Po XTERRA Prague mi skončila první část sezóny a já měl zahájit „odpočinkové období“. Trénink šel tedy intenzitou hodně dolů a opět jsem se navrátil k budování pevných základů formou obecné vytrvalosti. Občas je potřeba tělo profouknout, a když jsem v týdnu zjistil, že se mi za barákem jede 40. ročník DŘEVĚNÉHO MUŽE, měl jsem program na sobotní dopoledne určen. Na tomto závodu jsem startoval před 6 lety a dokázal jsem zde zvítězit. Trať jsem si matně pamatoval a vše bylo hodně pohodové, takže proč si trénink nezpestřit. Jedná se o triatlonově netradiční distance 1 – 108 – 12km. Cyklistika je háková, takže o zábavu postaráno a zas taková řehole to snad nebude (jsem předpokládal).
Start závodu byl naplánován na 8:00, takže jsem si musel trochu přivstat a před 6:00 jsem již doma lítal jak tasmánský čertík. Rychle posnídat vajíčka, pobalit, hodit kolo do auta a již frčím na registraci, která probíhá v místě startu závodu. To je nedaleko obce Příšovice mezi Malým a Velkým Písečákem (30min od Jičína). Na start dorazím 30minut před samotným startem, takže se rychle zaregistruji, složím kolo, zaberu nejvýhodnější místo v depu (kdekoliv na louce :-)) a jdu se nasoukat do závodního dresu 2XU, následně i do neoprenu. Jsem trochu zaskočen, že 10minut před startem je ještě cca 20lidí ve frontě na registraci, ale vše se stihlo dle plánovaného harmonogramu. Evidentně mých klasických 90minut před startem je hodně přestřelených :-).
Stylová rozprava z mola
Plavání – 1 okruh o oficiální délce 1km (na předstartovních propozicích 1,5km, reálně 750m :-)). Voda neurčité teploty, takže neopreny povoleny. Plave se na jednu bójku na druhé straně rybníka, kterou asi nikdo, kdo neměl dalekohled, nemohl vidět a zpět. Po krátké rozpravě hned před startem se všech 106 závodníků pouští do první disciplíny. Je to nezvyklé, ale hned jdu do čela a postupně se zde osamostatňuji. Po nějakých prvních 200m jsem lehce zaskočen, když při záběru rukou zajedu do kamení. Hned si vzpomenu, že zde je plavání proloženo několika běžeckými úseky a pošlu tam dva motýlové skoky. Po 350m zastavuji, sundávám brýle a hledám bójku. Čočky zaostří a mám jasno, támhle. Doplavu, otočím, zkontroluji náskok a jedu zpět. Cíl je díky velkému množství lidí dobře patrný, a tak s orientací již není problém. Na mělčině zkontroluji dění za sebou a ujistím se v tom, že není potřeba se dál šponovat. Doplavávám tedy s příjemnou rezervou. Nakonec vodu opouštím po 11:40 minutách. Zajímavé bylo další pořadí závodníků. O 40vteřin později vylézá Tatiana Rakytová a rovnou 1minutu jsem naložil Elišce Gregorové, která plavala bez neoprenu.
T1 – V depu mám dostatek času, takže v klidu nandávám ponožky, tretry, čepičku pod helmu, helmu a odběhnu s neoprenem k tranzitu, který bude vše, co na louce zbude na převoz do prostoru cíle. Beru kolo a při opuštění louky na něj naskočím. Kdybych věděl, co mě čeká, rovnou bych si přibalil nějaký nepromokavý dlouhý rukáv…
Foto z minulosti, ale depo zůstalo stejné i letos :-)
Cyklistika – 108km (hodinky ukázaly 104km) je rozděleno do 4 okruhů s nájezdem a odbočkou do T2. Celkové převýšení 850m není nijak děsivé, takže trať je relativně rovinatá a rychlá. Značení žlutými šipkami je bohatě dostačující. Dobrovolníci na křižovatkách odvádí výtečnou práci a starají se o bezpečnost všech závodníků. Jede se samozřejmě za plného provozu. Netrvá to dlouho a na 10km jsem dostižen početnou skupinkou pronásledovatelů. Bohužel s dostižením skupiny začíná mrholení přecházet v déšť. V této chvíli je skupina opravdu početná 10-15 lidí, ale během prvního „stoupání“ se především díky aktivitě Jirky Šlégla a Michala Horáka skupina zredukuje na 7 závodníků. Je mi zima, prší, většina závodníků má kozy, stav silnic je reálný odraz ČR (žádná hitparáda) a jízda v balíku je sama o sobě adrenalinovou záležitostí. Cíl daleko a já po absolvování prvního okruhu