top of page

Oravaman: Tohle ještě nikdo nedokázal

Prodloužený víkend 14.-16.7.2023 byl opět pěkně našlapaný, ale dnes začnu více filozoficky. Jaká je podle tebe podstata sportu, jeho definice? Každý to máme pravděpodobně jinak. Já si toto slovo spojuji se zábavou, pohybem venku, potem, přemlouváním sám sebe, posunutím vlastních hranic, nesmyslnou urputností a blaženým pocitem po ukončení. Oravaman tuto moji definici splňuje ve všech bodech, proto jsem se vrátil a chtěl obhájit loňské premiérové vítězství.


V pátek vstáváme v 6:30. Lehce posnídáme a naložíme auto. Cesta do Roháčů nám z Jičína zabere dobrých 6 hodin jízdy autem. Naštěstí to jede a nikde nejsou větší komplikace. Na oběd již tradičně zastavujeme kousíček za Terchovou v Jánošíkově kolibě a zahajuji carboloading formou slivkových knedlů s tvarohom. Potom už je to hodinka jízdy k vodní nádrži Liptovská Mara. Zde je T1 a závodník je povinen s jednodenním předstihem odložit zde svoje kolo. Máme to při cestě, takže omrkneme již známý prostor depa a uložím v něm půjčeného Canyon Speedmax CF8 Disc Di2 od Cogyho. Proč půjčeného? Já jsem po IM Klagenfurt nevyčkal do jara a svého Treka již poslal do světa. Stále jsem špekuloval, zda-li je na tuto trať výhodnější časovka nebo silnice, ale hned z několika důvodů jsem se rozhodl takto (a myslím, že to bylo správné rozhodnutí). Po uložení kola jedeme po trati cyklistiky do vesničky Zuberec k penzionu Pribisko, kde je centrum závodu. Alespoň touto formou osvěžím vzpomínky na 10km kopec, který zítra pojedu 2x. Parking, registrace a uložení věcí na běh do T2 (povinná výbava: batůžek, bunda, pokrývka hlavy, tyčinka a 1l tekutin). Zlatým hřebem dne byl „pivní kilometr“, který měl odstartovat v 16:00. Vyladěný v Beermental kompletu jsem na 16:00 rozhýbaný, zahřátý, vyrovinkovaný, mentálně nastavený a se správnou žížou připravený. Škoda, že mají dětské závody pod dohledem Tomáše Slavaty skluz a nakonec vystartujeme až v 17:30. Alespoň stihneme ještě nakoupit v místním Coopu. Na startu se nás sešlo okolo 25. Čekal na nás 1 km běhu (500 m do mírného kopce po šotolinové cestě, otočka o 180° a stejnou cestou zpět) s povinnou zastávkou každých 250 m na 0,2l pivka v kelímku. Při pití se nemůže běžet a kelímky si závodním nechává jako důkaz splnění všech zastávek. Hromadný start a první v cíli se čtyřmi kelímky je vítěz. Závodník si dokonce na občerstvovacích stanicích mohl vybrat pivo chlazené nebo teplé, ale já měl po MEGATLONU jasno. Největším konkurentem mi měl být Peter Žáčik (celkový vítěz Oravamana 2021) a do prvního pití tomu bylo opravdu tak. Tempo hned od začátku vysoké a pomalu taky rozhodně nepil. Naštěstí s prvním pivkem v žaludku se už tak rychle neběží a toho jsem využil. Na druhou zastávku v nejvzdálenějším bodě závodu již přibíhám sám s nepatrným náskokem. Rychle se občerstvím a pádím dolů. Náskok již lišácky udržím až do samotného cíle a cílovou rovinku si mohu zaslouženě vychutnat. Hlavou mi proběhne myšlenka, že zítra to bude pravděpodobně horší… Na svoji paži však po dnešku mohu nechat vytetovat „Vítěz pivního kilometru Oravaman 2023“. Druhý s odstupem 5 vteřin dobíhá Peter a třetí místo bere český extrémní triatlet Martin Opolecký. Potom už se jenom ubytovat, najíst, připravit vše potřebné na zítřek a jdu spát.

