Jak dlouho potřebuje člověk trénovat, aby byl schopen se ctí dokončit extrémní triatlon? Je to tak silný zážitek, jak všichni tvrdí? Liší se to o tolik od klasického Ironmana? Co mě dnes zaskočí a kolik bude krizí? Budou křeče přijatelné nebo mě paralyzují? Co jsem měl udělat v přípravě jinak? Nezapomněl jsem něco? To jsou všechno otázky, které mi noc před mým prvním extrémním triatlonem Pirene Extreme automaticky naskakují a nemohu je zahnat. Snad alespoň na chvíli zaberu…
Po krásných 3,5 hodinách spánku vypínám budík nastavený na 4:00. Probouzím se v oficiálním závodním hotelu Terradets ve městečku Cellers na kraji jezera Pantá de Terradets hned vedle startu. Připravím pití, absolvuji ranní hygienu, odneseme první část vybavení do auta a jdeme na snídani. Jsem rád, že hotel vyšel závodníkům vstříc a připravil plnohodnotnou snídani. Do staženého žaludku je ale umění něco dostat. Nasoukám do sebe dvě volská oka se sýrem, zajím chutným bílým pečivem a zapiji pyrenejskou vodou. Ta mi snad dodá horskou sílu, kterou budu dozajista potřebovat. Zpět na pokoj, nasoukat se do neoprenu a můžu do depa. Lehce po 4:45 již ukládám kolo na své místo. Všude je zatím černočerná tma. Po plavání se budu komplet převlékat, takže toho moc na ukládání není. Pověsím kolo, na řídítka dám helmu s brýlemi a přidám ještě gumu se startovním číslem. Projdu si 2x celé depo a jdu se protáhnout. Rozplavání dnes přenechám jiným. 15 minut do startu je motivační proslov, ale popravdě v myšlenkách jsem již úplně jinde. Navléknu neoprenové ponožky, dozapnu neopren, nandám nejsvětlejší plavecké brýle, co mám, přehodím přes ně neoprenovou čapku a přes ni oficiální plaveckou čepičku závodu. Zlomím svítící tyčinku a připevním na záchranou bójku, kterou mám za sebou jako ocásek. Jsem ready! Poslední společné objetí s Karčou, Jirkou a Majdou (mým support teamem). Teď už budu ve vašich rukou přátelé, ale o ně nemám strach… Jdu na molo a hodně pozvolně skočím do jezera. Není tak tak hrozné. Voda bude mít okolo 15-16 °C. Lehce se proplávnu a porovnám neopren v oblasti ramen. „2 minutos para el inicio!“ Asi chápu, co tím chtěli pokřikující organizátoři na břehu říci. Začnu se štelovat na pomyslnou startovní čáru. Střídavě hledím do vzdáleného světla reflektoru (označující otočku vzdálenou 1,9 km) a hvězdy s měsícem. „1 minuto para empezar.“ Motivačně si v přední linii zařvu a šlapu vodu. Samozřejmě již nyní posouvám svoji pozici směrem dopředu. Bude to nezapomenutelný den. „Diez - nueve - ocho - siete - seis - cinco - cuatro - tres - dos - uno!!! Startovní klakson nás vypustí vstříc našemu prakticky celodennímu dobrodružství.
