Swissman: I s prázdnou nádrží se dá dojet do cíle

Čtvrtek 18.6.

Swissman 2026 pro mě začíná v Jičíně čtvrtečním budíčkem v 4:45. Udělám si snídani, společně s Karčou naplníme auto a jedeme na Strahov do Prahy, kde nabereme posledního člena posádky Čeldu. V 7:00 opouštíme Strahov a jedeme přes Německo a Rakousko do Švýcarska. Zácpám se zdárně vyhýbáme a lehce se zasekneme až na posledních 10 km. Po 16:00 jsme na ubytování v Locarnu cca 5 km od centra závodu a T1. S naší paní domácí Normou prohodíme pár italských frází (jiným jazykem nemluví), rychle vyprázdníme auto a smažíme to na registraci, kterou stíháme s 9 minutovým fórem před zavřením. Zde vše proběhne hladce a cestou na ubytko ještě omrkneme dojezd 2. etapy Tour de Suisse. Zhruba na 45 minut nás to zaseká ve městě, ale Karča je spokojená, že konečně viděla Pogiho naživo. Potom už jenom 30minutový výklus s Čeldou podél břehu jezera s pár rovinkami a můžeme se jít konečně naposledy řádně vyspat. Před spánkem ještě vydatná těstovinová večeře a protažení. Jsme tady a další velké dobrodružství začíná…   

Pátek 19.6.

              Vyspím se jako zabitý nějakých 9 hodin a doufám, že mám naspáno i na zítřek. Dopoledne se jdeme všichni společně rozplavat a jsme mile překvapeni teplotou jezera. Na jiných závodech by byl neopren pravděpodobně zakázán, protože voda bude přes 24°C. Zde by polovina startovního pole zemřela, takže to organizátoři nechtějí riskovat. Lehce se rozplavu, vyzkouším vyfasovanou bojku a jdeme se najíst. Odpolední siesta a potom ještě jednou skočím do prostoru T1. Zde předám naše rezervní oblečení, které organizátor zaveze do cíle a vyzvednu GPS tracker, který ještě včera nebyl ready. Potom zpět na ubytko a lehce se rozjet na kole. Karča navařila 30 palačinek, takže se naposledy nakarboloudujeme a dáme finální týmový briefing. Připravíme vše potřebné na zítřek a dopředu naplníme auto. Dobijeme elektroniku a v 21:00 jdeme spát. 21:23 volá trenér Zbyšek s předzávodním motivačním proslovem. Zítra to bude dlouhý den, ale jsem připraven a věřím, že podám nejlepší možný výkon.

Sobota 20.6. 

Budíček ve 2:30 je vysvobozením, protože jsem spánku přes noc stejně mnoho nedal. Tělo i hlava cítí blížící se závod a adrenalin v těle postupně vzrůstá. Zmáknu ranní hygienu, posnídám toasty s pelupovou kaší, naplním přenosnou ledničku jídlem i pitím, dofouknu kola a obleču se do závodního. Vyklidíme apartmán a každý po svém jedeme na start. Já volím jako dopravní prostředek jistotu v podobě kola a Česda s Karčou jedou autem. Okolo 3:30 jsem v depu. Vyberu si jedno z posledních výhodných míst v již zaplněném depu, abych po kompletním připravení zjistil, že mám místo fixně dané a je samozřejmě úplně jinde. Vše bleskově s Karčou přehážeme a jednou si proběhnu cestu od vody ke kolu. Ve 3:45 opouštím depo a společně s týmem jdeme do cca 1 km vzdáleného přístavu. Loď se postupně plní závodníky, ale já čekám do poslední chvíle. Nandám neopren, vezmu plavecké brýle s čepičkou a vše ostatní nechávám u svého týmu. Karča mě na rozloučenou pomaže vazelínou a dá hubana. Čelda na pusu nevypadá, takže dáme jenom pěstičku. Na brzkou shledanou přátelé, vidíme se v T1. Ve 4:15 loď odráží od břehu a za potlesku všech přítomných mizíme do černé tmy jezera. Na lodi nás je více jak hub po dešti, ale společně s Patrikem Ericssonem si najdeme poslední volná místečka venku na zádi. Cestu trvající 30 minut si krátíme pokecem a v závěru i aktivačním protažením. 15 minut před startem loď zakotví mezi dvěma ostrůvky uprostřed jezera Lago Maggiore a postupně se všichni vylodíme. Není na co čekat a všichni se postupně potápíme do jezera a plaveme cca 100 m na start, kde vyrovnaní v řadě šlapeme vodu. Dostáváme závěrečné instrukce od organizátorů z lodi. Já konečně chápu, k čemu je dobrá povinná bojka. Objímám ji silněji než mimino cecek. Pomalu začíná svítat a já si uvědomuji (vím kulový), co na mě čeká. Vzpomenu si na přípravu, která mě dostala až sem a poslední slova trenéra Zbyška při včerejším callu:

