělal, a to bylo cílem. Silnice jsou opravdu v tragickém stavu a je potřeba si neustále dávat pozor. Jíst se vyplatí pouze do kopce. Zatáčky značně smekají a do toho se pojede v plném provozu, což bude také hodně komplikovat průběh. Kombinace autobusů, řidičů oslích spřežení nebo šedých hlav v autě se slamákem za zadním okénkem mě dost děsí, ale všichni to budeme mít stejné. Až v pozdním odpoledni docestujeme dom a máme toho všichni dost. Už se mi nic nechce, takže jenom poladím kolo, zalepím neopren a poflakuji se doma na gauči. Snad se mi podařilo doplnit baterky na sobotu.
Pátek 9. 10.
Včera jsem byl lenoch, takže dnes je potřeba nastartovat tělo. Dopoledne se jedu na 25 km rozjet a zároveň rozjetí využívám k zakoupení baterky CR1632 do elektrických pák. Včera jsem zjistil, že je jedna téměř vybitá a v závodě rozhodně nechci přijít o možnost řadit. Po kole následuje přechod na předzávodní rozlus s ABC a rovinkami. Vše absolvuji společně s Křížákem. Následuje poobědní rege a odpoledne, když chceme jít plavat, tak se akorát rozprší a bude pršet i celou noc. Když déšť neodchází, tak se stejně převlékáme do plavek a hrdinsky skočíme na 10 minut do vody. Tím je moje předzávodní aktivace ukončena a nyní už jenom registrace a briefing. Zde proběhne vše nečekaně hladce, i když s sebou nemám ani povinné vybavení na běh a už vůbec ne potvrzení o sportovní způsobilosti k závodu (nikdo nikde nepsal, že máme mít s sebou na briefing), tak mě zaregistrují. Na přesně toto je řecká párkařská nátura výhodou, vše na dobré slovo a slib. Briefing toho moc nového nepřinesl. Organizátoři pustili 13 minutové video, které jsem již viděl 2x a nic nového neřeknou. Nicméně vše mně je asi jasné a není to můj první eXtrém. Tomáš Budka je o poznání více nervózní a vypadá zmateně jak lesní včela v obchodním domě. Večeře, taktická předzávodní rozprava s týmem, telefonát s trenérem, protažení a v 21:30 zalehám do postele. Budíček nastavuji na 4:45, ale jak už bývá zvykem každého správného závodníka před vrcholem, spánku moc nedám. V hlavě si projíždím různé scénáře závodu a vymýšlím svoje ideální reakce. Dle svého průzkumu startovky jsem papírová dvojka. Číslo jedna bych přiřadil Britovi Stephen Derrettovi (35 let), který loni vyhrál Patagonmana a porazil i legendárního Joshuu Ambergera i Alistaira Brownleeho. Na Ironman Copenhagen zajel čas 7:54 hod a běžel závěrečný maraton za 2:39 hodin. Od roku 2026 přestoupil z amatérů do kategorie profesionálů. Je to tvrdé přiznat, ale oproti Britovi mám v triatlonu lepší jenom depa (když se zadaří). Dvojku bych dal v tomto závodě sobě. Trojku Norovi Grunde Myhrerovi (30 let), s kterým jsem se již letos potkal na Swissmanovi, kde dokončil na 7.místě. Má na svém kontě i 13.místo z Norsemana 2025 a mimo jiné je i známým influencerem, který se proslavil díky účasti v různých reality show. Čtyřka Belgičan Steven Glorieux (45 let) s osobákem na Ironman 9:09 hodin a silnou cyklistikou. Pětkou by mohl být David Jílek, který je českým závodníkům znám a v roce 2024 zde finišoval jako celkově druhý.
Sobota 10. 10.
