Když zadáte do vyhledávače Google „10 nejstudenějších dovolených na světě“, tak na šesti jsem již s Karčou byl, dvě jsou v plánu a Patagonii odfajfkujeme nyní. Nesnáším ZIMU, takže pravděpodobně proto chtěla zrovna sem. Co jsem do té doby věděl o Patagonii? Leží v Jižní Americe, kde jsem nikdy nebyl, ale přesněji vlastně netuším. Frčí tady fotbal (ten mě nezajímá) a rugby (výrazně lepší). Mluví se zde španělsky, tančí tango, kokain seženete snáze než trojvrstvý toaletní papír, v roce 2016 hostilo Rio olympiádu, kde vyhrál Alister Brownlee podruhé triatlon a západním pobřežím prochází pohoří Andy, kde občas padají letadla. Stačilo by vám to jako důvod pro návštěvu? Mně ne, ale já už doma dávno kalhoty nenosím…
Na druhou stranu si Karča vzala celou dovolenou na starost. Takže jsem to měl lepší než s cestovkou. Vymyslela logistiku, zajistila letenky, transporty, ubytování, stravu, obstarala si speciální tarif, aby byla online, zjistila, kolik potřebujeme peněz a v jaké měně, komunikovala hned s několika cestovateli této oblasti a měla dost přesnou představu o místech, která chce navštívit. V Chile bude vrcholem „W trek“ a v Argentině národní park Los Gracieras s horou Fitz Roy. Já měl jediný úkol: „Nezranit se a být schopný odletu!!!“ To jsem dokázal a 5 hodin před odletem dobírám poslední antibiotika.
Máte dvě možnosti: "W trek" (modrá) nebo "O trek" (červená a následně modrá)
Celý tento článek berte jako deník cestovatele, který vás může inspirovat nebo odradit. To už nechám na vás… Pro větší čtivost podbarvím strohý text výstižnějšími fotografiemi (abych uspokojil i negramoty z řad mých kamarádů) a celé naše putování rozdělím na 2 části. První bude o příjezdu a cestě z Argentiny do Chile. „W treku“ a zpětném návratu do Argentiny. Tedy prvních 10 dní. Zbytek bude o zbytku pobytu v Argentině. Pohodlně se usaďte, začínáme.
1. den (9. 1.) Ráno se dosytnosti vyspíme a posnídáme. Dobalíme vše potřebné a okolo 10:30 skáčeme v Jičíně do auta. Bez kolon nebo jiných dopravních zdržení dojedeme do Prahy. Auto zaparkujeme na klinice, kde pracuji a zbylých 15 minut už MHD. Vyhmátne nás revizor, ale máme koupené lístky, takže nepoměříme síly ve sprintu s plnou bagáží jako za dob studia. Na letišti v Praze skoro žádná fronta a ani s odbavením není problém. Chvíli pozevlíme na domácím letišti a po 45 minutovém letu jsme v zemi párků, piva a dálnic. Německo - Frankfurt. Zde se už zdržíme trochu déle, ale 5hodinové čekání si pokrátím poslední prací, návštěvou Burger Kingu a dokoukáním zápasů z Oktagonu 65. Další let je až do Buenos Aires. Příjemných 13 hodin v letadle. Naštěstí letíme přes noc, takže něco naspím nebo počtu. Čtečku mám plnou knížek a začínám relativní novinkou od Robina Cooka - Vir. Mohu doporučit.
