Xterra Croatia: Trenér napsal diplom dopředu

Každý rok se snažím zařadit alespoň jeden závod ze série Xterra v nějaké nové destinaci. Xterru Chorvatsko, která spadá do kategorie silver závodů, jsem měl v hledáčku již loni, ale to jsem upřednostnil Maltu. Video ze závodu vypadalo skvěle, ohlasy závodníků byly velice pozitivní, dojezdová vzdálenost autem, dobrý termín a Karči posvěcení. To vše rozhodlo, že jsme v úterý 5.5. v odpoledních hodinách vyrazili z Jičína směr Mali Lošinj na chorvatském ostrově Cres.

Přespali jsme zhruba v polovině cesty v rakouském Grazu. Ráno při probouzením klusu jsem si doběhl na start Austria eXtreme Triathlonu a zavzpomínal. Snídaně a hrneme to do Chorvatska. Přejezd na ostrov Krk je v pohodě, zde je most. Na Cres se již musíme dostat trajektem. Trajekt jezdí každou 1,5 hodinu a krásně jsme se trefili, takže ani dlouho nečekáme. Napoprvé naloděno a po 20minutách na trajektu jsme zpět na pevnině. Potom ještě zhruba 1 hodinu jízdy autem do nejjižnějšího města ostrova Mali Lošinj. Nebyl bych to já, kdyby nás ostrov nepřivítal nižšími teplotami a deštěm. To jsem v promo videu neviděl… Po obědě jsme na místě. Ubytujeme se v jednom z oficiálních hotelů závodu Aurora a já jedu na první obhlídku MTB trati. Vše je již značené, takže ani staženou mapu do Garminu nepotřebuji. Trať je celkově rovinatější a houpavá, hodně ostrých zatáček znamená mnoho rozjetí z nulové rychlosti, podklad převážně kamenitý nebo šotolinový, jeden technický sjezd a dva náročnější výjezdy (jeden se musí běžet). Prvotní představu mám již nyní dost živou. Večer ještě hrdinsky skočím do moře, ale jelikož jsem si nechtěl namáčet neopren, tak ve vodě vydržím 20 vteřin a uznám, že to bude pro dnešek stačit. V hotelu máme královskou polopenzi, takže po vydatné večeři jdu s nacpaným žaludkem spát.

Čtvrtek (2 dny do závodu) otvírám před snídaňovým proběhnutím běžecké trati společně s Davidem Dufkem. I běžecká část je perfektně značená a díky tomu, že prakticky celý běh prokecáme, tak to rychle uteče. Lehkou nevýhodou je, že jsme se ani jeden moc nesoustředili na trať a v závodě jsem koukal, kde to vlastně běžím. První část je hodně běhavá, v půlce trati je zhruba 1,5km v přísném trailovém terénu podél pobřeží s přechodem na kamenitou pláž, závěr již opět v běhatelném terénu. Otázku, jaké zvolím boty, jsem si stále nezodpověděl. Po snídani odpočinek a na 11:00 jdu na press konferenci zastoupit elitní křídlo sportovců. Po ukončení sejdu na závodní pláž a 30minut poplavu v moři. Odpoledne zahájím projížďkou s Karčou po obvodu ostrova, který je obehnán rovinatou panelovou cestou se super výhledy na tyrkysové zátoky, lesy a luxusní vilky. Následně se odpojím a ještě jednou si s Davidem projedu jeden cyklistický okruh. Dnes se mi jede o poznání lépe a zaměřím se na kritická místa. Nastuduji ideální stopu a v nejlepším raději slezu z kola. Večeře, protáhnout a spát.