Závodní den. Budíček beru jako vysvobození. Udělat snídani v již ověřené formě pelupové kaše s banánem a špetkou proteinu. Obléci se do závodního, místa s největším třením natřu vazelínou a neházet vše předpřipravené do batohu. Bydlíme cca 500 m od T1 v centru pevnosti, takže to na start na kole není moc daleko a rozjetí na kole je opravdu symbolické. Naštěstí už alespoň neprší a jsou vidět hvězdy, takže asi bude jasno. Jen ať to vydrží co nejdéle. Support v podobě Křižáka a Karči jdou naplnit auto vším potřebným (oblečení, jídlo, pití, nářadí na servis kola a rezervní kola, která jsou oficiálně zakázaná). V depu si zaberu své místo s číslem 63 a vyzvednu bezpečnostní bojku na plavání. Vše si připravím, a jelikož je už i nyní teplo, tak budu závodit v jednom triatlonovém dresu celý den. Dnes žádné převlíkání a ztrácení času v depech. Projdu si cestu od břehu moře do středu pevnosti, kde je depo a utvrdím se ve správnosti obutí běžeckých bot na tento přeběh hned ze dvou důvodů: 1. bezpečnost chodidel, 2. rychlost. V 6:30 nasednu společně se všemi závodníky do autobusu, který nás odveze ke startu plavání. Support musí po svých. Vzadu v autobuse vytvoříme český hlouček, který si cestu krátí cennými informacemi o závodě nebo všeobecným tlacháním. Jsem zde já, David Jílek, Tomáš Budka a Matěj Rezný. Po vystoupení z autobusu to máme ještě nějakých 500 m chůze tmavým parkem. Seřadíme se do dvojic jako ve školce a můžeme vyrazit na naši poslední společnou cestu. Někdo jde pln očekávání a nadšení, jiní připomínají spíše popravu. Za hotelové papuče jsem rád, protože naboso bych po drobných kamíncích pod nohama jít nechtěl. Blížící se hudba a ohně oznámí příchod na start. Zde se už jenom finálně obleču do neoprenu (moře má okolo 24 °C, ale neopreny jsou povoleny), vypláchnu brýle a upevním bojku okolo pasu. Rozhýbu hlavně horní část těla a rozplavání nechám na jiných, bude to dlouhý den. Start závodu byl naplánovaný na 7:15, takže jsem měl dle svých hodinek hromadu času. Proto mě zaskočilo, když hlásí 2 minuty do startu a já jsem ještě v pohodě na molu. Start bude evidentně v 7:10. Vše mám připravené, ale nikdo nikde neřekl, že na bojku si máme vzít i světlo, které bylo součástí předzávodního balíčku. Když jdu do vody, tak jsem zastaven Stuartem (šéf Xtri World Tour), že bez světla mě nepustí, a ať počkám, že mi dají rezervní. 30 vteřin do startu a já začínám být lehce nervózní. Na start to mám cca 50 m. Ne že bych 50m pod 30 vteřin neuměl, ale takto po ránu to po mně přece nikdo nemůže chtít. Když přijde borec a začne mi přidělávat světlo, tak se ozve výstřel a 68 závodníků se začne pohybovat kupředu. Jenom já jsem na molu. Hei hei hei is it start?!? Nooo, don´t worry it is not start. Dál se se Stuartem nebavím a skáču z mola do vody. Sice to bude dlouhý den, ale ztrátu hned na začátek nepotřebuju. Vzpomenu si na slova trenéra Zbyška: „Ve vodě pohoda, nech motor postupně zahřát a zkus plavat chytře.“ Ani jednu myšlenku nedodržuji a pálím to dopředu. Po nějakých 100 m jsme však opravdu zastaveni loděmi, které se před nás nahnali a všichni se vracíme zpět na start. Ufff. Dokonce objevím jedno uvolněné světlo od neznámého závodníka, které se vznáší na hladině a připojuji si ho na svoji bojku. Zklidním se a závod může konečně podruhé začít.
