Winterman: Nejsem vítěz, ale neprohrál jsem

V 5:45 se mohutně odrážím od startovního mola a po nohách skáču do ledové temnoty Labe. Díky zvýšené hladině i průtoku vody je premiérově plavání zkráceno na „pouhých“ 2,8km. 1km plaveme ve slepém rameni Labe a zbytek již doletíme v proudu až do T1. Úvodní šok při potopení těla pod hladinu se nečekaně nekoná. Magický koktejl endorfinů a adrenalinu je silnější než opium. Vynořím se nad hladinu a začínám plavat směrem k první bojce, která je cca 100m po mé pravé ruce od skoku. Postupně do vody skáče i zbývajících 89 hrdinů z celkem 10 států, kteří se odvážili postavit na start (+ 11 štafet). Každý závod má své legendy. Moraviaman má Petra Vabrouška, Krušnoman Karla Zadáka a Winterman Davida Jílka. David letos bohužel na startu chyběl, a proto největším favoritem na vítězství je Pavel Wohl. Dále nemohu podcenit Švéda Patrika Ericssona, který pochází z profesionální cyklistiky a letos byl druhý na Swissmanu. Nicméně v tomto typu závodů se musíte soustředit více na sebe než na své soupeře. Zpět do závodu. Měl jsem výhodnou startovní pozici, ale i tak jsem mile překvapen, že okolo první zeleně osvícené bojky se otáčím já jako první. Okolo nás se stále pohybuje rojnice kajakářů s čelovkami, takže je rušno. Zvedám hlavu a snažím se chytit směr plavby, ale za úplné tmy je orientace značně složitější než za dne. Naštěstí koryto je ohraničeno vyvýšeným břehem, takže správný směr tuším. Plave se mi nečekaně dobře a očekávaná zima se zatím nedostavuje. Po zhruba 500m jsem konečně předstižen prvním rychlejším plavcem a ihned mu jdu do nohou. Předpokládám, že se jedná o Honzu Hradeckého nebo Pavla Wohla. Byl jsem pěkně mimo, jednalo se o Švéda Ericssona. Ve tmě se nedalo identifikovat. Nicméně nohy moc dlouho neudržím, protože chlapec evidentně zapnul druhou rychlost a já se nechci za každou cenu vyždímat už nyní. Proto ho pouštím a věřím, že budu mít alespoň dobrý orientační bod. I přes blikačku pod čepičkou a v gumovém obalu na zádech se mi po chvíli ztrácí a já jsem v tom opět sám. Když vyjedeme ze slepého koryta do proudu řeky Labe, tak poznáváme pravou vodní sílu. Naše tempo se z 1:20min na 100m rázem mění na 40vteřin/100m. Z rozpravy si dobře pamatuji, že první bojku máme vzít po pravé ruce a následně přetraverzovat k druhému břehu. I když mám skla do tmy, kontaktní čočky a okolo se stále pohybují kajakáři, tak toho moc nevidím. Orientuji se tedy spíše instinktivně a plavu dál po proudu. Podplavu první most a začínám vyhlížet ohně na břehu označující výlez z vody. Čelo startovního pole se postupně natahuje po celé šířce vodního toku, takže už každý jede sám za sebe. Zvedám hlavu a dávám pár písařských temp, protože ohně nikde nevidím. Díky vyhlídkové věži Pastýřská stěna po levé ruce a Děčínskému zámku napravo se zorientuji a pochopím, že před cílem musím podplavat ještě jeden most. Blbě jsem si nastudoval trasu. Začínám tedy opět hrabat a jen o pár metrů míjím železnou bojku vznášející se nad hladinou. Vůbec jsem ji neviděl. Proud okolo ní mě lehce rozhodí, ale více mě vyděsí bezmocný pohled v posledních chvílích. Naštěstí se kontakt nekoná a já s tepovkou o 10 výše pokračuji. Podplavu i druhý most a již v dáli spatřuji očekávané plameny ohně na pravém břehu řeky. Postupně se začnu štelovat doprava. Netuším, jaká je moje pozice, jakou mám ztrátu nebo co se děje za mnou. Co je zásadní, tak mi není zima a plavání již evidentně přežiji. Materiál od Zone3 mě podržel na výbornou. Říkám si, že mám 1/3 závodu za sebou, ale dobře vím, že hlavní hell je teprve přede mnou. Vodu nakonec opouštím po 25:55 minutách na průběžně druhém místě. První Švéd byl o téměř minutu rychlejší. Z vody lezu společně se štafetářem Hradym a se svým plaveckým výkonem mohu být určitě spokojen. Co bych nyní udělal jinak? Špatně jsem si nastudoval trať a myslel, že podplaveme jenom jeden most a poté již ven. Ve skutečnosti jsme museli podplavat mosty dva. Tím jsem něco ztratil a hlavně vnitřně znejistěl. Orientace v úplné tmě není jednoduchá, a proto nepodceňte studium plánku trati. Ideálně si trať před závodem vyzkoušejte za světla na vlastní kůži.

