Jedním z vrcholů první části sezóny měl být domácí Evropský pohár XTERRA Prague. Domácí opravdu doslova, protože téměř 10 let jsem bydlel v bezprostřední blízkosti trati v Divoké Šárce. I tak jsem si raději MTB trať s časovým předstihem 2x projel a měl tak přesnou představu o nástrahách závodu. Šárku mám proběhanou skrz naskrz, ale i tak jsem se dostal do míst, kde jsem ještě nikdy předtím nebyl. Loni se pořádal nultý testovací ročník a letos již konečně pod hlavičkou XTERRA. Příjemným bonusem bylo i přiřazení statusu Mistrovství České republiky v terénním triatlonu, takže jsem letos již potřetí bojoval o mistrovský titul. Očekávání jako vždy ta největší!
Po návratu z Itálie jsem již tréninku mnoho nedal a více se věnoval práci/odpočinku. Plavecky jsem v Bardolinu předvedl slušný výkon. Na kole jsem se při pár úsecích v terénu cítil opravdu silně a běh je taková moje jistota. Start hlavního závodu byl naplánován až na 14:00, takže jsem se ráno stihl ještě rozklusat, dovyčistit kolo a oholit nohy (riziko pádu je u mě vždy vysoké :-)). Okolo 10:00 vyjíždíme společně s Karčou z Jičína a s přehledem stíháme registraci do 12:00. Hodím kolo do depa a začnu zjišťovat přeběhové cesty z vody, výjezd na kolo, otočku na kole, příjezd z kola, start běhu, otočku na běhu a vběh do cílové rovinky. To mi chvilku dalo, ale když už v tom mám jasno, tak se jdu schovat do stínu pod nejbližší strom a zahajuji hlubokou meditaci. Ve 13:30 proběhne rozprava od ředitele závodu Michala Pilouška (mladšího). Poté se již všichni přemístíme na start plavání, který je vzdálen netradičně dlouhých 800m od prostoru depa. Zde se spíše symbolicky rozplavu a čekám na start. Pravda, že v ELITNÍ kategorii se nás mnoho nesešlo, ale na startu nechyběl favorit Karel Dušek (7.místo na MS 2019, loni mě porazil na Xterra Prachatice a průběžně drží 34.místo ve světovém rankingu), Němec Veit Hoenle je v žebříčku 37., ale loni v Prachaticích dokončil na 7.místě i Belgičan Geert Lauryssen je v ratingu přede mnou a pravidelně se umísťuje okolo TOP5.Pro zajímavost mně patří 60.místo. Pozici nejlepšího Čecha z loňska obhajoval Tomáš Kříž. Domluvená předzávodní taktika s trenérem Zbyškem: „Plavat ve skupině. Cyklistika v popředí, ale nikam se nehnat a stále si držet rezervu. Běh poté již do plných, a jestli někde, tak zde aktivně útočit.“
Plavání – 1,5km bylo rozděleno do 3 trojúhelníkových okruhů po pravé ruce s 50m přeběhem do dalšího okruhu a následným skokem ze schodů. Start byl z vody a já jsem se bezproblémů nasoukal do první řady hned vedle pravděpodobně nejrychlejšího plavce Tomáše Kříže. Se startovním výstřelem se začíná vařit voda. Tomáš se již na první bojce osamostatňuje a já zůstávám ve skupince pronásledovatelů. Na bójkách je vždy lehká strkanice, ale nic netradičního. Po 500m máme ztrátu nějakých 12 vteřin a jsem ve středu skupinky cca 7 plavců. Dokázal jsem identifikovat Karla Duška, Matěje Marka, Němce Veita, Pavla Můžíčka a Belgičana Andriese Verheydena. I krátký přeběh tě dokáže dost rozhodit, ale popasuji se s tím dobře a hned na začátku druhého okruhu se dostávám do popředí naší skupinky. Po druhém okruhu je již naše ztráta okolo 30vteřin na Toma a z vody vylézám bok po boku s Karlem. Ve třetím okruhu již začínáme předplavávat pomalejší plavce a tak si volíme každý trochu odlišnou cestu. Plave se mi dobře. Nikam to záměrně neženu, ale tempo je pocitově slušné a mám dostatečnou rezervu. Nakonec vodu opouštím na průběžném 2.místě s nepatrným náskokem na hlavní konkurenty. Tom nám naložil 50vteřin. Rozestupy jsou minimální a závod je stále hodně otevřený…
T1 – Netradičně dlouhý přeběh s povinnou obuví na nohách ještě více natáhl startovní pole. Já držím krok s nějakým zahraničním závodníkem se startovním číslem 106 (netuším, kdo to byl). Do depa vbíháme bok po boku. Já rychle nandám helmu, hodím do sebe gel od Inkosporu a beru kolo ze stojanu. Na kolo naskakuji jako druhý.
