21. listopadu mám budíček nastavený na 5:00, ale již od 1:00 ráno jsem převážně vzhůru a s respektem poslouchám venku probíhající bouři. Chvíli před pátou již definitivně vstanu z postele a vykročím pravou nohou. Dnes je den D! Proběhne záchod číslo 1, snídaně ve formě míchaných vajec s rajčetem a jediným pravým mexickým sýrem chedarem + bílé pečivo. Luboš Bílek by mi za tuto snídani palec nahoru nedal, ale dnes se nejedná o sprint, olympijský nebo půlku. Jdu závodit na full distance a nechci mít hlad. Následně se již obleču do závodní kombinézy, všechna potřebná místa řádně promažu vazelínou a na levý kotník přidělám čip. Vše potřebné mám již připravené v batohu, takže jenom hodím batoh přes záda, připnu helmu a jdu společně s Karčou nakopnout náš skútr. Těsně před odjezdem ještě stihnu toaletu č. 2. Cestou na start musíme do depa č. 1, které je vzdálené cca 10 km dovyzbrojit kolo o můj jídelníček a tretry. Okolo 5:45 opouštíme náš apartmán a máme štěstí, protože déšť si dal na chvíli pauzu. Skútr je ideální dopravní prostředek, protože s blížícím se depem začíná doprava složená z autobusů, minibusů a taxíků kolabovat. My se střídavě ve všech směrech prokličkujeme davem a zaparkujeme přímo před depem. V depu je slušný frmol, mraky nad námi se začínají zahušťovat a zatím tmavou oblohu občas rozjasní blesk. Rychle najdu svoje kolo a seženu pumpu. Naláduju tam 7 atmosfér, do košíku vedle kola připravím svoje DMT tretry s ponožkami, kapsičku na rámu vyzbrojím jedním erárním gelem, energy tyčinkou a tekutými BCAA s argininem (vše od Inkosporu). Připnu i zadní box pod sedlo, kde mám hlavní zdroj energie pro cyklistickou distanci. Když jsem v Mexiku, tak jsem nemohl jinak a mám tam 3 x kuřecí quesadilla. Zasunu ještě jeden bidon s ionťákem. Hodím správný převod na výjezd z depa, rozloučím se s kolem a již rychle na start. Při naskočení na skútr již opět začíná čím dál silněji pršet. Než dojedeme na samotný start závodu, který je vzdálen další 4 km, jsme již s Karčou oba totál durch a klepeme se kosou. To jsem v Mexiku opravdu nečekal a příště beru teplou nepromokavou bundu s sebou! Zaparkujeme a svižným krokem vyjdeme směr startovní koridory pro PRO plavce. Cestou ještě stihnu záchod č. 3. Zde se alespoň na chvíli ohřeji a zároveň ocením všude povinnou roušku. Na samotný start vzhledem k protiepidemickým opatřením Karču nepustí, takže s její pomocí na sebe premiérově navleču nový swim-suit od 2XU, dáme si pusu, předstartovní fotku a nyní již to bude jenom na mně. Cestou na start potkávám Pietera Heemerycka a Ruediho Wilda, s kterými se znám z minulosti. Prohodíme pár slov a popřejeme si štěstí. Pak se každý individuálně na suchu protáhneme. Stále prší, takže se snažím lehkým klusem alespoň trochu zahřát. Necelých 10 minut před startem začne jmenovité vyvolávání od největších favoritů v čele s Kristianem Blummenfeltem, Michaelem Weissem, Patrikem Nilssonem, Giuliem Molinarim, Ruedi Wildem, Pieterem Heemeryckem a dalšími. Já vbíhám na molo s číslem 29 a i přes neustávající déšť mě začínají hřát první sluneční