První depo se nacházelo na pravém břehu řeky, těsně před Tyršovým mostem na travnaté ploše. Při výlezu z vody na mě již čeká Ruda. Pomocníci mi pomohou z vody, ale jsem OK. Mohu normálně běžet a moc z cesty taky nemluvím. Doběhneme k věcem, které mám od Rudy připravené na zemi. Variantu židličky jsem zavrhl, jenom by překážela. Nejprve vše sundat a osušit tělo. Následuje oblékací anabáze v přesně stanoveném pořadí: 1. čepice, 2. ponožky, 3. slabý krátký propocovák, 4. zateplené návleky na dolní končetiny, 5. cyklistické trenky, 6. cyklistický krátký dres, 7. cyklistická nepromokavá bunda, 8. guma s číslem okolo pasu, 9. reflexní vesta, 10. svítící pásek okolo levé paže, 11. helma a 12. čiré brýle. Vše trvá snad 3x déle, než jsem si zkoušel nasucho včera večer, ale všichni jsme na tom stejně. Vedle se převléká pozitivně naladěný Pavel Wolh, který ve vodě za mnou zaostal o 30 vteřin a je ještě pomalejší, takže jsem v klidu. Vzhledem k tomu, že musíme oběhnout celé depo po rozblácené louce, než se dostaneme ke svému kolu, tak jsem zvolil variantu běžeckých bot. Tretry si nazuji až za depem na asfaltu, nechci riskovat nánosy bláta na kufrech a nemožnost zacvaknutí. Díky tomu se dostávám před Švéda. Když sundávám kolo ze stojanu všechny blikačky i přední světlo už hrají barvami. Cogy to dobře šéfoval. Já si jenom zapnu Garmina a pryč z depa. Na asfaltu za depem pokládám kolo a začínám se přezouvat. Běžecké boty vyměním za tretry a když se chci nasoukat do gumových návleků, tak zjišťuji, že jsem jeden někde v depu musel vytrousit L. Cogy pohotově reaguje: „Ser na ně, je 10°C a bude teplo!“ Nic neřeším, beru goráčové rukavice a jedu. No to byla pěkná BLBOST! Největší chyba celého závodu. Po depu jsem na průběžném 2.místě cca 20 vteřin za Ericssonem. Můj zlepšovák pro příště? Do depa bych si vzal plastový box s víkem. Když by silně pršelo, tak neriskuji promočení všech věcí. Box krásně odizoluje a mám jistotu suchého oblečení.