Plavání: Jeden okruh ve tvaru písmene „I“ o celkové délce 3,8 km. 1,9 km tam a 1,9 km zpět. Start je v 5:30, takže ještě totál tma. V dáli vidíme jeden jasný reflektor, který je umístěn na mostě, kde je otočka. Po předzávodní konzultaci s Filipem Tlamkou (přední reprezentant na OH tratích) přistupuji na jeho doporučenou taktiku a prvních 100 m nabombím. Případné zájemce o moje nohy tak ihned odrazuji a postupně se osamostatňuji na špici. Ve vodě nás je 21 a máme pro sebe celé jezero. Tím pádem nedošlo ani k jednomu kontaktu, to už se mi dlouho nepoštěstilo. Pro závodníky, kteří nemají rád plavecké tlačenice mohu tento závod doporučit. Relativně rychle se dostávám do tempa a začínám ukrajovat úvodní metry první dnešní roboty. Je to něco úplně jiného plavat pohlcen tmou. Koukáte pod sebe - tma, nadechujete se - tma, zvednete hlavu pro chycení správného směru a mimo jedné bílé tečky - TMA. Pro někoho možná krapet děsivé, ale já si to užívám. Mám pocit, že mi jezero patří a jsem zde úplně sám. Slíbený kajak před prvním jezdcem s čelovkou na temeni hlavy je nevím kde. Napadají mě dvě možnosti: Plavu tak rychle, že mi nestačí nebo ta více pravděpodobná, trošku si přispal. Zastabilizuji se v rytmu 10x dvojzáběr a zvednutí hlavy. Reflektor je nepřehlédnutelným orientačním bodem. Snažím se plavat svižně, ale nevydat zbytečně mnoho energie. Nohy záměrně šetřím a zapojuji více paže. Frekvence pomalejší, ale myslím na důkladné dotažení záběru. Nemám hodinky, které mi standardně po 500 m zavibrují, takže je těžké se vzdálenostně nebo časově orientovat. Najednou jsem pod mostem a rozhodně bylo dobré se zeptat, co zde mám dělat, pokud sem doplavu jako první. Vybírám si nosný pilíř, pod kterým je světlo a ten obeplavu. Spatřuji ještě ospalého jezdce na kajaku. Je to však pravý španělský lenoch a nikam se nežene. Mávne mi pádlem, a tím to končí. Zodpovědně drží pozici. Začínám se vracet zpět. Bude něco okolo 6:00 a pomaličku začíná svítat. V cíli však není žádný reflektor, a tak je orientace při cestě zpět dosti náročná. Na chvíli raději zastavuji a v průběhu 3 prsařských kopů se zorientuji. V dáli vidím náš hotel a nad ním vykrojení v horizontu lesa. To je dobře viditelný bod. Vracím se zpět ke kraulu. Cestou zpět musím dávat pozor na protiplavce, kteří jsou na pravé i levé straně. Náskok je nečekaně velký, takže není potřeba tempo navyšovat. Postupně se vše rozjasňuje a svět chytá nové obrysy i barvy. Ramena, prsa, křídla i stehna jsou OK. Hotel již začíná být opravdu blízko a já pomalu vyhlížím molo. Sakra nějaký ten reflektor nebo výrazná bójka by se hodily. Osamocen doplavávám k molu a chci všem dokázat svoji vitalitu tím, jak bleskově vyskočím na molo. Nakonec jsem rád za přítomného ředitele celé akce Davida Izquierda, který mě z vody vytáhne jako zmačkané prádlo z pračky. Zeptá se, zda-li je vše OK, já potvrdím a roztáčím nohy v jiném než kraulovém rytmu. Letmo pohlédnu za sebe na vodní plochu, tam je čisto a žádný závodník v dohledu. Druhý pohled je na digitální časomíru, která ukazuje čas 51minut (průměrné tempo 1:20 min na 100 m). To je velice slušný začátek dne!
