top of page

NEPÁL Everest Base Camp trek: Nezáleží na tom, kde se začíná, ale kde se končí

Původně jsem chtěl na IG střelit 6 nejlepších fotek z Nepálu, napsat: „Byla zima, ale stálo to za to!“ a uzavřít celou kapitolu Nepál. Dostal jsem však relativně hodně komentářů, které se těší na plnohodnotný článek a zákulisí celé akce. Proto jsou se rozhodl nad tím strávit více času a sepíši svůj zatím nejdelší článek. Kdo nerad čte nebo nemá tolik času, doporučuji pročíst shrnutí v posledním odstavci a projet fotky…


Nemám rád zimu, děsí mě představa nedostatku jídla a ve spacáku se nikdy dobře nevyspím. Proč sakra Nepál? Karča se mnou celý rok objížděla všechny závody bez rozdílu úrovně, distance, lokality. Po ukončení sezóny tedy měla právo libovolné volby destinace na naši společnou dovolenou. V hloubi duše jsem doufal v Indonésii, Filipíny, nepohrdnul bych ani Sicílií nebo Fidži. Na jejím seznamu se 176 místy MUST VISIT byl nejvýše Nepál. A bylo rozhodnuto…


V době, kdy jsem se plně věnoval tréninku, Karča pilně studovala všechny možnosti logistiky celé akce (doprava, povolení, pojištění, vybavení, atd.). Nakonec zjistila, že i kdybychom si vše zajistili po vlastní ose a dopředu zarezervovali, tak se nedostaneme na takovou cenu, kterou nabízí brněnská cestovní kancelář Livingstone, která zařizuje poznávací zájezdy do celého světa. Minimálně pro Karču o mnoho starostí méně. Zaplatil se zájezd, pojištění a každý po svém pracoval na získání vysokohorské formy. V průběhu předdovolenkové doby nám chodily různé instrukce od naší cestovky. Rovnou podotýkám, že prospekt s podrobným harmonogramem akce na 20 stránek textu o velikosti písma 6 jsem nečetl a byla to chyba. Vřele doporučuji, protože pár důležitých informací mi uniklo. Zrcadlovku nakonec necháváme doma (takže nic nového od jejího pořízení) a plně důvěřujeme našim telefonům. Firma TRIMM nás vybavila kvalitním oblečením a spacáky, Usušil & syn sušeným masem, Inkospor rezervními energetickými tyčinkami, PRABOS, MIZUNO a SALOMON botami a já od kluků z Moravy sehnal borovičku. Byli jsme ready, alespoň jsem si to myslel…


16.10. se večer 3 hodiny před vzletem letadla společně s ostatními scházíme na letišti Václava Havla v Praze na T1. Přicházíme na čas, ale i tak jsme jedni z posledních. První seznámení s vedoucí celé akce Káťou Rojkovou a ostatními členy výpravy. Celkem nás bylo 12 účastníků a hned na první pohled bylo jasné, že jsme všichni podobného věku a sportovního ducha. Já jsem nadšen, Karča se začíná děsit. Odbavení proběhlo bez problémů a před odletem se stihla i tradiční plzeňská jednička za kilíčko. Okolo 22:00 nasedáme do „pohodlného“ nízkonákladového letadla a letíme směr Dubaj.


1.den – Po 6 hodinách letu a troše spánku vylézáme v Dubaji z letadla a jdeme najít další spoj. Máme něco okolo 3 hodin, takže není úplně kam spěchat. Naskočíme do dalšího stejně nepohodlného letadla a již to pádíme do finální destinace Káthmándú. Po dalších 4,5 hodinách jsme na místě. Nepál!. Okolo 14:30 opouštíme letadlo, vyzvedáváme batohy a jdeme najít náš minibus. Na uvítanou všichni dostaneme květinové věnce a rušnou dopravou se přemístíme na náš hotel. Poprvé zažijeme nepálský traffic, který je opravdu unikátní. Já bych do něj nevjel ani na miniskútru, natož s minibusem. Přednosti neexistují, středová čára má spíše symbolický význam, přes klaksony není nic slyšet a ještě je vše hozeno na druhou stranu vozovky než u nás. Náš hotel je v samotném centru čtvrti Thamel a je hodně evropský (normální záchody, strava a teplo, tohle všechno nám za pár dní bude chybět..). Lehce odpočineme po cestě a večer ještě stihneme první seznámení s městem. Jsme obklopeni outdoorovými tržnicemi s horolezeckým vybavením, lokálními „Vietnamci“, suvenýry či krámky s drobným občerstvením. Hlavním cílem procházky je však vyměnit dolary za místní rupie. Na Káti doporučení měníme každý 550$. Karča si ještě zařídí nepálskou SIM kartu s 25GB dat na 14 dní za 1 200 rupií (cca 200 Kč). Skočíme na první společnou večeři a jdeme spát. Byl to dlouhý den. Zjištění dne? Do záchodů se nesmí házet hajzlpapír. Od toho slouží koš, který je vždy součástí toalety. Důvodem jsou prý úzké trubky…