Pátek (1 den do závodu) zahajuji ranním rozplaváním v hotelovém welness. Je zde 20m bazén o teplotě 31°C. Po snídani odpočinek a na 11:00 jsem domluvený s organizátory závodu na promo MTB focení. Sice jsem chtěl dnes již více ležet, ale dobrá fotka se vždy hodí, a pokud by se zítra nezadařilo, budu mít alespoň nějakou pěknou vzpomínku. Klasicky se to natáhlo a společně s ostatními jsme po ostrově courali 3 hodiny. Focení vedl Predrag Vuckovic z Red Bull týmu, takže fotky snad budou stát opravdu za to. Odpoledne už jenom kraťoučká procházka po městě, registrace, vyčistění/polepení kola, večerní athlete briefing u nás na hotelu a call s trenérem. Vše připraveno a jsem ready! Tratě znám, jsem zdravý (snad i ve formě), materiál drží, počasí vypadá pro mě ideálně. Co více si mohu přát? Večer spím jako dudek.

Den závodu začínám ranním předzávodním rozklusem s ABC a rovinkami. Ihned poté se jdu na 20minut rozplavat do přehřátého bazénu a plynule pokračuji na snídani. Žaludek je sevřený a moc toho do sebe nedostanu, ale energie bude potřeba. Nervozitu cítím a radost z toho nemám, ale beru to jako součást hry. Tyhle rána nesnáším. Okolo 10:45 opouštím na kole hotel a jedu do 2,5km vzdáleného depa, které je na fotbalovém hřišti. Dlouho hledám svoje číslo favorita 361 a když ho neobjevím v řadě mezi čísly 360 a 362, tak jdu za rozhodčím. Ten mě informuje, že jsem v koridoru ELITE a mám speciální místo na konci depa. Další drobná výhoda elitní kategorie je nejlepší místo v depu s více prostorem. Rozhodně si nestěžuji… Zde si vše připravím, 2x projdu a jdu dolů na pláž. Schovám se do stínu před sílícím sluníčkem a rozhýbu se. Voda má 18,5°C a vzduch lehce nad 20°C, takže neopreny jsou povoleny. Nasoukám se do něj a jdu se rozplavat. Zhruba 10minut před startem jsme vyhnáni z vody a rovnáme se pod startovní oblouk na pláži. Startovní pole jsem si letmo prolustroval, ale žádnou superhvězdu jsem neobjevil. Teoreticky jsem opravdu nejvýše nasazeným závodníkem já, ale rozhodně nechci nikoho podcenit. Na startu by měl být dvojnásobný mistr Chorvatska v OH triatlonu. Na hotelu se mnou bydlel slovenský nezmar Peter Žáčik. Díky dojezdové vzdálenosti autem je zde početné české i slovenské zastoupení závodníků, takže se cítím jako na domácím závodě. Hudba se tiší a nastupuje heartbeat, který oznamuje blížící se start závodu ve 12:00.

Plavání: 1,5km plavání v moři je rozděleno do 2 stejných trojúhelníkových okruhů po levé ruce o vzdálenosti 750m s australským výběhem z vody. Start mě lehce zaskočí, protože jsem očekával výstřel z děla, pistole nebo nějaký zvučný klakson. Realita byla jiná. Hodně vlažný hvizd odstartoval první vlnu 180 chlapů. Ženy startovaly 15 minut po nás. I přes lehké zaspání udržím výhodnou pozici z první vlny a vběh do moře mi vyjde na výbornou. Jeden delfínový skok a už plavu. Prvních 100m klasicky přepálím a postupně zvolňuji do přijatelného tempa. Rozkoukávám se okolo a vyhlížím něčí nohy. Nalevo divím jednoho rychlého borce v neoprenu HUUB. Šup mu do nohou. Rázem se ocitám v zemi bublinek. Sice mám po výhledu na dno pod sebou, ale odměnou mi je vyšší rychlost. Borec drží dobrý směr, a tak mu plně důvěřuji a hlídám si jenom jeho nohy. To se ukazuje jako velká chybka, protože dobře neodhadnu první bójku a v plné rychlosti ji napálím. Amatér největší… Bojka je nafukovací, takže jsem jenom zaskočen, ale takhle blbě ztrácím kontakt. Marně se snažím zalepit vzniklou díru. Nůžky se rozevírají. Pří výběhu z vody do druhého okruhu mám ztrátu 10 vteřin a náskok 5 vteřin na pronásledovatele za mnou. Přeběh mě zásadněji nerozhodí a rychle se dostávám zpět do tempa. V průběhu okruhu jsem dostižen Italem Michelem Rusalem. Tmavě červené bójky nejsou na tmavém pozadí lesa úplně patrné, a tak každý volíme trochu jinou cestu. Nicméně na bójkách se vždy potkáme a stejně tomu je i při výlezu z vody. Letos to byla poctivá patnáctistovka a já vodu opouštím po 20:20 minutách na průběžně druhém místě. Ital je 1 vteřinu za mnou a na vedoucího Francouze Victora Skladziena ztrácím 34 vteřin. Z plavání jsem měl popravdě větší obavy, ale závod jsem rozjel dobře. Udržel jsem plánovaný kontakt a zdaleka jsem nespálil všechno uhlí.