Plavání
3,8km podél pobřeží v Jónském moři. Zhruba 100 m od břehu pláže Kardaki vytvoříme formaci neurčitého tvaru mezi molem, kajaky a paddleboardy. Já se držím na úplném kraji nejblíže pobřeží, ale i tak musím šlapat vodu. S odpočtem od deseti se společně s ostatními kochám vycházejícím sluncem před námi. Nebe se barví do červeno-oranžových odstínů a ostrov se pomalu probouzí. Já už prožil jeden infarkt, mám nacukrováno na dalších 5 hodin a jediné, co si přeji, ať to konečně odstartují. A je to tady, letos naposledy do úvodní plavecké mely. Rozjíždím svižně a hlídám si zbytek startovního pole. Po levé ruce nikoho nemám a na pravou stranu dýchám, takže mám výborný přehled. Rychle se krystalizuje čelní skupina a já do ní zapadám. Lehce mě znervózňuje, že nikde nevidím žádnou bojku, ale máme plavat podél pobřeží a před námi jede borec na paddleboardu, takže raději nic nevymýšlím. Od toho tady já nejsem. Po nějakých 200 m se dostáváme na totál mělčinu. Dno však není písečné, ale pokryté ostrými kameny. Běh nebo delfínové skoky zavrhuji, protože si nechci rozřezat chodidla a volím formu pohybu kombinací kraulových nohou a přitahováním rukama. Zde se naše čelní skupina rozpadá, a než se z mělčiny dostanu, tak mám ztrátu dobrých 10 m. Nevím, jak se jim to povedlo, ale dva borci musí mít azbestové nohy nebo motorek v zadku. Od této chvíle začíná moje samotka, která bude výrazně delší, než jsem očekával (téměř 8 hodin). Kluky mám sice na dohled, ale nejsem schopen se jim přiblížit a jsem svědkem jejich postupného vzdalování. Obeplavu jedno molo a už to směřuji k majáku signalizujícímu zátoku Garitsa. V dáli před sebou i díky čočkám vidím tmavě zelenou bojku (perfektně zvolená barva v ranním šeru). Bojka je dle plánu plavecké trati, který si matně pamatuji z briefingu navádějící, takže ji obeplavat nemusíme. Když tak činí i první dvojice, tak se po vplavání do zátoky stáčím doleva k pobřeží mezi lodě. Hodinky mi postupně pípají každých 500 m a sluníčko rozjasňuje nejen oblohu, ale i dno pod námi. Jeden z velkých bonusů této plavecké části je, že stále vidíme pod sebe na dno, takže máme pocit vyšší rychlosti, než reálně plaveme. V zátoce měly být celkem 3 bojky. Objevili jsme jenom dvě a ty bereme po pravé ruce. Potom už je mým navigačním bodem stará pevnost, kterou nelze přehlédnout. Před sebou stále vidím zmenšující se doprovod prvním plavcům na paddleboardu. Už jenom obeplavat pevnost a jsem v cíli plavání. Moře je po ránu relativně klidné a já si plavání vlastně užívám. Když pominu hodně slabé značení, tak tato trať je opravdu geniální. Zdolávám poslední útes a už to směřuji k vlaječkám označujícím ukončující plaveckou část. Výběh je po kamenité pláži, a to v kombinaci s 51:41 minutami strávenými vleže po napřímení znemožňuje přímý směr. Začnu se potácet, ale rychle mě chytá Křížák, který je vzorně připravený na značkách s botami. Na břehu si je nazuji, a i když touto akcí ztratím dobrých 15 vteřin tak toho rozhodně nelituji. Nejlehčí „třetina“ je za námi.
PS: Neopren vydržel, takže se mohu začít živit i jako švadlena...
T1 – Přeběh do T1 od břehu probíhá středem pevnosti, která je ještě osvícena ohnivými loučemi, které umocňují středověkou atmosféru. V průběhu přeběhu sundávám vršek neoprenu a nandávám si závodní dres Zone3, který jsem měl při plavání po pás stažený. Křižák mě informuje o dosavadním průběhu: „Jsi třetí. Máš ztrátu 2 minuty na vedoucí dvojici. Je zde ten Brit, o kterém jsme se bavili Stephen Derrett a Nor Grunde Myhrer.“ Více vědět nepotřebuji. Když doběhnu ke kolu, tak zde již čeká i Karča. V depu se míjím s odjíždějícím norem. Sundávám neopren a odhazuji plaveckou čepičku s brýlemi. Na sebe ponožky, tretry, startovní číslo na gumě, helmu a hodím do sebe první přesnídávku. Karča mi mezitím zasune do kapsy v dresu GPS tracker a mizím pryč. Depo zvládám nejrychleji ze všech závodníků a na čelní dvojici stahuji cenné desítky vteřin.