2.den – Druhý den zahajujeme vydatnou snídání ve stylu švédských (nepálských) stolů a následně vyrážíme do města. Naším cílem je historické sakrální centrum města Durbar Square. Jednalo se o několik budov v tradičním nepálském stylu. Již samotná cesta tam přes město byla zážitkem. Od Káti dostáváme první porci informací o historii, tradicích a architektuře. Po obědě je prostor pro dokoupení posledních nutností do hor a někteří z nás rozhodně nelenili a řádně vyplenili zásoby některých obchodů. Odpoledne znovu plníme náš minibus a s odlehčenými batohy (velký můžeme mít jenom 10 kg + příruční 5 kg) opouštíme Káthmándú. Jedeme směr letiště Ramechhap, které je vzdálené 130 km. Silnice jsou zde opravdu kvalitní, takže 130 km zabere při normální provozu cca 4,5 hodiny. Na kole bych jel pravděpodobně rychleji. Z celkové distance ukrojíme ¾ a zastavíme na nocleh. Naposledy si užijeme teplou sprchu a záchodové prkénko. Společnou večeři zpříjemníme oficiálním seznámením všech členů bandy. Potom jdeme spát. Zjištění dne? Peníze se podávají zásadně pravou rukou. Levá ruka slouží k utírání zadku nebo osobní hygieně. Místní tedy považují podání peněz levou rukou za nezdvořilé/nehygienické. Já si zadek utírám pravou, ale dobře…


3.den – Budíček je velice brzy, okolo 4:00, protože chceme stihnout některý z prvních letů do Lukly. Místa asi úplně rezervovaná nemáme a kdo první přijde, první mele. Po další hodině strávené na cestě v minibusu se konečně ocitáme na letišti v Ramechhapu a začíná tuhý boj s davem dalších čekajících. Na letišti je i v těchto ranních hodinách dost lidí, kteří chtějí letět nahoru. Kapacita jednoho letadla je omezena na 16 lidí a létá se každých 45minut (od 7:00-14:00). Lehce počkáme, ale nakonec se dočkáme. Jak naše průvodkyně Káťa, tak místní guide Pratap jsou mazáci a dokáží jeden celý let pro nás urvat. Let proběhl v pohodě a i přistání na nejvíce nebezpečném letišti světa nebylo nijak dramatické. Konečně jsme v místě a můžeme začít. V Lukle ještě dáváme startovací masalu (tradiční teplý nápoj kombinující černý čaj, směs koření, kde je dominantní skořice a mléko) a vyrážíme na náš první trek. Poprvé se shledáme s našimi nosiči a kdo chce, může si k nim odložit svůj batoh 10-15 kg. Jeden nosič nese mimo svého ještě dva další. Cena je 25 $/den. Karča toho mile ráda využívá, já v domnění jaký jsem sportovec hrdě nesu svůj batoh na zádech a věřím, že to hory ocení. Pěkná blbost… Dnes na nás čeká necelých 9 km s převážně klesajícím profilem. Z 2 850 m.n.m. jdeme do 2 650 m.n.m. V ČR by nám to zabralo 2-3 hodiny, zde jsme na ukrojení této distance potřebovali 5:45 hod. Četné množství zastávek na vydýchání, fotky, čajík a oběd naše putování lehce natáhlo, ale nikam jsme nespěchali. Poprvé jsme měli možnost jít novou krajinou a nasávat atmosféru. Průběžně jsme dostávali informace o zvycích, krajině a nutnostech v rámci prevence výškové nemoci, která nás stejně všechny sejme. Barevné vlaječky, popsané kameny, divné kamenné stavby, první dlouhé mosty přes údolí a řeky. Připadal jsem si jak Alenka v říši divů. Zhruba 163 x zastavujeme a povinně se všichni musíme napít, odpočinout a pokochat. Důležité z hlediska prevence výškovky! Po necelých 6 hodinách se dostáváme do vesnice zvané Phakding a poprvé se ubytováváme ve výšce. Pokoj je hodně strohý. Malá místnost s postelí uprostřed, jedno okno, žádná zásuvka, tři věšáčky na bundu. Před večeří skočíme do pekárny, kde dávám jablečný štrůdl na roztažení žaludku. U večeře proběhne briefing na zítřek a můžeme jít spát. S klukama se shodujeme na tom, že cena nosičů 25 $/den je více než luxusní a výrazně více se vyplatí než naše děvčata. Nesou nám bágly, jsou ticho, zajistí oběd i večeři. Dobrá cena! Když okolo 20:00 přicházíme na pokoj, tak jsem překvapen, jak rychle zde klesla teplota. Jsme na 0°C. Rychle do spacáku a spát. Zjištění dne? Pokoje se zde nevytápí. Ústřední topení se zaseklo někde na hranici Řecka a Turecka. Následujících 13 dní mi bude každou noc zima…


4.den – Spalo se mi dobře a za to jsem mohl být rád, protože již všichni neměli takové štěstí. Po snídani složené z místních slabých placek nazvaných chapati s džemem můžeme vyrazit. Dnes nás čeká 10 km dlouhá cesta do Namche Bazaru. Z 2 650 m.n.m. do 3 450 m.n.m. Nastoupáme téměř 1 200 m. Cesta je jasná, stále je na co koukat, i když velehory jsou stále skryty. Pohybujeme se podél řeky a systematicky ji přecházíme z jedné strany na druhou za pomoci závěsných mostů. Postupně poznávám jednotlivé členy skupiny a je stále o čem mluvit. Jsme složeni ze 4 párů a 4 individualit. Všichni si zatím rozumíme a nálada je pohodová. Kdyby se zvídavý Tom neptal na každou ptákovinu, tak lépe, ale každý jsme nějaký. Vrcholem je Hillaryho most v úctyhodné výšce i délce. Od něj však začíná nejstrmější část dnešního stoupání. Po 7:30 hod od našeho startu docházíme do cíle. Poutní město Namche Bazar bude naším domovem na následující 2 noci. Městečko pěkně žije. Je zde spousta krámků, restaurací a turistického ruchu. Večer premiérově zažíváme boj o zásuvky a Karča si musí koupit wifi, protože klasická síť již zde nemá dobré pokrytí (500 rupií = 90 Kč). Společná místnost, kde se jí a tráví nejvíce času po cestě, se naštěstí vytápí, takže zde maximálně akumulujeme teplo. Následně do studeného pokoje. Zjištění dne? Tepelné opatření proti četným dírám v oknech na pokoji je zatažení průhledných závěsů. Výrazně to prý pomůže…