2. den (10. 1.) Poslední 3 hodiny letu se vlečou, a tak zkouknu film s názvem Good one. Až do konce jsem čekal, zda-li film bude mít nějakou hlubší myšlenku, ale ta tam nebyla ani v posledních minutách. Navrhuji přejmenovat na „Not a good one“. Svůj účel to ale splnilo a jsme v Buenos Aires, hlavním městě Argentiny. Projdeme přes imigrační a následně ještě přes jednu kontrolu. Po hodince od příletu jsme venku a ihned na nás dýchne příjemná teplota, mořský vzduch a vyšší vlhkost. Konečně moje klima, třeba tady nebude tak hrozně! Jsme na jižní polokouli, takže léto vrcholí. Nakonec najdeme i náš objednaný taxík na hotel. Celou cestu koukám na taxikáře, protože mám vážné podezření na rodinný vztah s Dwayne Johnsonem (The Rock), pravděpodobně vzdálený bratranec. Proto se s ním ani nehádám a po stanovení ceny, rád zaplatím a přidám dýško. Na pokoj nás pustí s 4hodinovým předstihem, takže pohodys. Po cestě rozhodně oceňujeme. Dáme se do kupy a vyrážíme na kontrolu města. Bydlíme v bezpečné části zvané Microcentrum, nicméně i tak máme být obezřetní na místní kapsáře. Nakonec protrajdáme nějakých 10 km a mimo památek stihneme i ekologickou rezervaci s návštěvou místní pláže. Seženeme adaptér do elektriky, rozměníme peníze a ochutnáme tradiční specialitu Empanadas (kapsa z pizza těsta s různými náplněmi, nejčastěji masovou). Město je relativně novodobé a kolmý systém silnic je přehledný. Osobně to na mě působí jako New York s palmami v parcích a nižšími paneláky. Nicméně zeleně je všude výrazně více a španělština dodává na exotičnosti. Večer ještě stihnu svůj první 0,5 kg steak s pivkem a můžu jít spokojen spát.
3. den (11. 1.) Třetí den začne snově. Nejprve si jdu zaběhat a absolvuji svůj oblíbený city sightseeing run. Ráno po 7:00 je to město duchů. Na ulicích minimum lidí i aut. Teplota hodně příjemná, takže sundávám tričko a běh si opravdu užiji. Potom následuje sprcha a mega dobrá snídaně se vším, na co si vzpomenete. Byla opravdu královská. Výsledkem totální přežrání a odvalení se na pokoj. Postupně pobalíme a následuje další přesun taxíkem na druhé letiště. Po odbavení už jenom 3hodinový let ještě více na jih Argentiny. Z letiště další taxi transport do městečka El Calafate. Taxikář je tradičně hovorný, a tak dostaneme řadu důležitých tipů. Například, že se vůbec nemusíme bát hadů, pavouků nebo štírů, ale větší problém jsou pumy. Dobré vědět… Co počasí? „Déšť tady není problém, horší je vítr.“ Pravdivost toho jsem pochodil až v následujících dnech. Cestou se poprvé střetáváme s novou krajinou. Projíždíme zemi nikoho. Černá silnice protíná stepní krajinu s hnědou hlínou, žlutě vyprahlou trávou, nízkými křovinami a pár kameny. Obydlení minimální a rozměry nekonečna podobné USA. Na ubytování dojedeme po nějakých 20 minutách jízdy. Rychle vybalíme a vyrážíme na obhlídku dalšího města. Omrkneme největší sladkovodní jezero Argentiny (Lago Argentino) a hlavní třídu natřískanou restauracemi, odchody s outdoorovým oblečením nebo suvenýry pro turisty. V jedné z restaurací povečeříme a jdeme na kutě. Večer se má přihnat déšť se silným větrem, tak uvidíme, jaké orkány jsou tady standardem.
4. den (12. 1.) I dnes to začalo dobře. Přes noc se vypršelo a ráno, když jsem si šel zaklusat, tak bylo příjemně. Odklusal jsem si svých 50 minut slávy, ale tričko v 8°C nechávám na sobě. Krajina je diametrálně odlišná od včerejšího města. Následovala snídaně, která už tak královská nebyla, ale postačila. Opouštíme pokoj a s kufry jdeme na busák. Čeká na nás 6,5hodinová jízda busem do Puerto Natales v Chile. Těsně před příchodem se rozprší, a tak poslední kroky zrychlíme. Zvedá se vítr a déšť sílí. Busák je přeplněný turisty ze všech krajů i mravů. Bus stále nikde, ale jsme v Jižní Americe a ne ve Švýcarsku nebo Tokiu. Zhruba 20 minut po oficiálním odjezdu autobusu zjišťujeme, že dnes nepřijede. What? Počasí je opravdu špatné a silnice je uzavřena. Zákaz autobusů, minibusů, taxíků… Karča má naplánovanou cestu přesně ze dne na den včetně ubytování a transferů, takže toto je docela čára přes rozpočet. Dnes s tím však nic neuděláme. Seženeme ubytko a Karča vymyslí záložní plán. Zítra to bude trochu hektické, ale snad to klapne a dostaneme se včas na začátek „W treku“, kvůli kterému tu vlastně jsme. Trek je rezervovaný a zaplacen na přesné datum zhruba třičtvrtě roku předem. S termínem již nemůžeme hýbat, takže by to byla docela smůla… Odpoledne se znovu projdeme po městě, navštívíme místní ptačí rezervaci a povečeříme v další restauraci. Následuje odpočinek a pobalení všeho potřebného. Odpoledne opravdu fest fouká a střídavě to prokládá i déšť. Snad bude zítra lépe.
