Austria eXtreme Triathlon: Sám sobě největším soupeřem

V druhé třetině sezóny jsem měl dva vrcholy: MEGATLON a Austria eXtreme Triathlon. Závod mě lákal svojí dostupností, prostředím, tratěmi, atmosférou a nutností zapojení týmu. Právě nad týmem bylo pár otazníků. Respektive Karča byla jasná, ale posledních 17km běhu je povinný support, a to jsem po ní úplně chtít nemohl. Respektive mohl, ale asi by mě to stálo život. Volil jsem tedy mezi Lubou Pokorným (vicemistr světa v běhu do vrchu a zlatý ze štafety, 70 kg) a Michalem Navrátilem (2x vítěz MEGATLONU, 95 kg po Vémolovském odvodnění). Těžká volba, ale nakonec jsem se naprosto logicky rozhodl pro Michala. Známe se už z dob císařpána a díky jeho váze jsme měli slušně nakročeno na bonusovou soutěž „váhově nejtěžší dvojice“ z celého startovního pole. Původně plánovaný název článku Michal navrhoval: „Jak hroch z Rybníčku překazil vítězství favorita.“ Já jsem však věřil, že dobrá nálada v týmu a společná znalost je více než fyzická připravenost (supportu). Měl jsem pravdu?

Ve čtvrtek 19. 6. 2025 po obědě skládám všechna zavazadla včetně kola do auta jako puzzle. Cestou naberu Karču v práci, a potom jedeme vytrhnout z pracovního procesu i Michala do Prahy. Cesta díky podrobným informacím od Michala o stavbách dálnic a tunelůrychle utekla. Kdo a kdy stavěl tento úsek dálnice. S tímto kopečkem byl problém. Jaký typ mostu právě podjíždíme. Kde jsou zásobníky plynu. Proč je riskantní používat asfaltv tunelu?Vše jsme se dozvěděli a chvíli před Grazem ještě foukneme pizzu u rakouského Turka. Ubytujeme se, vytaháme všechna zavazadla a před spánkem ještě zjistíme, že je běžecká trať z důvodu popadaných stromů o cca 500m prodloužena. To Michala hodně potěšilo a rozhodně mu to zlepšilo kvalitu spánku. Já jsem tuto noc maximálně využil k naspání potřebných hodin. Blížící se dny budou náročné.

Pátek začínáme nákupem snídaně v nedalekém Hoferu a rovnou dokoupíme všechno potřebné jídlo na závod i následující den. Dopoledne si ještě projedu prvních 15km cyklistiky, které se vymotávají z Grazu a může to být zmatečné. Naštěstí je vše OK. Navigace perfektně funguje a i kolo je plně funkční. Před obědem skočíme koupit toustovač a přesnídávky, které jsem si mazácky nechal doma. Potom oběd v čínské restauraci (all you can eat) na zdvojnásobení energetických zásob. Po obědě je čas na doladění závodní taktiky s týmem a znovu si projdeme celý závod. Cenné rady jsem dostal i od českých závodníků z minulých let. Za to ještě jednou děkuji Honzovi Hradeckému, Davidu Jílkovi a Zoro Zorovičovi. Odpoledne závěrečné proplávnutí v řece Mur a zjištění, že voda je nečekaně teplá. Má nějakých 18°C a já začínám vážně zvažovat odložení neoprenových termo věcí. Zároveň vyzkouším sílu proudu, která je hratelná, ale taktiku na zítřek mám jasnou. Potom už registrace, briefing a finální dotazy před zítřejším závodem. Rakušáci jsou vstřícní a všechny naše technické vychytávky jsou povoleny. Zpět na ubytko a rozjedeme michelinskou gastronomii nejvyšší kvality. Karča připraví cca 15 palačinek na ráno i závod. Já udělám předzávodní těstoviny s červenou omajdou, sušenými rajčaty a parmazánem. Michal se zhostí přípravy závodních toustů v našem novém toustovači. Udělal jich cca 16, takže ani support nebude trpět hlady. Vše nám podkreslují Žhavé výstřely 1. Připravíme vše na ráno a některé věci již nyní odnosíme do auta, jsme v Rakousku, takže můžeme s klidným svědomím spát. V ČR by to bylo 50/50. Okolo 22:00 všichni zaleháme a nastavujeme 3x budík na 2:30. Lepší než drátem do oka. 