začínám reálně zvažovat odstoupení. Nechci být nemocný a už vůbec rozsekat sebe i kolo. Před námi však není úplné černo, a to mi dodává potřebnou naději. Bohužel počasí se nemění, když přestane pršet, tak mokré silnice stejně nedovolí uschnout a alespoň trochu se zahřát. Po prvním okruhu, kde bylo několik pokusů o únik se tempo zklidnilo a jedeme relativně rovnoměrně. Díky defektu se náš počet zredukuje na 6 borců v první skupině. Mimo již dvou zmíněných je zde ještě David Zeman, Pavel Štryncl (stejně jako já jede na silničce) a za skupinou stále jedoucí Radovan Demeter na koze s diskem. Zázraky se dnes dít nebudou a stále prší, varhánky na rukou se prohlubují a cit v prstech pomalu mizí. Pod stoupáním ve třetím okruhu mi při sundání brýlí z obličeje a jejich zastrčení do helmy, brýle padají na zem. Vteřinu přemýšlím, co mám dělat? Ale jsou to óčka! Bleskově zastavuji, vracím se a po jejich sebrání ze země začíná stíhací jízda, která mě alespoň na chvíli zahřeje. Skupina se zachovala čestně (velká taktická chyba) a počkala. Po zbytek cyklistiky se již nic zajímavého nedělo a dojíždíme pohromadě. Musím přiznat, že díky tréninkové únavě z celého týdne, promrznutí a silničce, jsem se na špici mnoho času neohřál. Hodil jsem to do módu hlavně nějak dokončit a nikde se nesmotat. Největší domestik byl pravděpodobně David Zeman. I Jiří Šlégl přes technické problémy s elektrickou přehazovačkou a Michal Horák jedou slušně. Do T2 dojíždíme v minimálních rozestupech a rozhodovat bude opravdu až běh.
Takový klasický průběh cyklistiky na Dřevěňáku
T2 – Depo je opět lokalizováno na louce v autokempu Příhrazy a všechny naše věci jsou umístěny pod dvěma stany. Kdo hledá, najde… Nakonec nacházím i svoji igelitku a k oblékání si sedám. Zadek mám už stejně mokrej, tak co. Zahazuji promáčené ponožky a beru nové suché (prozíravě jsem si je raději přihodil do pytle a bylo to správné rozhodnutí). Skočím do bot Mizuno. Vezmu ještě jeden gel od Inkosporu a kšilt. Sluneční brýle dnes potřeba nebudou. Depo opouštím na průběžně 4.místě.
Běh –12km (6km tam a 6km zpět po stejné cestě) s opravdu rozmanitým terénem. Střídají se lesní cesty, asfalt, písek, šotolina, rozblácené louky a do toho kluzké kameny i kořeny. Pro kotníkáře ideální záležitost :-). Hned po výběhu začínám stahovat závodníky přede mnou a po nějakých 500m běžím bok po boku s Radovanem. Ten mi cestu na první místo ulehčí nečekaným pádem na kluzké rozblácené louce. Naštěstí se mu nic nestalo, ale z boje o nejvyšší stupně byl vyloučen. Na louce jsem předběhnut Davidem, který se toho opravdu nebál. Já šel raději jistotu. Když vyměníme bláto za pevný podklad, sbíhám ztrátu a při náběhu na asfalt natahuji krok. David mě pouští a tím, že se již konečně začínám cítit dobře, věřím v udržení této pozice. Na občerstvovačce do sebe pro jistotu hodím gel a pokračuji. Na otočce si zkontroluji svůj náskok, který je překvapivě jenom 40vteřin. Rado má ztrátu ještě další 1minuty. Stabilizuji se na 80% maxima a s kontrolou dobíhám do cíle. Nic nečekaného se naštěstí nedělo a já mohl navázat na svoje vítězství z roku 2016. Cílový čas zároveň zlepšuji o 2minuty. Druhý s odstupem 50vteřin dobíhá David a třetí místo uhájí Rado, ten již za mnou zaostal o 7minut.
Finish, 2022 vs 2016
Ojedinělý závod, který si na nic nehraje. Organizace bohatě dostačující v rodinné atmosféře. Grilované kuře v cíli s velkým sudem piva pro každého. Kdo dřív přijde, ten dřív mele. Škoda, že jsem zde byl sám a musel zpět domů řídit… Využil jsem tedy basičku nealka a po slavnostním vyhlášení jel hned domů rozmrznout. Všechna tahle sranda vyšla na 200,-. Děkuji organizátorům za takovouto akci pořádanou srdcem. Gratuluji všem soupeřům, kteří dokončili. Opravdu jsem zvažoval, že závod nedokončím, takže všechna čest!!! Další závod bude 2.7. Jablomann s monstrózní after party, na kterou již konečně zůstanu ;-).