paprsky. Skočím do vody a jdu se lehce rozplavat. Konečně teplo! Voda má aktuálně příjemných 28°C a vzpomenu si na start CZECHMANA 2020, kdy také jediné místo pro zahřátí před samotným startem byla právě voda. Start je z vody v hloubce mezi dvěma bójemi. Zhruba 2 minuty před startem 43 elitních atletů šlape vodu a čeká na startovní povel. Rozhodně nepatřím mezi nejsilnější plavce, ale i tak se hrdě nasoukám do první lajny a čekám. V hlavě vím, že toto je poslední a možná i nejdůležitější závod celé sezóny, bude to dlouhý den a chyby se nebudou odpouštět, jsem zdráv a snad i dobře připraven, za pár hodin budu v cíli, to zvládnu! Výstřel o jednu minutu dříve než jsem čekal, mě probral z mého interního světa a já věděl, že závod s časem a soupeři právě začal…
Plavání – Orientačně je zde plavání velice jednoduché, protože plavete 3,8 km stále jedním směrem a to rovně dopředu. Pevninu máte po levé ruce a moře po pravé. Plavecká část se odehrává v lokalitě začínajícího korálového útesu, takže o podvodní panoramata máte vystaráno. I když nás bylo na startu jenom 43, tak okamžitě po výstřelu začala docela slušná strkanice a já schytal loket do pravého skla brýlí, které se hned naplnilo vodou. Nicméně jsem stále pokračoval v plavání a držel se na přední vlně. Postupně jsem však vlezl do nohou vedoucím plavcům a stabilizoval se v chumlu. Po zhruba prvních 100 m za první bójkou rychle vylévám vodu a kontroluji situaci. Stále plaveme všichni pospolu a já jsem někde uprostřed. Den to bude dlouhý, takže neblázním a raději plavu trochu zadrženě. Když mi hodinky zasignalizují prvních 500 m, tak zjistím, že dva plavci přede mnou nestačí na čelní skupinku a ta se začíná vzdalovat. Nyní se musím rychle rozhodnout. Zvedám hlavu a žádnou další skupinu ještě více vepředu nevidím, takže jsem v 2. balíku a je mi jasné, jaká jména tvoří tu první. Zůstávám tam, kde jsem. Na 1. km je již díra patrná a naše skupinka začíná zpomalovat. Plave se mi popravdě nečekaně dobře. Stále dýchám na 3 a s rezervou. Už mě nebaví neustálý boj v bublinkách včetně kontaktu se soupeři, a tak si vystupuji a jdu na čelo naší skupiny. Díky pravidelným bójkám a neskutečně čisté vodě je orientace nenáročná, neplavalo se v hloubce větší než 5 metrů. Dle dna opravdu letíme a pomoc silného proudu, který v této části moře panuje, je opravdu výrazná. Jsem rád, že se neplave na druhou stranu :-). Postupně spatřuji v dáli vyčuhující dřevěnou konstrukci věže, která značí konec plavecké části. První skupina je již v nedohlednu a já spatřuji pouze několik roztroušených odpadlíků. Proud postupně ztrácí na síle a já chtě nechtě musím začít více hrabat i kopat, stále však táhnu 2. hlavní skupinu. Vodu opouštím v nereálně rychlém čase 42:44 na průběžně 18. místě (z úplně všech závodníků, což bylo něco okolo 2 500 lidí, to byl 26. nejrychlejší čas dne). Nutno podotknout, že čas není zapříčiněn raketovým zlepšením mých plaveckých schopností, ale silným proudem a dle garminu zkrácením trati o cca 500 m. To jsem však v závodě neřešil a při výlezu z vody pohled na hodinky potěšil!