Sobota začíná prakticky v pátek, protože jsem stejně nespal a budík je vysvobození. Konečně se něco bude dít. Posnídám palačinky s marmeládou a nutelou. Obleču se do cyklistického a vyklidíme apartmán. Na start to je cca 1km jízdy na kole, takže tam dojedu a počkám na polepené support auto. Pobereme vše potřebné a jdeme do depa. Okolo 3:40 jsme v depu. Každý dostane GPS tracker a dle čísla přiřazené místo v depu. Já jsem vyfasoval nejvzdálenější místo od výběhu z vody, ale má to i své výhody. Je zde klid od soupeřů a vyvýšenou dřevěnou konstrukci použiji jako židličku (ta už se do auta nevešla). Vše připravíme a já se po pas nasoukám do neoprenu. Venku je stále tma a okolo 12°C, takže se jdeme ohřát k teplosálajícím ohňům, které jsou na břehu řeky. Máme nějakých 30minut do startu. Řádně protáhnu a jdu se rozplavat. Nakonec si beru dvě klasické čepičky, neoprenové šortky měním za spoďáry a ponožky nechávám z důvodu bezpečnějšího přeběhu do depa po kamenech. 5 minut před startem zažhnou na protějším břehu symbol závodu „X“ a už se štosujeme na břeh. Pusa Karče a ruka Michalovi, jdeme na to, týme.10. ročníku se účastní 70 individuálních závodníků a 15 štafet. Start pro všechny společný. Přesně 10 vteřin před 4:30 hod ranní začíná odpočet 10 – 9 – 8 – 7 – 6 – 5 – 4 – 3 – 2 – 1!!!

Plavání – Sluníčko je ještě schované za obzorem a já klasicky na číslo „zwei“ (2) skáču do slepého přítoku řeky Mur. Určitě by mi stačil klasický neopren od Zone3 na místo zatepleného, ale ten jsem si nevzal. Všichni strašili studenou vodou, ale já raději teplíčko než zimu. Můj lehce ulitý start mě katapultuje na čelo, a to díky prvním přepáleným 100 m držím. Po 200m se konečně napojujeme do řeky Mur. V ústí řeky je slabý půlmetr vody, takže se zvedám a zjišťuji, že již nyní mám několikavteřinový náskok na skupinku pronásledovatelů. Rychle zpět do řeky a rázem pociťuji výrazné ochlazení, ale Winterman to rozhodně není. 300 m proti proudu trávím co nejblíže kraji, kde je síla řeky minimální. Bojka sice není osvětlená, ale žlutá barva je dobře vidět, takže nemám problém s orientací. Obeplavu bojku a čeká na mě 1,8 km po proudu řeky dolů. Zde naopak držím svoje tělo uprostřed toku a pomoc proudu vítám. Celou dobu mě doprovází organizátorská kanoe. Nohy šetřím a snažím se maximálně využít paže jako hnací motor. Cestou po proudu minu tři bojky, které musím mít po levé ruce a následuje otočka o 180°. Nyní už jenom zpět do cíle. Ihned se maximálně posouvám ke břehu. I když mi proud nepřišel tak silný, nyní značně pociťuji rozdíl a tempo klesá z 1:05-1:10 min na 1:35-1:40 min na 100m. Opticky kontroluji náskok na své pronásledovatele, který je již nyní komfortní, takže mentální pohoda pokračuje. Po chvíli plavby proti proudu potkávám Karču s Michalem, kteří čekají na břehu. Moc toho neslyším, ale jejich přítomnost potěší a zvýší tempo. Od této chvíle je po zbytek plavání vidím až do samotného cíle. Plave se mi dobře a jsem rád, že tempo nemusím více šponovat. Tato disciplína pravděpodobně rozhodující nebude, ale náskok se samozřejmě hodí. Pravidelně hlídám směr a zdárně se vyhýbám nástrahám břehu řeky. Když po 49 minutách a 46 vteřinách opouštím vodu již je světlo. Okolo je i na brzkou ranní dobu hodně fanoušků (80% pravděpodobně support týmy), kteří vytváří perfektní atmosféru. Kravské zvonce je těžké přehlušit. Pomocnice mě vytáhnou z vody a už jsem v rukou svého supportu. Začátek se vydařil.

