Sobota 25.7. byla doslova napěchována již od ranních hodin. Jaký jsem měl program? Celkem dvě svatby a jeden závod. Držím se Ironmanským mottem: „Anything is possible“ a jsem v pohodě :-).
Můj den začal obligátním předzávodním rozklusem před snídaní, snídaně, pobalit věci na celý den a okolo 10 vyjíždíme z Jičína směr Brandýs nad Labem, kde má svatbu můj dlouholetý triatlonový kamarád Franta Schoval s mojí ještě dlouholetější triatlonovou kamarádkou Terkou Skuhrovou (Schovalovou). Obřad je hlášen na 13:00, takže příjezd v 11 je s dostatečnou rezervou. Na místě hned rozpoznám Frantovo auto, takže jsme správně a libuji si, kolik je volných parkovacích míst. Společně s Karčou vyskočíme z auta a jdeme se podívat do centra dění. Bíle stany postaveny, obsluha u výčepu na svém místě, pár lidí ve zmačkaných košilích se povaluje opodál. Najednou se před námi objeví nevěsta Terka a jsem lehce zaskočen. To je punkerka!!! Za 2 hodiny svatba a je v legínách a starém tričku. Šminkám a účesu také moc nedala :-). Jdeme se pozdravit a poptat, co je potřeba… Její překvapený výraz připisuji tomu, že mě moc často v košili neviděla, ale pravda je jinde. Na přivítání: „Co tady děláte?“ nemám slov a rozesměji se. Jsme přeci na tvojí svatbě. Ta ale byla včera!!! Následují trapné tři vteřiny ticha… 1 – 2 – 3. Co??? Svatba byla včera, všichni jsme si říkali, kde jste? Néééééééé, tak to jsem slušnej blbec. Náhle se za zákoutí vypotácí i Franta s úsměvem a začne vysvětlování, omlouvání a nadávání si do idiotů. Novomanželé vše berou s humorem a jdou nás provést po stěžejních místech jejich včerejšího velkého dne. Záhy zjistíme, kde hrála super kapela, co bylo k jídlu, kde proběhl obřad, co se hrálo za hry, kde kdo seděl a kolik pater měl dort. Dostaneme výslužku, dám si pivko, dojedeme zbytky chlebíčků, pokecáme a pomůžeme s rychlým úklidem stanů. Den začal na jedničku!!! Blba dne jsem však nevyhrál já, ale Karel Zadák, který dorazil z Brna o 90 minut po mně :-). Co dodat? Asi potřebujeme méně trénovat a lépe číst…
Pozdě, ale přeci!
Balíme kufry a jedeme dál. Hostěnický triatlon startuje za necelé 2 hodiny a já se ještě loučím s novomanželi. Cestu zvládneme rychle a bezproblémově. Zaparkujeme a rychle na registraci, která se již pomalu uzavírá. Pozdravím pár známých, hlavního organizátora Honzíka Řebíčka a pádím naládovat svoje místo v depu. Dle čísla 106 jsem jasný favorit. V minulosti jsem zde závodil 2010 – 2015 a pokaždé dotáhl svoje tažení k vítězství, takže mám na co navazovat. V posledních letech jsem v tomto termínu upřednostnil Tri-Prague, který se posléze přejmenoval na Challenge Prague, ale po jeho zrušení jsem neměl argument pro svoji neúčast na tomto prestižním triatlonu. Zjistím tedy co je nové a po uložení kola a bot do depa se začínám soukat do neoprenu. Hlavní změna je pouze v lokalitě depa, která z důvodu většího množství startujících (celkem nás bylo cca 130) byla přesunuta na nedalekou louku. Logický tah a vše je krásně značené, takže by neměl být problém. Vše si však pro jistota raději 2x projdu a s klidnou hlavou skáču do vody. Na rozklus a rozjetí dnes není čas. Dám ještě mokrou pusu Karče a konstatuji, že se vidíme v cíli. Na startovní čáře se potkávám s Petrem Cmuntem, Rudou Coganem a Otou Ottenchlägerem, které zároveň považuji za největší konkurenty.
Plavání – Plave se jeden okruh v řece Ohře. Prvních 200 m je proti proudu, otočka o 180° a zpět po proudu. V 15 se postupně tvoří startovní řada v řece Ohře a já jsem rád za neopren. Většina závodníků však tuto možnost nevyužila a nyní mrznou :-). Voda má okolo 21°C. Hned od startu se držím na první pozici a plavu si po svojí ideální přímce. Z minulých let vím, že prvních 200 m je hodně bolavých, ale poté proud výrazně pomůže a do cíle se určitě dostanu. Moc se tedy nešetřím a šlapu do plných. Poprvé za předešlé roky dokonce vidím na dno, což je od všech bahňáků, kde jsem nyní plaval příjemná změna. Z vody vylézám po více jak 6 minutách a za mnou je díra, takže nemusím úplně spěchat a dávám si pozor, abych při přeběhu do depa nespadl z úzké hráze zpět do vody :-).