Cyklistika
Jeden okruh prakticky po obvodu ostrova proti směru hodinových ručiček měřil 176 km a nastoupali jsme 2 500 m. Platí zde standardní pravidla extrémních triatlonů. Support může občerstvovat jenom při zastavení auta, auto musí být bezpečně zaparkováno všemi 4 koly mimo silnici, drafting mezi závodníky nebo, nedej bože, za auty je zakázaný, musíme dodržovat dopravní značení i pravidla, nesmíme odhazovat odpadky a dalších tisíc býkáren, které jsou vlastně logické. Vše začalo úvodní 15 km rovinatou proplétačkou hlavním městem. Z 8 semaforů jsem stál jenom na dvou, což považuji za úspěch, a využívám je na ponížení tepů po hektickém úvodu. Potom se trať přenáší do typického módu pro tento závod ON/OFF. To znamená krátký brdek o cca 20–30 výškových metrech s následujícím sjezdem a zatáčkami. Nahoru to člověk rval a z kopce prakticky nešlapal, protože silnice byly stále mokré po včerejším vydatném dešti a nebezpečně klouzaly. Volím žabařskou taktiku a jedu hodně na jistotu. Až na 33 km je povolen první kontakt se svým support týmem, který ihned využívám k převzetí prvního lahodného toastu. Celkem jsem za závod snědl čtyři. Složení klasické: 2× toastový chléb, plátek sýra, plátek šunky a trochu boloňské omáčky, která zbyla z předešlého oběda. Potom pokračujeme v ověřeném módu supportování, kdy mě Křižák s Karčou dojedou, za jízdy zainformují o průběhu závodu před i za námi, vyzjistí, co mají připravit na další občerstvovačku, a předjedou mě. Úvodní kilometry patří širším silnicím s větším provozem. Tělo je stále plné energie a pěkně to utíká. Výhledy na mořská letoviska s plážemi jsou dechberoucí, ale já už tak dýchám dost hluboce, takže to s kocháním nepřeháním. Na severu ostrova je další mrtvá zóna pro support mezi 61. a 95. kilometrem. Předtím se nafutruji jídlem a pitím. Dostanu ještě potvrzující informace o výkonnosti Nora, u kterého jsem si nebyl úplně jist. Výsledek? V běhu bude hratelný, nepanikařit. V průběhu druhé mrtvé zóny je i nejdelší stoupání (celkem jich bylo na trati devět o délce 2–6 km), které má sice jenom 6 km, ale v autě bylo rozhodně pohodlnější a nějak méně prudké. Nahoře na kopci dostávám od fotografa informaci, že mám na druhého ztrátu 5 minut a první je vzdálen 8 minut. Následuje opět nebezpečný sjezd, kde kvalitně prověřím svoje svěrače. Provoz se mírní, ale přichází úzké cestičky centry měst, kde stěží projede jedno auto, a tak je potřeba být obezřetný. Dokonce je zde jeden úsek, kde funguje kyvadlová doprava na semaforu. Semafor má interval 7,5 minuty a zde není závodník nucen respektovat červenou. Prostě ne každá červená je na tomto ostrově červená (to již víme). Jsem za to rád, protože při příjezdu do kritického místa je fronta aut malá a chvíli bych si tu počkal. Vjíždím do uliček a začíná přehlídka mých trialových schopností na kole. Musím balancovat mezi chodci, auty v protisměru a všudypřítomnými psy nebo kočkami. Když se vymotám z města, tak žiji v domnění, že mám nejhorší za sebou, ale tu se před mým kolem objeví autobus, který v úzkých serpentinách dolů sice předvádí