T1 – Přeběh je dlouhý cca 50m, takže stihnu akorát po pas svléknout neopren a už jsem u svých hromádek v depu. Rozhodně by se dalo jet jenom v tri-suitu, ale já „ztrácím“ pár vteřin a komplet se převlékám do suchého cyklistického. Michal zapíná blikačku a Karča informuje o průběhu závodu. Náskok bude okolo 5 minut a z vody jsem lezl v super čase. Je mi příjemně teplo i na ruce, takže hned od začátku beru jenom cyklo trenky a krátký cyklodres. V jedné kapse mám GPS tracker, druhá patří mobilu a třetí rezervnímu jídlu v podobě dětské přesnídávky. Hodím do sebe přesnídávku, obleču číslo, helmu a skáču do běžeckých bot. Proč běžeckých? Prvních 300 m musíme běžet s kolem, a to se mi v tretrách nechce. Jsem asi jediný, kdo to takto udělal, ale rozhodně to bylo rychlejší i bezpečnější. Na kraje silnici nechávám boty a obouvám cyklistické tretry. Potom už na kolo a s úsměvem na nejdelší část dnešního závodu. I když je kolo stále mojí nejslabší disciplínou, tak se na něj dnes těším.

Cyklistika – Z Grazu jedeme k přehradě Sölksperre vzdálené 186 km. Z místa A do místa B přes celkem 4 zásadnější kopce s převýšením 3 900 m. I přes povolení časovkářských kol volím svého silničního Treka Emondu s nástavci. Když se vymotám z města, tak začíná nejrovinatější část celé tratě. Prakticky 50 km jedu po rovině a rychlost se mi drží okolo 40 km/hod. Zde se snažím zapracovat a nepřepálit, bude to dlouhý den. Pravidelně jsem v kontaktu se svým týmem v autě, který přibližně každých 5 km staví a při předjetí se domlouváme na mých potřebách. Tepy nejsou tak vysoko, jak jsem normálně zvyklý, ale wattový výkon je OK. Po rovině jedu okolo AEP a těsně pod 250w. Teplota je ráno okolo 13°C, ale je mi příjemně (Michal už nyní bere druhé tričko, protože to první je durch…). Počítal jsem s tím, že po rovině budu náskok spíše ztrácet, ale pod kopcem mám okolo 8:30 min na skupinku celkem 6 pronásledovatelů. Což je super, náskok jsem navýšil, a to nejedu doraz. První kopec na Gaberl je dlouhý 18km a musíme překonat přes 1 000 výškových metrů. Zde chci uštědřit první vážnější ránu soupeřům a ukázat, kdo je v kopcích nejsilnější. Tepy posílám na meziprah a jedu na cca 300w. Mám ze sebe dobrý pocit, nohy jsou silné a užívám si první pozici. Kopce mi standardně sedí více, takže jsem ve svém živlu. Nahoře na kopci potkávám nečekaně hodně fanoušků i organizátorů, kteří již znají moje jméno. Výhoda online trackingu, který zde fungoval celý den skvěle. Důležitý je však můj support, který mi mimo jídla dá i dlouhý dres do 15km sjezdu, který hned navazuje. Sjezd využiji na občerstvení a dopřeji nohám první zklidnění od startu. Nahoře na kopci se můj náskok navýšil na 14 minut. Super, jde to krásně podle plánu. Od 90km se opět začíná terén postupně zvedat až k metě 120km na kopec Hochegg. Stoupání je však okolo 3-4%, takže příjemně jezdivé a stále s vysokou rychlostí. Držím konstantní tempo a ukrajuji kilometry. Cestou mám relativně štěstí na zelenou vlnu semaforů nebo šraněk, ale když padne červená, tak využiji pauzu aktivně na WC nebo protažení nohou. Nechci riskovat DSQ. Trochu mě zaskočí, když po otázce, jak to vypadá s náskokem, dostávám tišší odpověď, že jsem na 12 minutách. Druhý jede Nizozemec Job Hendrickx. Zatím nezpomaluji, takže borec musí jet dobře. Před závodem jsem ho studoval, ale žádné výraznější triatlonové výsledky jsem u něj nenašel. Tým ho rychleprogooglí a zjistí, že se pravděpodobně jedná o ultracyklistu, takže URČITĚ nepoběží.  Terén je rovinatější a díky tomu, že mi Job šlape na záda, nemohu polevit. Nohy stále jedou dobře i na 120 km. Od začátku pravidelně občerstvuji. Co 30 minut do sebe dostanu přesnídávku nebo toast s krůtí šunkou, eidamem 30% a lovečákem. Vše zakápnuté lahodným kečupem. Pitný režim dle potřeby těla. Předposlední kopec na Kammersberg má „jenom“ 5km, takže ten relativně rychle vyletím, ale hlava už je stejně v největším strašáku dne „Sölkpassu“, který bude následovat. Ve sjezdu řádně odpočinu a jdeme na to. Poslední stoupání na kole je dlouhé 13 km a nastoupám znovu necelých 1 000 výškových metrů. Hned dole komplet rozepínám dres a polévám se vodou. Doplním od týmu zásoby a začínám ukrajovat první metry. Prvních 8 km je vlastně příjemně jezdivých s pár rovinatými pasážemi, kde metry rychle naskakují. Nicméně 5 km pod vrcholem mám nastoupat ještě 600 m a od této chvíle již není odpočinku. Prakticky až pod vrchol nešel sklon pod 11%. Pravidelně potkávám tým, který informuje o stále stejném rozestupu na Nizozemce, což mě uklidňuje. Na zrychlení stejně není síla. Nejlehčí převod a ukrajuji jednu serpentýnu za druhou. Nakonec se vyškrábu nahoru a odměnou je mi potlesk i zvučné melodie harmonikářů. Konečně už jenom dolů. Sjezd je dlouhý prakticky 20 km, takže mám dostatek času na závěrečné občerstvení, dopití a oklepání nohou. V kopci dostaly slušnou nakládačku. Tým odvedl v průběhu cyklistiky špičkovou práci a jsem rád, že jsem to podržel i svým výkonem. Nyní už jedou připravit 2. depo a dostávám poslední informaci, že na kopci jsem měl náskok 8 minut, takže Job je evidentně při chuti. Sjezd jedu hlavně na jistotu. Kolo mě podrželo a v posledních metrech cyklistiky jsem rád, že už půjdu běžet. Prdel mě sice ještě nebolí, ale změna je život. Vnitřně se uklidňuji tím, že jestli jsem někde porazitelný, tak to je v plavání nebo cyklistice. Na běhu zde přeci nemůže být nikdo silnější… Čas cyklistiky 6:24:36 hod (průměrná rychlost 28,9 km/hod), průměrný výkon 219w a NP 239w. 

