Trailová Závist je prosincová běžecká klasika. Poprvé jsem se o tomto závodě dozvěděl od Ondry Hnilicy a Matěje Machytky před takovými 6 lety. Kluci zde mezi sebou pravidelně sváděli nekompromisní souboje a na závod pěli samé ódy. Standardně jsem to přešel, ale jak už se tak stává, tak letos došel čas i na mě. Věděl jsem, že oproti minulým letům mám nadprůměrnou běžeckou formu a chtěl jsem ji otestovat. Měsíc před závodem se otevřela registrace 10.ročníku Trailové Závisti a během 1 dne bylo všech 200 míst vyprodáno. Já jsem to naštěstí stihl a měl klid. Postupně jsem nakoukal videa, očima prostudoval mapu a poptal se závodníků na postřehy ze zákulisí. Nikdy jsem zde neběžel, ale díky Klokymu, s kterým zde trénuji na MTB, jsem cca 75% znal. Závod byl však úplně jiný a svoje plány jsem musel často přehodnocovat…
Sobotní předzávodní rozběhání absolvuji formou společných běžek s Karčou v Jizerkách, běžeckého tréninku s triatlonisty z TriSki Horní Počernice, přednáškou Dana Polmana o jeho nové knížce „Rychlejší než vítěz“, a aby toho nebylo málo, tak se rychle otočím na narozeninové oslavě atleta Zdendy Říhy. Díky tomu spím jak špalek a v neděli 15. 12. mě probouzí až budík nastavený na 7:00. Posnídám, dobalím a před 8:00 nasedáme s Karčou do auta. Závod se koná ve vesničce Zvole. Zvole je nedaleko Dolních Břežan. Dolní Břežany jsou nedaleko Zbraslavi. Zbraslav je nedaleko Prahy. Praha je naše hlavní město, takže logicky kousek od Jičína. Cesta zabrala nějakých 80 minut. Když přijedeme, tak máme stále ještě hodinu do startu a rozumně zaparkujeme. Skočím na registraci do fotbalové základny TJ Sokol Zvole, kde dostanu startovní číslo na dres a čip na botu. Žádné letáky, tyčinky, klíčenky nebo bidony. V pořádku! Cestou zpět k autu potkám pár známých tváří a pozdravím se s nimi. Prohodím i pár slov s hlavním organizátorem a zeptám se na zásadní otázku. Jaké boty zvolit? Trailovky nebo silničky? „Rozhodně trailovky! Mimo pár zpevněných úseků je to hodně na blátě.“ To mě trochu rozhodí, protože jsem chtěl běžet v silničkách se slabým vzorkem. Jdu se převléci do závodního a v nejlepším zjistím, že auto přede mnou parkuje Ondra s Matějem. 25 minut před startem se jdu rozklusat po trati. Zařadím ABC, rovinky a omrknu značení. Vše je jasné a podmínka okolo 2°C, bezvětří a zatažená obloha bude dnes nahrávat rychlým časům. 3 minuty před startem sundávám vyhřátou péřovku a řadím se do první lajny. Až zde si všímám, že na startu je i týmový kolega z Mizuno týmu Jáchym Kovář (aktuální MČR v krosu, osobák na 10km 30:14min). Shit, budu bojovat přinejlepším o 2.místo. Navzájem se pozdravíme a jelikož nejsem ve světě běhu úplně kovaný, tak se zeptám na jeho největší soky. Ihned mi ukáže na Viktora Šinágla (půlmaraton 1:07:11hod, 10km 30:33 min) nebo Matěje Zimu (půlmaraton 1:07:41 hod, 10km 30:53min). Tak ty jsem taky nějak přehlédl. Na startu přítomný Kloky s přítelkyní Bárou ihned volá: „Bejky VYHRAJ!!!“ To bude dost složité… 10 – 9 – 8 – 7 – 6 – 5 – 4 – 3 – 2 – 1...
