Nejlepším testem je závod, takže jsme společně s Karčou vyrazili na prodloužený víkend do Jeseníků a minimálně já měl o zábavu postaráno. V pátek na programu premiéra na skialpovém závodě a v sobotu Mistrovství České republiky v zimním triatlonu.
Jeseníky od nás nejsou úplně za rohem, takže vyrážíme již ve čtvrtek dopoledne. Odpoledne jsme na místě a rozdělujeme síly. Já si z Karlovy Studánky jednou projedu cyklistickou trať sobotního závodu a Karča vyrazila po svých na Ronaldův kámen.
Pátek je ve znamení stěhování z Karlovy Studánky do závodního sport hotelu Kurzovní pod Pradědem, testu běžkařských tratí a vyladění formy na skialp race. O něm jsem se dozvěděl spíše náhodně, ale na druhou stranu, když už jsem zde byl, tak škoda toho nevyužít. Lepší test materiálu od Dynafitu a mých skills jsem si přát nemohl. Start, cíl i registrace byly na chatě Figura (cca 1,5km od našeho ubytování). Start orientačně vypsán na 16:15 a registrace ukončena v 15:45. V 15:44 se registruji a opticky kontroluji konkurenci v celotělových elasťákách s přezkáči na nohách. Před startem proběhla rychlá rozprava o trati, značení, místech určených k sundání nebo nalepení pásů, povinné výbavě, atd. Trať jsem měl sice teoreticky nastudovanou z mapy, ale praxe ve všudy přítomné mlze a zapadajícím slunci byla jiná. Raději jsem si i na tento závod vzal čočky. Celkem na nás čekalo 5x stoupání a 4x sjezdy. Během 10,5km se mělo nastoupat 700 výškových metrů. Po rozpravě jsme všichni vyběhli z tepla vestibulu ven na mráz, zapnuli vázání a přemístili se na neexistující startovní čáru.
3-2-1 a jdeme do toho! Okolo 20 závodníků se vydává do boje. Všichni se velice svižně rozeběhnou, a tak nemám moc jiných možností, než je následovat. Rovina se velice rychle překlápí do sjezdovky, ale všichni stále běží. Dostal jsem za úkol prvních 10minut závodu opravdu závodit, takže pokračuji ve vysokém tempu i já. V úvodu jsem byl na své poměry moc ohleduplný a pustil několik profesionálněji oblečených závodníků před sebe (chyba). Vepředu se krystalizuje skupinka tří závodníků Tomáš Matera, Lukáš Olejníček a Milan Wurst. Za nimi se vláček natahuje a já postupně kloužu polem kupředu. Snad až po 2minutách běhu do sjezdovky, kdy jsme všichni kyselí jak citrón, se přechází do svižné klouzavé chůze. Při příjezdu na první kopec dojíždím první trojičku, ale kluci už mají po přípravách na sjezd a jedou dolů. Já zahajuji svoje první depo. Strhnu pásy, otočím patku vázání na sjezd, zacvaknu přezkáč, povolím přední vázání na jízdu z kopce, strčím pásy pod bundu, a jak jsem okoukal od prvních, tak za jízdy dotáhnu boty a ledabyle chytnu hůlky. Dobrý to by šlo. I tak mě jeden závodník předstihl a pod sjezdovkou mi patří průběžné 5.místo. Teď to pomalejší depo. Odcvakávám jistící karabinu (moje vázání nemá brzdičky), sundávám lyže a nandávám pásy, povoluji přezkáče na chůzi do kopce, opět upravuji vázání, naskakuji do něj a s chutí do druhého kopce. V mezičase prohodíme několik slov s ostatními závoďáky. První trojice je již daleko před námi a díky mlze je ani nemám na oční kontakt. Trať je však zřejmá a směr nahoru na sjezdovku jasný. V průběhu kopce se opět dostávám před Jirku Poláka, s kterým vytvářím přetahující se dvojici. Do kopce to chutná více mně a v depech/sjezdech je zase rychlejší on. Čas běží, výškové metry naskakují, úvodní zběsilé tempo naštěstí opadlo a jede se více s rezervou, za což jsem rád. Po třetím sjezdu jsem stále bok po boku s Jirkou a před námi je nejdelší cca 3km stoupání na horu Praděd. Potom už to bude fofr, takže pro bramboru musím rozhodnout v tomto stoupání. Během necelého 1km do kopce smažu ztrátu z depa a vytvořím si již patrný náskok. Kopec není tak prudký a pohyb je velice podobný klasickému běžkařskému projevu, který mi je víc vlastní. Jedu s rezervou, teplotně je mi příjemně, užívám si