Další premiéra po skialpovém závodě mě čekala hned další den na tratích zimního triatlonu. Naštěstí pro mě se v zimním triatlonu neplave v ledové vodě, ale sklouznete se na běžkách. Což je dozajista více lidská varianta.
Díky tomu, že jsem bydlel přímo v centrálním hotelu Kurzovní, tak jsem měl ráno pohodu. Ještě před snídaní jsem se šel rozklusat a vyzkoušet v jakých botách budu závodit. Stále jsem nebyl rozhodnut, ale po testu bylo jasno. Klasické trailovky jsem vyměnil za hřebovky, které mi půjčil jičínský OCR závodník (a spoluatlet POKO team) Zdeněk Říha. Potom už rovnou na snídani, kde jsem se výjimečně nepřežral, protože žaludek byl již lehce stažen předzávodní nervozitou. Hodit věci do depa - běžky, hole, běžkařské boty, běžecké boty a pojišťující gel. Zpátky rychle do tepla pokoje, kde jsem až do nejzazšího času čekal. Společně s Karčou jsme ještě zkoukli jeden díl nového seriálu Vikingové: Valhalla. Musel jsem stihnout bus jedoucí na start v 11:30, takže lehce po 11:00 se loučím s ženou, nandávám skialpy, beru svůj předzávodní ohoz a frčím směr parkoviště Ovčárna. Vše se krásně stíhá a já se připojuji k poslední várce závodníků. Vyskočím na parkovišti u našeho auta, kde vyměním skialpy za MTB kolo a sjíždím na start. Můj bike TREK byl po pádu stále nepojízdný, takže děkuji Lukáši Kuntovi za propůjčení jeho bleska. Rozhodně jsem si polepšil a 1,5kg dolů bylo na trati znát. Ve 12:00 jsem již připraven nastartu a závěrečných 15min jenom udržuji provozní teplotu pozvolnou jízdou po okolí Karlovy Studánky. Koukám po spoluzávodnících a moc jich neznám. Nejspíše bych to spočítal na prstech jedné ruky. Je zde Vojta Bednarský, s kterým jsem se na podzim sekal na MČR v duatlonu, nestárnoucí Ivo Grabmüller a hlavní favorit Marek Rauchfuss, kterého znám především díky jeho výkonům, ale osobně jsme se ještě nestřetli. Ve 12:15 jsme již všichni vzorně nastoupeni na startovní čáře a očekáváme výstřel, který nás vypustí na tratě 8,5km MTB – 8km běžky – 5,5km běh.
Volba bot byla mohla být zásadní, předzávodní ohoz podržel krásně v teple a transport busem
Výstřel se nakonec nekonal, protože proběhl slavnostní start, kdy se všech 75 startujících pozvolna rozjelo a začalo rozkoukávat. Po nějakých 500m již proběhl ostrý start a já velice rychle začal chápat, proč je Marek Rauchfuss elitním závodníkem na maratonských MTB tratích. Nicméně jsem to zkusil alespoň prvních 200m a pak si vystoupil. Následuje ho jenom Mário Košút ze Slovenska. Co na nás čeká? Celkem 8,5km stále do kopce. Prvních 1,5km je po suché silnici, následuje 5,5km po ledo-sněho-asfaltu se štěrkem a závěrečných 1,5km je čistě ve sněhu. Celkem nastoupáme 600 výškových metrů. Zpět do závodu. Za dvojicí démonů se postupně vytvoří pětičlenná skupinka pronásledovatelů. Já, Vojta Bednarský, Bártek David, Žák Pavel a Neugebauer Michal. Pravidelně se točíme na špici, ale i tak se díra na vedoucí dvojici stále zvětšuje. Popravdě jsem věděl, že v cyklistice budu nejslabší, a tak jsem se nikam nehnal. Jedu zadrženě a takticky. Očekávám nástupy, ale ty se nekonají a společně dojíždíme až na hranici sněhu 1,5km před cílem cyklistiky. Zde začíná boj o pozice, a tak se tempo přitvrzuje. Využiji zkušenosti z najetí trati a volím optimální tvrdou stopu, která mě katapultuje do vedoucí pozice. Nakonec se stalo to, co jsem čekal a v hlubokém sněhu jsem se propadl tak, že jsem musel zastavit. Díky první pozici to všechno popadalo i za mnou a začíná běžecká vložka. Naskakujeme na kolo a již se začínají projevovat naše technické schopnosti jízdy ve sněhu, nafouknutí kol a fyzické síly. Rázem jsme vepředu jenom tři. Já, David a Pavel. Vojta má bohužel technické problémy. Já jsem ani na sněhu neodfoukl, a tak závěrečných 100m s kolem do mírného kopce běžím. Naštěstí na kluky neztrácím tolik a do depa dojíždíme pospolu v rozmezí několika vteřin. Na Marka máme ztrátu 3,5 minuty a Mário je před námi o necelé 2,5min.