Trať je dlouhá 16,9km s převýšením 720m (Garmin mi naměřil 17,38km a 655m). Celkem na nás čeká 5 stoupání. 90% je po lesních cestách nebo polňačkách v okolí Károvského a Břežanského údolí. Organizátor nás opravdu protáhne tím nejhezčímz těchto končin. Vítěz musí být vytrvalý, silný v kopcích, šílený v sebězích, umět rychle měnit rytmus běhu a mimo pár asfaltových úseků neztratit koncentraci. Navíc letos poprvé vypsali finanční prémie pro první 3 v cíli a odměnu za překonání traťového rekordu. Ten dosud držel Jan Bet Procházka z roku 2017 a Michal Šmahel 2022 časem 1:10:26hod.Organizátor popisuje trať takto: „Trasa závodu není nejlehčí. Poběžíte do kopce, z kopce a pak ještě čtyřikrát. Běží se přes pár potoků, po listí, po blátě, trochu po asfaltu a štěrku. Není jednoduchá, není zbytečně extrémní. Nabízí hezké výhledy, technické seběhy, drápání se po čtyřech do kopce i pár delších běžeckých úseků. Nohy vás budou bolet celé, ale horký vývar v cíli vás na ně zase postaví.“
Přesně v 10:30 vybíhá 204 závodníků vstříc dnešní výzvě. Bude to souboj samozřejmě se soupeři, kterých je požehnaně, ale i časem a náročnou tratí. Závod je dlouhý, takže v prvních metrech mi nedělá problém držet krok s klukama. Tahouna se hrdě ujal Jáchym a startovní pole natahuje. Já se s ním držím nějakých 500m na polňačce a následně ho pouštím. Běží se mi dobře, ale vím, že toto by byla sebevražda. S Jáchymem se dle očekávání drží Viktor a Matěj. Úvod je dost rychlý, polňačku vystřídá asfalt a tempo je okolo 3:05-3:10min/km. Postupně jsem předběhnut ještě Vojtěchem Růžkem a Kubou Glonkem (reproš v orientačním běhu na sprint tratích). Ještě před 20minutami jsem reálně pomýšlel na vítězství a teď jsem rád za průběžně šestou pozici. Po opravdu svižném 2km sbíhám v obci Ohrobec do Jarovského údolí a stále lehce klesám. Sklon je minimální, ale všudypřítomné bláto dělá z úzké lesní cestičky tobogán. Znovu začínám pochybovat o správnosti volby obuvi. Zároveň mi kluci stále více utíkají a zezadu se dolepují další závodníci. Následuje ostrá pravotočivá zatáčka a první přeskok potoka. To označuje konec klesání a začínám stoupat. Jedná se opět o velmi pozvolné stoupání 1-2°, ale větší problém čítají četné spadané kleny stromů přes cestu a odkloněný terén cesty, kde je stále potřeba počítat s podsmeknutím. Mimo první trojice všichni běžíme hodně vyrovnaně. Konec prvního kopce (z celkových pěti) zdobí stojka do obce Kánov. Nahoře je konečně prostor pro techničtější běh a popadnutí druhého dechu. Obec probíháme rovně po asfaltce. Dvojici kluků vidím do 10 vteřin před sebou, ale po rovině mi opět lehce utíkají a nůžky se zase rozevírají. Na jejím konci se napojím na Lhotenskou naučnou stezku a jsem zpět v terénu. Zde to začíná nenápadně, ale postupně se prokoušu k jednomu z nejnáročnějších seběhů. Ondra mě na něj upozornil, takže držím ruční brzdu zataženou a volím pomalou jistotu před rychlou smrtí. Seběh je sice suchý, ale kamenitý podklad s útržky sutě a prudkým svahem mi moc nesedí. Dole stočím směr doprava, přeběhnu lávku a údolím opět pozvolna stoupám. Následují další přeskoky potoků, podlézání klád a kličkování z jedné strany na druhou. Pronásledovatele jsem setřásl, ale Vojta s Kubou mi také utíkají. Až ve druhém stoupání na Hadí vyhlídku, kde se nahoru drápu po čtyřech se zase přibližuji. Poprvé se potkávám s Klokym. Namotivován jeho pokřiky se ve stoupání dolepuji na kluky. V kopci jsem evidentně silnější a po 6km jsem opět součástí druhé skupiny. Nabíhám na asfalt v obci Lhota a mám před sebou 1km úsek po asfaltu k rozcestí Hradiště. Jakub ztrácí, Vojta to žene a já za ním plápolám. Běžím 3:10min/km a Vojta se mi opět nepatrně vzdaluje. Ještě to bude dlouhé, a proto raději běžím své tempo. Zde jsou karty rozdány jasně. Já drtivě vedu v kopci, Vojta po rovině a v sebězích. Jsme na 7km a před námi ještě 3 kopce. Otázka, kdy jít s esem ven? Na začátku druhého nejdelšího klesání Břežanským údolím k minizoo mám již ztrátu více jak 10 vteřin na Vojtu. Tento seběh znám velice dobře, protože zde s Vojtou často trénujeme na biku. Držím se svého tempa a asi v 1/3 klesání jsem zaskočen, protože spatřuji Jáchyma a Vojtu, jak se škrábou nahoru zpět na cestu. Špatně odbočili a ztratili cenný čas. Já mám naštěstí v této části závodu jasno a pokračuji po správné trati. Ještě než seběhneme dolů, tak jsem Jáchymem předletěn a jinak tomu není ani v případě Vojty, ale toho si již nyní hlídám a nedávám mu šanci na větší náskok. Dole u minizoo je jediná oficiální občerstvovací stanice, takže do sebe nasoukám jeden gel a zapiji vlažným čajem. Jsem pod nejdelším kopcem a v nohách mám 9km.
