Říká se do třetice všeho dobrého. No, to se úplně nepovedlo, ale nebudu předbíhat… Oravaman se mi nezapomenutelně vryl do paměti při vítězných účastech v roce 2022 a 2023. Prostředí, tratě, atmosféra, profesionální zajištění závodu, rodinný přístup, jenom usmívající se lidé, výhledy z Brestové, afterparty, dostatek piva pro všechny, atd. Tento závod má mnoho důvodů k návštěvě a je opravdu unikátní. Tradičně na poslední chvíli jsem se rozhodl zde startovat. Spojil jsem se s ředitelem celé akce Peterem Palou a ten mě po termínu přihlásil (děkuji). Potom už jen připravit matroš, zajistit ubytko a vyladit formu. Druhý červencový víkend jedeme na Oravu.
V pátek se okolo 6:30 budíme a za necelou hodinu už sedíme v naloženém autě. Cesta do T1, včetně již tradičního oběda v Terchové, nám zabrala 7 hodin a zkracujeme si ji online briefingem. Zde například zjišťuji, že je vzhledem k vysoké pravděpodobnosti bouřek radikálně změněna trať běhu. Nepoběžíme až na hřeben, ale otočíme se už dříve. Délka trati podobná, ale díky snížení převýšení to bude výrazně běhavější. Je to pro mě dobře nebo špatně? Netuším… Okolo 14:30 čiperně vyskakujeme z auta u vodní plochy Liptovská Mara. Zde odložím kolo a poprvé se naživo střetnu s hlavním favoritem Allanem Hovdou z Norska (3x vítěz Norsemana). Potom po trati cyklistiky do T2 a centra závodu na Penzion Pribisko v obci Zuberec. Zde klasická registrace a uložení povinné výbavy na běh. Přihlášku na „Pivní kilák“ letos nechávám ladem, maximálně se koncentruji na zítřek (asi už stárnu). Sjedeme na nedaleké ubytování a na 17:30 se jdu rozklusat. Rozklus spojím s rozpravou a uvítacím ceremoniálem. Vše připraveno! Teď už se jenom vyspat a jdeme na to… Když usínám, tak venku začíná intenzivně pršet, ale měla by to být jenom přeháňka. Alespoň se tím uklidňuji.
Sobotní race day začíná v 5:10. Budík vydává nelibé zvuky, ale já už jsem beztak dlouho vzhůru. Tradiční snídaně chleba s máslem a medem. Obleču se do závodního dresu a okolo 5:45 vyjíždíme autem na start. Zaparkujeme u Liptovské Mary a jdu si vystát frontu do depa. Na jejím konci dostanu čip a rychle ke kolu, času mnoho není. Nafoukat pláště, přilepit občerstvení na závod, zasunout bidon, na nástavce dát helmu, nastavit vhodný převod včetně optimální pozice klik, pod sedlo umísit kapsičku s rezervou i mobilem. Připravit cyklistické tretry s ponožkami a mám hotovo. Jdu se nasoukat do neoprenu a rozplavat. Až nyní, když jsem u břehu vodní plochy, tak si uvědomuji, jak hustá je mlha. Zároveň dostáváme od organizátora informaci, že start bude posunut o 10 minut a bude společný pro dlouhou (cca 200 závodníků) i krátkou trať (cca 100 závodníků). Plavání se také mění a namísto 2 velkých okruhů se poplavou 4 malé vždy s výběhem na břeh. Rozplavu se a čekám na start. Úkol mám jasný, chci vyhrát! Druhé místo bude zklamáním.
Plavání – Po loňských startech vím, že nejlepší startovní pozice jsou na pravé straně, takže se tam stavím. Po dokončení odpočtu od 10 do 1 se odrážím ode dna a začínám pádlovat. První bojka je nějakých 100 m od startu a já se na ní nechci mlátit, takže cíleně přepaluji úvod plavání. Drží se mě jenom jeden spoluplavec z krátké tratě Michal Michalica. Když pominu to, že nevidím, kam plavu, tak se mi plave dobře. S orientací v prvním okruhu pomáhá slečna na paddleboardu a já jen doufám, že volí nejkratší možnou cestu. Po prvním okruhu jsem první a v nohou mi plave Michal. Rychlý oběh bojky na břehu a skáčeme zase do vody. Přeběh byl krátký, ale i tak to stačilo k rozhození tempa a chvíli s tím bojuji. V průběhu druhého okruhu začínám předplavávat nejpomalejší plavce a začíná kličkovaná. Po druhém okruhu stále držím 1. pozici a Michal se odpojuje do depa. Já pokračuji dál. 3. i 4. okruh jsou v podobném rytmu. Stále se prodírám startovním polem dopředu a dostávám kopance i pohlavky od pomalejších prsařů. To mě však nezastaví. Bojky jsou stále špatně viditelné, ale směr už tuším. Plavání bylo rozhodně kratší, protože vodu opouštím po 22:05 vteřinách. Nejbližší pronásledovatel Peter Žáčik ztrácí více jak 3 minuty a Allan až 4. Plaval jsem na sebe výborně.
T1 – V depu nějaký ten čas strávím. Než dám do pytle neopren s čepičkou a brýlemi, do dresu GPS tracker, navleču si číslo, ponožky, tretry a na závěr připnu helmu, tak je dalších 2:48min pryč. Počínal jsem si maximálně efektivně, ale na největší rychlíky v depu jsem hodně ztratil. Volil jsem pohodlí před rychlostí.