5.den – Cílem dnešního dne byla stabilizace ve výšce. Vyrazili jsme tedy na 10km okruh s převýšením 600 m. Nejprve jsme se vyškrábali ne nedaleký pahorek s muzeem, kde byl první možný výhled na Everest (měli jsme kliku a díky dobré viditelnosti jej nakonec spatřili). Vyfotili se u sochy Tenzinga Norgay (nosič, který společně s Edmundem Hillarym 1953 jako první vystoupal na Everest) a pokračovali dál. Naším cílem byla vesnička Khumjung, kde jsme navštívili první klášter a školu postavenou Hillarym. Návštěva se zpříjemnila obědem, kde jsme se již postupně všichni začali orientovat v místních stále se opakujících specialitách. Cesta domů do Namche byla doplněna o skvostný výhled na město z výšky. Trať jsme proběhli za 8 hodin a odpoledne byl ještě prostor pro dokoupení posledních zásob ve městě. Na delší dobu opouštíme civilizaci s přijatelnými cenovkami. Já jsem vzal 8x snickers a 1x hajzlpapír. Večer ještě oslavíme Tomášovy narozeniny a s plným pupkem dortu jdeme spát. Zjištění dne? V Khumjungu jsme premiérově viděli, jak se ve výšce, kde není dřevo vytváří palivo do kamen. Lidi sbírají a suší hovna od dobytka a následně využívají jako luxusní palivo.


6.den – Stále dobře spím, takže vstávám dobře naladěn. Posnídáme další lokální specialitu tibetský chléb (klasický langoš) s medem a vyrazíme na další cestu. Dnes nás čeká dalších 10 km s převýšením necelého 1 km. Míříme do Tengboche ve 3 850 m.n.m. Nejprve jdeme klasickou nepálskou vrstevnici (stále do kopce) s výhledy na 8tisícové hory. Počasí nám přeje a každou chvíli zastavujeme na pití i focení. Miliarda stejných fotek, ale nechceme přijít o tu jednu nejlepší (nikdo neví, která to je). Po 2 kratších zastávkách na čaj a 1 delší na oběd se s naší tradiční rychlostí 1,5 km za hodinu po 7:20 hod dostaneme do dnešního cíle. Město Tengboche se pyšní největším a nejvýznamnějším klášterem v údolí Solo Khumbu. Řada horolezců si před výstupem na Everest skočí právě sem pro požehnání. I když jsem zapřísáhlý ateista, tak jsem návštěvu za drobný peníz 300 rupií (50 Kč) nevynechal a nasál místní atmosféru. Ani zde se člověk neohřál, takže jsme se moc nezdržovali a utekli do tepla společné místnosti. Respektive zde byla pekárna, kde měli teplo, elektriku i free wifi, takže já měl o místě svého volného času rozhodnuto. Večeře, briefing a jdeme spát. Celou noc nám zpříjemňovaly pobíhající krysy mezi zdmi a na půdě, takže jsme se samoty nemuseli bát. Zjištění dne? Od 3 500 m.n.m. je v naší skupině zakázán alkohol, sprcha i souložení. Proč? Opět klasická odpověď prevence výškové nemoci. Jedničku i sprchu bych uvítal. Na souložení rozhodně pomyšlení nemám…


7.den – Noci začínají být chladnější a řada z nás toho již mnoho nenaspí. Dostavují se i první nachlazení, průjmy (já mám pro změnu zácpu), odřeniny z bot nebo bolesti zad způsobené nošením batohů na zádech (i když největší váhu mají nosiči). Já naštěstí stále držím, hůře se mi dýchá, ale to je pochopitelné a zatím jiný limit nemám. Dnes budeme spát konečně ve výšce nad 4 000 m. Naším cílem je vesnička Dingboche (4 300 m.n.m.) vzdálená 10,5 km s převýšením okolo 700 m. Ráno už je pěkná klendra a začínám vytahovat stále teplejší oblečení. Krajina se mění před očima. Stromy střídají drobné křoviny, ty jsou postupně nahrazeny mechy a kapradím. Nad 4 000 m zde vládnou kameny. Když po necelých 8:00 hodinách dorazíme do cílové destinace, odložíme vybavení a jdeme se ještě projít pár desítek metrů nad tábor. Důvod je prostý: fotky majestátné Ama Dablam, která se rozprostírá nad městem, ale především adaptace na vyšší výšku. Prý se nám bude lépe spát. Čím jsme výše, tím je ubytování skromnější, ceny vyšší a na všech se podepisuje únava. Zjištění dne? Náš guide Pratap je výbornej kolík. Od března 2023 máte při návštěvě národních parků v Himalájích povinnost mít s sebou lokálního guida (do té doby stačil například jenom nosič), ale minimálně při první návštěvě je jeho funkce nezaplatitelná. Mimo sofistikované popisy všech okolních hor, kultury a jiných perliček se stará o zajištění noclehu, doporučení výběru jídla a vychytávek co se týče turistiky ve výšce. Navíc s Pratapem byl slušná prdel a má smysl pro humor.


