Challenge Riccione: Prolomení první smolné půlky roku

První půlka roku byla poslední 3 roky zpět vždy trápením (Challenge Salou 2019, Hamrman 2020, Ironman 70.3 – St. Pölten 2021), ale někde se začít musí. Po domácích sranda závodech jsem zvolil pro křest ohněm Challenge Riccione. Sluníčko, pizza, moře, rychlá trať a nadržené startovní pole PRO kategorie slibovalo solidní zážitek.

Ve čtvrtek ráno v Jičíně plním auto vším potřebným na závod a jedu směr Praha do práce. Zde opravím několik zpustošených těl, rozlučkově zaběhám s Blážinem po Divoké Šárce a poobědvám. Okolo 14.hodiny sedám do auta a vyrážím směr italské Riccione. Z Prahy necelých 1 100km. Plzeň – Regensburg – Mnichov – Kufstein – Innsbruck – Brenner – Bolzano – Trento – Verona. Zde už toho začínám mít plné brýle a sjíždím z dálnice. Objevím luxusní místo na spaní vedle fotbalového hřiště a zaléhám.

V pátek ráno již doklepnu zbývajících 300km přes Bolognu a v 9:00 jsem již v přímořském letovisku Riccione. Skočím na registraci, omrknu prostor cíle i expa a jdu se řádně nasnídat. Čerstvá bageta, prosciutto a eidam 30% na pláži = značka ideál. Ubytko mám až od cca 13:00, takže dopoledne využiji na absolvování posledního plaveckého tréninku v místním krytém bazénu. Poté se již ubytuji v hotelu cca 500m od startu a dám hoďku šlofíka. Následuje projetí jednoho cyklistického okruhu. Trať si raději nahrávám do Garminu, ale vše je špičkově označené a i naprostý idiot by se snad nedokázal ztratit. Den ukončím společnou pizzou, pivkem a tiramisu ve společnosti českých spoluzávodníků.

Sobotu zahajuji vydatnou snídaní a v 9:30 jsem na pláži, ze které se přesně za 24 hodin bude startovat. Chci vyzkoušet moře, vlny, proudy, vítr a vše, co by se zítra mohlo hodit. Stejnou myšlenku měla i skupina okolo Honzy Strangmullera, takže je o zábavu postaráno. Moře je na mě studené, takže se zde moc nezdržuji a po 400m lezu ven. Na oběd si skočíme se Strangym do nedalekého San Marina a spojíme to i s kulturní procházkou středověkého města na kopci. Nasajeme atmosféru a natonujeme lýtka. V podvečer ještě zajdu na PRO briefing, kde si objasním poslední slepá místa. Vše zahájí slovy: „So sorry for the bike part. Pleasebe fair!“ Organizátoři byli nuceni pozměnit trať a sami si uvědomují, že to bude průšvih… Večer se ještě rozklusnu po závodní trati a u déčkového filmu s Dolph Lundgrenem – Odstřelovač usínám.

Závodní neděle. Tím, že je start PRO kategorie až v 9:30, tak je na vše dost času. V 6:30 vstávám a jdu se rozvážným krokem nasnídat. Kopnu do sebe černý čaj, bílé pečivo s máslomedovou kombinací a vše zakončím nugátovým croissantem. Beru TREKA a jedu do 1,5km vzdáleného depa. Zde před vydáním čipu vyplním covid formulář a nandám si roušku. Poté jsem vpuštěn do depa a mohu si vše potřebné připravit. Naplním úložné prostory kola sportovní výživou od Inkosporu, zacvaknu tretry od DMT, na nástavce umístím helmu a číslo na gumě. Pod kolo dám závodní boty Mizuno, zastrčím do nich óčka a ponožky. Vše připraveno a klusem se vrátím zpět na hotel. Zde si ještě na hoďku lehnu a pořeším tréninkové plány pro svěřence. Když přijde čas, nasoukám se do závodního dresu 2XU, vezmu neopren, plavecké brýle, čepičku a jdu na start. 15minut přes startem již stojím po kotníky v moři a mácháním rukou v ramenních kloubech se snažím zvýšit jejich flexibilitu. Lehce se rozplavu a řadím se do řady 28 PRO závodníků na pláži. Je fajn, že zde mimo mě startují i Pavel Hradil a Filip Václavík. Pokecáme a oddálíme předzávodní nervozitu. K největším favoritům patří loňský obhájce vítězství Rakušan Thomas Steger. Z domácích hvězd nastoupili Giulio Mollinari, Allesandro Degasperi a Mattia Ceccarelli. Švýcar a účastník OH Florin Salvisberg má také medailové ambice. No je nás tady dost a bude to dobrá sekanice.