Předstartovní foto, mapa plavecké trati a start PRO
T1 – První depo je lokalizováno v luxusním resortu Chankanaab national park, kde jenom za vstup zaplatíte 300,-. Popravdě jsem se zde moc nerozhlížel a šněroval to nejkratší cestou ke kolu. Bylo dost času na svlečení swim-suitu a navlečení závodní kombinézy, kterou jsem měl staženou do půli pasu. Doběhnu ke svému kolu a začnu si oblékat ponožky, tretry a helmu. Přebírám kolo ze stojanu a až nyní si uvědomuji, že stále prší…
Výběh z vody
Cyklistika – Celkem 3 okruhy zjednodušeně řečeno po 60 km. Vlastně objedete celý ostrov po jediné větší silnici, která zde je. Celou dobu jedete na úrovni moře, takže jsem byl překvapen, když celkové převýšení činilo 350 m, ale to se na takové distanci ztratí. Pocitově jsem myslel maximálně 100 m. Největším nepřítelem není samotných 180 km nebo převýšení, ale často silný vítr, teplota a vlhkost. No vlhkost byla opravdu 100%, protože stále pršelo, teplota na druhou stranu opravdu příjemná a rozhodně zde nikdo nemohl zmrznout. Již takto časně z rána bylo hluboko přes 20°C. V depu jsem ztratil jednu pozici díky nandávání ponožek, ale nechtěl jsem riskovat puchýře, takže toho rozhodně nelituji. Naskakuji na kolo na průběžné 19. pozici a začínám s nejvíce obávanou částí Ironmanu (minimálně z mého pohledu). Velice opatrně projedu první pravotočivou zatáčku a postupně zalehávám do hrazdy. Během prvních 5 km jsem předlétnut startovním číslem 1 Michaelem Weissem. Okamžitě se mi vrátí vzpomínky na Ironman 70.3 Nice, kde snad každý ze soupeřů jel o 100w více než já. Tohohle střelce nechávám jet a držím se svého. V zápětí jsem předstižen skupinkou 3 závodníků, kterou už nepouštím. Počkám na předjetí posledním a vydávám se za ním. Prvních 30 vteřin je nepříjemných, ale poté se zapracuji a jsem překvapen, že nejedu úplnou podlahu. Zhruba na 20. km jsem stále ve skupince, průměrná rychlost je zatím okolo 42km/hod a přišel čas na sváču. Sahám do svého zadního úložného prostoru pro quesadillu a zjišťuji, že neustálý déšť udělal z třech úhledných poloplacek neurčitou hmotu nejen nelibé struktury, ale i barvy a chuti. Hrábnu tam tedy rukou jako naběračkou a co nabagruju, přenesu rychle do pusy. Mňam! Aby se jídlo nevrátilo, tak ho raději zapiju ionťákem a valím to dál. Postupně sjíždíme i pár závodníků před námi a jsme dojeti dalšími silnými cyklisty zezadu. Nakonec se naše skupinka rozroste až na 10 lidí. Na 60. km, když poprvé projíždíme městem, poprvé od rozlučkové předstartovní pusy spatřuji Karču a dostávám první informaci o mé pozici. Jsem samozřejmě na chvostu skupiny, kde je nás deset a pohybujeme se mezi 18. – 28. místem se ztrátou 7 minut na úplné čelo závodu. Město projedu opravdu opatrně, protože kanalizace zde moc nefunguje a místy i moje vysoké přední kolo se kompletně ponoří a já při sešlápnutí pedálů dolů nabírám vodu (snad jen vodu) do treter. Naštěstí i za městem hrdě držím chvost skupiny a dokonce seberu tolik odvahy, že podruhé řádně hrábnu pro hmotu, která dříve byla quesadillou. Při nájezdu do druhého okruhu jsme začali předjíždět age-group závodníky, kteří teprve opustili moře, a tak bylo o zábavu postaráno. Začala nekončící hra na kličkovanou od Dalibora Jandy, která byla super v tom, že stále někoho předjíždíte, ale na druhou stranu musíte být hodně ostražití, protože někteří jezdci, jsou na kole úplní umělci. Na 100. km se buď začalo zrychlovat, nebo jsem já začal zpomalovat, ale výsledek byl stejný. Pouštím svoji skupinu a začínám jet více sám na sebe. Jízda ve skupině byla super, ale tempo se stále hodně měnilo a střídaly se chvíle totálního hrotu a lehkého točení nohou. Když se to opakuje po třicáté, tak už to nohám prostě přestane chutnat. Chytnu svůj rytmus, pravidelně občerstvuji nyní již jinými zdroji energie a piju střídavě vodu s ionťákem. Občerstvovací stanice jsou každých 10-15 km. Stále se pravidelně střídají krátké dešťové přeháňky s obdobím klidu, ale silnice je stále kluzká a město pod vodou. Při druhém průjezdu městem na 120 km se pohybuji okolo 25. pozice. Tak a už jenom jedno kolo. Zde jedu většinu času sám. Občas dojedu někoho z čelních závodníků, který zaplatil daň za přepálené tempo a na druhou stranu i několik závodníků se dotáhne zezadu. Vždy se snažím alespoň na chvíli sdílet tempo, ale v této fázi závodu je již potřeba myslet více na sebe a nezbláznit se. Nohy se naštěstí cítí dobře, žádný náznak křečí a nic výrazněji nebolí (možná už zabral brufen, který jsem preventivně zobnul na 170. km). Po 4:30:48 seskakuji z kola na průběžně 27. místě (celkově jsem tímto časem zajel 35. nejrychlejší čas dne).