5. den (13. 1.) Ráno opět zahajuji klusem. Pravděpodobně na delší dobu posledním, protože na treku vyměním běžecké trailové boty za trekkingové. Místo v batohu rozhodně nemám, takže musím vzít jenom to nejvíce potřebné (poznámka autora pro jičínskou bandu: špalek a lavor jsem samozřejmě vzal). Dnes běžím na sever od města po uzoučkých pěšinkách pod skalami. Nikde nikdo a běh je energií nabíjející. Po návratu opět rutina - sprcha, snídaně, sbalení a jdeme znovu zkusit naše štěstí na busák. Dnes vše klapne a čeká na nás 6,5hodinová cesta busem. Odjíždíme těsně před polednem. Karča rezervovala místa hned v první řadě nad řidičem (jedeme dvoupatrovým busem). Takže po celou dobu cesty mám TOP výhled na krajinu před námi. Těsně před koncem naší jízdy nás 2x na hranici kontrolují (1. Argentina a 2. Chile). Zavzpomínám na historii, kdy jsme s rodiči a ségrou cestovali do Chorvatska a stáli dlouhé kolony na hraničních přechodech. Tady to šlo docela rychle. Oproti standardům nemůžeme s sebou mít žádné ovoce, zeleninu ani maso, na to jsou celnící háklivější než na bomby. Vše proto pro jistotu sníme již v průběhu cesty, takže pohoda a jsme vpuštěni do Chile. O téhto zemi nevím popravdě vůbec nic. Jenom polohu na mapě a vlajku. Na busáku v Puerto Natales nejprve vyzvedneme náš balíček od cestovky, která nám zajistila vstup do parku (jinak to ani nejde). Ten obsahuje lahev na vodu, ručník a vložku do spacáku. Uložíme kufry do úschovny zavazadel a nyní již jenom s baťůžkem okolo 10 kg vyrážíme na 4denní putování. Najdeme taxík, který máme dopředu domluvený. Jiná cesta, jak se dostat do 110 km vzdáleného parku, dnes už není. Řidič samozřejmě nemluví jinak než španělsky a jeho Toyota postrádá asi 1/3 potřebných dílů, ale po necelých 2 hodinách jízdy nás opravdu vyloží živé na místě Centrálního kempu Torres del Paine. Já výjimečně nespal a celou cestu bedlivě pozoroval krajinu a počítal další díly, které po cestě z auta odpadly. Krajina je na míle vzdálená evropské klasice. Nekonečné sluncem vypálené pozemky jsou ohraničeny ploty. Nejčastěji narazíte na pasoucí se krávy, ale časté jsou i lamy. Dokonce jsem zahlédl i pštrosy nebo co to bylo. Je lehce po 20:00. Ve dřevěné chýši proběhne check in a je nám přidělen stan číslo 78. Není to klasika, na kterou jsme zvyklí z Čech. Respektive je, ale celý stan je umístěn na vyvýšené zpevněné plošině cca ve 2 metrech nad zemí. Stan je sice pro 2 lidi, ale vešlo by se do něj i 2x tolik lidí, takže místa dost. Máte zde i jiné možnosti ubytování: 1. Klasický hotel, který je i na nás zaměstnance svazu nastřelený, 2. Volný plac na kempování, zde však musíte mít své vybavení (stan, karimatka, spacák…), nejsme zvířata a 3. naše možnost vyvýšeného stanu se spacáky, polštářem i matrací uvnitř. Odložíme batohy a jdeme se konečně najíst. Na treku máme objednané plnohodnotné snídaně i večeře. Oběd se řeší balíčkem. Opět velká výhoda, že nemusíme tahat zbytečné jídlo s sebou, ale to je už na každém. Večeře ve společné jídelně je pro samotáře léčba šokem. Sedíme společně s ostatními cestovateli na sebe namačkáni u stolu pro 8 v 10 lidech. Večeře je tříchodová (polévka, hlavní chod a dezert). V průběhu hostiny zjistíme od spolusedících cenné informace před zítřkem. Někdo už má trek za sebou, jiní vychází nebo jsou zde druhý den. U jednoho stolu lidi z celého světa a společným jazykem je naštěstí angličtina. Potom už zalezeme do stanu a jdeme spát. Jsme na začátku jednoho z nejhezčích treků světa. Zítra začínáme celkem 4denní „W treku“. Bohužel předpověď počasí na nadcházející 4 dny není příznivá. 95 % déšť a silný vítr.
