Ve čtvrtek ráno balíme s Karčou kufry, kolo, válečnou náladu a jedeme směr letiště Václava Havla. Okolo 15:00 přistáváme v Helsinkách. Půjčujeme auto a jedeme do 110 km vzdáleného dějiště závodu. Město Lahti je ve světě proslaveno především díky jedněm z nejstarším skokanským můstkům a v minulosti se zde již 6x konalo mistrovství světa v běžeckém lyžování (naposledy 2017). Ti kulturněji založeni znají město podle hudebního festivalu Sibeliusen sysku (něco jako v České republice Dvořákova Praha). Ale zpět k závodu. Rychlé ubytování v centru města a šup na PRO briefing od 18:00. Předtím se ještě stihnu registrovat a omrknout centrum závodu na kraji jezera Vesijärvi. Proběhne rychlý nákup potravin a čtvrtek můžeme úspěšně odfajfkovat.
Pátek je ve stylu předzávodních příprav. Já si dopoledne projedu prvních a posledních 18 km cyklistiky. Na oběd se jdu rozplavat do místního 50m otevřeného bazénu pod skokanskými můstky (velká pecička) a Karča v rámci tréninku zatím stihne návštěvu národního parku Nuuksio Kansallispuisto. Spánek a navečer před pasta party se jdeme společně rozklusat po stopách závodní tratě. Vše splněno dle plánu a vzhůru do hajan.
Ironman 70.3 v Lahti se specifický hned několika aspekty. Jedním z nich je start až v 15:30 (oficiální konec je tedy ve 24:00). Tím, že i přes noc je zde světlo, tak to vlastně ničemu nevadí. Vzhledem k pozdnímu startu se kola ukládají do depa v den závodu, což také nebývá zvykem. V sobotu tedy v poklidu posnídám, rozjedu se do depa, kde vše přichystám a zpět se vyklušu. Dáme klasické předzávodní těstoviny a jde se na 1,5 hodiny spát. Do batohu hodím věci potřebné na plavání a vzhůru do boje. Rychlá návštěva depa (zda-li je vše, jak má být a kde má být), toalety a jdu na start plavání. Celou dobu se držím za ruku s Karčou a jsem vážně rád, že tyto útrapy absolvuje se mnou!!! Včetně perfektní informovanosti fanoušků z průběhu závodu na mém Instagramu.
Voda má příjemných 18°C, vzduch je na tom podobně (spíše lehce méně) a nepříjemně fouká, ale to je pro tuto oblast nejspíše normální. Jeden okruh o délce 1,9 km, tvaru písmene „U“ a všechny bojky bereme po levé ruce. Jsem rád, že PRO kategorie startuje jako první. Konečně se nebude nikdo předplavávat a na startu nebude taková mela. V 15:30 přesně vše zahájí startovní klakson. Postavil jsem se doprostřed startovního pole a věřil v konečně kvalitní plavecký výkon. Dva kroky, jeden delfínový skok a plaveme. Vlny jsou větší, než jsem čekal. V českém rybníku by byla dávka vody, kterou jsem vypil smrtelná, ale tady se s tím žaludek popral statečně. Během pár desítek metrů se zapracuji do skupinky a hlídám si směr. Startovní pole se pozvolna natahuje a já stále hájím druhou skupinu. Z vody nakonec vybíhám po 26:01 minutách na průběžném 7. místě se ztrátou 4 vteřin na 5. místo. Na první čtyřčlennou skupinku ztrácím 3 minuty. Přesně tyto informace dostanu od Karči a mám radost z dosavadního průběhu. Ufff paní Passerová mě snad ještě z tréninkové skupiny nevyhodí.
Po prvním depu se posunu na průběžné 6. místo a vyrážím vstříc nástrahám místních silnic. Trať je dlouhá klasických 90 km v lehce zvlněném terénu. Jede se jeden okruh s nájezdem okolo 15 km.
Kolo jede dobře, nohy se cítí silné, značení a organizace celého závodu je perfektní. Jediná vada na kráse spočívá v tom, že se přede mě dostává jeden závodník za druhým. Vždy zkusím v rámci regulí zachytit jezdce, ale nevydržím déle jak 20 vteřin. Kde je sakra problém? No nic, není kam spěchat, ještě se tu chvíli ohřejeme. Do 20 km cyklistiky jsem však předjet 6 cyklisty a začínám propadat lehké depresi. Aktuálně 12. místo a přede mnou díra jak prase… Stabilizuji se na svých tepech a jedu dál. Pravidelně občerstvuji a koukám po okolní trati, na kterou jsem se těšil. Zjišťuji, že je jako přes kopírák. Malý kopeček nahoru střídá kopeček dolů, protivítr střídá vítr do zad, hrubší asfalt na české poměry bez děr a okolo všudypřítomné zelené lesy v největším zastoupení bříz. Tu a tam je vesnička s finsky pokřikujícími fanoušky. Kilometry naskakují a já držím stále stejné tempo. Uvidíme, jak to bude vypadat v depu číslo dvě.
Do něj se dostávám po 2:18:49 hodinách strávených v sedle (budoucí vítěz Dán Daniel Baekkegard zajel čas 2:04:14 upssssss) na průběžném 12. místě. Ztráta na dvojici běžců předem mnou je 3 minuty. No mohlo by být i lépe…
Běží se dva okruhy po 10,5 km. Je to taková motanice podél břehu jezera a mezi vilkami. Výhodou je, že se 2x za jeden okruh potkáte proti sobě, takže máte dobrý přehled o situaci před nebo za vámi. Rozbíhám klasicky agresivněji a tělo ani neprotestuje. Super, jdeme do nich!!! Po 10 km jsem však stále na ztrátě okolo 2 minut, ale kluci vypadají unaveněji a to mi dodává potřebnou energii (společně s gely, kolou, red-bully, ionťáky a v podstatě vším, co je na občerstvovačkách). Na 15. km se dostávám před polomrtvého Brita, ale jeho kolega je stále 1 minutu přede mnou. Rychle kalkuluji: 1 minuta na 6 km, to je 10 vteřin na 1 km. Zkusíme a uvidíme! Na 18. km mám již ztrátu 30 vteřin a vím, že pokud chci soupeře udolat, tak budu muset ještě zrychlit. Na 20. km běžíme spolu, ale díky soupeřově zastávce na občerstvovací stanici se dostávám před něj a tvořím si rozhodující náskok. Do cíle nakonec dobíhám v celkovém čase 4:06:02 hodin. Půlmaraton jsem zvládnul v čase 1:16:26 hodin a o 24 vteřin jsem se dokázal vtlačit do TOP10.
Nebudeme si nic nalhávat, v PRO kategorii nás startovalo celkem 18, takže dostat se do TOP10 nebylo tak složité jako na světáku ITU, ale i tak hodnotím svůj výkon kvalitně. Výborně jsem zaplaval a zaběhl. Holt cyklistika je ve světě PRO jinde a já mám do Challenge Prague na čem pracovat. Krásný závod spadající pod sérii značky Ironman. Podrželi vysoký standard a ti závodníci, kteří nemají rádi teplo, rádi si pospí a nevadí jim, že krom mezinárodních slov nerozumí vůbec ničemu, Ironman 70.3 Lahti je pro ně jasná volba 😊. Nyní lehce odpočinu, zaslouženě se pověnuji přítelkyni a vzhůru na soustředění do St. Moritz. Jsem zvědav, co trenér Zbyšek, který za mnou pevně stojí, vymyslí za pekelnou kombinaci tréninků.