T1: Zdolám pár schodů od vody a hned se ke mně připojuje Karča, která mě jako školáka chytne v podpaží a táhne do převlékacího stanu. Většina závodníků jej nevyužila a měli vše přichystané hned u svého kola. Já tento závod beru jako přípravu na Icon, kde bude výrazně větší zima a chci vyzkoušet oblečení, které plánuji mít tam. Proto se chci kompletně převléci do suchého. Upřednostním pohodlí oproti časové úspoře a promrznutí. Ve stanu ze sebe vše rychlostí vojáka na opušťáku sundávám a začíná pomalejší část - oblékání. Karča mi postupně pomáhá s cyklo kraťasy, krátkým dresem, ponožkami, tretrami, bundou a cyklo čapkou pod helmu. Připravené dlouhé rukavice vynechávám, protože mi je teplo. Cvakavým klusem se přemístím se svému kolu. Helma, číslo, zapnout přední/zadní blikačku a tachometr. Support team ujišťuji, že jsem v pohodě a nic extra zatím nepotřebuji. Jedeme i dál dle dopředu domluveného plánu. Jsem ready na nejdelší část dnešního putování. Když vyháknu kolo ze stojanu, tak se v depu objevuje další závodník. S potleskem naskakuji (vlažně přendávám nohu přes horní rámovou trubku a rozvážně zacvakávám pravou tretru) na kolo. Adiós! Můj support team sklízí všechno moje oblečení a postupně naskakují i oni do auta.
Cyklistika: Jedeme z místa A do místa B. Trať je dlouhá 170 km a nastoupáme na ní 4 360 m. Drafting je samozřejmě zakázaný. Organizátor uvádí celkem 6 pasů, já tam však vidím spíše 4. Ten nejbrutálnější je až na samotném konci. Trať je symbolicky značena, ale je velice doporučeno si trať nahrát do svého cyklocomputeru. Prvních 17 km jedu o samotce. Support team se může připojit až po 17 km. Silnice je užší a organizátoři chtěli chytře eliminovat riziko kontaktu cyklisty s autem. To mi vlastně vůbec nevadí. Rychle se dostávám do tempa, a i když se snažím hodně brzdit, tak mám watty i tepy vysoké. Více tedy do pedálů netlačím a snažím se rychle přivyknout na nový pohyb po plavání. Trenér Zbyšek dal jasné pokynu: „Chytni si svoje tempo, uvidíš, kam tě po samo posadí a rozhodně ze začátku netlač na pilu. Bude to dlouhý den.“ No žene mě to samo trochu výše, než bych chtěl a tempo okolo ANP je dlouhodobě neudržitelné. To moc dobře vím. Po pár kilometrech do sebe dávám první přesnídávku s Rumcajsem, Mankou a Cipískem v logu. To mi připomene odkud jsem a kdo na mě myslí. Nohy jsou silné, kolo letí, je bezvětří a výhledy na jasné hory v dáli jsou příslibem slunečného dne. Nic lepšího jsem si přát nemohl. Můj největší nepřítel - počasí mi dnes dává velké šance na přežití. Na 17.km konečně poprvé potkávám svůj kompletní support team. Karča dle dohody předává první plněnou tortillu. Majda informuje o náskoku z live trackingu a Jiřík něco motivačně pokřikuje. Jaká jsou ta nejdůležitější pravidla supportu v autě?
