Kde jsem to skončil? Jedna kapitola v Chile ukončena a už jsme v Argentině...

11. den (19. 1.) Konečně poklidná noc v teple, pohodlí a tichu. Ráno se ničím nerušeni budíme a posnídáme snídani, která nám byla s jednodenním předstihem doručena na pokoj. Vymyslíme dnešní trať, pobalíme věci do batohů, kterou jsou o dobrou polovinu lehčí než v posledních dnech a můžeme vyrazit do Národního parku Los Glaciares. Park je od letošního roku zpoplatněný a tak online formou kupujeme 7denní permit. Počasí přeje a máme celý den, proto ani s odchodem nespěcháme a to byla velká chyba. Trek byl již touto dobou přeplněný lidmi, a tak minimálně první část z El Chaltenu k Laguna Capri jdeme v obležení turistů. Obloha vymetená a již od jezera jsou krásné výhledy na dominantu Fitz Roy. Ještě kousek pokračujeme po stezce k monumentu a pak se stáčíme doleva k další Laguně Madre. Po celou dobu nemůžeme spustit oči z krásy 3tisícových hor, které jsou sluncem přesvícené. Cestu zpět ještě prodloužíme o návštěvu ledovce Torre. V našem dnešním nejzazším bodě objevíme další lagunu s ledovcem. Odpadlé kusy ledovce si na hladině poklidně dožívají své poslední dny. Nefouká, je zde klid a konečně i teplo. Většinu dne jdu v krátkém-krátkém a před sluncem se chráním opalovacím krémem. Vše je přehledně značené a po kilometrech míjíme informační cedule. Cesta zpět je již opět zdlouhavější, ale krajina se tak rychle mění, že mi 8 hodin a 30 km v nohách ani nepřišlo. Poslední vyhlídky do kraje prakticky přecházíme, protože pro dnešek jsme již přehlceni. Při návratu do města ještě skočíme koupit večeři a máme splněno. Zatím nejdelší trek je za námi a to nás topovky ještě teprve čekají. Jsem zvědav, zda-li park Los Glaciares ještě dokáže překonat dnešní den.
12. den (20. 1.) Předpověď se bohužel nemýlila, a když mě ráno v 6:15 budí budík, tak venku prší. Ranní běh tedy přesouvám na pozdější dobu. Ještě se dospím a po společné domluvě dnes zařazujeme regenerační den. Celý den má být zataženo s přeháňkami, takže túry odkládáme. Karča navíc není úplně zdravá, takže volnější den může v doplnění sil jenom pomoci. Já využiji dopoledne k proběhnutí v místním terénu. Týden jsem neběžel a tak úvodní kilometry musím nohy brzdit. Jsem plný energie a chuti běžet rychle. Předbíhám davy zarputilých turistů, kteří i v tomto počasí vyrazili. Zhruba v polovině jsem si jako správný orienťák vymyslel zkratku a využívám opuštěnou cestu. Z počátku to byla zábava, ale s přibývajícími výškovými metry, sílícím deštěm a houstnoucí vegetací začínám litovat. Postupně se ztrácí i cesta, ale vracet se rozhodně nebudu. Než vyběhnu zpět do civilizace na oficiální cestu, tak jsem na kost promočený, poškrábaný a vymrzlý. Dolů do města jsem i přes kluzký terén a četné vláčky turistů pravděpodobně obstaral nový běžecký KOM. Rychlá sprcha a je zase dobře. Na oběd skočíme do města na místní pizzu. Dostal jsem zajímavý poměr 150g těsta a 1,5 kg rozpečeného sýra, takže ani nevím, co tam ještě bylo, ale rozhodně zasytila. Vedle sedící Italové taky docela koukali… Odpoledne čas na práci a povalování v posteli. Počasí dnes opravdu nepřeje, takže jenom doufáme, že zítra bude lépe.