„Zajíce neřeš, hoň se jenom za Hundy.“

„Jak poznám, kdo je zajíc a kdo je Hund?“

„Od toho tam máš Čeldu a Karču!“

Plavání: 3,8 km se plavalo přímo za nosem stále rovně v krásně čistém jezeře Lago Maggiore. Plaveme nejkratší cestou z místa A do místa B. Asi jedna z nejpřehlednějších tratí, kterou jsem kdy plaval. Lehce za polovinou trati byla dobře osvětlená naváděcí loď a v cíli blikal velký reflektor, který byl patrný již ze startovní pozice. Teplota vody opravdu vysoká, takže by se dalo plavat i bez neoprenů, ale bezpečnost je bezpečnost. S úderem 5:00 začne 239 závodníků (mezi nimi 33 žen) vařit vodu v jezeře. Jsem hned vedle Partika a hlídám si tuto pozici. Start rozhodně nepřepálil a první metry plaveme vlažně vedle sebe. Postupně se však propadám a zalézám mu do nohou. V nohách se mi plave dobře a stále s rezervou. Po nějakých 200 m je již startovní pole natažené a jsme na jeho čele. Před námi je jenom jeden závodník. Zpětně zjišťuji, že se jedná o domácího Švýcara Antonina Costu. Zleva se na mě natlačí další závodník a důrazně mě vytlačí z nohou Patrika. Den bude dlouhý, tak se nikam neženu a zařazuji se za něj. Když mi hodinky pípnou mezičas na 500 m, tak zjišťuji, že expert neudržel nohy a Patrik je pryč. Zkouším se dostat před něj, ale jakmile vylezu z háku, tak nejsem schopen výrazněji zrychlit a opět se schovávám. Postupně ukrajujeme další metry z plavecké distance. Vedle nás jede kajak. Průběžně kontroluji směr, ale plaveme dobře. Sluníčko máme v zádech, takže nám začíná osvětlovat blížící se břeh a zbarvuje okolní hory. Pocitově je tempo hodně pohodové, ale vzhledem k délce závodu a teplotě vody nechci riskovat přestřelení již nyní. Patrik je pryč a já se mentálně připravuji na stíhací jízdu na kole. Párkrát se snažím vystřídat borce na čele, ale když se dostanu k jeho bokům, tak zrychlí a já zalézám zpět do háku. Až do výlezu z vody se nic nemění. Na špici je osamocená dvojice závodníků, která nám nakonec uplavala o 3 minuty. Vodu opouštím na průběžně 4. místě s minimální ztrátou na třetího. Můj čas byl okolo 58 minut, což je nečekaně hodně pomalé, ale zde se nerozhoduje. Důležité je, že jsem úplně v pohodě a držím popředí startovního pole.

T1: Přeběhneme písčitou pláž, travnatý pozemek koupaliště a jsme na asfaltovém parkovišti, kde je umístěno první depo. Když doběhnu ke svému kolu, již je všechno od Karči připravené. Sundávám bojku, neopren a odhazuji brýle s čepičkou. Postupně jdou dolů i plavky a převlékám se komplet do suchého cyklistického oblečení. Kalhoty a dres budou bohatě stačit. Již nyní jsou teploty přes 20°C. Postupně do sebe dostanu první přesnídávku a v průběhu nandávám ponožky a skáču do treter. Zapnout helmu a rychle pryč. Kluci na špici mají jednu triatlonovou kombinézu na celý závod, takže se nemuseli převlékat. Já volím komfort před časem. Navíc se mi na jídlo hodí cyklo kapsy, které můj triatlonový dres postrádá. Při výběhu z depa míjím Čeldu, který mi hlásí ztrátu 4 minuty a potvrzuje průběžně 4. místo.

