top of page

Dovolená se ženou na Tenerife: Happy wife = happy life

Aby byl doma klid, je občas potřeba mimo sobeckých soustředění, závodů, akcí s klukama, zařadit i akci se ženou delší než je jeden #KarcaTag. Mnoho časových možností nebylo, takže jsme vybrali prakticky jediných 6 volných dní za sebou a 10. - 16. 3. 2024 vyrazili na ostrov Tenerife. Tento Kanárský ostrov se nachází v Karči wish listu a já zde ještě také nebyl. Objednáme letenky, zajistíme si ubytování ve strategickém místě a zarezervujeme rodinný vůz. Doma jsme se pobalili do příručního zavazadla (jeden z nás měl docela problém) a vyrážíme na další společné dobrodružství.


Článek píši v průběhu zpátečního letu z Tenerife. Let je relativně dlouhý a jelikož každodenní motto bylo: „Nejsme na útěku, ale dovolené“, tak tento článek bude spadat do sekce traveler blog. Pokusím se stručně sepsat a fotkami podkreslit místa, která jsme navštívili. Itinerář cesty tvořila ze 100 % Karča a velkou inspirací byla cestovatelka/fotografka Eliška Janoušová.

 

Den č.1:

První den strávíme prakticky celý cestou. Ráno brzké vstávání a cesta do Prahy. Před 7:00 už sedíme v letadle a míříme do Curychu. Zde 2hod pauzička na nákupy. Naštěstí nejdelší zdržení proběhne v Burger Kingovi a už zase nasedáme do letadla. Nyní už přímo na Kanáry. Ještě jedno mezipřistání na ostrově La Palma a šup na náš ostrov Tenerife. Na zavazadla nečekáme, ale trochu se zasekneme s půjčením auta. Sice je vše zajištěno dopředu, ale než se dostaneme k naší společnosti OK Mobility, tak další hodinka uplyne. Potom už jenom zapneme GPS a z letiště to ženeme severozápadním směrem do města Puerto Santiago (cca 45 km). Zde najdeme naše ubytko pro následující dny, check-in a mám ještě krásných 20 minut na vyzkoušení 23m vyhřívaného bazénu. Karča se zatím projde k moři a potom společně skočíme do krámu nakoupit nutné potraviny. Večeře, vymyšlení první túry a filmek. Byl to dlouhý den, takže relativně brzy zaléháme…


 Den č.2:

Snídaně máme až od 9:00, takže před ní stíhám i klus na rozkoukání po okolí ubytování. Potom už snídaně a rychle sedáme do auta. Dnes to bude aklimatizační procházka s relativně malým převýšením. Po nějakých 35 minutách jsme ve vesničce San José de Los Llanos, kde bude náš výchozí i cílový bod.

Dnešní trek je dlouhý 15 km s převýšením 500 m. Prakticky první polovinu stoupáme a druhou klesáme. Poté co se vymotáme z vesnice jdeme chvíli po polňačkách okolo místních políček, ale rychle zabředneme do lesa, který je plný Pinus canariensis nebo-li borovice kanárské. Od těch našich v Čechách se liší především mohutností a asi 3x většími šiškami (hned jsem jednu štípnul pro maminku sběratelku). Nechtěl bych s ní dostat do hlavy. Cestičky jsou příjemně vyšlapané, značené a upravené. Když se blížíme k nejvyššímu bodu dne Montana de la Cruz (1 521 m.n.m.) objevuje se před námi lávové pole. Toho si však ještě užijeme dost a nejprve se musíme vytrmácet nahoru na kopec. Z něj je rozhled na všechny světové strany, který si zpříjemníme sváčou. Potom po stejné cestě zpět dolů a poprvé jdeme do černočerného lávového pole, které jsem zažil na nedalekém Lanzarote nebo vzdálenější Havaji. Uprostřed je vyšlapaná pěšinka a doléhá na nás síla i teplo černého kamene. Po necelém kilometru jsme zpět v borovicovém lese a postupně klesáme dolů. Čím jsme níže, tím více se ztrácíme v mlze. Viditelnost i teplota se snižují. Nakonec beru šustku a protahujeme krok. K našemu autu docházíme za pět minut dvanáct, začíná pršet. To je teda přivítání… Okruh nám zabral 3:40hod a splnil naše očekávání. Nohy se rozešly a my se rozkoukali. Nebylo to přehnaně náročné a výhled z Montany i lávové pole bylo pro nás neokoukané.