Musí parkovat všemi 4 koly mimo silnici, ne na zeleni, ne v protisměru a nesmí nijak omezovat v dopravě
Nikdy si nemohu nic vzít nebo dát do jedoucího auta
Do auta nemohu nikdy sednout
Mohou jet minimálně 100 m přede mnou nebo za mnou
Všechny odpadky vyhazují na místa tomu určenému
Oficiálně by se mělo jednat o 1 číslem označené auto, ale David nám povolil dvě (po závodě jsme se již nechtěli vracet zpět a před závodem jsem nechtěl zbytečně cestovat 4 hodiny v autě)
Postupně do sebe soukám první tortillu a relativně si pochutnávám, i když trávení do kopce je pozvolnější. Od teď budu držet rytmus co 30 minut, to přesnídávka nebo tortilla. Přes nižší okolní teplotu okolo 13 °C mám relativně velkou žízeň, a tak dost piji. S týmem máme domluvenou taktiku, že mě vždy předjedou, a když to půjde, tak zastaví. Při předjetí řeknu, co potřebuji a oni přichystají. Takto si postupně beru cyklo rukavice, přesnídávku a nový bidon s ionťákem. První stoupání začíná po 20 km a musím zdolat nějakých 700 výškových metrů (Coll de Comiols 1 102 m.n.m.). Jede se mi dobře, tepy jsou stále vyšší, ale první kopec chci vyjet tempově, potom se uvidí. I když jsem se plánoval svléci, tak v bundě mi je komfortně a po celou dobu stoupání si nechávám dlouhý rukáv. Nahoře je meta 42 km a tím, že je již těsně po 8:00, tak mohu odhodit přední blikačku. Prosím Jiříka s Majdou ať počkají a změří reálný čas na pronásledovatele. Nechci bláhově věřit informacím z live trackingu a být nemile zaskočen neznámým pronásledovatelem. Přichází téměř 20km sjezd, kde si nohy odpočinou a konečně mi spadnou tepy. V průběhu sjezdu dostávám SMS, která se mi propíše na Garmin, že můj náskok je již 11 minut na Rusa Pavla se startovním číslem 3. To mě dost uklidnilo a mám v plánu zvolnit. Náskok mám dostatečný a nyní se nesmím zbláznit. Kopce chci jezdit meziprahově (okolo 300 w) a po rovině se pohybovat okolo AEP (cca 250 w). Začíná druhé cca 12km stoupání z 635 m.n.m na Coll de Faidella 1 231 m.n.m. Na samotném úpatí zahazuji bundu a jedu premiérově krátké-krátké. Pravidelně piju, jím, komtroluji tempo a konečně se dostávám do pro mě autem neprojeté krajiny. Jsem první, pln síly a vše mám zatím pod kontrolou. Uvidíme, jak dlouho mi to vydrží… Druhé stoupání zdolám s prakticky suchým dresem a příjemně oroseným čelem. Kraťoučký sjezd, a ještě vyjedu asi 3km brdek na Coll de Coixols 1 332 m.n.m. Na vrcholu je celkem 88 km s následným přechodem do cca 20km sjezdu. Nahoře poprvé zastavuji, beru si bundu, jídlo do kapes a dostávám pusu od Karči. Sjezd jedu na jistotu, protože předjezdec Jirka v autě mi píše, že zatáčky jsou občas zákeřně vysypány pískem. Dole jsou nohy ve freši a jdu do třetího stoupání. Opět nějakých 12 km a 700 výškových metrů (vrchol je Coll de Boix 1 261 m.n.m.). Začíná se oteplovat, tortilly mi už přestávají chutnat, ale sunu to do sebe jak šišky do husy. Nyní se musím energeticky předzásobit před během. Watty i tepy mi začínají pomalu padat, ale reálně změřený náskok na minulém kopci byl přes 14 minut na stále druhého Pavla. Musím vydržet! Třetí kopec je asi ze všech nejhezčí. Jedeme po užších nefrekventovaných cestách vysekaných do skal s výhledy do nížiny pod námi. Občas se před sluníčkem schováme do krátkých tunelů a projíždíme kamenné vylidněné vesničky. Stoupání má okolo 4-5 %, takže pro mě příjemná šmrdlačka o lehčích převodech a vyšší kadenci. Místy mi to připomíná legendární kopec Sa Calobra na Malorce a já se dokonce začínám kochat. Support funguje perfektně a kilometry naskakují. Nahoře na kopci