Cyklistická trať se jede v jednom hodně rozmanitém okruhu o délce 178km. Mimo úvodních 12km do Hřenska, které jsou po rovině je to snad stále nahoru nebo dolu. Garmin mi ukázal celkem 25 stoupání o průměrné délce 1-1,5km. Žádný zásadní dlouhý kopec, ale hromada brdků. V úvodu nelením a řádně se opírám do pedálů. Během chvíle sjíždím Švéda a vytváříme dvojici na špici. I když mrholí a je relativně zima, tak se mi jede dobře. Co mě však znervózňuje, jsou moje tepy, které jsou okolo ANP a od stříkající vody ze silnice mám již nyní durch tretry. Jedu dál a snažím se více netlačit na pilu. Dokonce se na chvíli dostávám před Švéda, ale to je způsobeno jeho špatným osvětlením. Já díky přednímu světlu Fenix BC26R vidím krásně. Po nějakých 6km jsme předjeti motorkou. Při detailnějším pohledu zjišťuji, že to není motorka, ale Pavel Wohl. Švéd to s Pavlem zkouší, ale já už nyní vím, že by to byla sebevražedná akce a jedu si své. Tepy lehce padají na předem domluvenou hranici s trenérem a držím se svého plánu. Bude to dlouhý den. Před Hřenskem jsem ještě předstižen štafetářem Lukášem Tvrzem. Z Hřenska začíná první stoupání údolím národního parku České Švýcarsko. Tento úsek je opravdu klenotem závodu, bohužel ho jedu za plné tmy a vůbec nic z okolí není vidět. V průběhu stoupání se dolepím na dalšího štafetáře Lukáše Pazderu a následně i Lukáše T. Vytváříme silné trio. Průběžně začínám jíst a zásobovat tělo cennou energií. Do kopce mi to tradičně chutná, ale když se přehoupneme přes vrchol a začínáme klesat, tak se karty rapidně obrací. V ostrých zatáčkách na mokru a za tmy jsem hodně nejistý. Jedu krokema to je ještě více nebezpečné. Nakonec se dostanu do Jetřichovic. Tělo je v teple, to je důležité. Nohy jedou dobře, ale zima na chodidla je mi již nyní slušná. Smažu ztrátu po sjezdech a dojíždím skupinu štafetářů. Cogy mě stále předjíždí autem a informuje o průběhu závodu, takže bych mohl zastavit a vzít si návleky. Na druhou stranu nechci ztratit kontakt se skupinou, která je cenná. Na tachometru mi pípají informace od Karči, která vše sleduje z nemocnice a zasílá průběžné informace o čelu. Pavel a Patrik již nejedou spolu, ale tempo mají oba výrazně vyšší než já. Projedeme chráněnou krajinnou oblastí Labské pískovce a zvládneme druhý technicky náročný a nebezpečný sjezd. Moje rychlost se opět přiblížila hranici 0 km/hod, takže jsem málem přepadnul, protože prakticky stojím na místě. Za chvíli jsme v České Kamenici, odkud pokračujeme severně do Krásného Buku. Lukáš Pazdera již není schopen akceptovat naše tempo. Dále pokračujeme ve dvou. Výborně si vycházíme vstříc. Já díky nižší váze mám na starost kopce a po rovině nebo z kopce jde do čela Lukáš Tvrz. Držím se stanoveného plánu do kopce meziprah a po rovinách AEP. Šluknovský výběžek je již komplet celý v dešti. Teplota klesá a moje nohy přestávají chlad zvládat. Za Dolní Poustevnou na 100km musím zastavit a vzít si teplé návleky. Dokonce mám variantu od firmy Ekoi s vyhříváním, kterou beru všemi deseti a dávám topení na plné kule. Občerstvím a jedeme dál. Během dvou následujících brdků se opět dostanu do kontaktu s Lukášem a jedeme dál. Šluknov, Rumburk a Krásný Buk. Od 130km začínám mít postupně namleto a dobrý pocit s lehkostí se vytrácí. Asi jako jeden z mála mile rád vidím červenou na světlech před Krásnou Lípou. Pauzu využiji na vyprázdnění močového měchýře a pokračuji dál. Krize přichází a zase odchází, prostě musím jet dál. Lukáš se mi vzdaluje a já tuším, že závěrečných 40km pojedu na samotce. Informace o ztrátě na čelo také moc na psychice nepřidají. Kluci se stále rychleji vzdalují. Jím, piju a jedu. 4km kopec nad Českou Kamenici si budu pamatovat ještě dlouho. Na watty už se raději