6. den (14. 1.) Spánek ve stanu byl komfortní z hlediska prostoru, ale silný vítr bušící do stěn na kvalitě moc nepřidal. Ale co, jsme přeci dobrodruzi a jen tak něco nás nevykolejí. V 7:00 se řadíme do fronty prvních hladovců na snídani. Chceme vyrazit co nejdříve, protože právě náš dnešní cíl je nejvíce navštěvovaný a lze ho absolvovat i jako jednodenní trek. Jdeme na Base Las Torres. První autobusy přijedou v 9:00, takže to už musíme být na míle vzdáleni. Kvalitně se nasytíme a na cestu dostaneme již zmíněný obědový balíček. Ten bude i na další dny úplně stejný. Obsahuje jablko, sandwich, malou čokoládu, proteinovou tyčinku a mix oříšků. Před 8:00 vyrážíme na trek dlouhý 21 km. 10,5 km na sever a prakticky stále do kopce. Stejnou cestou zpět. Celkem se střídaly tři různorodé krajiny. Nejprve převažovala nížina se zeleným porostem, kde byly jenom keře nebo drobné stromky. Následoval zelený les hozený více do tropické oblasti (teploty tomu však neodpovídaly), kde bylo příjemné závětří a na závěr otevřené strmé suťoviště hrající více jak šedesáti odstíny šedi. Po více jak 3 hodinách chůze se před námi otevřelo Lago Torres s jeho typickými třemi vrcholy. Nebýt tu tyrkysově modré jezero, tak bych si myslel, že jsme v mých oblíbených Dolomitech u Drei Zinnen. Ten nahoře nás musí mít rád, protože i když bylo celou dobu zataženo, tak nyní je obloha čistá. Nečekaně zde není ani mnoho lidí a tak si na chvíli v závětří sedneme, posvačíme a pokocháme se výhledy. Otočka na patě a jdeme stejnou cestou dolů. To už taková zábava nebyla. Zhruba po hodině se začínáme proplétat davy jednodenních turistů. Cesty nejsou široké a pevná pravidla neexistují. Silnější jde a slabší čeká. Naštěstí mezi četnými Asiaty jsem se svojí postavou brán za hromotluka. Dnešní cíl už máme splněný, takže nikam nespěcháme. Vychutnáme pohledy do údolí s řekou a nad nimi se tyčící vrcholky zasněžených hor ve výšce bezmála 3 000 m. Celý trek je dobře značený pomocí tyčí zastrčených do země s obarveným vrškem do červené/oranžové barvy. Vzhledem k tomu, že trek je otevřen 24 hodin denně, tak jsou tyče vybaveny i reflexními prvky. I když nám celý dnešní hike vydal na bezmála 7 hodin a nastoupali jsme 1 500 m, tak to hodně rychle uteklo. Stále bylo na co koukat. Po návratu do tábora vlezeme do stanu, který je od sluníčka příjemně vyhřátý a konečně schováni před větrem nasáváme teplo všemi póry. Večeře, sprcha a potřebný spánek. Nutno podotknout, že od včerejšího dne jsme bez signálu a dat, takže je opravdu klid. V táboře lze zakoupit, ale chvíle sociálního detoxu se hodí.