T1: Do depa je dlouhý přeběh. Nejprve po koberci vybíháme zhruba 200m k fotbalovému hřišti a dalších 150m po hřišti, než doběhnu ke kolu. Na poslední chvíli jsem se rozhodl sundat MTB tretry z kola a dát je na ručník vedle. Sundávám neopren, beru helmu, nandávám ponožky a skáču do treter. Ty částečně dotahuji a s kolem vybíhám pryč z depa. O šest vteřin v depu byl rychlejší Ital Michele, takže se „propadám“ na třetí místo. V depu zaznamenávám 3. nejrychlejší čas.

Cyklistika: 28km je stejně jako plavání rozděleno do 2 totožných okruhů. Zde se bude lámat chleba. Při výběhu z depa mám na vedoucího Francouze ztrátu necelých 20 vteřin. Vlétnu do toho jak prase do kukuřice. Ihned se dostávám před Itala a jdu si pro prvního. Kousek za depem je šipka ukazující doleva. Nepřemýšlím a ostře stáčím řidítka na menší cestičku. Nevidím však žádné další značení. Během chvíle pochopím, že jsem mimo trasu. Informuji za mnou jedoucího Michela, že jsme blbě a oba se obracíme. Já si nahlas zakleju a Ital na tom není jinak. Pojem CAZZO znám i já. Promrháme něco mezi 30-40 vteřinami. Při návratu na cestu si všimnu další šipky, která byla schovaná za parkujícím autem. V důsledku naší chyby se na nás dolepují závodníci zezadu a Francouz se vzdálil do nedohledna. Snový začátek… Rychle to hážu za hlavu a dostávám se zpět do rytmu. Pěkně na špic ať mám nejlepší výhled a postupně stupňuji tempo. Trať je hodně rozmanitá. Zvolil jsem variantu přefouknutí plášťů (1,8 barů) než jejich podhuštění. Na zpevněné rovině mi to letí, ale v kamenitých ostrých zatáčkách není přilnavost ideální. Druhým důvodem přefouknutí bylo velké množství ostrých kamenů a minimalizace případného defektu. Vždy je to něco za něco. Skupinku postupně natahuji a v jediném cca 1:45min dlouhém stoupání se osamostatňuji na druhém místě. Před jediným technicky náročným sjezdem je občerstvovačka, kterou rád využiji a hodím do sebe jeden gel. Obávaný sjezd jedu na pána. Po celou dobu udržím ideální stopu a při výjezdu dole na panelku jsem opravdu spokojen. Už jenom jednou a mám „vyhráno“. Pokračuji dál. Plynule se střídají hodně jezdivé úseky mezi kamenitými zídkami, singletrackové sjezdy po lesních cestách, panelky nebo šotolinové výjezdy. Osamocen na druhém místě chytám flow a prvním okruhem proletím čistě. Při nájezdu