Ukládání věcí do depa, dětský závod a pivní kilometr


Ráno 5:45 budíček. Posnídat, absolvovat ranní hygienu, navléci se do závodního dresu od 2XU, promazat nejvíce třená místa vazelínou a společně s Karčou můžeme vyrazit autem na start, který je vzdálený 20 minut jízdy autem. Je možné využít i oficiální autobus od organizátora, ale to bych si musel trochu přivstat a jsem již moc zhýčkaný komfortem Octavie. Před 7:00 jsme dole u Mary v depu a čekám na otevření. Nafoukám kola na 6 barů, umístím dva bidony s jonťákem, do boxíku strčím 3x gel a 1x energetický tyčinka vše od Inkosporu. Umístím helmu na nástavce, na ručník si připravím cyklistické tretry, ponožky, číslo na gumě a GPS tracker. Pod sedlo přišpendlím kapsičku s vybavením na pořešení případného defektu a mobilní telefon, který je na trati nezbytný. Potom si vystojím frontu na WC, abych zjistil, že hajzl papír již došel a já amatérsky nemám, takže musím vydržet do cíle. Alespoň mám motivaci se na trati moc nezdržovat. Navléknu neopren a jdu se rozplavat. Těsně před 8:00 se již všichni stavíme na břeh a koncentrujeme na blížící se start. Kde hledat favority? Loni třetí Honza Hradecký si užívá zasloužené dovolené po Grizzlymanovi v Rakousku. Druhý Daniel Kraviansky zde také není. Z českých závodníků znám z větších favoritů pouze Michala Franckeho. Vítěz ročníku 2021 Peter Žáčik mi bude chtít vrátit porážku ze včerejšího pivního kilometru. Patrika Holešu, který stejně jako já absolvoval IM Klagenfurt bude dozajista vystrkovat růžky především na kole. Je zde celkem 250 závodníků z celkem 15 zemí. Uvidíme, komu to nejvíce sedne…


Plavání – 1,9km bylo rozdělených do 2 stejných okruhů v trojúhelníkovém tvaru. Liptovská Mara měla oficiálně 20°C, ale rozhodně to bylo více. Neopreny povoleny a všichni spokojeni. Po loňské zkušenosti startuji více z pravé strany a byla to dobrá volba. Letos výrazně více vody, takže jsme prvních 100 m nemuseli běžet. Hned od začátku se plave a já se dostávám do tempa. Úvodní bitva se nekoná, jsem spokojený. S čím však nejsem spokojený je rychle se snižující rychlost mého plaveckého tachometru. Po 8denní dovolené ve Švýcarsku je moje plavecká forma fuč, naštěstí vím, že zde se dnes chleba lámat nebude. Snažím se chytit rytmus, ale chci plavat úsporně. Když mám za sebou nějakých 200 m, tak více zvedám hlavu a koukám na situaci okolo sebe. Na pravé straně plave pravděpodobně Michal Francke, ale nalevo je evidentně nejrychlejší dvojice, která se začíná vzdalovat. Stočím směr více doleva a připojuji se do vláčku na třetím místě. Voda je čistá, takže s viditelností není problém. Na první bojce dostanu pár pohlavků od závodníka za mnou, ale hned se zařazuje do mých nohou. Než doplaveme na druhou bojku, tak úvodní energie, euforie i adrenalin jsou pryč a já začínám lehce ztrácet na dvoji plavců (Marek Pavuk a Tommy Krempasky). Odstup je však nepatrný. Je mi jasný, že Zbyšek mi dá čouda za opětovné neudržení čelní skupiny, ale v této chvíli závodu se opravdu nechci moc vydávat, takže si držím svoje tempo. Na bojce jsem opět profackován od závodníka za sebou, a to se mi již přestává líbit. Připravuji jednu umravňovací na hlavu, ale v poslední chvíli si všimnu, že to není závodník, ale závodnice. Ego dostává slušně zabrat. Nejsem úplný příznivce sado-maso, takže vyhodnocuji situaci zpomalením a puštěním závodnice (Margaréty Maggie Bičanové) před sebe. Po jednom okruhu musí závodník absolvovat kraťoučký výběh na břeh okolo bojky a zpět do vody. Zkontroluji situaci, ale nic se nemění. Kluci mají náskok cca 10 vteřin a Maggie je těsně přede mnou. Čím déle plaveme, tím se mi naštěstí plave lépe a snažím se držet stejné tempo v nohou Maggie. Druhý okruh je zpestřen proplétáním mezi pomalejšími závodníky z krátkého závodu, kteří vystartovali po nás a plavou jenom jeden okruh. V průběhu druhého okruhu se však nic nemění. Plavu s rezervou a maximálně šetřím energií. Vodu opouští první Marek Pavuk za 26:00 min. Já vylézám na průběžně čtvrtém místě se ztrátou 14 vteřin.