13. den (21. 1.) Od dnešního dne byla velká očekávání. Čekal na nás královský hike s cílem u jezera Lago de los Tres pod vrcholem Fitz Roy. Je to taková lokální Sněžka, takže o turisty opět není nouze, ale stojí to za to! Máte celkem 3 možnosti, jak se dostat nahoru: 1. Z města El Chalten 12 km na severozápad a stejnou cestou zpět (volí 75 %). 2. Objednáte bus/taxi a jedete 15 km severně na zastávku Rio Electrico. Potom už pěkně na jih po svých nějakých 11 km až na vrchol. Nahoře otočka a dolů do města po variantě č. 1, jinou cestou než se přišlo (volí 24 %). 3. volí 1 % a to samozřejmě byla i naše volba. Ráno bylo ještě počasí nic moc. Zima, mlha a zatažená obloha, ale postupně se mělo vše zlepšovat, takže jsme věřili. Začátek stejný jako u varianty č. 2, takže v 8:00 jsme nastoupeni před naším apartmánem a čekáme na objednaný svoz. Ten laxně a bez jediného slova přijel v 8:20. Pohodys a hlavně žádný stres. Po nějakých 30 minutách jízdy jsme na místě a společně s davem ostatních turistů vycházíme. Všichni máme dnes stejný cíl. My se však po 1 km odpojujeme z davu ovcí a jdeme méně známou, méně prochozenou, více zarostlou, více kamenitou, více rozblácenou cestou k tajné laguně. Tam se opravdu po 2,5 hodinách chůze dostaneme a byla to opravdu silná prověrka našeho vztahu… Laguna Piedras Blancas byla lékem. Nikde ani jediného živáčka (což jednoho z nás trochu znervózňovalo), ticho, skály padající do tyrkysově modré vody a vše podtrhoval ledovec s vodopády padajícími do laguny. Rozhodně to za to stálo, ale moc se nezdržujeme, protože hlavní cíl máme ještě daleko před sebou. Dalších 45 minut jdeme ještě sami a poté se již napojíme na frekventovanou oficiální cestu. Stojíme před krpálem, kde úplně nahoře o nějakých 500 výškových metrů výše vidíme maličké mravenečky pohybující se zig-zag. Byly to dlouhé 2 km, které nám zabraly cca 45 minut chůze, ale výsledný výhled na lagunu pod námi s monumentem této oblasti Monte Fitz Roy o výšce 3 405 m.n.m. vše znovu vynahradil. Schováme se do závětří, doplníme energii a uděláme 259 fotek (±4) a spokojeně můžeme začít klesání zpět do města. První 2 km jsou stejné, ale poté již jdeme novou cestou, takže to není taková nuda. Každé otočení za naše záda je balzámem pro oči. Zasněžený masiv se na nás směje a magneticky přitahuje naše oči. Posledních 10 km zvládneme ve svižnějším tempu a já si tak po dalších 26 km a téměř 8:30 hodinách v pohybu mohu dát zaslouženého dvojitého burgera s hranolkami. Karča volí steak z nízkého roštěnce a oba dnešní den hodnotíme znamenitě. Kdybych měl jenom jeden den, tak bych šel rozhodně tento trek a cestu zpět si ještě protáhl k ledovci Torre (z 11. dne). To vám vydá na nějakých 35 km a potom si můžete dát i trojitého burgera…
14. den (22. 1.) Ráno zahajuji tradičním klusem k netradičnímu vodopádu. Byl jsem mile překvapen, že se nejednalo o žádný malý čurk, na které jsem byl zvyklý z Thajska. Nejprve jsem omrk dole a potom se vydrápal i nad vodní masu. Příjemný start dne. Dopoledne je počasí znovu hodně proměnlivé s dešťovými přeháňkami a tak vyrážíme jenom na procházku po městě. Naším úkolem je sehnat poštovní známky, abychom mohli odeslat pohledy. To se nám i přes návštěvu jediné oficiální pošty, 4 obchodů se suvenýry a několika potravin nepovede. Dostaneme jednoduchou odpověď: „Známky jsou ve vedlejším městě El Calafate, tam pořídíte.“ Uspokojiná odpověď, ale El Calafate je vzdálen 215 km... Ukončujeme bojovku a jdeme se najíst. V jedné z restaurací objednáme lokální řízek a při přinesení svádíme typickou rozepři mezi mužem a ženou o velikosti řízku. Já to vidím na dobrých 30 cm a Karča maximálně 20 cm. Pravda bude někde na půli cesty (blíže ke mně). Zbytek dne již odpočíváme a vymýšlíme plány na další dny.