Na první pozici se vždy do prvního depa běží veseleji
Můj první start na tomto závodě v roce 2010
Cyklistika – Pří výběhu z depa s kolem v ruce potkám svoje pronásledovatele vbíhající do depa a jistojistě poznám jenom Rudu. Náskok mám cca 30 vteřin. Přede mnou je jeden lehce zvlněný okruh o délce 24 km s povoleným hákem. Naskočím na kolo, párkrát šlápnu do pedálů, zastrčím nohy do bot a začnu tomu nakládat pod kotel. Přemýšlím jakou zvolit taktiku, protože doteď jsem neměl moc času ani klidu. Největší konkurent je určitě Petr Cmunt, ten dokáže i kvalitně zaběhnout, takže dobré ho udržet za sebou i na kole. Pokud pojedeme rozkouskování, tak nás bude na koze s diskem postupně sjíždět. Já vzhledem k tomu, že mám svého Trečka v servisu zvolil klasickou silničku. Přeřadím na lehčí převod a začnu „šmidlat“ nohama. Po zhruba 5 km jsem dostižen výborně jedoucím Otou. Domluvíme se na spolupráci a snažíme se společně udržet (navýšit) náskok na naše pronásledovatele před během. Vzorně spolupracujeme a společné úsilí přináší ovoce. Za námi stále nikdo a chybí již jen několik posledních kilometrů. V první polovině trati dominoval více Ota, ale s blížící se závěrem mu cyklistika přestává chutnat a já jsem delší dobu vepředu na větru. Případně to byla dobrá taktika, jak mě unavit. V každém případě do druhého depa dojíždíme společně a je jasné, že o vítězi rozhodně běh.
Závěr cyklistické části. Romantika v polích společně s Otou
2010 jsem jel na kole sám, letos byla větší zábava
Běh – Po hladce provedeném přechodu vybíháme na běh, rychle občerstvujeme (poliju se vodou) a ukrajujeme první metry celkem 6km okruhu ve zvlněném terénu. Zde je jediné slabší místo závodu, protože běžci se míjí s rychle jedoucími cyklisty a kontakt by byl nepříjemný. Zjistíme, že na průběžně 3.místě je Petr Cmunt, ale jeho ztráta je již přes 1 minutu, takže o stupni nejvyšším se rozhodne mezi mnou a Otou. Všem protijedoucím cyklistům se zdárně vyhneme, oběhneme Škodu 120 a předběhneme trojičku romských dětí ujíždějících do neznáma na kolech. Nyní to již bude čistě o fyzičce a hlavě. Trochu jsem překvapen, protože tempo rozhodně není volné, okolo 3:15 min/km a Ota stále běží po mém boku. V prvním kopci po necelém 1km zkusím úsilí navýšit a Ota naštěstí tempo neakceptuje. Nyní už jenom vydržet! V protisměru závodníci dojíždějící cyklistickou část mě podporují pokřiky a to dodává potřebnou sílu. První polovina běhu je hodně zvlněná, takže složité na udržení rovnoměrného tempa, ale dnes mi to naštěstí nevadí. Pravidelně kontroluji situaci za mnou a hlídám si odstup nějakých 15 vteřin. Druhá půlka běhu je již čistě po rovině a tak nastoluji strojové tempo a přepínám na autopilota. Dnes to vypadá dobře! V cílové rovince mám prostor na vychutnání potlesku a pusu pro Karču. Ufff, sedmé vítězství na tomto podniku je doma!!! S odstupem 18 vteřin dokončuje Ota a 3. místo bezproblémů uhájil Petr Cmunt s odstupem 2 minut. Ruda Cogan i přes tykačku s asfaltem při cyklistické části, nakonec v cílové rovince přesprintoval mladého Štěpána Zahálku (2006). Někteří znají jeho staršího bratra Matěje, který začínal také s triatlonem a nyní je profesionálním cyklistou za Elkov Author Team.
První a zároveň rozhodující stoupání
I zde jedna vzpomínková z roku 2010
První trojice nejlepších v cíli
Bylo to krásné, ale další svatba nedaleko Rokycan ve vesničce Biskoupky volá. Proto jsem bohužel poprvé v životě nemohl počkat na vyhlášení vítězů a po rychlé sprše v řece Ohře, občerstvení (klobása) a poděkování organizátorům jsem naložen Karčou do auta a jedeme směr Plzeň. Před 19:00 dojíždíme na místo probíhající after party. Naštěstí zde je vše v pořádku! Trefil jsem den i místo… Dlouholetá kamarádka Hanka se směje, takže usuzuji, že řekla ANO. Zasedám k jičínskému stolu a dopřávám si první klidné pivo za celý den. Byla to krásná sobota a to tuším, že zdaleka není konec :-).
Nakonec jsem vše přežil a nyní si dám chvíli od závodů klid. Je potřeba kvalitně potrénovat na nadcházející část sezóny a není lepší místo než Livigno. Věřím, že 14 dní zde, ze mě udělá SUPERMANA ;-).