nekoukám a odpočítávám kilometry. Nahoře na kopci znovu zastavuji a Ruda mi musí převléci rukavice. Od stříkající vody ze silnice jsou totál durch. Ztrácím kontrolu nad řidítky a nemohu vyndat jídlo ze zadní kapsy v dresu. Nic necítím a Ruda mě musí do rukavic nasoukat. Je to krásný pocit být opět v suchu. Ve sjezdu se otřepu a začínám vyhlížet konec. V Kytlicích se k nám připojuje Michal, kterého rád vidím. Hodím do sebe poslední toast, dopiju druhý bidon s ionťákem a v dáli se objevuje golfové centrum Malevil. Jsem konečně vysvobozen. Pro příště vím, že nohy v teple jsou základem a budu potřebovat najezdit více dlouhých cyklo jízd nad 150km. Z 2hodinových cyklo vyjížděk je závěr 180km opravdu náročný. Příště vezmu dvoje cyklistické tretry. Když přestalo okolo 120km pršet, tak by bylo super mít na nohou suché obutí. Třeba příště…

Když přijedu do druhého depa, již je vše od mých supportů připraveno. Postupně se začnu svlékat, až jsem plně nahý. Začínám být hecován: „Že to takhle nedáš?“ Relativně rychle tuto možnost zavrhnu a skáču do závodního dresu. Beru suché ponožky, závodní boty, kšiltku, čisté brýle, hodinky a okolo pasu číslo na gumě s GPS trackerem. V průběhu oblékání dostávám přesné informace. Pavel Wohl má náskok 35 minut a Patrik Ericsson 25 minut. 5 minut za mnou jede Jaroslav Hendrych a Němec Merc Wenzel. Průběžně stále hájím 3.místo. Pivko nechávám ladem, další vnitřní ochlazení nepotřebuji. Tím, že hned od začátku se mnou jede Ruda na MTB kole, tak si nic nemusím s sebou brát a běžím nalehko.

Na závěrečný běh se opravdu těším a jenom doufám, že nohy budou ve výrazně lepším stavu než na konci cyklistiky. Přátelé zázraky se dějí! Pravděpodobně díky zapojení jiných svalů a super energetickému pokrytí se cítím na běhu svěže a hned po pár prvních krocích vím, že dnes to půjde. Trať je prostá. Musíme se dostat z Malevilu na vršek Ještědu. Prvních 8km je po loukách nebo polňačkách. Již nám sice neprší, ale země je nasáklá jak houba a o kluzkosti se bavit nemusíme. To byl i důvod, proč jsem již dopředu zvolil ověřené botky od Mizuno, a to první model řady Rebellion. Bota je stabilní a má slabý vzorek, který v tomto terénu funguje super. Zároveň jsou primárně určené na asfalt, takže až s nimi vyběhnu na zpevněný podklad, poletím. Po 500m se v nakloněném svahu málem natáhnu, takže se proberu a uvědomím si, že musím běžet více soustředěn. Po pár prvních minutách dávám premiérový gel a zapíjím vodou. Úvodních 5km rozbíhám za 20:24min. Tempo je OK, ale radost mám z tepové frekvence, která je stále na úrovni AEP. Ruda to komentuje slovy: „To jsem se bál, že si dnes nezatrénuji, ale já se i zapotím!“ Po 8km v Jablonném v Podještědí potkávám svůj druhý support Michala i hlavního speakera Máru Vobra. Dostávám velice pozitivní info, že na Švéda jsem seběhl 13minut!!! To mě samozřejmě potěší a pokračuji v nastoleném tempu. 10km probíhám za 40:31min. Od 12km již nabíháme na asfalt, takže Michal může být v permanentním kontaktu. S Cogym po boku to příjemně utíká a soupeřům před námi se rychle přibližujeme. Ruda již Švéda nebere jako soupeře, protože nepochybuje o jeho dostižení a začíná řešit Pavla Wohla. Já v tom tak jasno nemám, ale rozhodně nezpomaluji. Tepově se stále držím těsně pod AEP a vím, že toto tempo vydržím do 30km, potom už to bude o morálce a motivaci. Okolo 15km žádám Michala o slabý propocovák pod dres, stále mi není nejtepleji a nechci nic podcenit. K tomu dostávám jako bonus palačinku s nutelou od Vendy. Příjemná změna pro žaludek a cenná energie. 