T1 – Než doběhnu po trávě ke svému kolu s číslem 1 (zajišťuje nejvýhodnější pozici v depu), tak stahuji neopren 2XU PRO po pas. Zde jej přetáhnu přes nohy a společně s plaveckou čepičkou a plaveckými brýlemi odkládám do pytle. Pytel ještě zauzluji a už beru helmu, zastrkuji do závodního dresu GPS tracker a sedám na zem. Zde důkladně čistím chodidla, beru ponožky a skáču do treter. Díky „rychlému“ depu smazávám ztrátu a depo opouštím na druhém místě ihned za Tommym, který je aktuálním lídrem.


Cyklistika – 85 km s 1 800 m převýšení je rozděleno do tří částí ve tvaru písmene „I“. Tam – zpět – tam. Silnice je plně uzavřena a profil je opravdu výživný. Hned po pár šlápnutích se dostávám před Tommyho a zahajuji stíhací jízdu závodníků jedoucích kratší trať. V úvodních kilometrech je časovka určitě výhodou, protože převažuje rovina. To se však po nějakých 5 km mění a začíná nejdelší 10km stoupání. Zde se stabilizuji na ANP a jedu vstříc vrcholu. Snažím se volit lehčí převody a jedu více frekvenčně. Za mnou je zatím díra a nikdo se nepřibližuje. Před vrcholem stoupání jsem povzbuzen skupinkou Slováků v čele s Michalem Holubem. Následuje 10km sjezd nebo rovina po větru, kde jsem na časovce opravdu letěl. Když projíždím vesnicí Zuberec, znovu se střetávám s Karčou. Po nějakých 3 minutách mi od Karči přichází na mobil zpráva, že první pronásledovatel má ztrátu 2:20min. Další zpráva 3.-4.místo již ztrácí 4:20min. To mě uklidní a pokračuji v nastoleném tempu. Od této chvíle mě tvoří předjezdce policejní auto, které mně jednak určuje trať, takže nemám co řešit, ale především ve sjezdech upozorňuje závodníky jedoucí proti o střelci, který vždy neudrží svoji polovinu silnice (to je samozřejmě proti pravidlům, takže škrtám). Ve vesnici Oravice se otáčím o 180°a vracím zpět. Zároveň koukám na hodinky a měřím náskok na pronásledovatele. Už mám více jak 3 minuty, takže není potřeba zvyšovat úsilí a pokračuji ve stejné intenzitě. Při druhém průjezdu Zubercem je již Karča pryč, protože dostala jasný úkol počkat na nejvyšším bodě běžecké části a musela tedy vyrazit s lehkým náskokem. Je výrazně vyšší teplo než loni, možná o 10°C, takže hodně hydratuji a doplňuji energii. Při průjezdu občerstvovací stanicí na cca 60 km jsem mile překvapen. Bylo řečeno, že se jedná o samoobčerstvovačku a bidony zde nebudou. Už jsem neměl mnoho jonťáku, takže jsem byl odhodlán zastavit a doplnit tekutiny. Najednou se objevil vysekaný Karol Džalaj s bidonem vody a zastavení nebylo nutné. Zahodil jsem prázdný a vzal plný od Karla. Poděkoval a pokračoval dál. Závěrečný sjezd jsem si užil a poprvé pocítil ten rozdíl mezi klasickými „véčkovými“ brzdami a kotouči na časovce. Na této trati opravdu velká výhoda. Bez nových šrámů na těle dojíždím na poslední otočku o 180° a znovu začínám měřit svůj náskok. Čeká mě poslední stoupání, ale cítím se dobře. V kopci držím stále stejné tepy a watty, což je dobré znamení. Můj náskok je nyní okolo 5 minut. Nikam se tedy neženu a mentálně se začínám chystat na běh. Postupně ukrajuji metry a cíl se blíží. Doplním poslední energetické zásoby, které mám na kole a užívám si osamostatněnou pozici průběžného lídra. Po trati je i hodně fanoušků, kteří ženou dopředu. Po 2:45:58 seskakuji z kola a svůj loňský čas vylepšuji o 1 minutu. Závod je dobře rozjetý!

