Challenge St.Pölten: Zázraky se v závodě nedějí

Po více než 1,5 roce jsem se opět postavil na start světového poháru v kategorii profesionálů. Posledním závodem byl Ironman Malaysia 26.10.2019. Opět jsem se přesvědčil o tom, že je to prostě úplně jiný level a do rozjetého vlaku se jen těžko naskakuje. Volba padla na závod, o kterém jsem toho již tolik četl, slyšel, viděl formou videí a samozřejmě chtěl alespoň jednou zažít na vlastní kůži. CHALLENGE ST. PÖLTEN.

Vzhledem ke stále minimálnímu množství závodů ze sérii Ironman a Challenge v Evropě, byl o tento závod enormní zájem i v kategorii PRO. Při registraci, jsem byl upozorněn, že kapacita 100 profesionálů je již překročena a dostal jsem se na waiting list. Když se 14 dní před závodem stále nikdo neozval, přestal jsem se startem počítat. 12 dní do závodu jsem dostal email, že pokud mám zájem, musím za 48 hodin zajistit vše potřebné a mohu startovat. Zavrhl jsem tedy variantu sprint triatlonu bratří Francků na Máchově jezeře (Votvírák) a učinil vše potřebné pro možnost vycestovat do sousedního Rakouska. Zaplatilo se startovné, zajistilo ubytování, registroval jsem se na PCR testy, vyplnil jsem všemožné formuláře od mého zdravotního stavu, přes podrobnosti o support teamu a další čestná prohlášení. Papírů opravdu dost, ale zpětně mohu říci, že to za tu zkušenost stálo! V přípravě se udělalo jen několik drobných změn, ale tělo dlouhodobě udržuji v dobré formě, a tak byl i ideální čas pro ostrý test formy.


V pátek 28.5. vyjíždím okolo oběda z Jičína a v Kolíně hned po práci nabírám přítelkyni Karču. Okolo 17. hodiny jsme v St. Pöltenu a bez problémů stíháme registraci včetně prvního okouknutí centra závodu, depa a startu plavání. Jedeme na nedaleké ubytování a ještě se před večeří stihneme společně proklusnout.

Kontrola cílové rovinky a večerní klusík


Sobota je ve znamení projetí závodní trati cyklistiky. Kombinace auta a mého závodního stroje značky TREK. Po cestě je zřícenina hradu Aggstein, který nemůžeme vynechat. Odpoledne si odložím vše potřebné včetně kola do depa a stihnu si i na 20 minut zaplavat v závodním jezeře. Vodu má sice pouhých 16°C, ale pro tělo to je šok necelé 2 minuty a pak si zvykne. Pak už domů, povečeřet, lehce namasírovat nohy a jít spát. Budíček bude brzy.

Rozjetí, procházka a hození věcí do depa


Start závodu kategorie profesionálů byl vypsán na 6:30, takže můj budíček byl nastaven na 4:15. Nasoukám do sebe dvě housky s máslem a medem, vypiju čaj a vyklidíme pokoj. Vzhledem k velkému množství závodníků jsem měl strach o zaparkování v místě startu, ale okolo 5. hodiny byla kapacita parkoviště naplněna z 20 %, takže velká pohoda. Rychle skočím do depa zkontrolovat a dostrojit kolo o pití a výživu. Přidám oblečení do tašek v depu a můžu se jít přemístit do prostor startu. Zde jsme s velkým časovým předstihem, takže těžká pohoda a mám dostatek času na předstartovní přípravu. Protáhnu, Karča mě celotělově pokryje hřejivkou, obléknu neopren a jsem připraven na letošní první velký závod. Ještě nemohu zapomenout na rozlučkovou pusu. Po 6:20 jsme svoláni na startovní molo a začínáme se rovnat.

Ranní kontrola trati a předzávodní hypoxické rozdýchání v roušce před startem


Klasický popis závodu z mého pohledu v průběhu všech tří disciplín je dost prostý. Bohužel již od startu jsem se postupně cedil startovním polem až do pozic, na kterých jsem být rozhodně nechtěl. Proto popíši tratě pro případné zájemce o tento závod a na závěr upozorním na mých největších 6 chyb v tomto závodě. To bude více přínosné…


Start byl letos výjimečně z vody. Nikoliv skokem z mola jako v letech předešlých. Velkou kuriozitou celého závodu je plavání ve dvou jezerech. Nejprve závodník absolvuje 1100m v jezeře Grosser Viehofner See. Následuje cca 300m přeběh do vedlejšího jezera Ratzersdorfer See, kde už těch zbývajících 800m doklepnete. Voda studenější (pravda), ale krásně čistá a pitná (mohu potvrdit).

Depo závodu je lokalizováno na travnaté ploše (nejspíše fotbalové hřiště) s přijatelně dlouhým přeběhem.


Cyklistika je vedena v jednom 90km okruhu a je opravdu krásně rozmanitá. Po úvodních 3 km, které motáte po městě, se napojíte na dálnici směr Krems. Zde setrváte dalších 20 km a opravdu můžete frčet slušnou rychlostí (pokud na to máte). Následuje sjezd z dálnice a napojení na malebnou oblast s vinicemi po pravé i levé straně. Zde začíná i první 4km stoupání do vesnice Krustetten, kde se na vrcholku můžete poprvé občerstvit. Následuje nejvíce technický sjezd s několika nepříjemně uzavřenými zatáčkami. Silnice je však v rakouském stylu ukázkově vyčištěna od nečistot a zatáčky jsou vypolstrovány matracemi jako na závodě rallye. Sjedete k Dunaji, podél kterého pokračujete až na metu 60 km. Odbočíte doleva a začínáte nejdelší stoupání o délce 8 km, kde rozhodně rádi shodíte velkou. Při vystoupání do nejvyššího bodu máte poslední možnost využít občerstvovací stanici a prakticky již jenom klesáte do cíle. To poslední 1,5 km dlouhé stoupání zhruba na 77. km přejedete setrvačností, takže není třeba počítat. Trať je perfektně označena, plně uzavřena a vhodně zvolena. Celkem nastoupáte 950 m, ale v praxi to není tak hrozné.