8.den. – Dnes na nás čekal druhý a zároveň poslední aklimatizační den. I dnes budeme spát v Dingboche. Program? Premiérový výstup nad hranici 5 000 m.n.m. Šli jsme pozvolně 6 km nahoru za město Chukhung a stejnou cestou zpět. Stále jsme se pohybovali v údolí a zasněžené velehory nás obklopují ze všech stran. Cestou potkáváme pomník polské horolezecké legendy Kukuczky, který v 89 tragicky zahynul na Lhotse. Ke svačině si dáváme místní klasiku – usmaženou snickersku v těstě. Móóóc dobrý. Posilněni plníme dnešní cíl a všichni se dostáváme do výšky 5 001 m.n.m., kde se po společné fotce točíme a postupně vracíme na základnu. Zvládáme to opět za více než 8 hodin na nohách. Večer se již více jak polovina z nás prosype farmaceutickými prostředky a odebereme se do pokoje, kde je okolo -5°C. Kdybych nemusel v noci 2x vstávat na záchod, tak by mi to ani nevadilo. Močák však nemám bezedný a vzhledem k tomu, že piju 2x tolik vody než v běžném životě, tak je to asi normální reakce. S funkcí prostaty to snad zatím nesouvisí. Zjištění dne? Lezecké lano si v Káthmándú kupovat nebudu. Kukuczka o tom ví své…



9.den – Jako každé ráno se probouzíme do pěkné klendry a těším na teplý čaj, který je neoddělitelnou součástí snídaně. Dnes postupujeme dál směrem k našemu hlavnímu cíli. Z Dingboche se přesouváme do Lobuche. Samý „boche“, kdo si to má zapamatovat? Vesnička s 3 baráky je vzdálena 8 km a prakticky stále pozvolna stoupáme až do cílové destinace, která je ve výšce 4 900 m.n.m. Kyslíku je ve vzduchu čím dál méně a přestávky jsou čím dál častější. Stále se snažíme hodně hydratovat, i když s klesající teplotou a zhoršující se kvalitou vody (kupujeme balené nebo používáme antibakteriální tablety) se nám do toho chce čím dál méně. Po zdolání prvního kopce vidíme vesničku Pheriche, kde se díky místní nemocnici řeší ty nejakutnější zdravotní problémy z Everestu. Snad nebudeme potřebovat… Počasí nám ostatně jako každý den přeje a užíváme si výhledy i teplo, které při východu sluníčka nad hory panuje. Na oběd dávám honosně nazvanou polévku Korean Ramen Soup za 780 rupií (= 140 Kč). Je to obyčejná čínská polévka s nudlemi z pytlíku za 4,90 Kč, takhle se podniká… Po obědě se vyškrábeme na další kopec a nahoře na náhorní plošině se před námi rozprostře hřbitov horolezců, kteří na Everestu neuspěli. Co si budeme, pomníčků je tady dost. Je hezky, čas máme dobrý a nikam nespěcháme. Když se vše detailně nafotí, tak si každý symbolicky vybere své místo a na 30 min lehneme. Fakt se tady spalo dobře a ihned jsem zabral. Katka společně s Pratapem nás postupně pobudí a jdeme dál. Dnes to zas tak náročné nebylo, takže tradičních 8 hodin na nohou zkracujeme na 7:30. Před večeří se ještě vyškrábeme na nejbližší kopeček v okolí a s pocitem, že jsme udělali maximum v prevenci výškovky, jdeme dolů. Klasická večeře, která už začíná být trochu monotónní a můžeme do ledového spacáku. Až do dnešního dne jsme s Karčou obstojně zdravotně drželi. Chvíli po usnutí se však Karča probouzí a není ji moc dobře. Bolest hlavy, špatně od žaludku, chvíli zima a následně teplo. Do toho střevní potíže, obklopující mráz a tma. Moc možností na rozptýlení ve výšce téměř 5 000 m.n.m. není. Byla to hodně nepříjemná noc… Zjištění dne? Růžová pilulka štěstí je opravdu na vše a do Nepálu doporučuji minimálně 100kusové balení. Spotřeba je zde velká!