Start cyklistické části, mapa cyklistiky a pohled na cyklistickou trať, kterou jsem nezažil
T2 – Při ladném seskočení z kola okamžitě míjím Karču, která mimo informací o mé pozici mi předává i životně důležitou věc a to jsou suché ponožky! Vzhledem k tomu, že více jak polovina času na kole propršela, mám ponožky totál nasáklé vodou, a to by na závěrečný maraton nebyla žádná lahoda. V depu tedy odkládám kolo na svůj stojan, sundávám helmu, zahazuji promočené ponožky do pytle a beru čerstvé, z kterých na mě ještě vypadne růžové štěstí. Chytrá Karča! Naskočím do závodních bot Mizuno Duel Sonic 2 a již za běhu si připínám svoje startovní číslo včetně kšiltu a óček. Už jenom maraton…
Vběh do 2.depa
Běh – Tělo naštěstí v závěru cyklistiky nekecalo a v úvodu se mi běží opravdu dobře, ale zároveň si velice živě pamatuji přepálení úvodních kilometrů na Hawaii i v Malajsii, takže se vědomě brzdím. Držím tempo 4:00min/km a díky občerstvovacím stanicím každých 1,6 km není problém s doplněním všeho potřebného. V této fázi bych mohl běžet rychleji, ale dnes zkusím dodržet naplánovanou taktiku. Běží se celkem 3 okruhy po 14 km. 7 km jedním směrem podél moře – otočka o 180° - zpět. Díky tomuto postavení trati si v prvním okruhu mohu změřit rozestupy na soupeře. Na poražení olympijského vítěze Blummenfelta to už však nevypadá, ale cíl je ještě daleko a karty se začnou řádně míchat až po 30 km. Prvních 5 km rozbíhám za rovných 20 minut, takže plán držím a jako bonus jsem seběhl jednoho soupeře. Na otočce mi patří již 25. příčka a cítím se dobře. Můj nutriční plán je jasný. Každých 5 km gel, občas banán a mandarinka. Každou občerstvovačku se lehce napít ionťáku nebo vody. Zároveň využít sáčky s ledovou vodou na maximální ochlazení, ale minimalizovat natečení vody do bot. Počasí se nám trochu zlepšilo, takže neprší, ale naštěstí je pod mrakem a teplota je příjemná. Michal Navrátil by se potil jak dveře od chlíva, ale já jsem maximálně spokojen. Metu 10 km probíhám za krásných 40:00 a cítím se dobře. Na druhou stranu tak vypadají snad úplně všichni moji soupeři. Při průběhu do druhého ze tří okruhů míjím Karču a dostávám tajné pokyny od trenéra Zbyška. Drž to! Díky trenére… Ukrajuji další metry z maratonské distance a únava se postupně začíná projevovat. Především pro mě typická přední stehna začínají pěkně tvrdnout a běh již není tak pohledný jako na začátku. V polovině běhu na 21. km však stále držím 4:00min/km a čas 1:25 je uspokojivý. Nyní po téměř 7 hodinách práce závod teprve začíná. Hážu do sebe druhý brufen a začínám pít colu, která vždy krátkodobě doplní potřebnou energii. Od náběhu do druhého kola se opět mísíme s nejrychlejšímí závodníky age-group, takže orientace v pořadí začíná být náročná. Na druhou stranu již nejsem na trati sám a neustálé předbíhání soupeřů motivuje. Dokončuji druhý okruh a při otočce do toho posledního a po 28 km vím, že posledních 14 km bude rozhodně těch nejtěžších z celé letošní, ale i loňské sezóny. Míjím Karču a dostávám jasné pokyny, ať pořád běžím a neopovažuji se přejít do chůze. To se snáze řekne, než provede, především v této fázi závodu. Na 30. km vytahuji svoje poslední