Celkové hodnocení:

Já – 2/5

Karča – 2/5




Po cestě se doma řádně najíme, omyjeme v resortovém bazénu a jdeme vymýšlet program na další den. Tento scénář se vlastně opakoval každý další den, takže už nemusím znovu psát…

 

Den č.3:

Ráno začíná stejně jako minulý den. Já si jdu zaběhat k místní štole na útesech u pobřeží. Uzoučké stezky vysokému běžeckému tempu moc nenahrávají, ale výhledy jsou skvostné a já si běh užívám. Při objevení cílové štoly zjistím, že je pravděpodobně průchozí (nějakých 800 m), ale bez světla se mi do toho nechce. Sem se ještě vrátím… (ale ne letos). Otáčím se a běžím (lezu) zpět na základnu. Sprcha, nákup traťovek, snídaně a jedeme do centrálního národního parku del Teide. Při příjezdu si nejde nevšimnout nad všemi se tyčícího monumentu sopky Pico del Teide, ale ta dnes na programu není. Poučeni z Nepálu víme, že základem úspěchu ve výšce je postupná aklimatizace, takže volíme okružní procházku s cílem na vršku Guajara ve 2 718 m.n.m. V okolí oficiálního parkoviště u La Catedral je okolo 10:30 dost plno a jsme rádi, že urveme jedno z posledních míst.

Dnes si již trička propotíme. Okruh má 12 km s převýšením 700 m. První kilometr je po rovině a před námi se majestátně tyčí náš cíl. Všechny skály jsou zbarveny do oranžovo cihlových barev a připomínají národní parky v Utahu. Na první křižovatce se musíme rozhodnout, z které strany půjdeme. Zleva 3 km po relativní rovině a následně pozvolné stoupání až na samotný vrchol. Doprava již rovnou začíná stoupání, je to kratší, ale o to strmější. Karča hlasuje pro rychlou smrt a jdeme tedy rovnou do kopce. Po celé stoupání máme za zády Pico del Teide a výhledy jsou skvostné. I když jsme ve výšce nad 2 000 m.n.m., tak jdeme krátké-krátké a je nám komfortně. Tady na borovici nenarazíte, jsme v zemi kamení a prachu. Maximem jsou drobné keříky. Po necelých 2 hodinách jsme nahoře a užíváme si zasloužené výhledy na celou náhorní plošinu. Kdybych měl svoje dioptrické brýle, tak vidím i naše zaparkované auto. Nahoře fouká, takže se moc nezdržujeme a jdeme dolů. Cesta není tak strmá, takže příjemně utíká a musím uznat, že volba směru byla správná. Chvílemi mi to reálně připomínalo můj oblíbený Bryce kaňon v Utahu. Závěrečné 3 km jsou již po široké zpevněné prašné cestě, takže si i oči odpočinou od samého koukání pod nohy a přemýšlení, který kámen podrží nebo se uvolní po došlápnutí. Nakonec nám to zabralo 4:05 hod. Bylo to rozhodně náročnější než včera, ale já jsem spokojen a předčilo to moje očekávání. Cestou zpět z výšky k moři potkáváme celou řadu miradorů (vyhlídkových míst), ale výhled z auta nás uspokojuje a plynule jedeme dál.


Celkové hodnocení:

Já – 4/5

Karča – 5/5




Den č.4:

Ráno si opět přivstanu a po kozích stezkách s pár zákazy vstupu se vydrápu ke kříži ve výšce 800 m.n.m. Takové probuzení mám rád. Sprcha, snídaně a doladit program na zbytek dne. Nakonec jsme se rozhodli pro cestovatelský den v autě. Objedeme celý ostrov a vždy na chvíli vyběhneme ven k místům s označením MUST SEE.