Cyklistika: 181 km se jede z místa A (Ascona) do místa B (Brienzersee). Jede se celkem přes 3 pasy s převýšením 3 700 m. Prvních 50 km je prakticky rovina. Nejprve se musíme vymotat z města a potom jedeme lehce zvlněným terénem po vedlejší silnici. Kvalita asfaltu je na české poměry normální, u Švýcarů bych čekal něco víc. Na všech kruháčích nebo křížení hlavních silnic jsou policisté, kteří řídí dopravu, což zvyšuje celkovou bezpečnost i plynulost závodu. Pochvala organizátorům. Jede se mi dobře, ale mám výrazně vyšší tepy, než jsem plánoval. Pohybuji se okolo meziprahu. Během prvních pár kilometrů se dostávám na 3. místo před mého spoluplavce, kterému poděkuji, ale evidentně nic nechápe. Vysvětlím v cíli, teď nemám čas… Mám s sebou jídlo i pití na prvních 51 km. V tomto závodě není možné občerstvovat od mého supportu kdekoliv, ale jsou organizátory fixně určená místa (celkem 12). Nicméně postupem závodu jsem pochopil, že na to závodníci dost prděli, ale nechtěl jsem dát nikomu důvod k penalizaci nebo diskvalifikaci. Náš tým se striktně držel pravidel (až na pár výjimek). Vím, že v této rovinaté pasáži budu na čelo spíše ztrácet, takže si jedu své a hlavně pravidelně občerstvuji. Každých 30 minut do sebe narvu toust a dalších 30 minut přesnídávku. Hodně piju a věřím ve zvrat v 2/2 cyklistiky. Před metou 50 km jsem dostižen bývalým profesionálním triatlonistou Ursem Müllerem ze Švýcarska. Po rovině jede jako ďas, ale v prvním přípravném 5km kopečku jdu před něj. Na rovině jde zase na čelo on a pěkně si vypomáháme v udržení slušného tempa. Ještě jeden 5km brdek a jsme pod úpatím dnešního nejdelšího kopce. Zde doplním pití a kapsy jídlem. Dostávám informaci, že Urs má osobák na celý 8:45 hod a půlku za 4:04 hod. Je to především silný cyklista, ale běžecky ho zvládnu. Na první dvojici ztrácíme 10 minut. První kopec je dlouhý 18 km a vystoupáme 1 100 výškových metrů. Zde je moje chvíle a začínám řádně roztáčet nohy. Watty i tepy jsou nahoru, ale já se cítím dobře. Prakticky okamžitě se vzdaluji od Urse, který si jede své. Evidentně má rozum. Kopec mimo posledních 4 km znám, takže se i těším. Zhruba v polovině potkávám svůj support tým a hlásí snížení ztráty. Na Patrika mám 9 minut a na Antonina 8 minut. Už nejedou spolu a to je dobrá zpráva. Další voda na můj mlýn, a tak ještě zvyšuji úsilí. Čím jsme blíže vrcholu, tím více se jede po kostkách. Závěrečných 5 km je již čistě vydlážděných a sklon nejde pod 8 %. Tepově se držím okolo ANP a watty se pohybují okolo 300w. Vyšší tepy přisuzuji nadmořské výšce, tropické teplotě a odpočatému tělu. Pocitově jsem však OK a nechci zpomalit. Nahoře na Gotthardpassu (2 106 m.n.m.) jsem stále průběžně třetí. Rozestup se od poloviny kopce nezměnil. Je teplo, takže na sjezd neberu žádnou připravenou vestu nebo bundu. Jenom doplním energii, pití a jedu plynule dál. Ve sjezdu se bohužel dostávám do kolony, kterou nejsem schopen předjet, a tak lehce ztrácím, ale alespoň se udržím na silnici. Z vrcholu pod další kopec to trvá přesně 15 minut. Mnoho času není, ale já se najím a užívám si část trati, kde jsem ještě nikdy nebyl. Začíná druhé 13,5km stoupání na Furkapass. Zde nastoupáme 1 000 výškových metrů. První 2 km stoupání zvládám skvěle a letím, ALE… Jako mávnutím kouzelným proutkem se mi nohy zastavují. Tepy jdou dolů, stejně jako watty, je mi vedro a vše mě začíná bolet. Mimo nohou se přidávají i bedra a ruce. Najednou jsem úplně prázdný. Rapidně zpomaluji a pozoruji zezadu se blížícího Urse. Třeba je to jenom nějaká krátká krize. Jedu dál o výkonu žačky na odrážedle a doufám v brzké odeznění. Začnu více pít a pošlu do sebe další přesnídávku, toust bych nyní nerozkousal. Urs mě 7 km před vrcholem předjíždí a já nejsem schopen reagovat. Můj tým pomalu začíná chápat, že něco není v pořádku. Vzpomínám si na hlášku Tadeje Pogačara při Tour de France 2023: „I´m gone… I´m dead.