Cyklistika – Čeká na nás 88 km s 1 900 výškovými metry (celkem 5 kopců). Tam, zpět a tam na plně uzavřené silnici. Prvních 10 km je relativně po rovině a tady mi to moc nechutná. Rozhodně se nešetřím a šlapu do pedálů dle svých možností, ale pocit je hodně utrápený. Naštěstí přichází první a nejdelší 7km kopec, kde se moje pocity mění. Čím déle jedu, tím nohy dostávají více šťávy a začínám se dostávat do tempa. Následuje rychlá pasáž z kopce a větrem do zad až do Zuberce. Zde poprvé potkávám Karču a mimo informací dostávám i nový bidon s jonťákem. Allan mě sjíždí a mám náskok přes 1 minutu. Třetí je Žáčik 2:40 a potom jede dvojička s Patrikem Holešou, která má již 5 minut. Začíná další stoupání a nohy jedou dobře. Tepy a watty odpovídají plánu. Jsem nahoře a svůj náskok na Allana jsem lehce navýšil. Následuje krátký, nikterak záludný sjezd. Od Zuberce mám před sebou motorku, takže přesně vím, kam mám jet. Dostávám se do esíčka, kde první pravotočivá část je po mokru a zatáčka mě lehce vynese. Rychlost držím a snažím se na Allana nahnat další vteřiny. Na koze nebude ze sjezdu tak agresivní. Druhá část zatáčky je mi však osudnou. Levotočivá druhá část je již na suchu, ale opomenu mokré pláště. Nakloním se více než je zdrávo a přední kolo mi začne podjíždět. Svět se zpomalí. Já jdu automaticky do protipohybu a začínám si myslet, že to zvládnu. Kolo se však kousne a jako divoký býk mě vykopne do vzduchu. Ukázkový highsider. Od té doby se vše 5x zrychlí. Letím, rána o zem, jedu po zádech na pravém boku a končím v příkopě, kde oči hledí na zelené lopuchy nade mnou. Rychle se zvedám. Opticky kontroluji kolo, a to vypadá použitelně. Stojím, takže nohy jsou OK, motá se mi hlava, ale jsem při vědomí a páteř je taky OK. Adrenalin zajišťuje, že mě nic nebolí, takže chci nahodit spadlý řetěz a co nejrychleji jet dál. Když jdu ke kolu, tak šlapu po kusech helmy, které jsou rozházeny po silnici. Levá horní končetina je OK, ale pravá je méně pohyblivá. Pravděpodobně naražená. Levačkou kontroluji kosti a když si sáhnu na kliček, tak vím, že je konec. Jednoznačně cítím vystouplou zlomeninu. V tu chvíli je už u mě motodoprovod a informuji o nutnosti zavolat sanitku. Lehám si zpět do příkopu a mám jenom 2 myšlenky: 1. Co vrchol sezóny ICON? 2. Karča mě zabije, za 14 dní máme jet na Island.
Letos jsem se moc neproběhl...
Potom už to bylo rychlé. Po chvíli projíždí Allan a při zpomalení zjišťuje, co se stalo, stejně jako následujících 50 jezdců. Děkuji všem za starost. Volám Karče a informuji o mém pádu. Po čase přijede záchranka, která mě naloží a odveze do Zuberce. Zde jsem přemístěn do druhé sanitky, a ta mě veze do nemocnice v Trstené. Vyšetření, RTG a ošetření tržných ran na boku a zádech. Potvrzuje se zlomená klíční kost, ale prý to není vážné a bude se řešit konzervativně. Dostávám osmičkovou fixaci a po uhrazení 51 euro za celý proces (neměl jsem u sebe kartičku pojištěnce) jsem propuštěn. Karča mě naloží a jedeme na ubytko, kde vše pobalí. Chci domů. Ještě se otočíme v prostoru cíle, kde odevzdám čip a GPS tracker. Vyzvednu svoje kolo (nevím, jak se sem dostalo) a všechny věci z T1 i T2. Rozloučím se s Peterem Palou a poděkuji za závod. Odvádí super práci a ubezpečuji ho, že to byla čistě moje blbost. Potom sedneme do auta a jedeme zpět do Jičína. Prakticky celou cestu jenom reaguji na historicky největší množství zpráv od vás kamarádů, fanoušků, konkurentů, sportovců nebo lidí, které vůbec neznám. DĚKUJI!!! Velkou podporu jsem cítil i před a v průběhu závodu. Vždy potěší a podpoří v pokračování na mé cestě. Karča to brilantně zvládne a v rámci posilky ještě vynosí všechny věci do našeho bytu. Ráno skočím raději do naší nemocnice a po RTG a následně i CT se ke zlomenému klíčku přidá i hlavička vřetenní kostí a kost člunková v zápěstí. Finálním verdiktem je středeční operace. Klíček a kůstka se musí sešroubovat…
Poslední nedokončený závod jsem měl v roce 2006 ještě jako junior na ME ve sprint triatlonu. Mrzí mě, že jsem nemohl déle změřit síly s budoucím vítězem Allanem. Cítil jsem se dobře… Absolutně netuším, jak bude vypadat zbytek letošní sezóny. Věřím, že ještě něco stihnu, ale zdraví nebudu riskovat. Sezón ještě bude 😊. Závodil jsem ve chvíli, kdy to bylo „zbytečné“ a prohrál jsem. V roce 2025 znovu na Oravamana a lépe!
Comments