schopnosti hodné Dominica Toretta z Rychle a zběsile, ale na tachometru mám 15 km/hod. a není možné se před něj dostat. I toto je součást závodu za plného provozu a prostě s tím nic neudělám. Dole se naše cesty naštěstí dělí a já mohu skočit zpět do závodního tempa. Mile rád opět spatřuji i svůj support a hned do sebe hážu další přesnídávku a beru čerstvé pití. Začínám mít žízeň jak zavalený havíř. Sice nesvítí sluníčko, ale od neustále se vypařující vody ze silnic je pěkně vlhko. Okolo 120 km mám největší mentální krizi. Cíl je ještě daleko a závod se začíná pomalu zažírat. Výkon nepatrně padá a tepovka se zvedá. Jednou jsem se dal na volno, tak musím makat. To už jsem alespoň na posledních 60 km cyklistiky, které mám na kole najeté, a je fajn jet ve známém prostředí. Vesničky střídají písčité pláže, pláže střídá zvlněný terén podél pobřeží a pobřeží střídá vnitrozemí, které již signalizuje blížící se konec. Na posledním možném bodě občerstvení okolo 160 km dostávám i informaci, že ztrácím 13 a 8 minut. To je dost, ale poučen ze Swissmana jsem si jel celou dobu svoje a nepřetočil budík. Energeticky jsem na tom zatím dobře a na závěr jsem si poručil vychlazenou kolu, kterou mi tým přelil do bidonu. Mohu jenom potvrdit, že nejen pivo, ale i kola je lék. Posledních 15 km cyklistiky obsahuje 2 kopce, které mi znovu začínají chutnat. Navyšuji wattový výkon a mentálně se chystám na běh, který bude pro dnešek rozhodující. Už mě ani nezaskočí, že poslední stoupání je po nově frézované cestě a více by se hodilo MTB kolo než silnička/časovka. Poslední přesnídávka, poslední napití a poslední sešlápnutí pedálu. Cyklistikou proletím za 5:50 hodin. Na nejrychlejšího Brita ztrácím v cyklistice 15 minut a Nor mi naložil 9. Hlavní cíl a slib Karče plním. Nelehl jsem a kolo si poradilo s nástrahami místních silnic bravurně.Díky kvalitě silnic jsem o 7 šroubků na kole lehčí a bohatší o puchýře na rukou, ale největší strašák je za mnou. Už se nemusím cítit jako bacil v lékárně.
T2
Druhé depo je umístěno na fotbalovém hřišti, které zeje prázdnotou. Je zde pár organizátorů, Karča a nažhavený Křižák. Tomovi odevzdám kolo a poprosím ho o vypnutí Garminu. Zasednu do připraveného křesílka a začínám se přezouvat. Tvrdých treter již bylo dost a já oceňuji pohodlí závodních běžeckých bot Mizuno. Měl jsem připravené i trailovky, ale úvod je v lidském terénu, takže nic nevymýšlím. Ponožky mám suché, takže nemusím měnit ani ty. Karča mi ještě vezme telefon z podsedlové brašničky a zasune ho do běžecké vesty, kterou mám na úvod připravenou v odlehčené verzi. To znamená jenom ionťák a energii ve formě gelů. Ještě helmu vyměním za kšiltku z MEGATLONU a beru nové brýle. Image je image. Depo zvládám za 1:46 min a připisuji si zde druhý nejrychlejší čas dne. Rychlejší byl jenom o 6 vteřin Brit. Můj support přijel do T2 později a již nestihl ani druhého Nora, takže nevíme, jaká je moje přesná ztráta. Co víme, je, že běh bude určitě bolet… Zpětně jsem při psaní tohoto článku spočítal, že při výběhu z T2 jsem měl na Brita ztrátu 16 minut a na Nora 7 minut.