“ Já to zkracuji na: „Jsem v piči.“ Čelda s klidem vagonu plných tibetských mnichů dává jasný pokyn: „Nepřestaň jíst a pít! Všichni už jsou na limitu.“ Tělo už do sebe nic nechce dostat, ale kdo jsem, abych vzdoroval Čeldovi. Soukám do sebe alespoň přesnídávku. Karča ještě informuje o rozestupech, ale to mi aktuálně začíná být dost jedno. Teď už nezávodím s ostatními, ale sám se sebou. Nakonec se vydrápu na nejvyšší bod Swissmana Furkapass do výšky 2 429 m.n.m. Doplním zásoby a jedu dolů jedním z nejlegendárnějších alpských sedel v srdci Švýcarska. Jedu rozumně a za každou serpentinou vynechávám dynamický nástup, ještě na mě čeká jeden strašák, který aktuálně netuším, jak vyjedu. Ikonickou zatáčku okolo Hotelu Belvedere mám i přes krásné počasí v mlze. Sjezd mi zabral krásných 15 minut, kdy jsem prakticky nemusel šlapat. Teď čelím poslední 5,5km stěně na Grimselpass. Už jenom 400 výškových metrů. Začínám roztáčet nohy, ale více jak 200w z nich nedostanu. Koukám na cíl kopce ve výši přede mnou a je mi jasné, že to bude ještě dlouhá šichta. Rovnou rozepínám dres. Říkám si, že už to stejně nemůže být horší. Znáte to, kdo chce boha rozesmát, plánuje… Když mě míjí autobus, tak před zatáčkou zatroubí a já se tak leknu, že mě do pravého třísla chytne křeč. To mi ještě chybělo. Ještě více zpomaluji, nemohu se zvednout a každé šlápnutí je spojeno s intenzivní píchavou bolestí. Hned sahám po erárním ibalginu a začínám věřit v zázrak, protože nic jiného mi nepomůže. V polovině kopce potkávám svoji posádku. Dostávám red-bull, colu, ionťák, přesnídávku a vše do sebe hážu. Uklidňují mě, že i ostatní výrazně zpomalili, rozestupy nejsou katastrofální a běh je můj. Když zdolávám poslední metry kopce, tak přemýšlím, co budu dělat na běhu? Pokud budu v tomto stavu, tak ani běžet nedokážu. Jít 42 km pěšky se dost protáhne a hlavně chudák Čelda. Závod rozhodně nechci vzdát, prostě jenom nemám den a nahoru pod Eiger se chci za každou cenu dostat. Tuším, že to bude ostuda a pravděpodobně můj poslední eXtrémní triatlon. Tento sport není pro každého… Nahoře poprvé po 139 km natvrdo zastavuji. Tým mi mění bidony, zapínám si dres, dojíždím plechovku red-bullu, beru toast a oznamuji, že se uvidíme na posledním meetpointu na 165km. Nyní mě čeká cca 20km sjezd z 2 164 m.n.m. do 560 m.n.m. Zpětně jsem se díval na ztráty z tohoto vrcholu: 1. Patrik Ericsson + 16:45min, 2. Antonin Costa + 9:22min, 3. Urs Müller + 6:08min. Přehoupnu se přes horizont a kolo konečně dostává vyšší rychlost než 10 km/hod. Sjezd si nečekaně užívám a postupně se mi vrací šťáva. Nohy začínají naskakovat zpět a já v rovinatějších pasážích jedu adekvátní tempo. Nevím, co se stalo, ale kombinace red-bullu, koly a ibalginu asi opravdu dává nejen křídla. Dole pod kopcem jsem jako nový! Ještě jeden 2km brdek a potom už jenom závěrečných 15 km po rovině. V brdku zjišťuji, že mi nefunguje přesmykač a tak jedu na velkou (klika jak prase, že se nestalo o kopec dříve, zde by to bylo na turistu). Naštěstí nyní na to mám nohy a sklon není hrozný. Brdek vyletím na plánovaných 300w a skoro se nezadýchám. Až do cíle jedu zalehlý a nechápu co se děje. Jsem zpět! Depresivní myšlenky jsou pryč a já se tělem i hlavou vracím zpět do závodu. Cyklistika mi zabrala 6:33 hodin.      