Plavání – 1 okruh o délce 1,9km z místa A do místa B. Start krátkým vběhnutím do moře z pláže. 300m rovně – ostře zahnout doprava a plavat 1,3km rovnoběžně s pláží – ještě jednou zahnout doprava a po 300m je hotovo. Voda má relativně příjemnou teplotu, ale neopreny jsou samozřejmě povoleny. Startovní čára byla dostatečně dlouhá, takže se všichni vyrovnáme do první řady. Já vzhledem k větru volím postavení na konci levé strany společně s Pavlem. START. Díky dlouho přetrvávající mělčině se nezvykle dlouho běží s vodou okolo kolen. Na běh navážu pěti motýlkovými skoky a začínám plavat. Při prvním letmém zvednutí hlavy zjistím, že jsem v popředí startovního pole a odstartoval jsem na výbornou. Na první bojce se startovní pole konečně seskupí do jedné šňůry. Já ji obeplavávám na luxusním 6.místě s nepatrnou ztrátou na první pětku, ale již nyní vím, že toto tempo nevydržím. Záměrně trochu povoluji a nechávám se předplavat druhou skupinkou, do které se snažím zapracovat. Nakonec ani tuto skupinu neudržím a s respektem k délce závodu raději držím pro sebe komfortní tempo a nepřetáčím budík. Zpětně bych to zkusil udělat jinak a bojoval o udržení ve druhé skupině, ale… Zbytek okruhu tedy absolvuji na čele třetí skupiny. Závěrečných 50m ve vodě se opět střídavě skáče a běží. Vodu nakonec opouštím ve skupince 10.-14.místo a mám z plavání dobrý pocit.

T1 –Do depa ke kolu to bylo dobrých 500m. V průběhu tohoto sprintu se nic nemění a naše pětice dobíhá společně. Sundáváme neopren, brýle a čepičku. Následuje nandání startovního čísla, helmy a na rozdíl od soupeřů i ponožek. Těchto zhruba 5 vteřin mě bude stát skupinu :-(. Druhá chyba a to není ani 30 minut závodu za mnou…

Cyklistika – 85km je rozděleno do 3 stejných okruhů. Jednou cestou tam a stejnou zpět. Terén je rovinatý a trať díky četným zatáčkám, kruháčům a otočkám zábavná (v případě suchého počasí a nízkého množství lidí na trati). Naskakuji na kolo hned za skupinkou 4 závodníků včetně Degasperiho. Bohužel kluci na nic nečekají, rychle se zformují a nasazují brutální tempo, které nejsem schopen akceptovat. Občerstvím, dostanu se do svého tempa a ukrajuji kilometry. Okolo 10.km jsem dojet Pavlem Hradilem a v rámci pravidel vytvoříme vyrovnanou dvojici. Dojíždí nás skupinka závodníků, kteří plavali pomaleji než my, ale po pár kilometrech se nám vzdalují. Tepově se od začátku cyklistiky pohybuji 10 tepů nad ANP a vím, že o moc výše jít nemohu. Při nájezdu do druhého okruhu se mícháme s nejrychlejšími závodníky age group a začíná ródeo. Okolo 40.km dojíždíme Filipa, kterému se bohužel uvolnil jeden nástavec a jízda v hrazdě je tedy nemožná :-(. Ochotně nám nabídne svoje pití či gely a kousek odtáhne. Vzhledem k okolnostem po dojetí 2. okruhu odstupuje. Škoda, rozjeté to měl super. Byl schopen vyplavat v první pětičlenné skupince. S Pavlem pokračujeme dál, ale je patrné, že nemá svůj den. Nezvykle jsem na kole silnější než on a závěr druhého okruhu již jedu pravidelně před ním. Závěrečný třetí okruh je již masakr. Na trati jsou snad všichni závodníci a to v kombinaci s průjezdností úzkých silnic nedovoluje dodržet pravidla: Nepřejíždět středovou čáru silnice, držet férové 10m rozestupy a dokonce jsem byl nucen i několik závodníků podjet zprava. Rozhodčí raději zavírají oči a na motorkách ujíždí pryč. Občerstvovací stanice je jenom jedna na 28.km a její délka 20m s 8 dobrovolníky rozhodně nestačí. Ve druhém okruhu jsem tedy nestihl nic vzít, protože se mi nechtělo zastavovat a v posledním, kdy jsem již bez pití si nakonec vybojuji alespoň 0,5 petku s vodou. Více toho nebylo :-(. Voda však dobrá a beru ji všemi deseti. Na 180° otočce okolo 73.km zjišťuji, že Pavel zmizel a až zpětně po dokončení závodu dostávám zprávu, že zdravotní problémy s bederní páteří mu znemožnily dokončit závod :-(. Cyklistiku dojíždím za pelotonem 10 age group závodnů a PRO Němcem Raphaelem Junghansem. Závěrečných 10km je již poklidnějších a já se mohu řádně doobčerstvit zbytky výživy a zchladit vodou. Když již vidím depo, jsem rád, že je této části konec a já se bez defektů, pádů či jiných nástrah dostal do cíle cyklistiky. Na trati byl takový bordel, že totálně netuším, jak si vedu, ale odhaduji to na cca 20.místo. Bez supportu to je opravdu složité uhlídat.