Běh
Maraton je zde lehce ošizený, protože měří 38 km a má převýšení 1 500 m. Terén je pestrý a každý si zde najde svoji oblíbenou i nenáviděnou část. Asfalt, polňačky, lesní pěšinky, kozí stezky, písečné pláže, obří kameny a to vše s minimem roviny. Buď běžíte do kopce, nebo dolů. Na druhou stranu je to po zkušenostech z Jánošíka běhavé, a pokud máte natrénováno, tak to zde můžete prodat. Prvních 5 km máme naběhnutých ze středy, a tak ani značení není potřeba. Zde je však potřeba pochválit organizátory, jak na značení zamakali. Na kole jsem se orientoval podle stažené cyklotrati v mém cyklocomputeru, protože značení bylo opravdu skromné. Sem tam cedule nebo šipka na zemi. Na běhu to rozhodně nepodcenili a využili všechen dostupný arzenál. Křižák se rozhodl se mnou běžet hned od samého začátku, což mě lehce znervózňovalo, ale tvrdil, že je skvěle připravený. To jsem si myslel i o své cyklistice, a jak to dnes dopadlo. Jeho argument, že zvládl 12× 1 km po 3:30 min a 3× 6 km po 3:55 min/km, mě však plně uklidnil a raději jsem běžel dál. Když jsem zjistil, jak je na rozdíl ode mě svěží a směje se mému šoupání nohou, tak jsem mu hned narval svoji běžeckou vestu. Dobrých 1,5 kg dolů. Potom, co rozpletu zašmodrchané nohy z cyklistiky, tak to rozeběhneme do plných a první kilometry utíkají opravdu svižně. Vše ještě zpříjemní déšť, který alespoň počkal, než jsem slezl z kola, takže mohu být spokojen. Před prvním meet pointem s Karčou na 8. km jsem mile zaskočen. Míjíme Grunda, který má okolo sebe dva bodyguardy. Levou ruku má obvázanou a hozenou do modifikovaného Gilchristova závěsu. Když ho míjíme, tak se ptám, co se stalo. Střetl se na kole s dodávkou a tvrdě se poroučel k zemi. Tvrdil, že má zlomený klíček. Nevěřícně na něj koukám, ale je to voják, takže to bude slušnej magor. Nyní není čas pro litování a popřeju mu udržení medailové pozice, já mám ještě jednu starost před sebou. Když se objevíme u Karči, tak je vidět patrná radost z posunu na průběžné 2. místo. Vběhneme do kufru jako do sámošky a rychle bereme gely, kolu a čistou vodu. Karča informuje o ztrátě 10 minut na Brita. Dobrý, to rozhodně není nemožný. Další místo setkání je na 16. km. Od Davida Jílka vím, že tento úsek je hodně pomalý, ale vlastně netuším, co na nás čeká. To ihned při vyběhnutí na pláž pochopím. Nejprve musíme jako horské kozy přeskákat kameniště, a když skončí hra „najdi kámen, který ti neujede pod nohama“, přichází další zábavná část v podobě písečné pláže. Zde máme na výběr mezi dvěma stopami. Buď poběžíme v měkkém písku středem pláže, nebo po tvrdém písku na hranici vln moře, ale budeme riskovat totální promočení bot. Já volám variantu A a Křižák variantu B. Když zdoláme první pláž, tak začíná horolezecká vložka nejprve po kamenech a následně v lese. Cestička je pěkná, ale jílový základ pod vlivem deště učinil z cesty tobogán. Chytáme se všech stromů, kořenů, výhonků nebo kamenů, které vypadají stabilně, a často i po čtyřech se drápeme nahoru. Vzpomenu si na slova babičky: „Péťo, musíš to dělat?“ Nic netrvá věčně a postupně se vydrápeme nahoru a terén začne být opět běhatelný. Vyběhneme z džungle na silnici a zde je již v pozoru připravená Karča (16. km). Rajská hudba pro moje uši: Brit má náskok už jenom pouhé 3 minuty. Evidentně je silný na silnici, ale v terénu mu to moc nechutná. Nezpomalujeme a bez zastavení běžíme dál. Následujících 6 km je rychlých. Běžíme sice v lehkém terénu, ale cesta je zpevněná a bez výmolů. Prudké kopce chodíme a jinak se co nejvíce času snažíme běžet. Zhruba na 20. km se před námi objeví běžící postava. Ujistím se, že nemám halucinace, štípnutím, a následně potvrzuje i Křižák běžce před námi. Závod nám tedy začíná od začátku. Lehce zvolňujeme. Oba se napijeme a hodíme do sebe jeden gel. Na běhu po celou dobu dodržuji model: každých 25 minut jeden gel a pít dle potřeby předtím, než přijde žízeň. Když jsme osvěženi, tak to opět nakopáváme a sděluji Křižákovi, že to nyní trochu štípne. Nechci dát Britovi šanci a musíme ho předletět. Když nás zaeviduje, tak spolu prohodíme pár slov. Zeptá se na náskok před celkově třetím závodníkem a je mi jasné, že již volí ofenzivní taktiku. Pro nás jenom dobře. Ve chvíli, kdy se začínáme Britovi vzdalovat a tempo hraničí s našimi možnostmi, Křížákovi volá Karča. Tom