15. den (23.1.) V El Chaltenu mi chybí ještě jedna vyhlídka. Dnes před obědem město opouštíme, a tak mám cíl ranního klusu jasný. Naposledy vyběhnu nad vesnici, kde žije necelých 2 000 lidí a symbolicky se rozloučím. Předčilo to tu moje očekávání a park je opravdu nádherný. Nejen pro turisty nebo trailové běžce, ale vyžijí se zde i horolezci, cyklisti, vodáci a přes zimu i skialpinisti. Po návratu sprcha, snídaně a vyklizení pokoje. Busák není daleko a tak nespěcháme. Postupně zaplujeme do busu s výhledem z první řady v druhém patře a jedeme do pro nás již známého města El Calafate. Autobus odjíždí dokonce o 2 minuty dříve, než byl plánovaný odjezd. Což nás naštěstí nezaskočí. Po 3 hodinách jízdy jsme na místě. Cestu střídavě prospím, pročtu nebo prokoukám. Dojdeme na hotel, kde jsme již díky zaseknutí v minulosti přespali a jdeme shánět poštovní známky. Nakonec se nám to podaří v papírnictví. Je zde dokonce i poštovní schránka, takže o starost méně. Večeře a zpět na ubikaci. Zítra nás čeká poslední plánovaný výlet.
16. den (24.1.) Poslední fixně naplánovaný den, který jsme museli objednat formou zájezdu. Jednotlivec nemá šanci absolvovat to, co jsme si naplánovali. Ráno v 9:00 nás vyzvedne autobus a po nabrání kompletní posádky 12 účastníků vyrážíme z města El Calafate k ledovci Perito Moreno. Cesta zabere cca 90 minut jízdy s dvěma zbytečnými zastávkami (1x výhledy na nic a 1x toaleta). Celou cestu dostáváme informace o místní krajině, floře i fauně. Mimo patagonské stepi toho však moc navíc nevidíme (pokrývá 80 % celkové plochy). Poté už to, proč jsme tady. Nejprve vystoupíme ve svahu, který je propletený železnými lávkami a desítkami balkónů s výhledy na ledovec. Lávky tvoří okruhy, které jsou dlouhé i několik kilometrů. Tradiční turistická atrakce otevřená všem návštěvníkům. Dobré vidět, ale highlight měl teprve přijít. Znovu nasedneme do busu a po 10 minutách jízdy opět z autobusu poslušně vyskakujeme. Jsme v malém přístavišti, kde na nás čeká muzejní loďka. Všichni se nalodíme a vyrážíme na jízdu k ledovci. Z bezpečnostních důvodů se úplně nepřiblížíme, protože každou chvíli se mohou utrhnout okrajové kusy. Toho jsme ostatně i několikrát svědky a zajistí to slušné vlnobití. Zakotvíme na druhé straně jezera a čeká nás 2hodinová procházka s průvodcem. Jsme jenom 3 anglicky mluvící (zbytek ovládá španělštinu), takže máme prakticky soukromou procházku. Je nám přiřazen Ivan pocházející ze severu Patagonie. Jezdí na skialpech, leze (jeho oblíbenec je Adam Ondra) a zde si přes „léto“ přivydělává. Projdeme se až k ledovci a dostaneme všechny odpovědi na naše otázky: Proč je modrý? Více roste nebo taje? Jak je vysoký? Jak je starý? Dojde i na ochutnávku. Rychle to uteče a bylo to opravdu intenzivní. Je zde i možnost hodinového hiku po ledovci v mačkách, ale zas takový odvaz to není a 300$ je trochu přestřelených. Ledovce v Jičíně ještě nemáme, takže rozhodně nevšední podívaná, která učaruje nejen ledovou masou. Potom už jenom trajektem zpět na pevninu a busem zpět do města. Toto bylo poslední velké dobrodružství. Zítra již zpět do civilizace. Adiós Patagonie. Bylo to krásné, intenzivní a nezapomenutelné.
17. den (25. 1.) Budíček – transport na letiště – 3hodinový let – Uber na hotel a jsme zpět v centru Buenos Aires. Vyrážíme na naši poslední procházku do části města nazvané La Boca. Multikulturní čtvrť, kde vzniklo tango, a barevné domy jsou neopakovatelným kýčem. Samozřejmě to tu praská turisty ve švech, ale když popojdete 100 m dál, tak je liduprázdno a máte spíše strach o holý život. Rozmanitost BA je neuvěřitelná a sociální nůžky jsou zde otevřené více, než jsme v České republice zvyklí. Luxusní restaurace, banky a odchody v kontrastu s bezdomovci spícími po ulicích nebo hledajícími obživu v kontejnerech na odpadky. Při cestě zpět dáme poslední večeři a tím oficiálně končíme s Argentinou. Zítra již jenom transport zpět do České republiky.