1. depem i při své premiéře proletím z kluků nejrychleji, ale nasoukat se do běžkařských bot při ANP je zajímavá zkušenost. Vázání na běžkách zapínám na průběžně 3.místě a jsem pln očekávání, co bude dál…
2x 4km běžkařský okruh v hodně členitém a technickém terénu. Celkové převýšení bylo okolo 230m. Osobně se považuji za nadprůměrného běžkaře, ale je pravda, že jsem to nikdy na závodech neotestoval a nemám reálné porovnání. Jizerky i Krkonoše mám však za barákem a pravidelně vyrážím potrápit tělo. V průběhu prvního okruhu jsem se rozhodně jako člověk, který umí na běžkách necítil. V prvním sjezdu si ještě upravím hůlky a nastupuji do prvního stoupání. Prásk!!! Zeď. Nohy i ruce se sice rytmicky pohybují dle zákonitostí správné biomechaniky běžkařského pohybu, srdce mi chce vyskočit z hrudníku, ale stojím na místě. Šlapu hlubší sníh a vršek kopce stále v nedohlednu. Běžky mám vyladěné od Zdeňka Zikmunda (všichni z Jičína mu neřekneme jinak než Kazboš), ale já stojím jak patník. Každý kopec jednou musí skončit, a tak tomu nebylo jinak ani zde. Nakonec doslova vyjdu na první brdek a ve sjezdu to trochu rozdýchám. Měl jsem v plánu zde jet bomby 1:1, ale velice rychle jsem to přehodnotil na zbabělé zalezení do stopy a pozice vajíčka. Co si budeme, první okruh byl opravdu pekelný a zpětně mohu říci, že rozhodně nejbolavější z celého závodu. Když projíždím do druhého okruhu, tak dostávám info, že na Mária ztrácím již více jak 3 minuty. Rozhodě tedy nic nestahuji, ale za mnou je naštěstí klid. Druhý okruh se již stabilizuji a jsem schopen se vzdáleně připodobnit běžkařskému projevu pro amatérského pozorujícího. Zde však nastává lehká komplikace s větším množstvím závodníků na úzké trati, kteří absolvují svůj první okruh. Naštěstí jsou všichni ukázkově ohleduplní a pouští mě dle možností trati. Držím průběžně 3. pozici a probojuji se až do cíle běžek. Za mnou je cca 1,5min díra, takže mám trochu klidu v duši, ale Mára opět navýšil svůj náskok a Mário se také vzdálil, takže uvidíme, jak jsou na tom kluci běžecky… Při sundávání běžek, jsem opravdu rád, že nemusím absolvovat ještě jedno kolo.
2. depo je o poznání rychlejší než první, ale i tak to oproti klasickému triatlonu není žádná hitparáda. Beru hřebovky,sluneční brýle z cyklo helmy (očekávám sluníčko na Pradědu) a rezervní gel nechávám ladem. I zde mi první dva specialisté o několik vteřinek cukli.
V běhu zde člověk mnoho záludností nenajde. Prostě běžíte necelé 3km nahoru (200 výškových metrů) po cestě na Praděd, zde se oběhne dřevěná socha Děda Praděda a stejnou cestou zpět. Možná jediný háček je všudypřítomný sníh, rozježděná cesta od rolby a 5 862 turistů, běžkařů, skialpinistů, kteří se stejně jako vy snaží dostat nahoru k vysílači. Tím, že kluky před sebou ani za sebou řádně neznám, tak moc netuším, co od nich mohu v běhu čekat. Nahoru se tedy rozhodně nešetřím a věřím v zázrak = vytuhnutí závodníků před sebou. Nikdy bych neřekl, že běh ve sněhu a do kopce bude tak odlišný oproti klasice na stadionu. Délka kroku je třetinová, silný odraz znamená o to větší zaboření do sněhu, a i když tělo může běžet rychleji, tak to prostě v těchto podmínkách technicky nejde. Podmínky však máme všichni stejné a nějak se nahoru dostat musíme. Nohy naštěstí na běžecký pohyb reagují lépe než na běžky a já ukrajuji metry ze závěrečné disciplíny bez větších komplikací. Před sebou bohužel žádného běžce nevidím a za mnou je také klid. Pokračuji tedy dál. Před vrcholem se proti mně na první pozici vyřítí Marek a cca 30vteřin za ním je Mário. To bude ještě zajímavý souboj, protože Mário rozhodně Marka sbíhá a nedaruje mu zlato zadarmo. Já to však na otočku mám ještě minimálně 2,5min. Oběhnu Děda a s chutí to peláším dolů. Postupně míjím Tomáše Materu, Petera Žáčika a Vojtu Bednarského, kteří jsou mi nejblíže, ale stejně jako já již osud nezvrátí. Seběh dolů je výrazně příjemnější a rychlejší.
Cíl při své premiéře v zimním triatlonu protínám na celkovém 3.místě a v díky tomu, že Mário je závodník ze Slovenska, tak na našem mistráku beru stříbro. Byla to rozhodně zajímavá zkušenost a jsem za ni rád. Takový stav těla, jako jsem měl v první polovině běžek, jsem již dlouho nezažil a doufám, že se mi ještě chvíli bude vyhýbat. Uznávám, že konkurence zde nedosahuje MČR v klasickém triatlonu, ale proč si zimní přípravu nezpestřit tímto sportem. Rozhodně to něco do sebe má a specialisté mě slušně vyškolili. Mára mi v cíli naložil necelých 6 minut a jako jediný stačil stlačit svůj čas pod 1:20hod. Potvrdil roli favorita a já jsem rád, že jsem mohl poměřit své síly se stříbrným borcem z MS. Kolo ani náhodou, běžky ani náhodou, běh možná.
Šampioni pro letošní rok 2022
Závěrečný slavnostní ceremoniál, který trval sice jenom 45minut, ale byl celý venku na mrazu a připomněl mi, že jsem opravdu na ZIMNÍM triatlonu. Byl to pěkný prodloužený víkend strávený v Jeseníkách a nyní již musím zamakat na cyklistické formě. Tento článek píši z postele na svém letošním prvním soustředění v teple na Malorce. Další závody budou nejspíše běžecké, ale konkrétně ještě nejsem 100% rozhodnut, takže se nechtě překvapit.
Comments