Mikulášák je úplnou klasikou našeho kraje, kterou jsem běhal již od svých prvních krůčků. Při letošním 78. ročníku se na start hlavní trati dlouhé 2,8 km postavilo více jak 100 závodníků. V celorepublikovém měřítku se jedná o třetí nejstarší běžecký závod. Lépe jsou na tom pouze Běchovice a Velká Kunratická. Začínal jsem v dětských kategoriích, plynule prošel skrze žáčky do dorostu/juniorů a nyní startuji v hlavní kategorii s největšími vlčáky. Uvidíme, zda-li vydržím až do vetošů…
Můj klasická parťák na tento závod Hóna mě nechtěl porazit a raději s rodinou odcestoval na vzdálenou Šumavu. Sáhl jsem tedy po druhé jistotě Michalu Navrátilovi, který se závodu ani své aktuální formy nezalekl. Ulehčil mi práci a s jednodenním předstihem vyzvedl naše startovní čísla. Proto jsem věděl, že vybíháme v neděli 3.12. ve 11:17:30. Trať je úzká, takže hromadný start není možný. Intervalový start po 2-3 závodnících je jedinou možnou/spravedlivou formou. Vzhledem ke sněhové podmínce, která postihla celou republiku, bylo jasné, že to bude úplně jiný závod než loni na blátě.
S tříhodinovým předstihem vstávám a snídám vafle. Pobalím vše potřebné a poflakuji se v teple domova. Na 10:10 jsem domluven s nedalekým sousedem Zdendou Říhou, který bere auto a přibližujeme se k místu startu. Parkujeme dole v Rybníčku a zahříváme se výběhem nahoru na Brada. Cestou potkáváme vracející se dětské závodníky, kteří to již mají za sebou. Jsem rád, že se tato tradice drží a nová generace běžců má širokou základnu (podporu rodičů). Doběhneme na start, kde odkládám batoh s oblečením, sypáním a pitím. Do startu je ještě nějakých 30 minut, takže se v -3°C nezdržujeme a vybíháme na jeden cvičný okruh. Trať se oproti týdnu rapidně změnila, takže proběhnutí ideální stopy může být pro samotný závod zásadní. Na závěr tam pošleme ještě 3 svižné rovinky, vysvlečeme se a jdeme na startovní čáru.
11:17:29 mačkám hodinky a o vteřinu později vybíhám na trať. Michal mi zdárně sokuje první 2,3 vteřiny a potom již značně unaven volá: „Souky BĚŽ!“ Prvních 150 m je čistě do strmého kopce ke křížku, takže ideální na zahřátí těla a rozostření zraku. Než začneme klesat, mám již 60 vteřin závodu za sebou a tepovku na úrovni ANP. Ihned následuje nejvíce technický seběh. Trať je od závodníků, kteří startovali před námi krásně ušlapaná, takže nic neřeším a striktně se držím nejrychlejší stopy. Obávaným padákem proletím a jsem rád, že z nakloněného svahu organizátoři odklidili spadlý strom. V těchto podmínkách bych ho přeskakovat nechtěl. Předbíhám hned několik závodníků, kteří startovali přede mnou a jsem vděčný za jejich ohleduplnost. Pokud bylo možné, tak všichni uhýbali do stran a vytvářeli mi ideální podmínky. 90 vteřin pryč a je tu nejvíce běhavý úsek celého závodu. Zde se ukazuje, kdo umí běhat a standardně na šlachovité atlety ztrácím. Odbočka doleva z hlavní a jsme zpět na uzoučké lesní cestě, kde kličkujeme mezi mladými smrčky. Nahoru-dolu-nahoru-dolu. Při oběhnutí nejvzdálenějšího kamene mám 6 minut v nohách a ten pravý závod začíná. Zatím jsem mile překvapen, protože se mi běží dobře. Tepovka je již hluboka nad ANP, ale v nohách je stále síla a nepadám do mdlob jako v loňském ročníku. Jeden z favoritů Jakub Krabec, který startoval 30 vteřin přede mnou je již na dohled, a to mě trochu uklidňuje. Začíná nejdelší postupně se zatahující stoupání na sněhu. Musíme vystoupat 50 výškových metrů. Než doběhnu do skal, kde se pravidelně chodí po čtyřech, moje tepovka již atakuje maximum, a to nejhorší je teprve před námi. Nevím, čím to je, ale stále jsem relativně pln síly a poprvé v historii vybíhám celý kopec bez přechodu do chůze. Díky tomu se dostávám i před Kubu. Nahoře jsem po 8 minutách závodu. Pokud chcete vyhrát, tak právě zde musíte zapnout druhý motor a roztočit nohy. Lehké klesání v technickém terénu mezi kameny a stromky je po výběhu peklo a sebevrazi mají značnou výhodu. Uzoučkou cestu vystřídá „V-čkové“ koryto, kde přebíhám z jedné strany na druhou a doufám, že mi nepodjedou nohy. Po 10 minutách jsem na křížení trati a čeká na mě poslední stoupání do cíle. Již není na co šetřit, necelých 300 m. Ždímu ruce i nohy do maxima. Karča z plných plic fandí a já se nezadržitelně blížím cíli. Cílová rovinka v mém podání asi moc pohledná není, ale dělám, co mohu. Zastavuji hodinky v čase 11:05 min. O téměř 1minutu pomalejší než loni. Cože? Proto se mi pocitově běželo tak dobře, ale na více jsem dnes neměl. Na přistrčené židli od organizátorů se vydýchám a už mohu jenom čekat na ostatní závodníky.
Rychle se převleču do suchého a jdu společně s kluky z POKO running teamu vyklusat. Když přiběhneme zpět do centra závodu, prakticky ihned lezu na stupně vítězů. Obhajuji loňské vítězství a porážím mladé atletické rychlíky. Na druhém místě končí Filip Stránský (letošní Praha-Běchovice za 32:32 min) a třetího Kubu Krabce (1 500 m za 4:05,67 min). Z vítězství mám samozřejmě radost. Tento závod je pro mě osobně velice cenný. Vítězili zde velké legendy českého běhu, ale rekord stále drží domácí Luba Pokorný s časem 9:24 min z roku 1991 (3 km má pod 8:00 minut). Lepší zahájení sezóny jsem si nemohl ani přát a je to důležitá motivace do dalšího tréninku. Po závodě ještě doklušeme společně s mým osobním řidičem Zdendou k autu a jsem odvezen domů. Odpolední program je jasný – biatlon, cyklokros, biatlon z pozice ležmo na gauči.
Další závody budou již za 14 dní. Vánoční půlmaraton v Hradci Králové 16.12., který pořádá Jan Volár. Uvidíme, zda-li i zde obhájím vítězství z loňského roku…
Comments