Cyklistika – 32km s převýšením 850m bylo rozdělených do 2 stejných okruhů. První polovina okruhu je hodně hravá a rychle se střídají výjezdy nahoru i sjezdy dolů. Druhá polovina je o poznání poklidnější a rovinatější. Převažují úseky po úzkých letních cestách, kde kilometry bleskově naskakují. Taktika byla sice jiná, ale když jsou všichni silní cyklisti za mnou, tak nehodlám čekat a hned zkraje se opírám do pedálů. Znalost trati je opravdu velkou výhodou, a tak si držím náskok. Nejvíce technickou single-trackovou pasáž projíždím na jistotu a všechny skoky raději vynechávám. Pod nejdelším stoupáním jsem již nějakých 30vteřin za Tomem a za mnou je díra. Rozhodně se nešetřím a do kopce zapínám turbo. Nakonec se tento risk vyplácí a já se nahoře opravdu dotahuji na Toma. Čekají nás rovinatější jezdivé pasáže, takže dvojice je velkou výhodou. S Tomem neděláme blbosti a pravidelně se střídáme. Nakonec společně dojedeme i do prostoru depa a na občerstvovací stanici bereme, co můžeme. Je vedro a to je teprve začátek… Za námi nikdo není a tak si můžeme dovolit lehce zvolnit. Plný plyn už není potřeba (chyba č.1). Do techničtějších pasáží se snažím vjíždět na první pozici a ukáže se to jako dobré rozhodnutí, protože Tom to v jedné zatáčce položí. Nic vážného se naštěstí nestane a během chvíle mě dojíždí. Pokračujeme společně v naší krasojízdě, ale před nejtěžším sjezdem i výjezdem se na louce kontrolně obracím a vidím červený dres Karla Duška. Evidentně náskok nebyl tak luxusní a je jasné, že nás dojede. Rychle se občerstvím a před sjezdem předjedu Toma. Ve sjezdu opět raději neriskuji a s přehledem držím první pozici. Na začátku nejdelšího stoupání mám však Karla za kolem. Je mi jasné, že vzhledem k jeho postavě (o 10kg méně než já) se pokusí závod rozhodnout nyní. Na následných rovinách to bude mít těžké. Již podruhé tedy zapínám turbo a jedu první. Polovina kopce za námi a Karel je stále za mnou. ¾ a já stále táhnu špic. Oba slušně hekáme, ale to nic neznamená. Nejspíše šetří až na samotný vrchol a zde za to vezme. Nakonec i tuto pasáž projíždím první a Karel je stále za mnou. Žiju a jsem v kontaktu. To se nedá říci o Tomovi, který za stoupání nabral slušnou ztrátu. V rovinatějších úsecích tedy měním Toma za Karla a ukrajujeme společně další kilometry z cyklistické porce. Ani jeden z nás se nepokouší o úniky a je pravda, že 2/3 času jede špic Karel. Já nikam neženu, protože si na běh věřím. Pouze s ním musím dojet. Tento scénář se mi nakonec vydaří do puntíku splnit a po 1:52:41 vbíháme společně do depa. Konečně mi neujel a bude rozhodovat až závěrečný běh. Tom dorazil do depa až s odstupem 3minut.
T2 – Karel nebere ponožky ani kšilt, takže je v depu výrazně rychlejší. A do závěrečného běhu jde se 6vteřinovým náskokem, který ještě lehce navýší na občerstvovačce, kterou proběhne bez jakéhokoliv využití. Já jsem sice pomalejší, ale mám ponožky (po Bardolinu mám stále rozedřené nohy) a maximálně jsem se ochladil/občerstvil. Závod začíná!