10.den – Noc jsme nějak přežili, ale už se všichni těšíme do nižších výšek. Ještě však chvíli musíme přežít. Ráno se Karče zkontroluje saturace krve a je v pohodě. Škoda, to znamená, že se nesveze na koníkovi, ani neproletí helikoptérou. Dnes je na programu náš cílový tábor ve výšce 5180 m.n.m. Gorak Shep. Máme to nějakých 5 km daleko, takže se zde objevujeme chvíli po poledním čase. Objednáme si oběd na pozdní hodiny a dobrovolně dostáváme za úkol vylézt na vrchol Kala Pattharu, který je sice jenom 1,7 km od tábora, ale je o téměř 500 výškových metrů výše. Nahoru jdeme pozvolna a cesta nám zabere okolo 2 hodin. Výhledy jsou však skvostné a pro mě osobně nejhezčí z celého putování po Nepálu. Nahoře je zhruba 3 cm zima, a i když mám na sobě všechno oblečení, tak déle jak 30 min nevydržím. Dolů se zahřívám klusem a již se těším na další výbornou polévku z řady místních šéfkuchařů. Toto je poslední vesnice před základním táborem Everestu, takže je zde slušně rušno. Jsme rádi, když pro naši skupinu urveme stůl. Všichni máme nějaké svoje bolístky, ale stále jsme kompletní a fungujeme dobře jako tým. Nejhůře je na tom snad naše vedoucí Káťa, která má brutální kašel, ale dělá, jako by se nic nedělo. Večer jdeme brzy spát, protože zítřek bude kilometrově nejnáročnější. Karče je již naštěstí lépe a doufám, že se oba normálně vyspíme. Neděje se tak… Já si bohužel vybírám nejhorší noc. Mám silnou rýmu, takže nemohu dýchat nosem (to stejně v této výšce nefunguje). V noci mě budí záchvaty úzkosti z toho, že se dusím a musím se stále dodýchávat. Pravděpodobně mám teplotu, hlava mi třeští a chce se mi zvracet. Čas běží pomalu a stav se nijak nezlepšuje. V ranních hodinách to již vzdávám a dávám kouzelný brufen. Konečně po chvíli ve zkroucené pozici usínám. To byla noc… Zjištění dne? Gorak Shep je nejvýše položená „internetová kavárna“ na světě. Asi bych to tady nenazval internetovou kavárnou, ale připojit se dalo. Za 24 hod se zaplatilo 700 rupií (120 Kč) a vzhledem k rychlosti bylo 24 hodin hraničních.


11.den – Ráno je mi naštěstí lépe a mohu fungovat. Jak název expedice napovídá, cílem našeho treku měl být základní tábor Everestu a toho mělo být dnes dosaženo. Před sedmou ranní vycházíme do opravdu mrazivého počasí. Sluníčko bylo ještě schované a teplota okolo -10°C tomu nasvědčovala. Z Gorak Shepu to je nějakých 3,5 km s nastoupáním 200 m. Po necelých 2 hodinách chůze jsem se objevili vedle ledovce v místě base campu Everestu (5 364 m.n.m.). Byl jsem zaskočen, protože nebýt zde velkého kamenu s nápisem, tak nic nenasvědčuje správné lokalitě. Čekal jsem velké množství stanů, lidí, silnou auru, zápach odpadků nebo toalet. Nic z toho zde však nebylo. Pouze pár turistů, hromada kamenů, ledovec a za kopci vyčnívající špička nezasněženého Everestu. Zajímavé… Vše jsme řádně zdokumentovali a mohli jsme jít zpět do tábora. V nohách jsme měli už více jak 7 km, 3,5 hod a den teprve začínal. Ta hlavní trať byla teprve před námi. Do Dzonglhy to bylo ještě 11 km, naštěstí profil pro nás přívětivý (lehce se klesalo). Vracíme se již jednou prošláplým údolím do Lobuche a poté už po nové cestě. Standardně bylo do 14-15 hodin odpoledne krásné počasí a poté se začalo zatahovat. Mraky, mlha a rapidní snížení teploty. Jinak tomu nebylo ani dnes a díky úvodnímu „zdržení“ si vychutnáváme i toto pro nás nezvyklé počasí. Pozdě odpoledne po téměř 10 hodinách na nohou přicházíme do naší ubytovny. Jsme o nějakých 300 výškových metrů níže, ale že bych to výrazně cítil, to teda ne. Ba naopak se stav zhoršuje a já beru preventivně paralen. Při naší večeři za tmy přichází vyřízená skupina z Indonésie. Zjišťujeme, že šli stejnou trať, kterou máme v plánu zítra my (pouze v opačném směru) a hned se nám lépe usíná. Zjištění dne? Naši nosiči vždy s jídlem čekají a jedí až po nás. Zároveň bytostně nesnáší příbory a vše jí rukama. Tomáš to zkoušel s nepálskou variantou boloňských špaget a vypadalo to opravdu zajímavě. Bude to chtít ještě trochu praxe…


12.den – Nejnáročnější den je před námi a já se cítím pod psa. Čeká na nás trať dlouhá 13 km, což samo o sobě není tak hrozné, ale musíme zdolat Cho La pass a dva ledovce. Proto vyrážíme okolo 6:30 a mám na sobě všechno oblečení co mám, jdu jako chodící mrtvola, ale naštěstí minimálně polovina týmu nevypadá lépe. Zastavuji stále častěji, batoh je čím dál těžší a já jsem na samotném začátku hotovej. Po nějakých 2 hodinách to vzdávám a dávám další farmaka. Ty mě naštěstí vytahují z nejhoršího a mohu fungovat. Než se dostáváme pod první opravdový ledovec, který stoupá až na vrchol Cho La passu, je mi naštěstí lépe. Nazouváme nesmeky a pomalu se dereme nahoru. Není to nebezpečné a užíváme si teplo. Nakonec se vyšplháme na vrchol Cho La passu do výšky 5 420 m.n.m. Nejhorší by mělo být za námi, ale cíl je ještě daleko. Nahoře zavážeme tradiční šálu a každý si přejeme tajné přání, které nemůžeme vyslovit. Já to chci jenom přežít, víc nepotřebuji… Druhou stranou passu jdeme dolů. Objevujeme se v zemi pána prstenů – Mordoru. Jeden kopeček vylezeš a vidíš před sebou další dva. Postupně se suneme dál a nakonec zastavujeme na pozdní oběd v Dragnagu. Všichni jsme hotoví, ale náš cíl je ještě 3 hodiny před námi. Slunce zapadá před 18. hodinou a bude to tak tak. Před námi je ještě jeden levovec Ngozumpa. Kdybych nevěděl, že to je ledovec, tak to ani nepoznám. Je to suťová oblast s množstvím kráterů s ledovcovými jezírky na jejich dně. Mezi nimi musíme prokličkovat na druhou stranu. Těsně před západem slunce a po 11 hodinách se dostáváme do naší cílové oblasti Gokyo. Zde na nás čeká zatím nejluxusnější ubytovna. Je zde teplo, pokoje mají plastová okna, jsou tu i poličky, koberec a po více jak týdnu si dávám maso. Prý zde mají čerstvé (týden staré) a to je velká vzácnost. Od oběda je mi již lépe a stav se drží, takže mám radost. Lepší ubytování můj stav zlepšuje a jsem za to vděčný. Zjištění dne? Proč se tedy ve výšce nejí maso? První věc, nejsou zde ledničky a než se maso pomocí nosičů dopraví do hor, tak je po slušnou dobu vystaveno teplu a prachu. Raději jsem se tedy stal dočasným vegetariánem…