20km probíhám pod 1:25hod a až nyní pro mě znovu začíná závod. Soupeři jsou na dostřel. Již jsem nějaké minuty za Švédem a nejrychlejším štafetářem. Na 22km měním boty za největší silniční rakety od Mizuno. Jedná se o model Rebellion PRO2. Botu mám o půl čísla větší a díky odlišné konstrukci opět zapojím jiné svalové partie, což by se mohlo hodit. Švéd začíná být na dohled. Po změně je to opravdu jiné, nicméně bota je stvořena na rychlé tempo. Já nyní běžím okolo 4:15min/km a vůbec z toho nemám dobrý pocit. Bota mě nutí běžet více přes přední část chodidla a díky tomu se mi začínají ozývat lýtkové svaly, o kterých jsem doposud nevědět. Závěrečných 10km je prakticky stále do kopce a zde bude jejich zapojení ještě větší. Nechci nic riskovat a Rudu s Michalem informuji o nutnosti změny na původní boty. To si od Rudy samozřejmě poslechnu, jaký jsem amatér, že to nemám vyzkoušené a zbytečně ztrácím čas. Vše však připraví a nakonec se to stane ve chvíli, kdy se konečně dostanu před Švéda i se štafetářem Pavlem Brožem. Při výměně bot jsem opět předběhnut, ale za chvíli jsem opět před nimi. Symbolicky si tleskneme, ale na pokec nyní nemám čas. Rychle se mu raději vzdálím a je tu už jenom jediný závodník přede mnou. Teplota začíná klesat a já si beru návleky na ruce. Od kluků dostanu návleky na lýtka se slovy, že na ruce neobjevili, ale zjišťuji, že i tak to půjde a svůj účel splní. Na 32km se musí Ruda s kolem odpojit, nyní je povolen support pouze ve formě běhu. Moje ztráta na Pavla je 12 minut. K našemu týmu se pevně připojuje i Petr Šubr z Lázní Bělohrad, který se stává vrchním časoměřičem. Michal jede v autě s Rudou a ten vždy kousek popoběhne a opět naskočí do auta. Začíná cílové stoupání na vrchol Ještědu. Tempo již padá hluboko nad 5:00min/km, ale zde zpomalují všichni a evidentně více než já. Moje jediná šance je totální rupnutí Pavla. To se samozřejmě může stát, takže nic nevzdávám a ukrajuji další metry. Stále se mi běží dobře. Žádné křeče, otlačeniny nohou nebo hlad. Hlídám si pravidelně stravu formou gelů a již piji jenom colu. Čím více se blížím cíli, tím více z náskoku smazávám. Nicméně i já při stoupání běh prokládám chůzí. Držím se modu 20x patník běh a 1x chůze. Na parkovišti Výpřež pod Ještědem (nějaké 3km do cíle) mám ztrátu 6 minut. Z původních 35min jsem to luxusně stáhnul, ale blížící se cíl mi do karet moc nehraje. Všichni fanoušci podél trati mě mohutně povzbuzují, ale Pavel rapidně nezpomaluje a já již tuším, že to dnes na vítězství stačit nebude. Při náběhu do poslední kamenité pasáže, kde je support povinný mám již jenom 5 minut. Ruda se ke mně připojuje a společně chůzí zdoláváme poslední dnešní stojku. Prohodíme pár fórů a dostane se mi slov chvály za můj běh. Zároveň s chladem ledového ostří dodává, že cyklistika stála za hov… Když se vynoříme nahoře pod Ještědem, tak je finálně rozhodnuto. Pavla nikde nevidím… Kamenitý seběh po turistické červené na silnici sbíháme na jistotu. Především mám strach o Rudu, protože i když se považuje za excelentního běžce z kopce, tak pravděpodobnost podvrknutí kotníku je u něj 50% a já ho rozhodně nechci táhnout do cíle na zádech. Naštěstí to oba přežijeme a závěrečných 500m po asfaltu už nikam nespěcháme. Byl to dlouhý den, ale jak už to tak bývá, když jste těsně před cílem, vše neskutečně rychle uteklo. Závod jsem nevyhrál, ale rozhodně se necítím jako poražený. Cílovou rovinu, zde spíše klikatici, si zaslouženě společně s Rudou užívám. Po vítězství na Pirene Xtreme Triatlonu si připisuji 2.místo na WINTERMANOVI 2024. Zpětně bych toho v běhu moc neměnil. Musel jsem trochu zariskovat, a to se dnes vyplatilo. Odměnou mi bude nový traťový rekord běžecké části 3:20:56min. Kdybych se řídil příslovím: „Co není rozbité, nespravuj“ a běžel celou dobu v jedněch botách, mohl být cílový čas ještě o trochu rychlejší, ale stejně by to nic zásadního nezměnilo. 

