Tělo tréninkovou zátěž zvládá a není lepšího testu, než je ostrý závod. Honza Volár pořádal již 4.ročník Vánočního půlmaratonu v Hradci Králové a sezval početné triatlonové pole. Samozřejmě ne všem se to hodí tento termín nebo to mají za rohem jako já z Jičína. Počasíkonečně typicky vánoční,což většině letňákům moc nevyhovuje (včetně mě). Vidina domácího ďolíčku v gauči a pojídání cukroví zní rozhodně lákavěji. Honza měl však mocnou páku a tou byla hlavní cena pro vítěze. Poté již nebylo výmluv a rád jsem se jel s klukama potrápit na sníh.
Závod byl vypsán na neděli 18.12. se startem v 11:00. Pohodově jsem se tedy vyspal a ráno vyrazil s Karčou směr Hradec Králové. Zaparkujeme na poloprázdném parkovišti na kraji Hradce Králové a zároveň začátku lesa, kde se celý závod odehrával. Do centra závodu v blízkosti bufetu U Vlka musíme 1km dojít, ale tento čas se dá dobře využít na test závodního podkladu a doprobuzení. Projíždějící běžkaři nás ujistili, že jsme zde správně. Rychlá registrace a zpět do tepla auta. Finálně se rozhodnu pro závodní kombinaci oblečení. Dlouhé kalhoty jsou jasné. Na dlouhý propocovák hodím slabou bundu s vyšším krkem, protože venku je -5°C a nechci riskovat nemoc. Rukavice a čelenka jsou základ. No a co boty? Trailovky nebo silničky? Vyzkouším obojí a definitivně se rozhodnu pro závodní silničky Rebellion s lehkým vzorkem. Závod ukáže, zda jsem se dobře rozhodl. Potom se již klusem opět přemístím na start a konečně spatřím největší konkurenty. Filip Václavík a Pavel Hradil opravdu dorazili, takže se nudit nebudu. Vítěz ročníku 2019 Daniel Noah se rozhodl pro štafetu, takže je ze hry venku. Ostatní neznám a jsem zvědav, kdo a v jaké formě dorazil. Atmosféra je uvolněná a obklopuje nás dobrá nálada.
Značení připravené, tri parta opět pohromadě a vánoční předjezdec na kole
V 11:00 jsme již všichni postaveni pod startovním (cílovým) obloukem a čekáme na výstřel. Co na nás čeká? 21km je rozděleno do tří stejných 7km okruhů. Trať jekompletně v lese s odbočkami vždy po levé ruce. Autisti z atletických stadionů tento směr ocení. Prý je to 50% asfalt a 50% lesní cesty, ale vše je totál pod sněhem, takže netuším. Převýšení minimální. Výhodou 21km distance je standardně pozvolnější začátek než v případě krátkých tratí. Vzhledem k počasí, podmínce a mému předzávodnímu rozklusu jsem za to rád. Do popředí se ihned dostává Daniel Noah (mj. trenér Terezy Zimovjanové). Všichni zkoušíme sněhovou podložku v závodním tempu a vymýšlíme nejlepší stopu. Já jsem se nakonec rozhodl pro zlatou střední cestu. Hluboký sníh sice drží, ale boří se. Vyježděné koleje od aut jsou uklouzané, takže volím jejich rozhraní. Vláček se natahuje a mezi mnou a Danem běží prošedivělý mazák v modrém tričku Kalokagathia. Úkol od trenéra Zbyška byl běžet prvních 10km schovaný ve skupině, a potom libovolně vložit 3x 1km bomby na rozdrcení skupiny a očesání konkurentů. Dan se nenápadně vzdaluje, ale tím, že je štafetář, tak mě to nechává klidným. Běžím bok po boku s Mr. Neznámým a z vláčku si vystupuje jeden závodník za druhým. Zhruba na 5.km již tempo nevydržel ani Filip a Pavel. Já běžím stále schovaný a v hlavě zvažuji možnosti. Kdo to sakra je? Běží štafetu? Určitě běží štafetu, tohle tempo přeci nemůže vydržet… Úvodních 7km nakonec zvládáme za 25minut (3:35min/km) a máme náskok okolo 15vteřin na Pavla s Filipem. Při průběhu do druhého okruhu je občerstvovačka, kterou mile rád využívám. Karča mi předává gel a já jej zapíjím vodou. Mazák zastavuje a já si ulevuji. „Je to štafetář a předává čip. Ufff!