Jak je patrné z obrázků, cyklistika byla opravdu rozmanitá


T2 – Zde na rozdíl od jiných závodů nikam neženu. Nejprve z taštičky pod sedlem vyndávám mobil. Dostávám pytel, jehož obsah vysypávám na zem a začínám skládat puzzle. Cyklistické tretry měním za trailovky Mizuno Daichi, helmu za čelenku, přes záda přehazuji běžeckou vestu s povinným vybavením od InStinct a na obličej lepím brýle jediné možné značky Oakley. Na občerstvovačce do sebe hodím kelímek coly a jdu vstříc poslední disciplíně. Největší strašák dne je tu…

V T2 vše připraveno


Běh – 19,5 km s převýšením 1 250 m v jednom okruhu. Největší peklo je hned na začátku, kdy musíš během 7,5 km z 800 m vyběhnout na Brestovou 1 934 m. Hned od začátku cítím, že dnes to nebude úplně ono. Nohy jsou těžké a běžet se jim moc nechce. Sunu to dál a věřím, že se to zlepší (nezlepšilo). První 1,5 km je sice do kopce, ale relativně běhatelné. Následuje začátek stoupání a já nemilosrdně přechozích do chůze. I na mě je fakt vedro a každých 20 min se polévám vodou ze svých zásob. Alespoň na prvních 30 vteřin ochlazení funguje jako živá voda. Kilometry i výškové metry naskakují opravdu pomalu a v částech, kde jsem loni běžel, stále jdu. Přehodnocuji taktiku z traťového rekordu na udržení prvního místa. Nahoru vyjdu a pokud mě někdo dotáhne, nastoupím mu z kopce nebo po rovině. Vždy jsem vděčný za krátké narovnání trati, kdy mohu lehce popoběhnout, zádové svaly podél páteře mi z chůze v ohnutí hoří a narovnání je vysvobozením. Až v sedle Pálenica (1 570 m) se terén „narovnává“ a Brestová je už na dohled. Pokračuji v urputném boji. I nadále převažuje chůze, ale tepy odpovídají v mém podání tempu 3:30-3:40min/km. Krajina se otevírá a já mohu začít měřit svůj náskok. Naštěstí nikde nikdo, takže ostatní jsou na tom podobně. Těsně před vrcholem potkávám Karču v bundě a kapuci na hlavě. Pěkně zde fouká, ale to vzhledem k teplotnímu peklu, které je dole bylo příjemně osvěžující. Alespoň na chvíli se tělo nepřehřívá. Dostávám hubana a na vrchol to je již jenom kousek. Na vrcholu jsem o více jak 5 minut pomaleji než loni, ale to není rozhodující. Dotahuji boty a začíná seběh. Úvod je plný kamenité suti, kterou hned střídá hřebenová cestička s úchvatnými výhledy do kraje. Je zde i dost turistů, ale všichni jsou slušní a se slovy podpory nebo potleskem rychle uvolňují cestu. Na chvíli se zastavuji a rozhlížím. Proto jsem se sem vrátil, loni jsem to rval hlava nehlava a tento pohled si neužil. Práce však ještě není dokonána. Přichází zpráva od Karči, že druhý má ztrátu 10 minut. To mě uklidňuje a věřím, že svůj náskok již udržím. Hřeben je dlouhý téměř 2 km a je to opravdu jeden z nejhezčích běhů, které jsem kdy zažil. Než začne to pravé peklo dolů z Predního Salatína, tak potkávám skupinku organizátorů (horská služba) a fandících, kteří doplňují moji energii povzbuzením, ale i pivkem. Ideální teplota to nebyla, ale před seběhem posilnilo. Dolů běžím řízeně a na jistotu. Zde bych mohl více ztratit než získat. Hodně kamenů, kořenů a prudký svah potvrzují volbu trailových bot za vhodnou. Cestou využiji potůček na ochlazení hlavy. Po 2,5nkm kdy seběhneš 600 m se dostávám na parkoviště pod Spálenou. Loni jsem to zde prolétl bez zastavení. Nyní jsem rád za první oficiální občerstvovací stanici a její obsluhu. Sedám, sundávám boty, z kterých vyklepávám drobné kamínky a pevnou tejpkou, tejpuji palec s krvavým puchýřem (rozhodně moudré rozhodnutí přibalit do batohu s sebou). V mezidobí jsem si poručil z dnešního menu vychlazené pivko a doplnění zásob vody do již prázdné lahve. Pryč se mi nechce, ale cíl je ještě 7,5 km daleko. Hážu do sebe ještě jeden banán, polévám se a znovu rozbíhám tělo. Chvíli se běží po asfaltce, což je příjemné pro srovnání tempa, ale dlouhého trvání to nemá. Záhy odbočujeme zpět do lesa, kde na nás čeká závěrečné, nyní již kraťoučké stoupání. Vracím se k ověřené chůzi a kopec zdolávám. Nyní je nejdelší opravdu běžecký úsek. Nejprve po lesní šotolinové cestě a následně po silnici. Stále se lehce klesá, takže kilometry rychle naskakují, ale tempo lepší jak 4:00min/km nebude. Kousek za Kolibou pod Roháčmi je velké parkoviště, kde je občerstvovací stanice číslo 2. Zde opět potkávám Karola Džalaje. Prohodíme pár slov, otočím do sebe dvě coly, poliji tělo vodou a jdu doklepnout závěrečné 2 km. Náskok naštěstí stále držím, takže to na dramatický zvrat nevypadá. V posledních metrech toho stejně jako loni mám tak akorát. Cíl je vysvobozením a sílící hlas z reproduktorů moderátora Vľada Barona Bugriša (známe i z českých závodů – Czechman, Pilman…) je tou nejhezčí hudbou. Cíl protínám na prvním místě po dlouhých 5:34:33 hodinách. Jako druhý za hranicí svých sil dokončil Simon Wahlandt. Po protnutí cíle plynule pokračoval na kapačky a užil si v polovědomí tento koktejl. Já upřednostnil vychlazené Donovalské pivo. Až v samotném závěru běhu přišel o stříbrnou pozici Patrik Holeša a doběhl na třetím místě. I přesto však dokázal vše krásně zdokumentoval a na jeho sestřih z Oravamana se můžete podívat skrze Youtube kanál: https://www.youtube.com/watch?v=XHvXHX5mxE0