jsem tak rychle, že je načapu nepřipravené. Jirka v houští, Majda se opaluje a Karča něco hrabe v kufru. Cíl se pomalu blíží, už jsme na 135.km. Poprvé si odskočím na malou, vezmu bundu před posledním 15km sjezdem, tortillu měním za banán a začínám klesat. Dole mi pípne garmin poslední stoupání o délce 26 km a 1 200 m. Rychle to propočítám a matematicky to musí být pohoda. Opět se pojede 4-5% kopec a v nich jsem dnes silný. Navíc dostávám aktualizaci mého náskoku, který je stále okolo 14 minut. Zpomaluji, ale klukům to evidentně taky nechutná. Naposledy odhazuji bundu a začínám se opírat do pedálů. Prosím Majdu o preventivní ibalgin, ale v jejím menu je jenom paralen nebo aulin. To tady ještě nebylo. Výborně, dej mi aulin 😊. A pak to přišlo. ZRADA NEJVĚTŠÍ! Hned za úvodem stoupání najíždím do prudkých stěn, které mají mezi 15-18 %. Jedeme cca 200 m stěnu a následuje 100m sjezd o stejném sklonu. A to se opakuji znovu a znovu a znovu. Když vyjíždím asi osmou stojku, tak začínám volit variantu výjezdu zig-zag a v duchu nadávám všem na světě. Přední kolo se mi i místy začíná odlepovat od země. Hopsám sebou jak kovboj na divoké krávě a nevidím konce. Kilometry nenaskakují, nohy začínají vypovídat funkci a kopce jsou snad čím dál strmější. První fyzická i mentální krize je tu. Nyní již mohu říci, že toto bylo nejhorších 8 km z celého závodu. Absolutně jsem s tím nepočítal a byl jsem nemile zaskočen. Naštěstí všechno utrpení jednou musí skončit. Silou vůle se vydrápu na poslední kopec v lese a objevím se na otevřené zelené louce. Kraťoučký sjezd na popadnutí dechu a dole na křižovatce potkávám svůj tým v plné sestavě. Dostávám info, že vše požadované mají. Dostávám přesnídávku, vychlazený ionťák a Red Bull. Křídla jsem sice potřeboval dříve, ale ještě nejsme v cíli. Posledních 15 km je stále do kopce, naštěstí jezdivých a já se znovu dostávám do tempa. Pravidlo 3x „NA“ opět pomohlo (nažrat, napít a nasrat se na celý svět). Nejsem žádný skaut a na přírodě si moc neujíždím, ale výhled do krajiny je opravdu epický. Vidím snad 100 km daleko do údolí. Pode mnou se klikatí cesta, kde jsem před chvíli jel a stále držím první pozici. Když vjedu do cílového horského městečka (vesnice, spíš pár baráků) Port del Comte, tak jsem čistě šťastný z konce druhé části a nervózní ze závěrečného běhu. Absolutně netuším, co na to řeknou moje nohy. V agónii endorfinů přejíždím ceduli jak kráva, která vede účastníky do depa. Lehce tedy zakufruji, ale Jiřík na telefonu mě ihned nanaviguje správným směrem. Hlavně zachovat klid a nezmatkovat. Z kola sesedám po necelých 6:40 hodinách (průměrná rychlost 25,5 km/hod), průměrný výkon 247 w, normalizovaný výkon 271 w a 6 500 spálených kaloriích (to je zhruba 35 braníků a za necelých 7 hodin to je docela výzva…).
T2: Slézám z kola, které předávám Majdě. Karča mi již vše přehledně připravila na zem včetně židličky. Dosáhla lepšího rozmístění než Leffinqwell nebo Bronštajn z Básníků při umístění různých předmětů na stole. Opět se kompletně svlékám a beru na sebe triatlonovou kombinézu od Zone3 s dlouhým rukávem. Tretry měním za běžecké boty první řady Mizuno Rebellion. Nandám kšilt, změním brýle a kopnu do sebe třetinku vychlazeného piva. Přes záda hážu běžeckou vestu s povinným vybavením. Majda mi přendá GPS tracker z kapsičky pod sedlem do běžecké vesty, a ještě tam zastrčím telefon. Již za chůze si nandávám a zapínám hodinky s navigací. Chůze se mění v klus, klus v pozvolný běh. Nohy vypadají použitelně, takže první obavy se rozplývají a já mohu začít zářit.