má od potu a deště tak promáčená bříška prstů, že není schopen telefon zvednout. Zkouším tedy volat já ze svého telefonu, ale jsem mimo signál. Ideální chvíle a já jenom doufám, že se nic nepodělalo a Karča je připravená v T3, odkud je povinný support i výbava. O další kilometr dál je již lepší signál a Křižák se s Karčou spojí. Je v T3, ale nechtějí nám uznat povinnou výbavu, protože nemáme ani jednu píšťalku. Tu máme zabudovanou přímo ve vestě v popruzích přes ramena, ale je opravdu nenápadná. Uklidňujeme se a běžíme dál. Do T3 na 22. km dobíháme na 1. místě. Karče ani organizátorům se nepodařilo píšťalky najít, takže je ukazujeme a všichni se uklidňují. Zmateně znovu vše ještě jednou kontrolují a v té chvíli přibíhá Brit. Já i Křižák si vezmeme své nové vestičky s povinným vybavením, které musí obsahovat alumatku, 1 litr tekutin, bundu, čelovku, náhradní baterky do čelovky, mobil a minimálně 500 kcal v jakékoliv formě stravy. Já po zkušenostech ještě přihazuji pevnou tejpku, brufen a kapesníčky na slzy v cíli. Hodím do sebe pár loků koly a vše zapiji jednou třetinkou pivka, na které mám už posledních 10 km chuť. Ověřená cyklistická kombinace kola a piva mě zatím nikdy nenechala ve štychu, tak snad tomu nebude dnes jinak. Už jsme tu byli dlouho, takže mizíme pryč. Nechci ztratit výhodu prvního místa, které dává křídla.
Mám závod pevně pod kontrolou, jsem první a zatím se cítím dobře, ale vím, že rozhodující chvíle jsou teprve před námi a já nemohu udělat žádnou chybu. Rozbíháme se ostře a po chvíli opět opouštíme silnici a vbíháme do lesa. Terén je členitý, ale běžet se dá. V jednom stoupání, které jdeme pěšky, se Křižák obrací a zjišťuje, že za námi je dvojice pronásledovatelů… To nás oba dost zaskočí a je nám jasné, že ještě nemáme vyhráno. Když se vydrápeme nahoru, tak je před námi poslední dlouhý seběh k moři a potom už následuje „jenom“ závěrečné stoupání do cíle. Moje taktika je jasná, investuji všechnu energii do seběhu a chci finálně Brita zlomit. Oznamuji svůj plán Tomovi a ten z toho má ukrutnou radost, ale ví, že jiná cesta k vítězství nepovede. Hned na zlomu kopce zapínáme beast mode a začínáme tvrdit muziku dolů z kopce a v terénu. Vzpomínám na moje orienťácká léta a snažím se využít všechny moje navnímané zkušenosti právě do tohoto úseku. Dolů letíme opravdu neskutečně. Dokonce jsme stanovili nový KOM na Stravě. Až seběh po asfaltu se sklonem okolo 20° nás přibrzďuje a začínáme cupitat. Bohužel nemáme žádné informace o stavu za námi, a tak nepolevujeme. Nechci nic ponechat náhodě. Když konečně seběhneme na pláž, tak začíná zvlněný úsek podél pobřeží po útesech. Prostředí skvostné, ale já koukám jenom pod svoje nohy a nic jiného mě nezajímá. Na 32 km naposledy potkáváme Karču. Na pláži nám připravila luxusní rautík. Na plastovém stolku vedle lehátek vyskládala vše potřebné – koly, jonťák, vodu, pivko, gely a něco k zakousnutí. V této fázi závodu nás už uspokojí jenom pití a naposledy doplňujeme zásoby. Začínám být rozbitej jak Stalingrad, takže do sebe napráskám, co mohu, a opět se rozbíháme. Tom podle GPS trackeru usuzuje, že máme slušný náskok, ale věř tomu. Čeká na nás poslední stoupání, takže s chutí do toho (půl už je naštěstí hotovo). Rozloučíme se s Karčou a koncovka začíná. Do kopce se ozývají první křeče v tříslech, krok už není tak jistý a energetické zásoby těla se nebezpečně tenčí. Rychle další gel, který zažehná to nejhorší. Lesem se vydrápeme do další vesničky a potom už běžíme více po asfaltu. To je Křižákova chvíle, dere se na špic a začíná zvyšovat tempo. Já už chci být jenom v cíli, a tak ho tupě následuji. Dnes mě však nesetřese. Před námi se zjevuje byzantský hrad Angelokastro. Z hlavní silnice k němu začneme sbíhat a v dáli již slyšíme známou melodii řeckého skladatele Vangelise, Conquest of Paradise. V Čechách známe tuto píseň od Daniela Hůlky, který ji předělal a pojmenoval „Ráj“. Slza se mi začne v oku blyštit, protože nyní již není pochyb o tom, že se stávám králem letošního ročníku Greek Hero 2026. Přidávám k tomu i vylepšení traťového rekordu o 8 minut na čas 10:23:06. Dokázal jsem porazit favorizovaného Brita Stephena Derretta, kterému jsem nakonec naložil 24 minut, a zrakvený Nor Grunde Myhrer neskutečně uhájí třetí místo před dotírajícím Davidem Jílkem.
