Čtrnáct dní práce a tréninku v Praze střídá další únik do teplých krajin. 31.1. vyjíždím z Prahy autobusem do Plzně, kde jsem v očekávání Honzou Řehulou. Házíme vybavení do auta a společně s jeho dvěma syny (Jakub a Šimon) míříme vstříc Španělsku. Již po cca dvaceti hodinách jízdy jsme na místě. Apartmán máme luxusní, umístěný ve svahu s výhledem na moře, bazénem, krbem a jedním topením pro sedm lidí. Rychle vybalíme nejnutnější, poskládáme kola a vzhůru na první obhlídku terénu.
Hned od dalšího dne jedeme do plných a já začínám tušit, že 10 denní pobyt bude přínosem pro můj fyzický fond, ale trýzní pro mé tělo. Počasí není úplně španělské. Teploty okolo 10°C, zataženo a vysoké riziko deště, v místech nad 700 m n.m. sníh. Postupně se k nám čtyřem přidává i aktuální česká trojka na olympijských distancích Jana Machačová a dva nejlepší polští triatlonisté Kamil Damentka a Kacper Stępniak. Kilometry i hodiny tréninku naskakují rychle, ale moje pravé koleno mi nedělá radost. Již před odjezdem na soustředění jsem musel vyřadit běh a zde to nevypadá lépe. Plavání i cyklistika jsou bez problémů, ale při běhu se nemohu z nohy řádně odrazit a jakýkoliv dopad je bolestivý. Ani můj zaručený lék, totiž přeposilování bolesti dřepy v posilovně, nezabírá :-(. Po několika letech tedy i já opětovně zažívám model Küblerové-Rossové, známý též jako pět fází vyrovnání se s umíráním. Postupně zažívám následující stavy:
Popírání – „Jsem pouze lehce přetažený z minulého týdne. Dva dny volna a bude to OK.“ Daří se mi výborně, tak se to teď přece nemůže podělat.
Hněv/agrese – „Proč zrovna já? Co jsem zase komu udělal?“ Bolest přetrvává a je mi jasné, že to nebude otázka pouze několika dní. Trénink mě nebaví a chci být sám.
Smlouvání – „Začnu každý den cvičit, modlit se, jíst výživové doplňky a dodržovat regeneraci, jen ať je koleno OK.“ Volám všem specialistům a snažím se přijít na nějaký zázrak, co mě dostane do původního nebolestivého stavu.
Deprese – „Zkouším všechno, co je, ale nikam to nevede. Jaký má důvod trénovat s bolestí a k tomu být na soustředění, když doma mám hromadu práce? Co když nebudu moci běhat celou sezónu?“ Bolest se stává běžnou součástí dne a začínám propadat beznaději.
Smíření – „Každá bolest jednou musí skončit. Stejně s tím nic neudělám, tak jedeme dál a budeme věřit v odeznění.“ Nadále pokračuji v tréninku a začínám si užívat věci, které mi dříve přišly normální (slunečné dny na kole, rychlé úseky ve vodě s minimem úsilí, pohyb v posilovně, který nevyvolává bolest a večerní regenerační pivko).
Nakonec jsem model Küblerové-Rossové vylepšil ještě o šestou fázi:
6. Řešení – „Doktor, fyzioterapeut a domov.“ Hned po příjezdu pádím do nemocnice na RTG. Navštívím ortopeda a následně
kolegy v BeBalanced. Musím zjistit příčinu bolesti a co nejdříve se vrátit zpět k běžeckému tréninku. Dobrá psychika bude
základem pro úspěch a nejlépe se cítím doma. Zranění se nevyhnou ani mě, ale to ke sportu patří a rozhodně to nemění nic
na mých letošních plánech.
Shrnu-li svoje třetí letošní soustředění, vychází mi za dobu 1.2. – 10.2.2018 následující součty:
Plavání – 8x, 30,5km (10 hodin)
Cyklistika – 12x, 880km (32,5 hodin)
Běh – 2x, 7km (40 minut)
Posilovna a kompenzace – 8x (4 hodiny)
I přes všechna úskalí to bylo super soustředění. Ve vodě jsem se začal pohybovat na hranici svých osobních rekordů z juniorských let. Na kole jsem nenajezdil tolik kilometrů jako v minulých letech, ale šel jsem více do kvality a začínám se cítit silnější i na něm. Posilka byla příjemným zpestřením a běh „vem čert“. Vše pod vedením Honzy Řehuly a se super kolektivem. O zábavu bylo postaráno a nyní hledím optimisticky dopředu…