T2: V depu nikdo mimo mě a mého týmu není, takže mám celé parkoviště jenom pro sebe. Vše mám opět pěkně připravené a začíná finální převlékání. Svlékám cyklo hadry a beru triatlonovou kombinézu. Nandávám běžecké boty, hodinky, kšiltovku a brýle. Ještě z cyklo dresu přendám GPS trackerem a mobil. Vše ostatní bere Čelda, který hned od začátku jede se mnou na kole. Oznamuji, že jsem zpět a jdeme si pro borce před námi. Karča ještě informuje o ztrátách: 1. Patrik Ericsson + 16:30min, 2. Antonin Costa + 9:30min, 3. Urs Müller + 8:30min. Poliju si hlavu živou vodou a rychle pryč, ještě máme dost práce před sebou.

Běh: 43 km s převýšením 2 000 m. Z Brienzersee (567 m.n.m.) až na Kleine Scheidegg (2 061 m.n.m.). Úvodní 4 km jsou v takovém terénu, že chudák Čelda nestíhá. Schody nahoru i dolů musí nosit, kopce jsou tak prudké, že je nemůže jet a tak se prakticky potkáváme až po 4 km. Já jsem zatím zvládl proběhnutí pod raritou tohoto závodu vodopádem Giessbachfall, kam mají stejně cyklisti vstup zakázaný. Od spojení s Čeldou je již trať běhatelná a já dle plánu roztáčím nohy do tempa 4:00min/km. Běží se mi opravdu dobře. Předcházejících 8 hodin závodu téměř necítím a letím. Čelda má jednoduchý úkol, každých 25 min do mě narvat jeden gel, pravidelně mě polévá vodou a občerstvuje i onťákem. Zároveň plní i tu nejdůležitější funkci odvedení myšlenek od závodu. Bavíme se o proběhlém Asijském poháru v Astaně, kde byl Radim Grebík třetí a Ema Ryšávková čtvrtá. Tipujeme, jak dopadnou naši závodníci na SP ve Francii a Bety v Kitzbühelu. Ptám se na průběh závodu z jeho pohledu a potom řešíme klasické plky. Kilometry rychle naskakují. Zásadní je první meeting point s Karčou na 8,5km. Zde jenom doufám v pozitivní zprávy, protože doteď nemám informace o třech rychlejších závodnících. Když přibíháme do vesničky Iseltwald, tak spatřujeme tu nejhezčí možnou věc a to je třetí závodník Antonin kousek před námi. Po chvíli potkáváme Karču a dostáváme jasné informace: 1. Patrik Ericsson + 7:30min, 2. Urs Müller + 4:00min a 3. Antonin Costa + 45vteřin. Čelda doplní vodu a vše potřebné do dalšího meet pointu. Vše jde lépe než jsme plánovali a tímto tempem jsem opravdu před půlmaratónem na prvním místě. Seběhneme k jezeru Brienzersee a smažíme to podél mini plážiček, kde jedou domácí grilovačky a odpolední chill. Stále pravidelně občerstvuji, Čelda mě chladí a hlavně dostatečně piju. Hlavně nic nepodcenit. Po rovině držím tempo 4:00min/km a když zrychlím k 3:50min/km, tak jsem přibrzděn. Bude to ještě dlouhý, takže se nezbláznit. Ve vesnici Bönigen na metě 14,5 km se dotahuji na Urse a okamžitě jdu před něj. Před 17 km smazávám i Patrika a ten nechápe, co tu dělám. Po kole měl náskok necelých 17 minut. Omluvím se za svůj běh, ale popravdě toho vůbec nelituji. Po necelých 9 hodinách práce se konečně dostávám do čela závodu a udělám maximum pro jeho udržení. Rychle se vzdálíme a nyní to začíná být jenom můj závod. Prohrát si to již mohu jenom sám. Za námi žádná super běžecká raketa není, takže hlavně nerupnout. Stále běžet, chladit, pít a jíst. Do cíle zbývá ještě 26 