Běh: Běžíme jeden okruh o celkové délce 41 km s převýšením 2 045 m. Průběh je jednoduchý: Prvních 14 km běžíme prakticky stále dolů a z 1 662 m.n.m. seběhneme do 838 m.n.m. Následuje jediné stoupání na metu 31 km ve výšce 2 384 m.n.m. Závěrečných 10 km je opět z kopce a končíme na dolní stanici vleků ve stejné vesničce, jako bylo T2 Port del Comte (1 752 m.n.m.). Cestou celkem 5x křížíme silnici, a to jsou místa, kde jsem naplánoval možné setkání se svým support týmem. To poslední je na 21.km, kde se ke mně Jirka přidá a až do závěru již poběžíme společně. Začínám seběhem a nohy pomaličku roztáčím dnes již naposled do jiného stereotypu. Zatím vše vypadá dobře, takže postupně zvyšuji tempo. Seběh je nejprve asfaltový, ale rychle se mění na šotolinu. Serpentýny dolů do údolí jsou nepříjemné. Neustálé zastavování a znovu rozbíhání bere cennou energie. Po relativně prudkých 5 km se napojuji na uzoučkou trávou zarostlou cestičku podél potoka. Stále kontroluji správnost běhu dle stažené mapy v hodinkách, ale oproti cyklistice je značení pomocí fáborů, šipek a cedulí výrazně lepší. Další 2 km běžím podél potoka a vybíhám na parkovišti, kde se mám poprvé setkat se svým týmem. Kde jsou? Nikdo tu není… Nezmatkuji, běžím dál a vytahuji mobil. Rychlý call s Jiříkem mi prozradí, že se uvidíme až na 10.km (nestíhají). Dostávám však důležitou informaci, že mám náskok 25 minut. Super, to by snad mělo stačit. Jsem přeci hlavně běžec… Nyní následuje asi nejhezčí část běhu. Něco pro milovníky trialového běhu. Půlmetrová měkká cestička posetá kameny v lesní krajině. Terén již není jenom z kopce dolů, ale začíná se trochu vlnit. Nikde nikdo, jenom já, les a běh. Na 10.km se již opravdu střetávám se svým týmem. Dostávám novou zásobu gelů a povzbuzení, že to vypadá výtečně. Nanavigují mě dál z kličkované okolo parkoviště a oznámí, že se vidíme za dalších 5 km. Každých 30 minut do sebe dávám jeden gel a pravidelně piji ionťák, který střídám s kolou. Trailová cesta skončila a nyní běžím opět podél štěrkovky vedle říčky. Míjím pítko s kádí plnou vody. Věřím, že jich ještě pár bude, a tak ho vynechávám. Chyba! Měl jsem se řídit pravidlem mé oblíbené knižní postavy Jacka Reachera: „Napij se, když můžeš, nikdy nevíš, kdy to půjde příště.“ Další možnost už totiž nebyla. Před 15.km potkávám Jiříka, který se mnou chvíli běží a oznamuje pozitivní zprávu. „Nyní už to bude jenom do kopce, ale vypadáš skvěle!“ Míjím holky, doplňuji nutrici a oznamuji, že je zatím vše opravdu OK. Jiřík měl pravdu, nyní už to bude opravdu jenom do kopce. Tempo rapidně zpomaluje a čím dál častěji přecházím do chůze. Když to jde, tak popoběhnu, ale je zde hodně strmých pasáží, takže volím jistou chůzi a šetřím energii. Dostávám zprávu, že tým jede až na metu 21 km. Zastávku na 18.km vynechávají ze strachu, že by se nestihli přemístit do zásadního místa na metě půlmaratonu. Moje tempo už není okolo 4:30-4:45min/km, ale spíše 10:00-15:00min/km, takže mají dostatek času, ale jistota je jistota. Pomalu ukrajuji další metry. Přichází však nečekaná zrada. Fábory vedou jinam, než mi ukazuje mapa