Běh je veden ve dvou 10,5 km okruzích po březích řeky Traisen, protékající městem St. Pölten. 2x si odskočíte na malý pytlíček do města. Nejprve zavítáte do nové a moderně strohé části, a pak následuje průběh starým centrem města. Celkem potkáte v jednom okruhu 5 občerstvovacích stanic, takže hlady ani žízní nezemřete. Průběh do druhého okruhu je namotán v samotném centru závodu a zde máte i možnost změřit svou ztrátu nebo náskok na soupeře, protože se na trati míjíte.

Po zdolání všech nástrah trati na vás čeká fenomenální cílová rovinka s hudbou, roztleskávačkami a desítkami fotografů. Vždy jsem seriál závodů pod značkou Challenge považoval za „druhořadý“ za Ironmanem, ale tímto závodem jsem byl opravdu mile překvapen, a možná i poprvé měl pocit, že celkovou atmosférou a přístupem všech dobrovolníků jsou právě oni jedničkou!


Zpět k mému výkonu. První ostré starty na úvod sezóny nikdy nemám moc slavné (2019 Challenge Salou, 2020 Hamrman), ale vymlouvat se nemohu. Počasí rozhodně nebylo tak brutální jako na Czechmanivi 2020, ale pravda, že asi jako jediný profesionál jsem si v depu vzal návleky na ruce a vestu. Nikdy jsem nezažil takto silné a početné startovní pole PRO závodníků mimo Mistrovství světa na Hawaii, ale ani tam jich není 73. Je vidět, že hlad všech opět závodit je neskutečný a většina z účastníků rozhodně dobu pandemie nestrávila na gauči s pivkem a knížkou v ruce. Celkové 54. místo je prostě fakt, se kterým se v případě nulové změny musím smířit. Rozhodnutí zde startovat ani na chvíli nelituji a mám v plánu se poučit. Bylo to potřeba! Co si ze závodu odnáším a příště udělám lépe?


1. Prvních 200 m ve vodě jedu s „MAXIMÁLNÍM“ nasazením

Bohužel jsem si odvykl a vlastně i zapomněl, jak se nyní závodí. Pokud nejste hned od startu vepředu, tak se tam již s postupem času jenom těžko dostanete. Já jsem zvolil vlažný úvod a rozhodně to nebyla dobrá taktika. Je potřeba plavat více bez slitování k soupeřům a stejně jako všichni nečekat na startovní výstřel, ale v případě odpočítávání vystartovat již na dva :-).


2. Cyklistické tretry vyměním za triatlonové

Závod jsem premiérově absolvoval v tretrách DMT KR1, se kterými jsem v normálním provozu maximálně spokojen, ale musel jsem ztratit drahocenný čas nazutím v depu, protože na kole bych se do nich jenom složitě dostával. Už mám tedy objednaný speciální triatlonový model, na který se těším, a půjde navléci v průběhu cyklistiky. Teď 10 vteřin se bude hodit.


3. Prvních 30 km na kole nekoukám na tepy a watty, ale jedu nad svoje možnosti a snažím se každou cenu udržet skupinu

V úvodu cyklistiky jsem byl klasicky vyděšen, jaké tempo soupeři nastolili a záměrně je pouštěl. Drtivá většina z nich to však nevydržela po celou dobu a v průběhu zvolnili. Tou dobou už jsem však s nimi dávno nebyl. Takže rozhodně se nebát přepálit začátek i zde!


4. Běžecké boty si nazuji až v místě pro to určeném

Toto byla moje amatérská chyba, za kterou jsem zaplatil penalizací 1 minuty. Odložil jsem kolo, přeběhl travnaté hřiště na asfalt do zóny, kde jsme měli zavěšené pytle s běžeckým vybavením. Lavičky na oblečení byly relativně daleko, takže jsem se rozhodl sednout na zem a převléci se zde. Vzal jsem ponožky, boty, čelenku, brýle a při výběhu jsem byl zastaven. Bylo mi objasněno, že jsem se oblékal mimo určenou oblast a musím odpykat trest. Co dodat? Blbec!


5. Zajistím svému support teamu teplejší oblečení

Celkově bylo rozhodně chladnější počasí, než které preferuji. Závodník si to leckdy díky adrenalinu a vysoké intenzitě ani neuvědomí, ale Karča vstávající se mnou a pohybující se celý den po trati, byla až do přejezdu rakousko-českých hranic slušně promrzlá. Přesto však podala všechny potřebné informace mě i fanouškům sledujícím moje sociální sítě v průběhu závodu. Díky a příště vezmu o jednu péřovku více. Nebo zvolím závod v teplejší destinaci (Hawaii?).


6. Budu opravdu závodit a chtít na trati nechat maximum

Již od startu jsem byl celkově ve „spacím“ modu. Tělo nešlo úplně do plných a postupně si na to přivykla i hlava. „Hlavně ať to moc nebolí“. S tím se prostě nedá vyhrávat. Chyběla mi dravost, kterou v sobě musím probudit.

Stále se mám co učit a to je vlastně na tomto sportu to krásné. Příštím důležitým závodem bude 19.6. Xterra Prachatice. Do té doby mám jasný cíl: zamakat na intenzitě v plavání a především na kole, zde chci také o cca 1/3 navýšit objem. Uvidíme, jak dopadne druhé letošní poměření sil s těmi nejlepšími. Nyní však na MTB kole… Těším se!