eso ve formě třetího brufenu a gutaru. Kopnu to do sebe, zapiji vodou a z chůze přecházím do běhu. Již nejsem schopen neustále běžet a na každé občerstvovací stanici na 10-20 vteřin vždy přejdu do chůze. Poté znovu rozeběhnu nohy a tempo 4:30min/km je moje aktuální maximum. Sklopím hlavu a díky kšiltu vidím jenom cca 5 m před sebe, což mi maximálně vyhovuje, protože nechci raději vidět, co je ještě přede mnou. Jeden z fanoušků podél trati zařve „step by step“ a má pravdu takto musím pokračovat. Krok za krokem, od jedné občerstvovací stanice ke druhé a za necelou hodinku jsem v cíli. Energeticky jsem na tom dobře, nabíhající křeče jsou ve stále stejném stavu a ve škarpě postupně potkávám čím dál více svých soupeřů. Poslední otočka a já jsem na 35. km. Přesně zde jsem v Malajsii přešel do chůze a až do cíle dopochodoval pěšky, to již nechci opakovat! Postup je stále stejný. Mezi občerstvovacími stanicemi běh a v jejich průběhu chůze. Nohy už řádně nemohu zvednout, takže cupitám a proklínám se za tak malé množství naběhaných kilometrů v tréninku. Nyní už s tím však moc nenadělám... 38 km je za mnou a já zběžně kontroluji hodinky s celkovým časem. Stále to vypadá slibně, jenom nerupnout. Poslední 4 km, to je jako u nás v Jičíně po jedné straně lip tam a zpět. To jsem uběhnul už snad 1000x a nikdy jsem to nevzdal. Kombinace gelů, ionťáků, coly, banánů, oříšků a vlastně všeho co jsem pobral na občerstvovačkách se přestává žaludku líbit a obsah jde ven. Ruda Cogan mi říkal, že zvracet je v pohodě a není žádný důvod zpomalovat, zastavovat nebo nedej bože přejít do chůze. Běžím tedy dál a střídavě si uplivávám. V dáli už vidím přístav trajektů, který označuje konec mého utrpení. Za cedulí 40 km již začínám věřit v dokončení závodu bez většího časového propadnutí na běhu. Navíc se přede mnou objeví závodník mojí kategorie. Tak jak jsme se to učili na trénincích? Pěkně doleva, falešně se usmát a zrychlit. Borec je ve výrazně horším stavu než já a rozhodně si to nechce rozdat na závěrečnou míli. Metry ubíhají, ale celé nohy jsou jak ze železa. Ždímu tělo z posledních zbytků energie a konečně začínám vidět světlo na konci tunelu. Do cíle mi chybí již méně než 300 m a já odbočuji do vytouženého cílového koridoru. Z davu age-group závodníků však jeden necelých 10 m přede mnou odbočil také a začal si tleskat s fanoušky. Chvíli zvažuji možnosti, ale pud závodníka zvítězil. Budeme bojovat do samotného konce! Nyní však bez úsměvu a jakékoliv gestikulace. Prostě se jen snažím natáhnout krok tak, abych nedostal kreč, rozpumpuju ruce a jdeme do závěrečného finiše. Mexický závodník se na mě krátce podívá a u stolku s vlajkami zastavuje. Ten už dobojoval. Do cílové rovinky vlítnu jako hurikán a mám upřímnou radost, že v tomto tempu nemusím pokračovat. Ještě najdu Karču, dám povinnou pusu a už to doklusnu do cílové brány. Čas se zastavuje na 8:17:42. Maraton jsem stihl stlačit těsně pod 3 hodiny o 14 vteřin a předvedl 19. nejrychlejší čas dne. Podlamují se mi nohy a já se poroučím k zemi. Po té nejkrásnější minutě z celého závodu mě společně s mexickým závodníkem zvedají a odvádí do zázemí pro závodníky. Dokázal jsem to!