13.den – V noci jsem se dobře vyspal, ale ráno ještě nejsem v úplném freshi a tak vynechávám dobrovolný výlet na blízký kopec Gokyo Ri. Dopoledne se společně s Karčou projdeme po blízkém okolí jezera a šetříme síly. Dnes je sice v plánu první regenerační túra o délce 12 km. Z Gokya jdeme do vesničky Dhole, která je již v lidské výšce 4 030 m.n.m. Vše začíná dobře. Počasí přeje, nálada je vynikající a je mi lépe. Navíc jezero Gokyo je pro mnohé více zajímavé než samotný EBC (třeba pro Karču). Zákonitě se tedy něco muselo zvrtnout, a to se stalo doslova. Andrea špatně došlápla a v kotníku křuplo. Rychle sednout, sundat botu a omrknout stav. Naštěstí to nevypadá na zlomeninu kosti nebo vazů. Káťa stáhne kotník obinadlem, vytáhneme hůlky a musíme se dostat do nejbližší vesnice. Moc rychle to nejde, ale Andrea bojuje. Signál zde nemáme, takže musíme šlapat po vlastních. Nakonec musíme doputovat ještě do další vesnice a až zde je Andrea „vysvobozena“. Sedá na koně a ten ji dopravuje do dnešní cílové destinace Dhole. Naše parta šlape po vlastních, a i když to byl regenerační den, tak nám to zabere lehce přes 6 hodin. Odpoledne klasicky padla mlha, takže helikoptéra, která je v řešení přiletí až ráno. Kotník sice výrazněji nenatýká a není zbarven, ale chůze je nemožná. Večer tedy všichni naposled povečeříme a popřejeme Andrejce hodně zdaru. Na brzké ranní hodiny má objednaný odvoz. Zjištění dne? Pojištění se rozhodně hodí, ale i když ho zde máte, tak spojení se s civilizací není vždy snadné. Důležité je chodit minimálně ve dvojici. Hory neodpouští…


14.den – I když již konečně spíme v nižší výšce, tak se stále dusím a teplota odpovídá mrazáku. Po šesté ranní nás všechny budí přilétající helikoptéra. Z okna zamáváme Andree a postupně opouštíme teplo spacáků. Klasická snídaně a můžeme vyrazit do Namche Bazaru, kde na nás po 9 dnech konečně bude čekat „teplá“ sprcha. Opět něco okolo 12 km s negativním výškovým profilem. Sestupujeme do 3 450 m.n.m. První polovina cesty je nová, ale poté se již vracíme na trať z 6. dne. Skupina je po 14 dnech v divočině tišší. Většina témat již byla probrána, a tak si každý putuje ve svém světě. Postupně ukrajujeme z celkové distance a blížíme se k cílové destinaci. S přibližující se civilizací stoupá i množství turistů, nosičů a dobytka přepravující zásoby nebo KO horolezce. Kamennou krajinu nahrazují lesy a příjemně se otepluje. V Namche se po 7 hodinách chůze ubytujeme ve stejném hotelu, ale máme luxusnější pokoje. Dokonce máme i jednu elektrickou zásuvku a dřevěné obložení působí hřejivě (je to fejk). Sprcha není nejpřepychovější, nejteplejší, ale stačí. Je příjemné se občas omýt! Navečer ještě skočíme do města dokoupit potřebné zásoby (kšiltovka, jednotná trička skupiny a Haribo). Pokoje jsou o hvězdičku výše, ale je v nich stejná zima jako všude jinde. Naštěstí už jenom 2 dny a jsme v teple. Večer si již konečně můžeme dát něco jiného než čaj a zkoušíme lokální pivo (čaj byl možná lepší varianta). Zjištění dne? Klasická klika je tady ve výšce vzácnější než tygr šavlozubý. Všechny dveře se zavírají na šoupátka, která používal děda v králikárně. Uvidíme, kdy sem docestuje tato vymoženost…