T2 – Do depa vbíhám společně s Raphaelem, ale díky již nandaným ponožkám jsem výrazně rychlejší. Pověsím kolo na stojan, sundám helmu, nandám botky do robotky Mizuno a za pochodu již nandávám óčka. Vzhůru do poslední disciplíny, na kterou se upřímně těším.


Běh – 21km je rozděleno do náběhu na okruh a následně 5x stejný obdélníkový okruh. Totál placka. Střídá se promenáda na pláži s asfaltovou ulicí hned vedle pláže. Rozbíhám to standardně okolo tempa 3:30min/km a mám dost rozporuplné pocity. Popravdě se mi moc dobře neběží a začínám cítit nabíhající křeče do předních i zadních stehenních svalů. Řešení? Nic lepšího než lehké zpomalení mě nenapadne a hned na první občerstvovací stanici do sebe nasoukám gel, vodu a ionťák. Pokračuji v běhu a naštěstí se situace po cca 3 kilometrech začíná zlepšovat. Co se nezlepšuje je můj pocit únavy na tempu 3:30min/km, a tak zpomaluji na 3:40-3:45min/km. Díky tomu jsem dostižen německým závodníkem a velice brzy i předstižen. Teplota se zvyšuje, dres začíná být čím dál více prosolený a jedna spoře vybavená občerstvovací stanice nestačí ani mně. Kde je sakra cola nebo redbull? S trochou štěstí až v cíli… Pravidelně se na běh těším a tuto část si užívám, ale je vidět, že dnes si kolo vybralo svoji daň a já snad každý kilometr koukám na hodinky, kdy již bude cíl. Postupem času stejně jako na cyklistice se trať běhu začíná plnit age group závodníky. To mi na jednu stranu dodává pocit, že nejsem nejpomalejším závodníkem na trati, ale s přibývajícími kilometry i stále se zvětšující množství lidí na úzké trati bere při jejich obíhání více energie. Stabilizuji se na tempu 3:45min/km a mám toho plné kecky. Rozestupy jsou naštěstí dost fatální a v závěru již není „o co bojovat“. Cíl nakonec protínám v čase 3:54:33 hod a sesouvám se k zemi. Konečně klid! Za vítězným Thomasem Stegerem jsem zaostal o 16 minut.

Osobní hodnocení plávání i cyklistiku jako lepší standard a běh průměrný. Závod ukázal, na čem musím do nadcházejícího období zapracovat, ale rozhodně dobrý vstup do sezóny! Popravdě jsem byl trochu zklamán z celkové organizace a průběhu závodu z pohledu pořadatele. Toto by mi přišlo špatné i na českém poháru, natož v sérii Challenge. Ale s věkem jsem možná čím dál více kritický… Po závodě se nikde moc nezdržuji. Vyzvednu si finisherské tričko, věci z úschovny, skočím na rychlou masáž a pádím do hotelu. Osprchuji se a skáču do auta, kterým se přiblížím k depu. Zde si po lehkém přemlouvání plynulou italštinou vyzvednu kolo před oficiálním otevřením depa a ani ne 90minut po proběhnutí cílem si to hrnu po dálnici směr Jičín. Nakonec to na jeden zátah nedám a kousek před Plzní si dám 2 hodinky šlofíka. Následně to již doklepnu a ráno lehce po 5:00 budím celý panelák v Jičíně zvoněním. Vyklidím auto a s úsměvem na tváři a rukou přehozenou přes Karču usínám ve své posteli. Sezóna 2022 zahájena!

Další výzvou bude 21.5. dvojkombinace Jičínské 50 na MTB a následného Jičín city runu na 10km.