Společně s celým týmem uděláme pár foteček, já se převléknu a než mi úplně vypoví nohy, jdeme ještě omrknout byzantský hrad, pod kterým je cíl. Potom využijeme cílové pohostinnosti a dáme poctivý zeleninový vývar, ke kterému zakusujeme grilované vepřové špízy. Když je první pětice závodníků v cíli, tak se rozloučíme a vyrazíme do našeho apartmánu. Cesta trvá cca 40 minut a s týmem si máme co povídat. Když přijedeme na ubytko, tak si dávám vytouženou sprchu a společně s Křížákem zasedám k již probíhajícímu Ironmanu Hawaii. Karča jde ihned spát. Svatá pravda, že pro support jsou tyto závody větší peklo než pro nás závodníky. Moje tělo je nastartované, takže po mnoha letech opravdu dokoukáme celý závod do samotného konce. To byl den…
Neděle 11. 10.
Spánku opět moc nedám, ale to je akceptovatelná daň za včerejší výkon. Ráno všechno sbalíme a nahážeme do auta. Na 11:00 jdeme na slavnostní vyhlášení, které zas tak slavnostní není, ale to nás nerozhodí. Žádná finisherská medaile, žádné tričko pro support, žádná trofej pro vítěze, alespoň čtvrtý slot na Norsemana 2027 mi patří a mám opět o čem přemýšlet. Potom následuje focení všech účastníků včetně support týmu a akce je oficiálně ukončena. Chvíli ještě pochillujeme ve městě a přemístíme se na letiště. Zde slavnostní Burger King a odsud již přímo do Prahy. Z Prahy autem domů do Jičína s vidinou toho, že dnes se konečně vyspím. Akce dobytí Olympu, DONE!
Co dodat závěrem? Musím poděkovat Karče, která se o mě celý den starala a vše pro vás dokumentovala na mé sociální sítě. Křižák na maratonu nezklamal a byl opět nezničitelný. V kluzkých kopcích mě několikrát zachránil a ukázal se i jako zdatný šerpa. Díky, bejky. Trenér Zbyšek opět vymyslel plán, který fungoval, a já se díky tomu závodem neprotrápil, ale byl schopen celou dobu závodit a znovu zvítězit. Nesmím opomenout své partnery, bez kterých bych neměl takové podmínky: Mizuno, Inkospor, Zone3, Alensa, oddíl TJ Nová Paka, město Jičín a Nová Paka. Letenky jsem opět bral skrze fly4sport a vše proběhlo více než hladce. Tomáš Budka dokázal závod dokončit na 36. místě v čase 15:48:47. Vše zdokumentoval a na ČT sport udělal minireportáž, takže děkuji za zmínění. Po loňské sezóně jsem nevěřil, že by to mohlo být ještě lepší, ale letos jsem všech pět dopředu stanovených vrcholů dokázal vyhrát a udržel se po celou dobu zdráv. Jsem tedy maximálně spokojen a zahajuji podzimní odpočinek. Bude dost prostoru pro vymyšlení nových cílů, plánů a výzev. Triatlon mě stále baví, takže nemám v plánu končit. Úspěšnému konci sezóny ZDAR.
Comments