do druhého okruhu dostávám info, že moje ztráta na vedoucího Francouze narostla na 1:30minuty. To teda nic moc, čekal jsem, že budu blíže a navíc se zezadu přibližuje další závodník. Ten mě nakonec zhruba ve třetině druhého okruhu opravdu dojíždí. Nejde přede mě, takže usuzuji, že toho má také plné brýle. Stále jedu první a možná až zbytečně mrhám energií, ale před pro mnohé osudným sjezdem udělám tu chybu, že na občerstvovačce pouštím Itala před sebe. Vypadá zdatně a jsme jenom dva, takže to snad půjde. Vletí do sjezdu rychle a bez zjevného respektu. To se mu v polovině krutě vymstí. Přední kolo se zasekne a on letí přes řidítka. Pohotově reaguji a stihnu z kola mezi kameny seskočit. Musím ho však oběhnout a oba ztrácíme čas. Optám se, zda je OK a oba pokračujeme dál. Zbytek sjezdu již zvládneme bez obtíží. Dole na panelce se omlouvá a já chápu, že se mu nic zásadního nestalo. Špic je stále z velké časti na mně a když chci ať vystřídá, tak se vymlouvá na hodně podhuštěné přední kolo, takže toho na špici opravdu mnoho neodpracuje. Na trati potkávám Michala Pilouška, který sice nehlásí konkrétní časovou ztrátu, ale chválí tempo a ujišťuje, že se přibližujeme. Pěknej kec, ale v danou chvíli mi to vlilo krev do žil a psychicky pomohlo. Díky Michale!V celém druhém okruhu se mimo nástrahy tratě musíme popasovat i s pomalejšími age group závodníky/závodnicemi, které již sjíždíme o kolo. Drtivá většina je velice slušná a po upozornění nás hned pustí. Hvala (=chorvatsky děkuji). Nicméně jsem narazil i na závodnici, která argumentovala slovy: „Já taky závodím! Musíš si počkat.“ Nevýhoda této krásné trati byla v malé průjezdnosti. Míst na předjetí mnoho nebylo a občas se to prostě zašpuntovalo. Hlavně klid a nepanikařit.Zbytek okruhu dojíždím s Italem Omarem Merazzim. Před depem ještě poslední občerstvení z bidonu a jsem upřímně rád, že kolo i já jsme celí. Zajíždím šestý nejrychlejší cyklistický čas dne. Karča hlásí ztrátu 1:15minuty.

T2: Seskakuji z kola a dnes podruhé obíhám celé depo. Zavěsím kolo, sundám helmu, skočím do karbonových závoďaček, vezmu číslo na gumě a již za běhu nandávám kšilt s brýlemi. Druhým depem proletím nejrychleji ze všech. Nyní přichází moje nejsilnější disciplína (alespoň doufám). Při výběhu z depa mám již ztrátu na Francouze 1:05minuty.