První zastávka je naplánována na vyhlídce Mirador Altos de Baracán s výhledy jako na Havaji. Při výjezdu od pobřeží se schováváme před vyšší teplotou do klimatizovaného auta a začínáme ukrajovat první z tisíce očekávaných serpentýn. Postupně se silnice rapidně zužují a začíná přehlídka mých řidičských schopností. Relativně se mi daří držet i můj pruh, ale problém nastává vždy, když se v protisměru objeví šedá hlava s kloboukem. Já si cestu užívám (tátu by to tady bavilo), ale Karča postupně zelená a je ráda za vystoupení na vyhlídce. Z čeho radost nemáme je změna počasí. Objevujeme se v zemi mlhy a z vyhlídky nic moc nemáme. Nevadí, seznam je plný jiných míst. Sjedeme dolů k moři do města Buenavista del Norte a zde najdeme maják. Počasí se opět výrazně zlepšilo, takže po pár fotkách můžeme pokračovat dál. Maják je zavřený a jinak toho tady moc vidět není. Pokračujeme po severu ostrova dalšími točkami, serpentýnami a zatáčkami, které neberou kopce. Stále nahoru a dolů. Nakonec se zastavíme v malé vesničce San Juan de la Rambla, kde je u moře přírodní bazén. Jedná se o ohraničenou skalní prohlubeň naplněnou mořskou vodou. Okolo ostrova je jich celkově více. Standardně by mě to zajímalo, ale je zima a voda nevypadá nejtepleji. Koupačku si nechám(e) ujít. Alespoň mám čas schroupat bagetu a jedeme dál. Čeká na nás největší paráda na SV ostrova. Túra z městečka Taborno okolo hory Roque de Taborno (říká se jí tenerifský Matterhorn). Není to nikterak náročný ani dlouhý trek (cca 4 km), ale slibuje nádherné výhledy a prostředí podobné Madeiře/Havaji. Bohužel při příjezdu je i zde nemizící silná mlha a prší. To nás neodradí a i tak vyrážíme. Cestou potkáváme vracející se turisty, kteří to v průběhu vzdali. Z výhledů máme opravdu prd, protože není vidět více jak na 50 m. V ½ treku vynecháváme vyhlášenou vyhlídku Mirador Roque de Taborno. To má být ten největší tahák. Je zde výhled na celé pobřeží, které silně připomíná Napoli Coast na havajském ostrově Kauai. Jdeme dál a přes neměnící se počasí postupně obcházíme Matterhorn. Po pár stovkách metrů pochopíme, proč se všichni vraceli a okruh nedokončili. Před námi je 5m kluzká římsa. Z 5 m bych klidně spadnul, ale pod námi je již nyní strmý sráz, na jehož dno nevidím a to už je blbá matematika. Zklamáni se obracíme a jdeme stejnou cestou zpět. Po 1,5 hodině jsme zpět u auta a klimatizaci bleskově měníme za topení. Tady to na změnu počasí nevypadá, a proto jedeme hledat sluníčko dolů na vyhlášenou pláž ve městě San Andrés. Cestou na mapě se seznamem zastávek škrtáme další vyhlídky nebo procházky. Počasí nám dnes nepřeje. Když sjedeme dolů na pláž Playa de Las Teresitas, tak stále trochu mrholí a teplota okolo 19°C není pro nás úplně koupací. Pláže na Tenerife jsou typicky sopečného původu (drobný černý písek). Jednou z výjimek je právě tato. Zlatavý písek sem byl dovezen ze Sahary a vše se uměle dovytvořilo. Pláž je dlouhá 1,7 km a od mořských vln ji chrání umělý kamenný val. To jsou všechno důvody, proč se musíte připravit na hromady opalujících se vorvaňů ze všech koutů světa. Náladu vždy vylepší jídlo, takže přes nepřízeň počasí zasedneme do místního bufíku a alespoň se řádně napápneme. Dávám chobotnici s místními bramborami a jedničku. Snad to alespoň dovezu domů… Krátce se projdeme a po dálnici to hrneme na druhou stranu ostrova. Hlavní město Santa Cruz de Tenerife prohlídneme z auta, protože dnes už toho bylo dost. Čím více se blížíme k domovu, tím se počasí i teploty zlepšují. Celkem to vyšlo na nějakých 265 km v autě a více jak 5 hodin čisté jízdy. Počasí nevyšlo, ale i tak bylo zajímavé si celý ostrov projet. Každá část je odlišná a má své kouzlo. Kdo rád točí volantem, tak se zde najde. Na kole bych tuto trasu rozhodně jet nechtěl!


Celkové hodnocení:

Já – 3/5

Karča – 2/5




Den č.5:

Na ranním programu nic neměním a jdu si opět zaběhat. Dnes podél pláže po promenádách a zpět v zemi pěstíren banánů. Snídani si jdeme koupit vlastní, protože představa další continentální nebo anglické snídaně nám už teď obrací prázdný žaludek. Jídlo úplně top nemáme, ale na tom to nestojí. Program je dnes opět aktivní. Chceme stihnout hned 2 túry.