km, sakra to je daleko. I přes narůstající únavu a vedro se cítím nečekaně svěže. Asfalt se mění za šotolinové cesty a pozvolna začínáme stoupat k městečku Grindelwald. Naštěstí s přibývajícími kilometry se čím dál častěji objevují i pítka, která využívám na komplet ochlazení a potápím celou hlavu. Prudké kopce chodím a pravidelně se střetáváme s Karčou, která funguje jako přenosná lednička. Na 28km se Čelda odpojuje a jede napřed. Beru si jeden gel a pití. Celou trať mám naběhlou z přípravného kempu na přelomu dubna-května, takže se žádná překvapení nekonají. Když přiběhnu do T3, tým je ready. Beru si vestu s povinnou výbavou pro každého závodníka (dlouhé kalhoty, bunda, tričko s dlouhým rukávem, rukavice, čepice, izolační fólie, čelovka, 0,5 litru tekutin a minimálně 2 gely nebo tyčinky). Napiju se vychlazené coly a společně s Čeldou vybíháme vstříc posledním 11 km. Běh trvá jenom krátce (cca 50 m), protože hned začíná nejstrmější část závodu a přecházíme do chůze. Bohužel nemáme informace o náskoku (GPS trackery nefungují spolehlivě), ale při zpětném pohledu je nám jasné, že náš náskok bude vyšší než 10 minut, což je super. Čelda rychle propočítá, že pokud vydržíme jít a nebudeme zastavovat, tak nás nemohou dostihnout. Což mě uklidňuje a pokračuji v chůzi. První třetina závěrečného stoupání je nejstrmější, takže ji opravdu celou jdeme pěšky. Gely dávám již každých 20 minut (nakonec jich v běžecké části sním 11). S vyšší nadmořskou výškou se otvírají i výhledy na skalní masiv Eiger. Ať se podíváte kamkoliv, tak je to prostě krása. Hory v plné kráse s vymetenou oblohou. Když se terén začne narovnávat, tak alespoň kousek popoběhneme. Asfaltové cesty jsme již dávno vyměnili za šotolinu nebo trailové cestičky. Oba kontrolujeme naše záda, ale naštěstí nikde nikdo. Čím jsme blíže cíli, tím je nám jasnější, že tuto bitvu vyhrajeme. V dálce spatřujeme cílovou rovinku. Teď už nám vítězství nikdo nevezme. Po 11:52:19 hodinách „probíháme“ společně s Čeldou cílem jako nejrychlejší závodníci dne. Dávám hubana Karče a přijímám gratulace. Dokázal jsem to a vyhrál svůj vrchol sezóny Swismanna 2026! Moje běžecké statistiky ukazují jasná čísla 42,70km, 4:14:18hod (5:57min/km), čas strávený chůzí 1:20:21hod a čas nečinnosti 1:50min. Když si vzpomenu, jak jsem se cítil na 130km cyklistiky a nyní stojím pod Eigerem jako vítěz, tak je to prostě neuvěřitelné. Co si z toho odnést? Nikdy to nesmíte vzdát! Zpomalte, doplňte energii, udělejte něco šíleného, ale nikdy úplně nezastavujte a nepřestaňte věřit. Závod končí až v cíli. Po 19 minutách se cílem prožene i Patrik Ericsson ze Švédska a připisuje si již třetí 2. místo na tomto závodě. Promiň, kamaráde! Po dalších 19 minutách cíl protne i Urs Müller ze Švýcarska. Za ním jsou další 3 závodníci do 8 minut, takže relativně naháněčka až do samotného cíle. Časový limit závodu z celkových 239 závodníků stihlo 186. Na startu nás bylo celkem 6 z České republiky. Mimo mě se do cíle podíval ještě Tomáš Petrák, Tomáš Skupien a Kristýna Skupienová. Na přehřátí a časové limity doplatil Jan Gottwald a Petr Koloničný.