7. den (15. 1.) Ráno nás budí déšť a vítr na intenzitě také spíše přidal. Vyhlídky tedy vynikající! Čeká na nás 2. část W treku. Relativně odpočinková etapa jde z centrálního kempu do kempu Frances. Dnes pro změnu držíme směr na západ a hike je dlouhý 17 km. Po snídani se kompletně sbalíme a oblečeme vše nepromokavé včetně obalů na batohy. Naštěstí, i když je obloha stále zatažené, tak dešťové přeháňky netrvají déle než 5 minut a vystřídá je smějící se sluníčko. Klasické aprílové počasí, ale když se již poosmé znovu svlékáte nebo oblékáte, tak už si přejete červen. Vyrážíme brzy, takže první polovinu nepotkáváme téměř žádné lidi a to je zde asi to nejhezčí. Celý kontinent je jenom náš. Máme první výhledy na pro mě typickou patagonskou krajinu. Respektive to co mi ukázal Google po zadání údaje „patagonie“. Nekonečné tyrkysově zbarvené jezero se zasněženými horami v jejich těsné blízkosti a oranžovo-zelené pastviny. Posledních 30 minut již natahujeme krok, protože nás dohání dešťový mrak, kterému utečeme tak tak. Dnes necelých 6 hodin na nohách a 800 výškových metrů. V našem cílovém kempu se začekujeme a po důkladném prostudování mapy a 10 minutách hledání najdeme stejný stan jako jsme měli včera s vyzývavým číslem 69 (číslo nás však oba nechává ledově chladnými a k ničemu v podvečer ani přes noc nedojde). Další společná večeře spojená s nezbytnou společenskou konverzací s ostatními turisty a jdeme spát. Jsme schováni v lese, takže věříme, že dnes konečně nebude vítr tak silný…
8. den (16. 1.) Les nepomohl. Krycí plachta přes stan si dala s větrem vytrvalostní závod a nevím, kdo vyhrál. Ráno mám pod očima ještě větší pytle než normálně, ale alespoň už neprší. Tučně si píši do poznámek: „Příště nezapomenout vzít minimálně dvoje špunty do uší, prášky na spaní a pojistit to sluchátky přes hlavu.“ Vše pobalíme a na snídani již jdeme komplet sbaleni. 3. část W treku je královská. Celkem 22 km s převýšením okolo 1 400 m. Začínáme stoupajícím údolím na sever. Po 3 km se objevíme na první vyhlídce Valle del Frances a otvírá se nám výhled na členitý ledovec Glacier del Frances ve skalním masivu před námi. Nafotíme a pokračujeme dál vzhůru. Naším cílem je až Viewpoint Britanico, kterým končí celé údolí. Když dorazíme na místo, jsme obehnáni kolem dokola masivy hor, pod námi je les a vše zvukem podbarvuje divoký potok. Tím, že jsme opět vyrazili brzy, tak za první 3 hodiny potkáme pouze 2 páry. Cesta zpět je již o poznání frekventovanější, ale příroda je opravdu malebná. Míjíme i několik divokých campingových míst, zničený starý most přes řeku a výhledy na ledovec se nechtějí okoukat. Nakonec sejdeme zpět ke kempu Frances a jezeru Nordenskjöld. Je před námi poslední třetina (7 km) dnešního putování. Počasí přeji a neprší, vítr je však stále silný. Postupujeme dál a krajina se opět rychle mění. Ze zelených křovin se vynoříme v otevřeném prostranství posetém holými bílými stromy. Tolkienova Pána Prstenů nemuseli umístit na Nový Zéland, sem by také perfektně zapadl. Cestička se příjemně klikatí mezi jezerem po levé straně a horami po pravé. V závěru už sil dochází a po více jak 7 hodinách chůze jsme rádi, že vidíme naši dnešní cílovou destinaci. Končíme v přístavu s názvem Camping Paine Grande na břehu Lago Pehoe. Po check-inu jdeme najít náš stan s číslem 10. Ten je hned z kraje, takže to nemáme daleko do centrální budovy ani na sociální zařízení. Dnes již spíme v tradičním stanu bez vyvýšené izolační konstrukce. Je zde i provizorní větrná zátarasa, takže věříme v konečně poklidnou noc. Sprcha, večeře, rychle se jít zahřát do stanu a schovat tělo před venku sílícím orkánem. Ve stanu ihned pochopíme dvě věcí: 1. Větrné zátarasy jsou na dvě věci. K ničemu a úplně k ničemu. 