Následovalo pozávodní doplnění energie v luxusním zázemí závodu, bohatá veřeče, vyhlášení vítězů, afterparty podkreslená kapelou Shock band a posezení s ostatními závodníky.


Letošní ročník byl pro mě osobně výrazně náročnější než ten předešlý. Proto jsem měl i celkový čas o cca 15 minut pomalejší než v roce 2022. Mohla za to vyšší teplota? Kolo, na které jsem nebyl zvyklý? Stále patrná únava z IM Klagenfurt nebo dovolená? Klesající výkonnost s přibývajícím věkem? To už nezjistíme, ale jsem rád, že jako první v historii tohoto závodu (12. ročník) jsem dokázal zvítězit v pivním kilometru i hlavním závodě. To ještě nikdo nedokázal a tohoto titulu si cením.

V neděli jsme ještě doplnili můj hrubý turistický nedostatek a navštívili Jánošíkové diery okořeněné o výstup na Malý Rozsutec. Vše jsme ukončili obědem v naší oblíbené kolibě brynzovými pirohy a haluškami. Slovenská mise splněna a můžeme jet zpět domů do Jičína.

Děkuji Karče za celovíkendový support, organizátorům za realizaci tohoto závodu (v ČR nic obdobného nemáme) a gratuluji všem dokončivším. Další závody budou výrazně kratší a kozu vyměním za MTB. Dřevěnický Rykot 22.7. je jasná volba.

Comments


bottom of page