“ Pokračuji do druhého okruhu osamocen na špici. Podklad není nejrychlejší, ale naštěstí se to nesmeká a vlastně se mi běží docela dobře, takže jedeme dál. Za necelý kilometr jsem doběhnut modrým tričkem a kulím oči. „Ahaaaaa, tak žádná štafeta…“ V průběhu prvního okruhu jsem vypozoroval, že kopečky mu moc nechutnají, takže mám o místě útoku jasno. K metě 10km běžíme opět bok po boku. Najednou začínám slyšet hlubší a nepravidelné dýchání. Teď je moje chvíle a začínám zvyšovat kadenci kroků, protože jinak se na sněhu zrychlit nedalo. Nenápadně zrychluji a čekám na reakci. Po pár stovkách metrů se konečně začíná díra mezi námi zvětšovat a to je voda na můj mlýn. V nasazení nepolevuji a chci závod rozhodnout již nyní. Při průběhu do posledního ze tří okruhů do sebe kopnu jednu tekutou Guaranu a můj náskok je 28 vteřin. Druhých 7km běžím za 25:30 (3:40min/km). Na třetím místě se osamostatňuje Pavel, ale ten již ztrácí okolo 90 vteřin. Půlmaraton se většinou rozhoduje až v poslední třetině a doufám, že Mr. Neznámý nemá v kapsách schované nějaké trumfové eso, protože já zrychlovat neplánuji… Na druhou stranu se stále cítím relativně dobře a na rozdíl od 20km závodu ve Stříbře úvodem prosince, nekoukám každých 300m na hodinky a prosebně vyhlížím cíl. V závěrečném okruhu si již kontroluji čelní pozici a mohu si dovolit i lehké zvolnění. Cíl protínám na 1.místě a čas zastavuji na 1:16:57 hod (poslední okruh 26:20min odpovídal 3:47min/km). Nyní již s úsměvem očekávám druhého běžce. Čekám lehce přes 2 minuty, protože jeho čas byl 1:19:07. To mě však tak nezajímalo. Zásadní otázka byla: Kdo to je? Drahomír Randa jméno jeho. Hradečák a ročník narození 1974. Běhá prý pouze 3 roky a během této doby se dokázal propracovat do české veteránské špičky… Bronz nakonec o necelých 30 vteřin uhájil Pavel Hradil před Filipem Václavíkem.
Start, na trati s Drahomírem a sladký cíl
Po závodě jsme se opět svižně prošli k autu, převléknout do suchého, a protože byl prakticky polední čas, tak na oběd od organizátora. Frankfurtská polévka byla vynikající. S vyhlášením se moc neotálelo a ihned po dokončení posledního závodníka se začalo. Můj obdiv získala kategorie Santa Klaus s váhou nad 100kg, kde suverénně zvítězil Josef Krátký (byl sám v kategorii). A co byl vlastně důvod mého startu? Bylo to prosté: 30 litrový sud piva :-). Silvestr se blíží, takže zásoby se hodí a minimálně na první 2 hodiny bude o zábavu postaráno.
Celkově to byl super závod. Kluci si na nic nehrají a postupně závod vylepšují. Organizačně vše zmáknuté a nemám rýpavých připomínek. Značení bohatě dostačující a na každé křižovatce dobrovolníci. Zázemí trochu chladnější, ale nejsme cimprlíci. Žádné fronty a zmrzlých banánů v cíli pro každého dost. 140 závodníků je slušná porce na mimosezónní podnik. Pro příště bych zajistil nějakého fotografa na trať a v cíli (ať mám pořádné fotky na můj blog), ale Honza měl dva připravené, bohužel je skolila na poslední chvíli nemoc. Děkuji za pozvání a možná se příští rok v příznivějších podmínkách pokusím překonat traťový rekord Daniela Noaha z roku 2019 1:13:44.
Ještě dodávám odkaz na článek ze serveru bezvabeh.cz: