World Championship Xterra Molveno: Největším limitem byla hlava

Nejdůležitějším závodem sezóny 2022 bylo mistrovství světa Xterra. Díky celkově 19.místu ve světovém žebříčku a vítězství Xterra Prague jsem si slot s předstihem zajistil. Historicky poprvé se závod odehrál jinde než na havajském ostrově Maui (žena z toho měla velkou radost) a konečná destinace padla na malebné městečko Molveno v podhůří italských Dolomit. Jeden den, jedna šance a jenom jeden mistr světa. Závod, který rozhodl o úspěšnosti celé sezóny je tady!


Xterrou to pro mě v roce 2004 vše odstartovalo. Skrze český pohár, který jsem objížděl a následné Mistrovství Evropy (Hluboká nad Vltavou), mi klapla nominace ve věkové kategorii 15-19 let na MS. Slot na Hawaii zajištěn a tak si v tom samém roce odbíjím svoji premiéru na ostrově Maui. Uplynulo dlouhých 18 leta já budu opět stát na startu MS. Age-group vyměněn za kategorii ELITE.

Hawaii 2004


Již od samého začátku sezóny jsem své úsilí směřoval k tomuto podniku a tak jsem využil svého červnového závodního pobytu v Itálii a zajel i do Molvena. Zde jsem vyzkoušel vodu (i v červnu byla ledová), projel jedno kolečko cyklistiky a proběhl trať běhu. Představu jsem měl tedy dost jasnou, bude to peklo…

Červnová kontrola trati


Z Jičína vyrážíme společně s Karčou směr Dolomity ve středu ráno a odpoledne jsme na místě. Celou cestu nám pršelo, ale za Brennerem se konečně vyjasnilo a přijíždíme do čarovného podzimního severoitalského regionu. Využiji brzkého příjezdu a projedu si jeden cyklistický okruh. Vše je perfektně označené a trať mi přišla jednodušší než při prvotním červnovém průjezdu. Následuje ještě registrace a potom už do postele. Ve čtvrtek ráno jsem probuzen deštěm a prakticky jinak tomu není ani v průběhu celého dne. Využijeme krátkého mezidešťového okna a lehce se projedu s Karčou, proběhnu si jeden závodní okruh a rychle se schovat. Odpoledne je briefing a focení PRO závodníků. Večer autem sjedu do nedalekého Andala, kde je krytý plavecký bazén a před oficiálním společným zahájením si stihnu ještě zaplavat v teplé vodě. Pátek již flákárna. Ráno za stálého deště skočím premiérově do jezera a ujistím se v tom, že je opravdu ledové. Teplota vody okolo 16°C. Moc se zde nezdržuji. Odpoledne již jenom krátká procházka a poflakování v posteli. Připravím kolo, výživu, oblečení a doufám v dodržení předpovědi, která hlásí výrazné zlepšení. Minimálně nemá pršet a konečně vysvitne sluníčko, ale zima bude, to je natuty. Dám poslední telefonát s trenérem Zbyškem a přitulím se ke Karče. Jako každý správný závodník, který si uvědomuje vážnost závodu, toho mnoho souvisle nenaspím…


Start závodu je naplánován na 9:00. Budíček v 6:45 bohatě stačí, ale stejně již nějaký ten čas koukám do stropu. Posnídám a začnu se oblékat do závodního. Před příjezdem do depa se ještě 20minut rozjedu na kole a vložím pár krátkých zahřívacích úseků. Mám na sobě prakticky všechno teplé oblečení, které mám s sebou. Potom už jenom obohatím depo o mého TREKa a jdu se rozklusat. Přesně 20minut do startu se začnu soukat do neoprenu a otužilecky skočím na 30vteřin do vody. Udělám pár temp a rychle pryč na břeh. 10minut do startu stojí celé PRO pole na břehu. Je nás okolo 60, což je historicky nejvíce v celých dějinách XTERRA WORLD CHAMPIONSHIPU. Postupně nás vyvolávají a volíme si startovní pozici na koberci, který je umístěn na samotném břehu jezera. Teplota vzduchu necelých 10°C a voda 16°C. Popravdě jsem hodně nervózní, ale s blížícím se startem se uklidňuji a chci si i závod užít. Toto označení nemám vůbec rád a neuznávám: „Hlavně si chci závod užít.“ Když jsem na startu Mistrovství světa, tak si nejdu nic užít! Jdu bojovat o co nejlepší umístění a vím, že to bude setsakramentsky bolet. Užít si mohu pozávodní pivo, dovolenou nebo Vánoce s rodinou. Na druhou stranu v tomto rozpoložení nacházím vnitřní klid a ten potřebuji. 10vteřin do startu…


Plavání – 1 okruh do písmene „M“ s výběhem na kamenitou pláž a následným skokem z mola do jezera. Zvolil jsem na sebe trochu netradičně pozici více na pravé straně mimo největší dav. Na startu jsem nezaspal, ale kluci po stranách byli agresivnější a hned mě zavřeli. Pár kroků, skok, odraz ode dna do ještě jednoho delfínového skoku a už plavu. Prvních pár desítek metrů to je klasická bitva o kyslík a plavecký prostor. Snažím se dostat do tempa, ale je to nějak obtížné. Jsem na nějakých 75% svého maxima a výše mě tělo nepouští. Zima, stres, neopren, špatné načasování formy? Netuším, co stojí za mým výkonem ve vodě, ale dnes to prostě není ono. Zpětně ohodnoceno, byl to propadák. Již v průběhu prvního okruhu se pohybuji mezi závodníky, kteří jsou většinou za mnou a moje grupeto mi ukazuje jenom vzdalující se tyrkysové bublinky. Při výběhu z vody se vše potvrzuje a dostávám informaci, že jsem průběžně 30. Chybí síla, chuť bojovat, zdravá agrese a rytmus. Namísto toho převládá apatie. V druhé polovině plavecké části se mi plave o poznání lépe, ale to již nic nemění a vodu opouštím na průběžném 29.místě. Na nejrychlejšího plavce Itala Franca Pesaventa ztrácím žalostné 2minuty. Naštěstí dnes nejedeme olympijský hákový triatlon, takže se s pořadím stále dá něco dělat…


T1 - Hlavním tématem prvního depa bylo oblečení. Rychle ho proletět a věřit, že se na trati zahřeju nebo ztratit cenný čas a raději se přiobléci? Nakonec jsem se rozhodl pro druhou variantu a při doběhnutí ke svému kolu jsem na sebe postupně oblékl ponožky, tretry, teplou vestu, čelenku a helmu. Chtěl jsem brát i rukavice, ale depo se rychle vylidňovalo a tak rukavice musely počkat až na úvod cyklistické části. Pomalejším depem jsem se opět trochu propadl ve startovním poli, ale zde byly rozdíly zanedbatelné. 45. čas depa je toho důkazem.


Cyklistika – Celkem 32km bylo rozděleno do 2 stejných okruhů po 16km. Celkové převýšení bylo 1 100m a trať byla vlastně strašně prostá. 12km do kopce a 4km sjezd. Ve stoupání se střídaly více technické jezdivé pasáže na tvrdém štěrkovém podkladu s lesními cestami na všudypřítomných kořenech. Sjezd se dal rozdělit do 3 částí: I.single track, II. endurová erzeta a III. proplítačka po městě na asfaltu nebo kostkách. Naskakuji na kolo a věřím ve zlomení prozatím smolného průběhu závodu. Úvod je ještě jezdivý, protože cca 1km jedeme podél jezera a až poté začne stoupání. Snažím se smazat ztrátu z depa, ale skupinka si stále drží konstantní odstup a já nejsem schopen vložit cca 30vteřinový šrot na zalepení díry. Nakonec to trochu vzdám a pošetřím na kopec. Rozhodovat se bude stejně až zde, takže není kam se hnát. Chyba! Měl jsem za to vzít rovnou… Díru však nezacelím ani v úvodu kopce a to byl asi zlomový bod celého závodu. Tělo by možná i chtělo, ale hlava odešla a já se přestávám trápit. Přepínám na autopilota a závod pro mě po 30minutách „končí“. Zpevněné šotolinové cesty se postupně mění v lesní klasiku. Na vlastní kůži zjistím, co s tratí udělal 2denní vytrvalý déšť. Dívčí závody v bahně by sem rozhodně seděly více než trať MTB závodu. Tohle je fakt masakr! Z kopce jedu jak čarodějnice s nohama do stran, rovina se dá (pokud pominu neřiditelnost kola) a do kopce vždy běžím. Běžeckou formu mám evidentně dobrou, protože to je jediná pasáž, kde smazávám náskok na soupeře… Lituji toho, že jsem si na tretry nepřidal vyvýšené hřeby, ale teď už s tím mnoho neudělám. Nakonec se poprvé vydrápu do nejvyššího bodu a následuje z mého pohledu nejvíce nebezpečná část. Sjezd!!! Být v popředí, tak zvolím určitě jinou taktiku, ale vzhledem k mé pozici a rozpoložení si dávám jediný úkol: Dostat se dolů celý a ideálně bez pádu. Single track je nakonec úplně v pohodě a krásně drží. Ta pravá zábava začíná na endurové erzetě, kde by i traktor měl problém s průjezdem. Napoprvé to tedy jedu hodně „připosraně“, ale snad jen zázrakem udržím obě kola na trati a bez většího zdržení se vymotávám z lesa. Závěrečný sjezd ve městě je již pohoda. Při průjezdu do 2. okruhu jsem mohutně povzbuzován českými fanoušky na trati a od Karči dostávám info, že jsem okolo 35.místa. Jsem rád, že pravděpodobně závod přežiju. Nečekaně mi není zima. Jídla mám dost a trať nakonec není tak úplně vražedná. Ve chvíli, kdy začnu této myšlence věřit, tak se z ničeho nic ocitám na zemi. Kolo nalevo, bidon napravo a já rozpláclý někde mezi. Při přejezdu dřevěného mostu jsem na jeho konci musel odbočit doprava a neuvědomil jsem si jeho kluzkost. No a už to bylo… Naštěstí kolo je funkční a já mám jenom škrábance. Naskakuji a pokračuji dál. Ve druhém kole se mi daří o poznání lépe. Dokonce jsem schopen některé závodníky do kopce předjet nebo spíše předběhnout. Trať je oproti prvnímu kolu ještě více rozježděná a množství stop dodává na divácké atraktivitě, závodníci z toho už takovou radost nemají. Závěrečný sjezd pojmu opět vlažně, ale i tak se nevyvaruji dalšímu pádu v závěru endurové části. Postupně zjišťuji, že i zde je rychlejší (bezpečnější) běžet a do dalších kaskadérských kousků se nepouštím. Kolo mi díky návalům bláta špatně řadí, zadní kolo dře a gripy jsou kluzké jak had. Cíl je však nadohled, takže to budu muset vydržet. Slézám z kola na průběžné 33. pozici a nyní již vím, že závod na 99,9% dokončím. Nejrychlejší cyklistický čas zaznamenal Belgičan Sebastian Carabin 1:39:10. Já na trati pobyl o více jak 15minut déle (to je hnus velebnosti) a patřil mi 30. nejrychlejší čas dne.


T2 – Díky pomalému prvnímu depu, jsem již neměl důvod se zde zdržovat nyní a tak alespoň zde letím. Do boxu zahazuji helmu, čelenku, vestu a skáču do voňavých běžeckých bot. Ještě si beru brýle, ale ty jsou nakonec jenom kosmetickou záležitostí. 9. čas v depu nic neřeší, ale alespoň něco se podařilo :-).


Běh – Stejně jako v případě cyklistiky i zde je trať rozdělena do dvou totožných okruhů po 5km. Celkové převýšení 300m. 1/3 po rovině, 2/3 poctivý trail mimo cesty v náročném terénu a 3/3 opět rychlá rovina po šotolině. Běží se mi nečekaně dobře, nohy jsou podezřele lehké, ale i přesto rozbíhám vlažněji. Dravost zde dnes bohužel není :-(. Rozestupy jsou díky hodně poctivé cyklistice spíše v řádu minut než vteřin, ale i tak se postupně začínám přibližovat některým závodníkům přede mnou. Především trailovou část si opravdu užívám. Když spatřím závodníka přede mnou, tak se díky bohu konečně zapne mód lovce a chci ho porazit. Postupně se tedy prokousávám dopředu a ve druhém okruhu již konečně běžím na 100%. Dieslový motor se zahřál. Stále se objevující závodní mi nedávají klid, ale na dobrý výsledek bych potřeboval ještě tak 15 okruhů. Nakonec nejvíce intenzivnější chvíle celého závodu je posledních 1,5km, kde dokáži na poslední chvíli seběhnout dva závodníky. V běhu se konečně vracím do svých klasických kolejí a i přes volnější začátek připisuji 10. nejrychlejší čas dne, s kterým mohu být spokojen. Od nejrychlejšího běžce dne (celkového vítěze) Arthura Serriera jsem dostal 4,5minuty, takže i zde je co zlepšovat.


Cíl nakonec proskakuji na konečném 26.místě a mám smíšené pocity. Jsem upřímně šťastný, že jsem se dokázal dostat do cíle Mistrovství světa. Překážek bylo opravdu hodně, takže jsem rád, že jsem je překonal. Tlak vyvíjený na závodníka s očekáváními není malý a každý ho neustojí. Všechny organizační záležitosti okolo celé akce a udržet se zdráv po celou dobu sezóny není také úplná brnkačka. V závěru jsem tvrdě zabojoval a vytěžil ze závodu maximum. Bohužel jsem se nebyl schopen 100% dostat do závodu. Je to zajímavé, ale i já mám někdy problém a bohužel to vyšlo právě na tento den. Sešlo se více věcí, které hrály v můj neprospěch a lehce nevydařený úvod, vše zhatil. To je asi to největší negativum. Na druhou stranu jsem startoval na MS a konkurence byla opravdu skvostná. V případě startu v age-group bych měl doma zlatou medaili…


Velká sláva Lukáši Kočařovi, jak k hlavnímu závodu, tak i short-tracku. Bejky to bylo slušný představení!!! Čest patří mě, Šnéboj a Michalu Franckemu k dokončení a nezabalení. Nemohu zapomenout i na naše děvčata v ELITE a velkému zástupu age-group závodníků, kteří poctivě vybrali medaile napříč věkovými kategoriemi.


Závěrem bych chtěl poděkovat svým partnerům, kteří mě podporují materiálně i finančně: Královéhradecký kraj, město Jičín a Nová Paka, oddíl TJ Nová Paka i YOGI racing team Ostrava, Tree of Life, 2XU, Mizuno, Inkospor, Usušil & syn, MultiSport, Sagita a Fly4sport. Díky vám se mohu sportu věnovat opravdu jako profesionál, to ostatní je již na mně.


Nyní může začít zasloužená dovolená po dlouhé sezóně pro mě a především Karču, která vše absolvuje se mnou. Ještě pár dní se zdržíme v Itálii a pochodíme po místních kopečcích. Potom už budu mít dost zimy, takže někam do teplých krajin (dle stavu konta pravděpodobně jižní Morava :-)).