              Když se v cíli zmátořím, tak se převleču do suchého a jdeme na vláček, který nás sveze zpět dolů do Grindelwaldu. Sbíhat se mi to už opravdu nechce. Skočíme do auta a sjedeme na naše luxusní bydlení. Ubytujeme se, všichni dáme zaslouženou sprchu a vyrazíme do města na oslavnou pizzu a jedničku. Po návratu na chatu začnu odpovídat na četné gratulace, které jsem od vás dostal. Karči přenos měl letos rekordní sledovanost a dobré 2 hodiny jsem měl o práci postaráno. Večer jsem stejně moc nespal, takže alespoň bylo o zábavu postaráno. Unavený, ospalý, bolavý, ale šťastný. Z dlouhé chvíle jsem si spočítal můj kalorický výdej. Můj odhad před závodem byl 9 000 kcal. Plavání 901 kcal + cyklistika 5 479 kcal + běh 2 970 kcal = 9 350 kcal. To mi toho popravdě moc neřeklo, ale vím, že Braníček 10° má 170 kcal. Takže za závod jsem spálil 55 piv a to už je slušná akcička :-).    

Neděle 21.6.

Ráno zajdeme na snídani, pobalíme a vyrazíme zpět na Kleine Scheidegg, kde proběhne slavnostní vyhlášení. Čelda preferuje klid a tak vyrazí na včera vynechanou koupačku k jezeru Brienzersee. Vlak je narvaný závodníky a jejich supporty. Nahoře nás opět přivítá krásné počasí a jdeme si vyzvednout finisherská trička. Konečně se potkávám s českými závodníky a plni dojmů si vyprávíme své příběhy. Většinově pozitivní, ale u některých převažují i ty negativní, ale to je sport. Potom to rozjede lokální seniorská dechovka na alpské rohy, které s kulisou zasněžených vrcholků hor, zelenými pastvinami a modrou oblohou vytváří neopakovatelnou atmosféru. Po koncertu jsem vystoupal jako vítěz na kopeček před dav všech přítomných a sklidil nejvíce emotivní aplaus svého života. Jenom já vím, jak to bylo vydřené vítězství a těch 5 vteřin si budu pamatovat navždy. Postupně se ke mně přidali i další medailisté. Následovala ženská kategorie, kterou opanovala Elena llleditsch z Německa časem 14:05:21hod a dokončila celkově na 19. místě. Společné foto všech závodníků a následně se přidali i naši strážní andělé supporti. V 11:30 je akce oficiálně ukončena a jedeme vláčkem zpět dolů. Zde na nás již vzorně čeká Čelda a jedeme dom. Cestou máme každý o čem přemýšlet. Já stále špekuluji nad chybou v průběhu cyklistiky, která mě málem stála vítězství. Byly to drobnosti, ale stokrát nic umořilo vola. Příště:

1. Dorazit do místa závodu s větším časovým předstihem a mít více klidu

2. Pokud se závodí ve výšce, tak je potřeba se dopředu aklimatizovat

3. Hodinovou jízdu do kopce na ANP pošetřím až na závěr a ne začátek závodu

4. Lépe se silově připravit na opakované dlouhé kopce

Lehce po 22:00 zastavujeme auto v Jičíně. To zas byl víkend…

              Závěrem bych chtěl poděkovat především svému supportu v podobě Čeldy a Karči. Nápis na tričku jednoho z dobrovolníků je opravdu výstižný: „He goes to the edge. We keep him alive.“. Byli jste tam pro mě a pravděpodobně mi věřili více, než já sám sobě. Děkuji za vše. Nemohu opomenout své materiální partnery Zone 3 (neopren a závodní kombinéza), BikeStrike (kolo Trek a cyklistické oblečení Rapha), Mizuno (běžecké boty Hyperwarp Elite), Inkospor (výživa v průběhu i před závodem) a Alensa (óčka na kole a běhu nemohou chybět, ve vodě se zase hodily brýle Arena). Na materiál se musím spolehnout a na vás všechny je spoleh. Finance na tyto akce čerpám od města Jičín, města Nová Paka nebo mého oddílu TJ Nová Paka. Děkuji samozřejmě i fanouškům a haterům, vždy potěší vysoká sledovanost a pozitivní ohlasy.

Závod je již minulostí a pomalu se na něj zapomíná. Já ho však ještě dlouho budu mít uchován v sobě. Sezóna je v plném proudu, a protože jsem zdravý, tak není čas ztrácet čas. Dalším závodem bude moje klasika 11.7. Oravaman. Letos se zde pojede mistrovství světa v eXtrémní půlce, tak uvidíme…