Za tou první vyrážíme do středozemí. První 1:15 hod v autě je standardní, ale poslední 4 km jedeme po slušné polňačce, kde by si to příznivci offroadu užili. Náš Citroën C3 však již tak nadšený není. Tato příjezdová cesta je i důvodem, proč zde nenarazíte na mnoho turistů, takže pro nás ideální trasa. Nakonec se dostaneme do plánovaného startu a směle můžeme vyrazit. Počasí je tropické i když jsme ve výšce okolo 1 900 m.n.m. a já ihned sundávám tričko (jsem tu pátý den a ještě jsem se nespálil). Máme naplánovaný okruh dlouhý 9 km s převýšením 400 m. Naším cílem je Paisaje Lunar (měsíční krajina). Nejprve stoupáme po typicky upravených cestách v borovicovém lese a těsně před polovinou se před námi zjeví světlý skalní útvar mimozemské krajiny. Souskalí roztodivných tvarů bílé až oranžové barvy, který nelze přehlédnout. Jedná se o malé skalní městečko vytvořené z unikátních tufových útvarů. Tuf je druh horniny ze sopečného popela, který byl vyvržen během erupce a postupem času se zpevnil. Slezeme k němu a řádně ho prozkoumáme. Já udělám pár foteček, Karča jich stihne pár desítek a valíme to zpět k autu. Cesta je opět jasně značená a upravená. Po včerejším propršeném dni dnes nasáváme sluníčko. Po 2,5 hodinách jsme zpět u auta. Stále máme dost sil a tak se rozhodneme i pro druhou túru, která je další hodinu jízdy autem od nás. Teploměr v autě ukazuje 32°C.


Celkové hodnocení:

Já – 3/5

Karča – 4/5




Přejíždíme do pro nás již známého městečka San José de Los Llanos z prvního dne. To o nějaké 2 km přejedeme a opět se ostře stočíme na lesní cestu (= tankodrom), která po dalších 2 km končí u kempovacího prostoru s velkým parkovištěm. Čeká nás relativní rychloakce. Chceme obejít kopeček s názvem Montana Negra (Černé hora). Celou dobu jdeme v měsíční krajině černých sopečných hor s kontrastem svěže zelených borovicových hájků. I když jsme o 500 výškových metrů níže, tak je teplota rapidně nižší, ale stále to tričko zvládne. Výhledy opět kvalitní. Na jedné straně se pyšní Pico del Teide a směrem k moři je klasická inverzní bílá poklice. Za celou dobu potkáme pouze jednoho cyklistu, takže jsme rozhodně mimo turistické trháky, ale právě to se mi zde nejvíce libí. Pravděpodobně bude opět důvodem horší příjezdová cesta. Celý trek má 4,5 km s převýšením lehce přes 100 m. Za 1:10 hod máme hotovo a můžeme se jet domů vykoupat.


Celkové hodnocení:

Já – 4/5

Karča – 4/5




Den č.6:

              Dnes na nás čeká královská etapa. Chceme zdolat nejvyšší horu Kanárských ostrovů (vlastně i Španělska) Pico del Teide (3 718 m). Nečinná sopka je přírodním symbolem celého ostrova a leží prakticky v jeho středu. Pravděpodobně nejnavštěvovanější turistická destinace na ostrově. Nahoru můžete po svých nebo se necháte zbaběle vyvézt lanovkou do 3 555 m.n.m. Lanovka jezdí v případě dobrého počasí denně od 9:00 – 16:00 (občas vzhledem k silnému větru uzavřena, zhruba z 50 %). Počet míst je však omezený a je potřeba online rezervace. Cena jednosměrné jízdy 21€, cena zpáteční 37€. Nahoře dokonce máte omezený čas na pobyt a to je maximálně 1 hodina. Lanovka končí 150 výškových metrů pod vrcholem a závěrečných 800 m musíte po vlastních. Tím, že se jedná o absolutně unikátní krajinu je vstup striktně regulován permitem (vstupným) národního parku na 200 lidí denně. Lokalita není velká a četné množství proudících turistů by neustála. Vstupné je zdarma, ale musíte rezervovat minimálně s 2měsíčním předstihem. To jsme samozřejmě neudělali, takže je tu druhá možnost, ale musíte si přivstat. Vrátný kontrolující vstupné na samotný vrchol vyjíždí první lanovkou v 9:00. Co se stane do té doby, nikdo neřeší… Proto nás budíček budí v 1:45 ráno. Lehce po 2:00 sedáme do auta a ve 3:00 hledáme místo na parking. Všechna oficiální místa jsou zabraná a proto bereme na Pražáka místo ve škarpě vedle silnice. Na záda batoh, na hlavu čelovku a na garminech zapnout dnešní trať. Můžeme vyrazit, aktuální teplota 12°C. Sami zde rozhodně nejsme. V dáli před námi se tyčí průvod čelovek, takže máme jasnou představu o směru našeho putování. Cestu lze rozdělit na třetiny. 1/3 po prašné zpevněné a široké cestě. Zde terén není strmý, takže to zmákneme relativně rychle za první hodinku. Následuje 2/3. Ta je již více strmá s četnými serpentýnami. Prašné cesty vystřídal černý podkluzující štěrk a cesta se zúžila na 1,5 m. Kamením po stranách je však přehledně značena a ani při úplné tmě nemáme problém s orientací. Tempo držíme slušné, takže východ slunce z vrcholu sopky je stále reálný. Tato část cesty končí u chaty Rifugio Altavista. V poslední 3/3 již však výrazně zpomalujeme. Jdeme čistě po kamenech a musíme dávat pozor na každý krok. Nadmořská výška se podepisuje na našem dechu i tempu. Teplota jde rapidně dolů a já již na sobě mám všechny vrstvy. Blbec jsem si s sebou vůbec nevzal rukavice, tady bych využil. Postupně začíná svítat a obrysy před námi dostávají pevné tvary. První paprsky slunce nám dodávají potřebnou energii i teplo na závěr stoupání. Na úplný úsvit to nestíháme, ale to ničemu nevadí. Projdeme otevřenými vrátky u lanovky a jdeme na samotný vrchol. Nahoře na nás čeká kráter s měsíční krajinou plnou lávových útvarů a kouřících siřičitých pramenů, které nelze necítit. Je odsud vidět celý ostrov. Rychlou vrcholovku (to je jako fotka, žádné sexuální číslo) a jdeme dolů k lanovce. Počasí dnes bylo na naší straně. Máme prakticky bezvětří, jasno a na to v jaké jsme výšce i teplota je OK. Kompletní výstup nám zabral 4:30 hod (lanovka to stihne za 8 minut). Nyní rozmýšlíme možné varianty. Lanovkou dolů hned zavrhujeme (jsem škrt na peníze). Můžeme jít dolů druhou stranou sopky po pro nás nové cestě. Je to samozřejmě delší, v náročnějším terénu a místy chybí značení i cesta. Posledních 8 km je podél silnice, to bychom pravděpodobně řešili stopem. Druhou možností je stejná cesta zpět. Jsem jednoznačně  přehlasován a jdeme dolů stejnou. Vlastně to ničemu nevadí, protože vše je pro nás za denního světla nové. Vidíme klikatícího se hada pod námi a uvědomujeme si rozdílnost nočního pochodu versus nyní. Závěrečná prašná cesta je již dlouhá, ale po 8 hodinách, 21 km a 1 500 nastoupaných metrech jsme zpět u našeho žihadla. Okolo nás je již celá řada jiných aut parkujících hůře než my, takže to opravdu nikdo neřeší. Vítejte ve Španělsku! Celý výstup není nikterak technicky náročný, ale fyzička se rozhodně hodí. Doporučuji kvalitní pevné boty (já to šel v trailovkách), dostatek jídla a pití. Po cestě nejsou možnosti na doplnění zásob a nepodceňte ani oblečení. Těsně před úsvitem jsem si teplotně vzpomněl na naši nepálskou misi.


Celkové hodnocení:

Já – 5/5

Karča – 5/5




Oba toho máme plné kecky, ale když už jedeme kolem, tak se na kukačku stavíme v turistickém taháku pro 80+ La Catedral. Díky tomu, že se jedná o další atypické souskalí penisů pár metrů od silnice je zde narváno již od ranních hodin. Je zde možnost 90minutového treku nebo stejně jako my jenom nakouknete. Přehršel turistů mě děsila, ale uznávám, že o samotce by to bylo hezké místo na klus. Největším zážitkem bylo parkování, kde se bojuje o každý metr volného místa. Označení bus, taxi nebo invalidi nehrají žádnou roli…


Celkové hodnocení:

Já – 1/5

Karča – 1/5

 

Den č.7:

Poslední den se již nic zajímavého neděje, ale nějak musím toto povídání zakončit. Ráno naposledy lehce klusnu a rozloučím se s mořem. Posnídáme a zrealizujeme check out v našem resortu. Doplníme nádrž a vedle letiště vrátíme auto. Busem dojedeme na letiště. Zde vše hladce proběhne a okolo 11:30 letíme směr Curych. Na přestup máme jenom 45 minut, takže jsme trochu na jehlách, ale letadlo stihne a Oťas z Fly4Sport si zase zaslouží pochvalu. Po 19:30 přistáváme v Praze. Večer v 21:15 otvíráme dveře našeho bytu v Jičíně.


Pěkně napěchovaný dovolenkový týden. Nyní zpět do tréninku a práce.


Comments


bottom of page