V cíli poděkuji Danovi Galanderovi za závod, dám první zmatený rozhovor pro ČT a jdu se se svým týmem konečně schovat do tepla. Zde je i vyřízený Pavel, kterému upřímně pogratuluji. Já jsem sice letěl na běhu, ale on předvedl nesmysl na kole. Nyní je čas na pozávodní pivko a normální jídlo. Obojího je v cílovém prostoru požehnaně. Postupně se prostor plní závodníky a všichni si máme co říci. Každý máme svůj osobní příběh, který nám již nikdo nikdy nevezme. Jako vždy jsem měl kliku, protože se všichni shodují na tom, že to byl z hlediska počasí nejhorší ročník za 10 let tohoto závodu. Nakonec se nás do cíle dostalo 86. Pouze 3 závodníci vzdali. Nikdo se nezranil, což považuji za malý zázrak. Dokud ještě mohu chodit, tak jsem Michalem odvezen domů do Jičína. Ruda je již tou dobou na cyklistickém tréninku.

Druhý den ráno po další bezesné noci jedu busem do Malevilu, kde je pro závodníky připravena snídaně a následné vyhlášení vítězů s focením všech účastníků. Poté jsem Boleslavem Novákem a Markétou Arazimovou převezen do Prahy odkud navečer letím do Španělska na Mistrovství světa juniorů, U23 a ELITE.

Na závěr ještě odpovím na zásadní otázku PROČ tento závod? Předtím však poslední velké díky mým supportům Rudovi, Michalovi, Petrovi. Vláďovi, Daniele a Adélce za vybudování tohoto závodu. Danovi za převzetí celé akce a pokračování v tradici. Karče za opušťák a online informace. Organizace celé akce byla na nečekaně vysoké úrovni. Plně funkční web závodu, jasná rozprava, předzávodní informační videa, fungující GPS tracker v průběhu závodu, pokrytí na sociálních sítích, super zázemí, atd. Motivační byla i podpora od fanoušků nebo samotných závodníků. Třešničkou na dortu je i podpora čtyř konkrétních rodin 50 000,-, které mají dítě postižené srdeční chorobou. Chtěl jsem závod udělat více zajímavý, ale Pavla jsem dostal pod tlak až příliš pozdě. Sezónu 2024 končím 2.místem a se zdviženou hlavou. Vím, že tělo je ready na plnou zátěž a zranění mi už budou připomínat jenom jizvy. Nyní odpověď na otázku PROČ? Již nemám výkonnost na elitní kategorii v sérii Ironman nebo Challenge. O sprintu nebo olympijském triatlonu se ani bavit nemusíme. Triatlon mě však stále baví a pokud zrovna nemrznu, nejsem promočený na kost a nepropadám se startovním polem na chvost, tak si to užívám. Na extrémech se mi líbí spravedlnost tratí, lokality závodů, propojení se supportem, důležitost správné taktiky a nové příběhy, které zde vznikají. Ze závodu člověk žije ještě dlouhou dobu po jeho dokončení a je jedno, zda-li byl první nebo poslední. Jsem hrdý na to, že i já mohu říci: JSEM WINTERMAN!

Odkaz na podrobné výsledky: http://vysledky.vysledkovyservis.sk/results.aspx?CId=16625&RId=8106

Závěrem bych rád poděkoval rodině, kamarádům i vám čtenářům a podporovatelům. Velkou podporu mám i ve svých partnerech: Královéhradecký kraj, město Jičín, město Nová Paka, Mizuno, Zone3, Inkospor, BikeStrike.com, Usušil & syn, TJ Nová Paka, Sagita, Fly4sport a Obklady Vaněk. Děkuji.