v hodinách. Co teď? Jdu po fáborech, ale ty za chvíli končí. Vracím se zpět a jdu dle navigace v hodinkách, zde není už vůbec žádné značení. Co mám sakra dělat? Beru mobil a koukám se do mapy. Obě cesty se časem potkají. Vracím se na rozcestí a jdu po fáborech. To je delší cesta, takže v případě stížností jsem vybral rozhodně pomalejší variantu. Fábory zde ani po několika stovkách metrů nejsou, ale po zhruba 1 km se opět napojuji na značenou trať. Měl jsem věřit hodinkám… Pokračuji dál v indiánském běhu. Tempo je žalostně pomalé, protože kopec je čím dál strmější. Navíc mi suť pod nohami stále ujíždí a já si připadám jak na ledu. Po nečekaně dlouhé době se nakonec vyhrabu z houští u silnice, kde je T3 (21.km) a vidím svůj kompletní tým. Zde je již vše ukázkově nachystané dle instrukcí. Trailové boty neberu, protože aktuální nikde netlačí a cítím se v nich opravdu dobře. Holky mi do camelbagu doplňují ionťák, do skládací lahve dávají kolu. Jirka musí mít v batohu stejné povinné vybavení jako já, ale ještě mu přihazuji hromadu jídla, moje návleky na stehna a šátek. Já nandávám hůlky a loučím se s děvčaty. „Vidíme se v cíli. Snad. Změřte prosím reálný náskok!“ Společně s Jiříkem vybíháme vstříc nejvyššímu bodu Pirene Extreme Triatlonu.
Nejprve běžíme po asfaltu, ale ten rychle přechází ve známou šotolinu, ta je mi příjemnější, takže jsem spokojen. Cesta není strmá a zhruba 8 km se dá i běžet. Jirka je velkou motivací nezpomalovat a chodecké úseky maximálně zkracovat. Je to fajn, po více jak 10 hodinách samotky, být s někým v kontaktu. Dostáváme informaci, že náš náskok je již 30 minut. V tomto kopci chci závod definitivně rozhodnout a případným zájemcům o cílové drama to znechutit. Proto i závěrečnou strmou část, kde jsem extrémně rád za hole, společně s Jirkou „vyletíme“. Posledních 10 km je před námi. Nahoře běžíme v lehce zvlněném terénu náhorní plošiny a vychutnáváme si netradiční krajinu. Jsem stále v krátkém, a i zde je teplota na sluníčku příjemná. Měkká cestička pod nohami, okolo od slunce vysušená tráva, hromady pováleného kamení v zeleni a výhledy široko daleko. Jirka upozorňuje na nutnost jíst a pít. Kilometry už zase naskakují rychleji a nohy stále drží. První náznak křečí do levého třísla, který přišel při stoupání v chodecké vložce naštěstí zmizel a já mohu bez větších grimas ve tváři pokračovat dál. Závěrečných 7 km sbíháme opět po širokých šotolinových cestách s četnými serpentýnami. Náskok máme luxusní, takže přestávám pochybovat o své dominanci v tomto závodě. Po očku sledujeme čas a zvažujeme možnost útoku pod 12:00 hodin. Jiřík hecuje. Nechci však nic riskovat a držíme současné tempo. Lehce po 12:00 hodinách opravdu spatřujeme cílové bannery s obloukem. Voláme na holky, které na nás v cíli čekají a s úsměvem se přibližujeme. Nyní již mohu přijmout první gratulaci od Jiříka. Dokázali jsme to!!! Cílem za ohlušujícího potlesku a řevu 6 přítomných lidí (včetně Karči a Majdy) proskakuji. Můj cílový čas je 12:04:09 hod. Jako druhý dokončuje Pavel Blagikh v čase 12:42:05 a bronz bere loňský vítěz Rafael Espinar za 13:34:30.