2. Dnes bude další bezesná noc. Byl to opravdu Mordor. Představte si, že strčíte hlavu do vodní turbíny, ona se každých 7 vteřin zapne a vy se snažíte usnout. Můžou tady hned z fleku natáček pokračování Mission Impossible. Byl jsem rád za svoji čtečku, která mě alespoň v myšlenkách přesunula jinam a pokrátila čas. I přes moje veškeré snahy dotáhnout kotvící špagáty nebo zajistit volné části stanu kamením mělo prachbídný efekt. Tento boj jsem terminologií FTVS v roli „kotlíka“ prohrál. Ať už je ráno…
9. den (17. 1.) Ráno je vysvobozením. Konečně vylezeme ven a mně se nechce věřit, že jsme stále na stejném místě. Byl jsem pevně přesvědčen o našem odfouknutí někam na Antarktidu. Následuje tradiční snídaně. To znamená ověřenou kombinaci dvou toastů s máslem, plátkem sýra, šunky a míchanými vejci. Jeden toast nasladko s marmeládou. Menší porci čokoládových cereálií s mlékem. Vše zapít černým čajem a pomerančových džusem. Cokoliv co má kalorie se hodí a bude potřeba. Posilněni vyrážíme na poslední 4. část W treku. Dnes 12 km na sever a stejnou cestou zpět. Kopec vždy uprostřed jedné cesty. Krajina už se výrazněji nemění od předešlých dní, ale trekování vás tady prostě baví. Cestu si zpříjemňujeme předcházením pomalejších turistů nebo zastávkami na focení, které už zdaleka nejsou tak časté, jako v prvních dnech. Naším dnešním cílem je ledovec Glaciar Grey. Nejprve dojdeme do kempovací oblasti logicky nazvané Camping Grey a odsud to je již opravdu jenom kousek. Mohli bychom jít ještě další 4 km až přímo k ledovci, ale je před námi ještě celá cesta zpět a v dalších dnech stejně ledovce navštívíme, takže se spokojíme s výhledem z dálky. Posilníme se vyfasovaným obědem a jdeme po našich stopách zpět. Vítr nás teď žene do zad a jeho pomoc vítáme. Po 7 hodinách jsme zpět v táboře, z kterého jsme vyšli. Dáme oslavné červené víno (na pivo je zima) a čekáme na trajekt, který nás přiblíží zpět na pevninu. Můžeme si ze seznamu odškrtnout „W trek“. Z pevniny to máme ještě 2 hodinky busem zpět do Puerto Natales. Prakticky celou cestu prospíme a tak cesta rychle uteče. Z busáku to máme jenom kousíček na naše dnešní ubytování v normálním baráku. Nesdílené sociálky, vyhřátý pokoj, postele nejsou tak cenné, jako TICHO pevných zdí. Konečně se dosytnosti vyspíme.
10. den (18. 1.) Je tu další cestovní den. Dnes opouštíme Chile a vracíme se zpět do Argentiny. Nejprve 6 hodin v autobuse zpět do El Calafate s celkem třemi zastávkami (2x celnice, 1x pumpa). V busu je wifi, takže já mám dostatek času na vyřízení emailů, zpráv, sociálních sítí a sepsání těchto řádků. Přijedeme sice o 45 minut později, ale i náš další spoj do El Chalténu má zpoždění, takže se nic neděje. Rychlá čur pauza a už zase sedíme v autobuse. Před námi jsou pro dnešek poslední 3 hodiny jízdy. Po 18:00 jsme na dalším busáku ve městě El Chaltén. Zde dalších 5 dní zůstaneme. Toto města je branou do národního parku Los Gracieras. Ubytujeme se v našem apartmánu a hladovější než zdejší pumy vycházíme najít nějakou dobrou restauraci v našem okolí. To zas není takový problém, takže brzo zaplujeme a naplníme žaludky. Večer si koupíme 7denní vstupné do parku (na naše cca 4 000,-), které je od konce roku 2024 novinkou, ale to neobejdeme. Potom už jenom film na dobrou noc a jdeme spát do měkké postýlky.
Pokračování příště...
コメント