15.den – Nejhorší už je za námi. Teď jsme se museli dostat dolů na letiště do Lukly. Dnes byl předposlední den ve výšce. Nejprve jsme sešli strmý krpál v prašném terénu k Hillaryho mostu. Přešli jeden z nejimpozantnějších mostů našeho treku a údolím pokračovali dál podél řeky. Naším cílem byla vesnička Phakding. Na tempu bylo vidět, že se všichni těšíme do místní pekárny, kde jsme již posledně slušně vyžrali všechny plechy. Dnešních 10 km jsme zmákli za 5 hodin. Konečně už nemusíme tak často zastavovat a pít litry vody. I úvodní euforie z nutnosti všechno fotit již vyprchala a okolí nás nechává klidnými. Konečně začínám normálně dýchat a nachlazení z výšky postupně odcházelo. V pekárně jsme všichni doplnili potřebnou energii a zkontrolovali sociální sítě. Byla zde free wifi. Vše se vrací do normálu. Zjištění dne? Brambory, rýže a nudle jsou super, ale už se pomalu přejídají. Nikdy bych nevěřil, že toustový chleba s tuňákem může být tak lahodný a fakt si na něm pochutnám. Poslední 3 dny budu jíst prakticky jenom toto…


16.den – Ráno po snídani ještě jednou navštěvujeme pekařství a vyrážíme na poslední putování. 8 km do Lukly s minimálním převýšením nám zabere rekordní 3 hodiny. Jdeme již po jednou absolvované cestě. Cestou potkáváme nadšence, kteří mají trek před sebou a jsou plni očekávání. Stejně jako my před více jak 14 dny. Na rozdíl od nich smrdíme, bágly i oblečení máme slušně jeté od prachu, každý máme minimálně o 2 vrásky více, většina z nás kašle nebo smrká. Musí to být spanilý pohled. V Lukle se ubytujeme, objednáme večeři a stihneme ještě promítnout tematický film „Karavana“ z oblasti nedalekého Tibetu. Dnešní večer je specifický tím, že se rozloučíme s našimi nosiči. Předáme jim společné dary, včetně spropitného v hodnotě 100 $ za osobu. To samé zopakujeme i s naším lokálním guidem skvělým Pratapem (chudák dostal jenom 35 $ za osobu). Následně může začít afterparty. Jsou zde celkem 3-4 končící skupiny, takže se akce slušně rozjela. Pivko i tvrdý jsou již legální, takže to začíná nabírat na obrátkách. Před půl jedenáctou mi žena oznamuje, že jsem unavený a chci jít spát. V danou chvíli jsem moc nesouhlasil, ale měla pravdu. Rozumné rozhodnutí v nejlepším přestat. Po chvíli stejně hudba skončila a držáci museli vyměnit lokál. Tato část se však uskutečnila bez nás. Zjištění dne? Dolary jsou v horách úplně k ničemu. Lze platit jenom rupiemi, takže nepodceňte výměnu. Bankomatů při cestě mnoho nebylo...


17.den – Dnes nás čekal návrat do civilizace. Ráno relativně brzy vstáváme a ne všichni mají po včerejší party čistou hlavu. Nyní jsem rád, že jsem byl předčasně stažen do chladu pokoje. Po snídani, zaplacení a rychlém rozloučení s našimi nosiči prcháme na nedaleké letiště. Letiště je dost nadnesené označení, jedná se o malou budovu s přepážkou. Odbavíme zavazadla a jdeme si sednout do čekárny, někdo již poněkolikáté na záchod. Potom už jenom vyčkáme na letadlo a můžeme letět. Při letu se mimo zvracejícího souseda Honzíka nic zásadního nestalo a po 20 minutách jsme zpět na zemi v Ramechhapu. Zde na náš čeká minibus do kterého se všichni naskládáme. Kombinace serpentýn, kvalitní vozovky, malého prostoru a tepla dává postupně slušně zabrat již zmíněnému Honzíkovi, ale i Patrikovi a Honzovi č.2. Naštěstí máme dostatek pytlíků z letadla. Smích přechází i mě a postupně se přidávám do skupinky pytlíkářů. 4,5hodinová cesta zpět do Káthmándú tedy byla opravdu zážitková a nikdo z nás na ni nezapomene. Všichni jsme byli rádi, když jsme konečně vystoupili z auta u hotelu. Sprcha a odpočinek tělu prospěly. Navečer ještě skočíme s Karčou do města a nakoupíme naslibované dárky pro rodinu a kamarády. Večer společná večeře a po dlouhé době si jdeme lehnout do postele pod peřinu (nikoliv spacáku), ale hlavně do tepla! Zjištění dne? Karma je svině i v Nepálu. Nesmějte se nikomu kdo vedle vás zvrací, nikdy nevíte, kdy to chytne vás…