Následují chvíle gratulací, objetí a díků od organizátorů. V cíli dám kontrolní jedničku, pár foteček a mizíme na naše ubytování. Potřebuji sprchu víc než dveře od chlíva. Dám se do kupy a postupně si začnu uvědomovat, co jsme dokázali. Mám radost, vše se vydařilo dle plánu a já se ujistil ve správném směru přípravy. Večer skočíme na večeři a pogratuluji přítomným finišerům, většina závodníků je však ještě na trati. Časový limit je do 1:00 hod ráno (19,5 hod od startu). Skočím ještě pro jedničku do cílové rovinky, popřeju organizátorům dlouhou noc a jdeme do klidu našeho ubytování. V noci dokáži dokonce na nějakých 6 hodin usnout. To jsem ani nečekal.
Druhý den po snídani Jiřík s Majdou pádí do Barcelony na letiště. Já s Karčou jdeme na dopolední vyhlášení vítězů. Zde se na zahradě jednoho z hotýlků nedaleko T2 potkávají všichni finišeři. Postupně je každý dekorován medailí a obdrží finišerské tričko. Milým překvapením je zjištění faktu, že jsem stanovil nový traťový rekord. Následuje společné focení a slova díků pro organizátory. Odpoledne lenoším na apartmánu. Karča si střihne jednu 2 400 m horu. Předbalíme a chillujeme u krbu. Je neděle, takže všechny krámy i restaurace mají prakticky zavřeno. Dojídáme zbytky ze závodu, kterých máme naštěstí požehnaně.
Pondělí je cestovní den. Dopoledne opustíme ubytování. Dáme kraťoučký trek nedaleko ubytka v horách a přemístíme se do Barcelony. Zde ještě na otočku navštívíme pláž a navečer již letíme dom do ČR. Nezvykle rychle nám přijdou všechna zavazadla a na programu je poslední cesta dne z Prahy do Jičína. Okolo 1:00 ráno jsme doma. Mise úspěšně splněna.
Závěrem bych chtěl velice poděkovat především svému support teamu – Karče, Jirkovi a Majdě. Vydláždili jste mi cestu k prvnímu vítězství na extrémním dlouhém triatlonu, starali se o moje sociální sítě v průběhu závodu, takže spousty z vás mělo možnost závod sledovat online a po celou dobu závodu zde byli jenom pro mě. Děkuji, moc si toho vážím a nikdy nezapomenu. Trenérovi Zbyškovi za důmyslný tréninkový plán, který funguje, ale zároveň baví. Všem poradcům ze světa ultra sportů a fanouškům za přízeň. Nemohu zapomenout na moje partnery, kteří za mnou stojí nejen materiálně, ale i mentálně. V neposlední řadě smekám před organizátory. Dělat tento závod pro 28 závodníků (21 celý a 7 půlka) je šílené a stále přemýšlím nad otázkou, proč je zde tak málo lidí? Závod prakticky nemá chybu…
Závěrečné resumé:
Extrémní dlouhé triatlony jsou opravdu jinou kapitolou. Největší benefit spatřuji v prostředí, kde se závod odehrává. Cesta z místa A do B je vždy atraktivnější. Samotná trať cyklistiky i běhu je zážitkovou zoo. Vše je posunuto o jeden level intenzity níže, ale časově musíte vydržet o krapet déle. Necítil jsem na sebe takový tlak jako v případě jiných závodů. Základem úspěchu je spolehlivý materiál, promyšlený jídelníček, správná volba oblečení pro danou chvíli a support, který zůstává za každé situace pozitivní a ledově klidný. Velké šachy může hrát počasí, ale to mi bylo v tomto závodě hodně nakloněno a teploty okolo 0°C s deštěm se mi naštěstí vyhnuly. Závod perfektně splnil očekávání a ukázal na detaily, které musím během 3 měsíců zlepšit. Na ICON Livigno Extreme Triatlon se chyby odpouštět nebudou a konkurence bude výrazně silnější. Já mám však jenom jeden cíl!
Comentários