uvolněnou atmosféru a začínám si věřit na 4. flek. Všechno je super a jde dle plánu. No jasně, že se něco musí podělat... Najednou mi jedna lyže podklouzne… Zopakuji cyklus a je to tu znovu. To už není náhoda nebo špatná technika. Koukám, co je špatně a zjistím, že se mi sundal stoupací pás. Vrátím se pro něj a provedu jeho zpětné nandání s potřebným vyzutím a nazutím přezkáče. Ztrácím cenný čas a Jirka jde opět přede mě. Praděd je však ještě daleko, takže se opět dostanu do rytmu a hodlám bojovat. Netrvá to dlouho, přesněji cca 30m a pás se opět sám povoluje. Co teď? Mohu to zkoušet znovu nandat, ale již při posledním pokusu jsem si všimnul, že nejspíše díky nízkým teplotám je lepidlo nefunkční a pás moc na přemrzlé skluznici nedrží. Kolemjdoucí mazáci radí ať přelepím tejpkou, ale tu nemám. Seberu pás a strčím ho na přední stehno pod kalhoty, kde je rozhodně větší teplo než pod bundou. Jeden pás stále funguje, takže se pojede střídačka. Nahoru to již nebude více jak 2km a stoupání není pekelné, takže to musí takto stačit. Rychle pochopím fungující techniku s odrazem z jedné nohy a následným skluzem po lyži bez pásu. Vždy silově podržím hůlkami a vše opakuji znovu a znovu a znovu a ještě hodněkrát za sebou. Jirka mi neujíždí a mám jej na dohled, za mnou je naštěstí větší díra. Nakonec se touto technikou opravdu dostávám až nahoru na Praděd. Díky mlze jsem ho ani neviděl :-(. Díky sjezdařské úpravě jenom jedné lyže jdeme do posledního sjezdu společně. Především v této fázi jsem za to byl rád, protože viditelnost byla malá a já popravdě vůbec netušil kudykam. Nejvíce se toho člověk naučí za pochodu, a tak jsem rychle vyměnil moje smýkané obloučky za pozici vajíčka a zuby nehty se držel svého spoluzávodníka. Poslední sjezd je za námi a následuje lesní traverz ve stopě pod cílové stoupání, do kterého nastupuji jako druhý. Jirka nemá nasazená poutka na hůlky a při jednom zapíchnutí mu zůstane hůlka ve sněhu. Já jsem zareagoval pozdě a hůl nestihl sebrat (opravdu to nebyl úmysl). Jirka tedy zastavuje a vrací se pro hůlku. Já jsem zatím upaloval na krátký lesní pytlík, ale již jsem se rozhodl, že pod kopcem na sebe počkáme a dokončíme pospolu. Zas tak gigantický price money zde nejsou :-). Když dojedu pod kopec, tak koukám, že Jirka zde již je. Co? Nechtěně si trať trochu zkrátil. Jel podle stop a v místě rozdvojení zvolil špatnou stopu. Za ním však přijíždí další závodníci a nakonec jsme pod závěrečným kopcem ve čtyřech, včetně průběžně první ženy. Při nandávání pásů letmo pokecáme a jsem vyslán do stoupání jako první. Pásy již naštěstí drží, takže nemusím improvizovat. Díky jejich zkrácení a společné domluvě jsem nakonec „bez boje“ dokončil na celkovém 4.místě. Po 1:13 hod protínám cíl svého prvního skialpového závodu s úsměvem na tváři. Průběh závodu byl opět klasicky absolutně odlišný, než jsem čekal, ale to tak prostě je. Na vítězného Tomáše Materu jsem ztratil propastných 14 minut a na bronz mi chybělo 10 minut.
Závod jsem si opravdu užil. Nikdy nechybící úvodní nervozita byla minimální, atmosféra příjemná a tím, že to nebylo mistrovství světa, tak jsem pošetřil i dostatek sil na sobotní klání. V cíli i při vyhlášení vítězů se nikdo nehádal, nestěžoval si a nediskutoval o nedostatcích závodu. Což bylo strašně fajn. V praxi jsem pochopil rozdíl mezi závodním skialp vybavením a mojí více volnočasovou variantou. Váha samozřejmě na straně závodního, pohodlí na mé, ale nejvíce je to patrné v depech, kde jsem musel udělat výrazně více pohybů. Koncové 3. místo v kategorii 30-39 let bylo příjemnou třešničkou za celým odpolednem.
Stupně vítězů 30-39 let, 1. místo Tomáš Matera, 2.místo Lukáš Olejníček a 3. já
Po závodě jsme se společně s Karčou došoupali zpět na chatu Kurzovní, povečeřeli a šli na kutě. Teprve zítra se půjde do plných!!!
Cesta dom již za tmy
Commenti