Běh: Závěrečná disciplína je dlouhá9,5km v jednom okruhu. Terén stejně jako na kole hodně členitý. Tradičně na nic nečekám a z depa vystřelím hodně přepáleně. Toto tempo rozhodně dlouho nevydržím, ale chci se co nejdříve dotáhnout na vedoucího Victora a zároveň se oddělit od Omara. O mém přepálení svědčí i to, že během prvního kilometru sbíhám neuvěřitelných 40 vteřin a již mám s Victorem oční kontakt. Trochu zvolňuji a zhruba na metě 2km se dorovnávám na úplné čelo závodu. S Francouzem si plácneme a já ani nemusím výrazně zvyšovat úsilí, tempově mu utíkám. Konečně jsem na první pozici. Teď už to jenom vydržet až do cíle. Trať je sice perfektně značena, ale e-bike s organizátorem Milem je příjemným benefitem prvního běžce. I když jsem startovní listinu prolustroval, tak si nemohu být jist, že zde není nějaký Ingebrigtsen nebo Mařík, kteří mě zezadu mílovými kroky sbíhají. Proto prvních 5km běžím úplnou hranu a snažím se s předstihem rozhodnout závod. V jediné technické části lesa s kamením běžím hodně opatrně. Zaprvé boty nejsou na tento terén stavěné a zadruhé mě pomalu nabíhají křeče do hamstringů. Naštěstí vše při náběhu na zpevněnou panelku podél pobřeží mizí a já mohu opět chytit pravidelný rytmus. Znovu potkávám Michala, který mě informuje o značné díře a soupeřích v nedohlednu. Ukrajuji další metry. Zdolám i poslední terén nad městem v lese, kde dokonce chvílemi přecházím do chůze. Následuje seběh dolů po schodech na promenádu v přístavu. Když zde vyběhnu z temné uličky, tak mám vítězství nepochybně v kapce. Užívám si potlesk sedících fanoušků v kavárnách a rozdávám úsměvy a děkovná gesta. Cílová rovinka s pusou pro Karču je již jenom třešinkou na dortu mé spanilé jízdy. Dokázal jsem to! Potvrdil jsem roli favorita a sezónu otvírám prvním velkým vítězstvím. Za mnou na druhém místě dokončuje Ital Mario Sporcic, který zajel suverénně nejrychlejší kolo (mně naložil 3 minuty). Třetí je starý známý Ital Omar Merazzi. Po více jak 80% závodu vedoucí Francouz Victora Skladziena dobíhá až na smolném 4.místě. Podrobné výsledky zde: https://my.raceresult.com/397329/results#3_39C17C

V cíli se občerstvím a organizátorům dávám malé mínus za jenom teplé nápoje v recovery zóně. Jeden z hlavních sponzorů je pivo Ožujsko, ale nikde nebylo. Chyba!!! Počkám ještě na Davida Dufka, který cílem proběhl na celkovém 14.místě a jako vítěz své věkové kategorie 45-49let. Potom se s Karčou pomalu projdeme do depa. Zde si vyzvednu svoje kolo a neopren. Dojedu na hotel a udělám ze sebe opět člověka. Zalehnu do postele a začnu odepisovat na reakce vás fanoušků. Ještě jednou děkuji! Karča opět celý závod luxusně odvysílala, takže vás alespoň částečně vtáhla do dění. Večer na 19:00 zpět do prostoru cíle a centra města, kde proběhlo slavnostní vyhlášení. Lidu požehnaně a vzhledem k tomu, že se zároveň jednalo i o chorvatský mistrák v terénním triatlonu, tak si každý na svoji chvíli slávy musel značně počkat. České barvy byly pravidelně vidět:

25-29 let 3. Patrik Minář

35-39 let 3. Jan Berka

40-44 let 2. Václav Klakurka

45-49 let 1. David Dufek a 2. Petr Janáček

20-24 let 1. Šárka Půstová

Po vyhlášení zpět na hotel na konečně se přežrat na večeři. Spát se s plným žaludkem nechodí, takže v rámci předspánkové procházky společně s Karčou zajdeme na after party, která se konala na startovní pláži. I když přicházíme 30minut po začátku, tak je zde dost mrtvo. Sedneme, dáme oslavný drink a po chvíli se k nám přidá Davis s ženou Janou a svými dvěma holkami. Zde finálně ukončíme vítězné tažení. Konec šichty, hurá domů!

Druhý den ráno vstáváme brzy, protože chceme stihnout trajekt v 6:30. Naplníme auto a za svítání vyrážíme směr trajekt. Ten stihneme a při přistání na pevnině Chorvatska na nás čeká už jenom 900km domů do Jičína. Cestou rekapituluji celou akci. Krásné prostředí, super hotel se vším servisem okolo, opravdu pěkný a poctivý závod, vstřícní organizátoři a nejlepší možný výsledek. Xterru Chorvatsko mohu jenom doporučit.

Další dobrodružství již tento víkend a hned podobně daleko. Pojedu ČP v supersprint triatlonu Zlín.