Hlava dolů a ukrajovat postupně metr za metrem, mapa běžecké části a CÍL
Pomalu se plížím ze zázemí a hledám Karču. Slzy se mi hrnou do očí. Ne z toho, že jsem zajel svůj zatím nejrychlejší IM, že je konec nebo že stále dýchám, ale jednoduše proto, že jsem sám sebe nezklamal a nepřešel do pravidelné chůze, která byla tak lákavá a žádoucí. Od samotného začátku jsem závodil na 100 % a v podstatě nemohl nic udělat lépe. Na trati jsem nechal maximum a mohu být na sebe hrdý! Celkové 16. místo v PRO je jenom třešničkou na dortu. Tyto pocity jsem jinde než na IM nezažil. Půlky jsou krásný, ale tohle je úplně jinej level a najednou pochopíte, že všechna ta dřina, odříkání, domácí hádky, nevyspalost, bolest a přemáhání dává smysl. Tady se ukáže, kdo doopravdy jste. Jak by řekl Pavel Janský: „Hráč nebo sráč?“ Při své premiéře na dlouhých tratích zde zvítězil Kristian Blummenfelt v historicky nejrychlejším čase na těchto tratích 7:21:12. Jako druhý dokončil Ruedi Wild za 7:36:35 a bronzovou příčku vybojoval němec Paul Schuster 7:41:32. Co si budeme, dostal jsem slušnej klepec, ale naše tréninkové podmínky jsou někde jinde a já aktuálně na více nemám.
Zasloužená cílová jednička
Ironman Cozumel má ve sloganu RACING IN PARADISE, ale dnes to bylo spíše ve stylu „racing in rain“. Což výrazně pomohlo našim rychlým časům a běh nebyl takové utrpení jako při 30°C ve stínu a bez mráčku na obloze. Ironman si ale nevybírá a vy se musíte přizpůsobit.
Tímto se loučím s Mexikem
Toto byl definitivně můj letošní poslední závod a já zahajuji posezónní odpočinek. Sezóna to byla dlouhá! Na závěr bych rád poděkoval těm nejcennějším, kteří za mnou po celou dobu stáli pevněji než Prachovské skály. Rodina a Karča jsou na prvním místě. Především Karča se mnou letos objezdila všechny závody a vždy na ni byl 100% spoleh. Nemohu opomenout trenéra Zbyška Zemana, který má vždy jenom pozitivní slova, která dodají potřebnou naději. Michalu Řeháčkovi za možnost plavat s plavci v Nové Pace a celé žraločí skupině. Lubovi Pokornému za možnost zlepšovat svoje běžecké schopnosti v jeho jičínské skupině, kde rozhodně netahám za nejsilnější nit. Mým třem nejbližším kamarádům Michalovi, Staroušovi a Méďovi za 100% podporu v případě, že potřebuji totálně zrestartovat tělo (v tomto se nejvíce mohu spolehnout na Méďu). Nesmím zapomenout na své partnery, kteří mi umožňují se méně věnovat práci a více tréninku. Jmenovitě LT Projekt, Tree of Life, Mizuno, 2XU, Inkospor, KoloKrám, Usušil & syn, MultiSport, Fly4sport, OpticLab Sport, Garmin, městu Jičín a Nová Paka, Královéhradeckému kraji a svému oddílu TJ Nová Paka i YOGI racing teamu Ostrava. V neposlední řadě i všem vám čtenářům, fanouškům a lidem, kteří mě sledují, píší a podporují. I díky vám se mi na 35. km nechtělo přejít do chůze a závod vnitřně vzdát. Zklamání déšť neodnese!
Comments