Teď je věřím ta pravá chvíle na útok. Ihned z kraje stoupání se dostávám před Vojtu a začínám tvrdit muziku. Kopec je to opravdu poctivý a i já několikrát přejdu do chůze. V polovině výběhu u altánu jsem na trati podpořen starým Klokanem, který zajel zafandit. Nakonec z něj vypadla největší lež dne: „Pojď, pojď, za chvíli už bude konec!!!“ V úsilí nepovoluji a vím, že nyní musím nabrat maximálně možný náskok, ať Vojtu zlomím. Třetí a ten nejdelší kopec končí až u rozhledny Závist. Kopec musím vydýchat, takže ocením seběh zpět k rozcestí Hradiště a ponížení tepovky o dobrých 5-10tepů dolů. Při běhu na úrovni ANP se cítím komfortně, ale těch pár tepů nahoru pěkně štípe. Károvským údolím seběhnu až k Vltavě. Při seběhu po úzkých lesních cestách v plné rychlosti začínám cítit přední stehna, která musí brzdit a korigovat směr. Dole u řeky mámza sebou 12,5km, takže jenom doufám, že to stehna vydrží až do cíle. Seběhů už moc nebude a do kopce to takový problém není. Stejně nic jiného než doufat nemohu. Předposlední stoupání z Jarova zahajuje ostrá levotočivá zatáčka na úzkou panelku mezi chatkami. Panelka je nahrazena korytem plného listí, v jehož středu běžíme. Do půlky holení jsme ponořeni v měkké listové peřince. Být o 15 kg lehčí, mít o 50 tepů méně a běžet z kopce, tak bych si to i užíval. Každý kopec však jednou končí a jinak tomu není ani zde. Terén se pomalu rovná a je prostor opět roztočit nohy. Běžím v klasické podzimní pohádce. Les hraje padesáti odstíny hnědo-oranžové. Škoda, že vidím rozmazaně. Ocitám se v závodním vzduchoprázdnu. Závodníky před sebou nevidím a za mnou je již naštěstí také značná díra. Než se v Zálepech opět stočím doprava, tak musím vyběhnout nepříznivě nakloněnou asfaltovou rovinu. Zde čeká Vojta s Bárou a mohutně mě podporují v mém úsilí. Dostávám informace o průběhu závodu na špici. Následuje nejvíce technický seběh do Jarovského údolí zpět na břeh Vltavy. Stehna naštěstí drží, ale i tak v serpentinách po kamenné drti držím rychlost unaveného šneka. V této části trati jsem nikdy nebyl, ale na výhledy není vhodná chvíle. Pár skalek přeskakuji a jsem rád, že už vidím konec seběhu u železničního tunelu. Směr znovu stáčím do Jarovského údolí a majestátně hledím na poslední kopec. První část je pozvolná podél potoka, ale to se po bezmála 1km mění a po prudkém odbočení doprava začínají strmé serpentýny do kopce. Tuto pasáž také důvěrně znám, protože zde s Klokym jezdíme úseky do kopce, které i na kole nechutnají, takže mám dost přesnou představu. Vojta se naštěstí nepřibližuje, ale v serpentinách ho pod sebou vidím a nechci ponechat nic náhodě. Toto je poslední pasáž, kde na něj mohu nějaké vteřinky nabrat. Zde je první úsek, kde se značení formou žlutých fáborů a moukou vysypaných šipek na zemi ztrácí. Cesta je však jenom jedna a tak nepropadám panice. Nahoře na kopci se opět navracím na plné značení a mám jistotu, že běžím správně. Z vršku kopce je to do cíle poslední kilometr po širší lesní cestě a následně polňačce. Na poslední pětistovce stojí znovu Kloky a hlásí, že je již rozhodnuto. Předemnou běžící Viktor sice hodně zpomaluje, ale má komfortní náskok. Za mnou je také díra, takže si alespoň posledních 500m mohu vychutnat. Cíl protínám časem 1:13:14 hod. Loni bych byl o 3,5min jasným vítězem, ale letos jsem musel uznat drtivou porážku od vítěze Matěje Zimy (1:09:33), druhého Jáchyma Kováře (1:10:16) a třetího Viktora Šinágla (1:11:56). V cíli dostanu od Karči hubana a pochvalu, že jsem celý.
Odkaz na výsledky: https://sportt.cz/racesResults/resultlist/1381
Od první trojice jsem dostal slušnou nakládačku, ale na druhou stranu zařízl i pár papírově silnějších běžců, z čehož mám radost. Podal jsem slušný výkon a měl možnost se poměřit s českou špičkou. Závod jsem přežil ve zdraví a trať si opravdu užil. Bylo to pestré, rychle se střídaly jednotlivé terény, podklady i profil. Když na to má člověk nohy i plíce, tak TOP. Celková organizace včetně značení takto dlouhého závodu suprově zvládnuta. Navíc tím, že jsem byl čtvrtý, jsme nemuseli čekat na vyhlášení a ihned mohli vyrazit zpět domů. Alespoň nějakou výhodu má bramborová pozice. Radost jsem měl i při zpětné kontrole tepového záznamu, kde bylo jasně vidět, že v důsledku dotírajícího Vojty Růžka (doběhl 41 vteřin za mnou) jsem ani v druhé polovině závodu nemohl povolit a držel se vysoko. Dalším závodem bude 21. 12. Vánoční půlmaratón v Hradci Králové pořádaný Honzou Volárem.
Comments