18. – 19. den (26. – 27. 1.) Ráno se jdu ještě naposledy proběhnout v teple. Chtěl jsem navštívit vyhlášený hřbitov La Recoleta a omrknout parky na SV pobřeží. Bohužel obojí bylo zavřené, ale i tak jsem běh absolvoval. Ocenil jsem všudypřítomná pítka v parcích, která zde zachraňují životy četným běžcům nebo cyklistům. Následovala rozlučková královská snídaně a transport Ubrem na letiště. Odbavení a první z dnešních dvou letů do Sao Paula. 3 hodinky rychle utekly. 30 minut počkáme na letišti v Brazílii a se Swiss Airline letíme dalších 11 hodin do Curychu. To už bylo trochu pomalejší, ale uteklo to rychleji než cesta tam. V Curychu máme na přestup nějakých 90 minut. V Praze přistaneme okolo 14:00. Zavazadla přijedou a je před námi poslední štreka do Jičína. Vyzvedneme auto, před cestou se posilníme smažákem a jedeme domů s vědomím, že v důchodu budu mít na co vzpomínat.
Své to rozhodně splnilo. Vyčistil jsem hlavu, tělo si odpočinulo a nyní jsem natěšený na trénink. Nevěřil jsem, že mi někdy bude plavání chybět.
Rekapitulace toho, co jsem se o Patagonii naučil:
Vízum není potřeba, takže relativně jednoduché cestování.
V drtivé většině případů zde můžete platit kartou debetní i kreditní, takže není potřeba přemrštěně měnit na místní argentinské pesos. Na druhou stranu pokud platíte kartou, tak je cena vždy o 10 % vyšší. Někde pohodíte i s americkými dolary.
Angličtina je sice světový jazyk číslo jedna, ale to v Jižní Americe neplatí. Ve spoustě oblastí je to jenom o španělštině, takže doporučuji před odjezdem nastudovat pár slovíček nebo skočit na nějaký rychlokurz.
Počasí se stejně jako u nás na horách může rychle měnit a aplikace apple je i zde úplně mimo. Rozhodně doporučuji dobré nepromokavé oblečení pro sebe i batoh a počítejte s tím, že tato letní dovolená má blíže k zimě.
Typickým jídlem není steak, ale empanada nebo pizza.
Výrazně zde zlepšíte spoji matematiku. Přepočet 1 Kč = 40 argentiských pesos je sice učivem prvního stupně, ale ze začátku dá zabrat. Vše je zde o cca 25 % dražší než v ČR.
Mouchy jsou tak líný, že než aby rychle odlétly, nechají se raději zabít. To ostatně platí i o většině obyvatelstva.
Na propečení steaku se nikdo v restauraci neptá, prostě dostanete něco okolo medium. Pokud poprosíte well done, tak dostane zpravidla černý spálený flek…
Správný Argentinec má v puse cigaretu. Stejně jako v případě USA věří, že větší zlo je cukr, než rakovina plic. Možná právě proto jsou i více usměvaví, plní elánu a temperamentu.
Díky standardnímu větru okolo 50-60 km/hod, zde nemohou mít volné kontejnery nebo popelnice, na které jsme zvyklí z ČR. Mají zde železné kvádry napevno přifixované k zemi jednou železnou nohou.
Při příjezdu si kupte adaptér do elektriky s třemi nožičkami. Já udělal tu chybu, že pořídil jenom s dvěma a spotřeboval jsem další pevnou tejpku, abych něco vůbec nabil.
Sejdete ze značené cesty, sejdete z mysli a budete ponecháni vašemu dobrodružství sami. Druhou možností je si přivstat a vyhnete se davům turistů.
Wi-fi ve většině případů funguje obstojně, ale bez Karči mobilních dat bychom byli nahraní (řešení ubytování, transferů, objednání taxíků…), takže určitě jeden telefon s přístupem k internetu je fajn.
Moji druhou společnicí byla čtečka na knížky. Karča ji nenáviděla, ale vhodně vyplnila prázdné chvíle na cestách. Zmákl jsem celkem 3 knížky (Robin Cook – Vir, Carter Chris – Napsáno krví a James Rollins – Království kostí).
Jaké bude naše další dobrodružství? To je dobrá otázka, ale odpověď na ni zná jenom Karča...
Comments