Běh - 8km bylo stejně jako v běhu rozděleno do 2 stejných okruhů. Celkové převýšení 230m. Terén i profil byl opravdu hodně členitý, a pokud bych měl čerstvé nohy, bylo by to zábavné. Já byl bohužel v trochu jiné situaci. Karel za to hned ze začátku docela vzal a já nechtěl nabrat ještě větší ztrátu, takže tempo akceptuji. Po nějakých 500m jsme již bok po boku a zvažuji co dál? Raději na nic nečekám a držím nastolené tempo, které vím, že rozhodně celou dobu nevydržím. V prvním kopečku se mi podaří od Karla lehce oddělit a vybuduji si několikametrový náskok. Když příjde první testovací prudký seběh, na který navazuje ostrá levotočivá zatáčka a cca 30m stojka nahoru, hned pochopím, o čem bude dnešní poslední disciplína. Křeče do stehenních svalů se začínají postupně ozývat :-(. Netlačím tedy na pilu a zpomaluji. Kopec raději vycházím pěšky, ale běžící Karel se přibližuje. Nahoře jsem naštěstí schopen nohy rozeběhnout. V případě rovin, to není zas takový problém, ale prudká klesání nebo stoupání mi dnes moc nechutnají (vlastně asi nikdy). Otázka, zda-li je na vině teplo, náročná cyklistika, rychlý přechod na běh, málo vody, brufenu nebo minerálů v těle??? To už bohužel nyní nevyřeším a musím se nějak dostat do cíle. Stále běžím v módu dolů i nahoru hodně opatrně, po rovině se snažím valit. I ostatním to naštěstí moc nechutná a stále hájím průběžnou první pozici. Těsně před náběhem do druhého okruhu mě při špatném dokrokuna louce chytne křeč do pravého zadního stehenního svalu. V této chvíli může být můj náskok okolo 30vteřin a je mi jasné, že pokud zastavím a budu muset protahovat, závod pravděpodobně prohraju. Naštěstí se jednalo jenom o první varovný signál těla a hned odezní. Zpomaluji a začínám si uvědomovat, jaká je to bezmoc. Fyzicky mohu, ale křeče jsou vždy velkým limitem. Příště se musím lépe připravit (chyba č.2 – málo kopců v závodním tempu na běhu). Karel na tom pravděpodobně nebude o moc lépe, protože náskok nemaže. Při otočce do druhého okruhu se míjíme a jeho výraz mluví za vše. Fresh není! V druhém okruhu držím stejnou taktiku módu „dokonči bez zastavení“. Po rovině běžím maximální možné tempo, kopce nahoru i dolů přežívám. Občerstvovací stanici dole u potoka opravdu uvítám, protože slunce je dnes na otevřených loukách neúprosné. Naštěstí se neděje žádný zázrak v podání Karlova návratu a moje tělo mi dovolí s důstojností dokončit běh. Když jsem již před branami kempu Džbán, uvědomuji si, že jsem to dokázal a nyní mi titul nikdo nevezme. Najednou ze mě únava, křeče, přehřátí padá a nastupuje čistá radost z odvedeného výkonu. Probíhám cílovou rovinkou, zvedám pásku pro vítěze a poroučím se k zemi do stínu s třemi kelímky vody v ruce. Mise dokonána, velmi cenné vítězství je doma. S odstupem 1:24min dobíhá na 2.místě Karel a 3.místo bere Němec Veit Hoenle, který v průběhu běhu dokázal předstihnout Tomáše Kříže. Zde je již ztráta téměř 6minut.
Díky Karče, která mohla konečně vyrazit se mnou, jste měli možnost vše sledovat i online prostřednictvím mého Instagramu. V prvé řadě děkuji všem fanouškům podél trati! Bylo vás opravdu dost a vždy potěší slyšet svoje jméno. Tak i vám, kteří držíte palce skrze sociální sítě. Velmi mě to těší a dává to smysl k dalšímu tréninku, psaní článků a objevování vnitřní síly. Lokalita kempu Džbán je pro tento typ závodu jako zrozená. Sociální zařízení s pitnou vodou, parkoviště s gigantickou kapacitou, okraj hlavního města a atraktivní tratě všech tří disciplín. Organizace, jak už je zvykem pod aktovkou Michala, na vysoké úrovni. Proto jsem byl trochu zaskočen, že na startu nebylo zas tolik účastníků (cca 150). Na druhou stranu je to oficiální první ročník a bude potřeba si vybudovat jméno a tradici. Osobně bych zapracoval na větším množství občerstvovacích stanic především v tomto pekelném počasí, které panovalo v průběhu závodu. Pro případné fanoušky, support i závodníky nějaký stánek s občerstvením i pitím (bohužel hodně chyběl). Starej Pilouch s výčepem v prostoru cíle to naštěstí zachránil, ale i zde postupně pivo došlo. Stále dlužím 2 piva, v Prachaticích srovnáme! Mouchy se najdou všude a jsem přesvědčen o tom, že příští rok to bude zase o stupeň lepší. Díky trenére za propůjčení tvého celopéra, je to znát. Snad ho někde neroštípu :-).
V cíli po závodě chutná nejlépe!
Další Xterra zastávkou budou až 13.8. 2022 Prachatice, kde se pojede Mistrovství Evropy, takže motivace bude habaděj. Po závodní šňůře je nyní prostor pro trochu odpočinu, ale především kvalitní trénink a zapracování na slabinách. Závod je vždy nejlepším testem a zjistil jsem, co musíme zlepšit. V Prachaticích budu ještě silnější!
Comments