18.den – Poslední celý den strávený v Nepálu. Dnes byla na programu kultura. Top 3 místa v Káthmándú. Po snídani vyrážíme naším oblíbeným minibusem. Naštěstí střevní potíže všech jsou již minulostí a cesta není zpestřena nucenými zastávkami jako včera. Místo č.1. Pašupatináth (spalovna mrtvol) na řece Bágmati. Vstupné 1000 rupií (175 Kč). Jak název napovídá, dochází zde k poslednímu rozloučení rodiny se zemřelým. Je zde 11-12 místeček vedle vody. Vytvoří se hranice ze dřeva, na kterou se mrtvý položí. Hranice se zapálí a nechá cca 4 hodiny hořet. Následně se zbytky včetně popela shrnou do řeky a může nastoupit další. O 1 km níže se v tom děti koupou. Žádný cimprlátka… Samozřejmě takovýchto spaloven je v Káthmándú více, ale tato je opředena největší slávou a o poslední rozloučení zde je velká rvačka. Místo č.2. Buddha stupa neboli Boudhanáth je největší kulová stupa v Nepálu. Vstupné 400 rupií (70 Kč). Okolo je mnoho malých krámků tibetského původu, které dodávají stupě nevšední atmosféru. Je to komplet tibetská čtvrť. Místo č.3. Svajambhú. Vstupné 250 rupií (45 Kč). Jediný kopeček v hlavním městě je sídlem hned několika budhistických stup, chrámů a díky vyvýšení je zde ojedinělý pohled na celé město z výšky. Vše jsme relativně rychle zvládli a v odpoledních hodinách přijíždíme na hotel. Odpočinek, sbalení věcí a závěrečná rozlučková večeře. Dobře jsme se najedli, popili, dorazil i Pratap, který nás všechny obdaroval místními šálami (taky je mohl dát dřív, na Everestu by se hodily 😊) a pomalou chůzí přes město jsem se loučíme s tímto ojedinělým městem. Teď už to pravděpodobně přežijeme. Zjištění dne? Sherpa je označení etnické skupiny. Rozhodně se to nerovná slovu nosič. Například z našich 5 nosičů byl pouze jeden Sherpa, ostatní jsou příslušníci skupiny Rai, Gurung a Tamang…


19.den – Závěrečný cestovní den. Brzký budík, protože v 6:00 opouštíme hotel. Na letiště se dostáváme rychle a ani u odbavení není žádný problém. Počkáme na letadlo a dle časového harmonogramu nasedneme. Let do Dubaje trval 4,5 hodiny, ale od rána mám opět teplotu a není mi nejlépe. V kombinaci nízkonákladového pohodlí letadla s mým stavem si cestu vysloveně užívám. Knížka Kmotr mě naštěstí zachraňuje z nejhoršího… V Dubaji máme nějaké 4 hodiny na přestup. Čas vyplníme návštěvou McDonaldu, která mi zvedne náladu a potěší žaludek. Potom už přímý spoj do Prahy. Těch 6 hodin uteklo i díky spánku výrazně rychleji. Možná mi pomohla i farmaka, která jsem do sebe opět narval. V Praze vyzvedneme zavazadla, rozloučíme se a počkáme na osobního šoféra v podobě táty. Chvíli před 23:00 jsme do v Jičíně. Když zalehám do postele, tak se utvrzuji v přísloví: „Všude dobře, doma nejlíp.“ Zjištění dne? Časový posun Nepálu je divných 4:45 hod (v letním čase 3:45 hod). Poprvé jsem se setkal s tím, že to není na celé hodiny a důvod netuším…


Stručná rekapitulace celé akce. Fyzicky jsem byl dobře připraven a asi ani jednou neměl problém se svalovou bolestí nohou nebo jinou částí těla. Výškovka nás dohnala všechny, ale já to ze skupiny schytal nejméně. Všichni však byli v rámci možností schopni fungovat. Největším šokem pro mě byla všudypřítomná zima, před kterou se nebylo kde schovat. Po pár dnech jsem to však přijal (jiné řešení není). Horší hygiena mi problémy nedělala, takže jsem se ujistil v tom, že jsem muž z čeledi prase. Jídla bylo po celou dobu dostatek, a i když se v závěru hodně opakovalo a chutnalo stejně, tak jsme rozhodně nestrádali. Důkazem toho je i fakt, že já jediný jsem ze skupiny nic nezhubnul. Prostředí, příroda, nepálská kultura a jednoduchost rozhodně stojí za navštívení. Zatím jsem nebyl na místě, které by se tomu podobalo a jsem rád, že jsem to zažil. Možná by stačily 1-2 dny a ne rovnou 20, ale dobrý. Počasí nám vyšlo ukázkově, nedokáži si představit pochodovat v dešti a neustálém zatažení bez výhledu na zasněžené vrcholky hor. Další klika byla naše skupinu, kde se sešla perfektní parta lidí a i nyní bych neměl problém s kýmkoliv zajít na pivko a pokecat. Nebyl tam žádný prudič nebo snob. Za to díky Tome, Týno, Patriku, Káťo, Kubo, Terko, Honzo (JJ), Honzo (Machettto), Honzo, Andrejko. Standardně bývá úspěšnost 85% přeživších. Pokud by se Andree 3 dny před koncem nestal kotník, tak bychom dokončili v plném počtu. Naše vedoucí Káťa splnila funkci vedoucího, i když chápu, že to s námi nebylo jednoduché a nebyla vždy nejoblíbenější. Musela nás často popohánět, nutit do pití a zodpovídat často idiotské dotazy (hlavně Tomovi). Mluví hindštinou, takže se domluvila i s domorodci. Společně s Pratapem se zaručila za hladký chod celé akce. Já jsem nezaznamenal jediný organizační problém nebo přešlap. To je důvod, proč jsme zvolili cestovku a minimálně v mém případě splnila očekávání. Nepál nezměníš, ale on změní tebe. Minimálně krátkodobě to mohu podepsat…



Závěrem krátké finanční ohlédnutí za celou akcí.


Zájezd od livingstone.cz (letenky, ubytování) … 66 000,-

Vysokohorské pojištění od ERV … 12 000,-

Storno poplatek zájezdu … 3 500,-

Režijní výdaje … 20 000,- (jídlo, voda, guide, nosiči, internet, elektrika, atd.)

……………….

101 500,-


Slovy trenéra Zbyška: „Dneska už to všechno stojí pár korun!“

ความคิดเห็น


bottom of page