T2 – Ještě než přijedu do depa, tak z dálky slyším kravské zvony. Potom vidím bannery s logy Austria eXtreme Triathlon a těsně před depem Karču s Michalem. Seskakuji z kola, zavěšuji ho na zatím prázdnou depovou tyč a běžím do stanu. Lehce se zaseknu u vypínání Garminu, ale Michal mě rychle popožene. V otevřeném stanu zahajuji akci převlečení číslo dva. Komplet se svlékám a beru triatlonovou kombinézu od Zone3. Tým zatím přemísťuje GPS tracker i mobil do běžecké vesty, kterou si s sebou beru již od začátku. Teplota začíná být okolo poledne přes 30°C, a i když vím, že budu cca každých 20-30 minut potkávat svůj tým, tak nechci nic riskovat. Pití a jídlo chci mít neustále po ruce u sebe. Na závěr beru můj oblíbený model závodních bot Mizuno Rebellion první generace, kšilt a čisté sluneční brýle Oakley. Rozloučení, podpoření, pusa, pac a můžu běžet. Už jenom maraton…

Běh –Maraton zde má 44,4 km, a aby to nebyla nuda, tak musíme nastoupat 1 900 výškových metrů. To asi pod 3 hodiny nebude… Běžíme od přehrady Sölksperre na Dachsteinsüdwandhütte. Znovu z místa A do místa B. Což je pro závodníka super, ale peklo pro organizátory se značením. Zde chci ještě vystřihnout velkou pochvalu, protože jak cyklistika, tak běh byly perfektně označeny a dalo by se jít i bez mapy v hodinkách nebo cyklocomputeru (to však nedoporučuji). Prvními kroky přebíhám železnou konstrukci na přehradě a ihned následuje první šotolina, která se postupně změní v uzoučkou lesní cestu. Běží se mi dobře, zapojuji úplně jiné svaly než na kole a cítím se nečekaně fit. Rozhodně se nešetřím, protože potřebuji v úvodních 27 km nabrat maximální náskok, ať máme v závěru s Michalem klid na naše nekonečné debaty o babách, nespravedlivostech světa a důvodech, proč zrovna on musí se mnou běžet tento závod? Po necelých 3 km následuje první WAU výhled. Po dřevěném mostě přebíhám potůček Kleinsölkbach s vodopádem a tyrkysově laděnou vodou po své levé straně. Rád bych se zastavil a chvíli pokochal, ale aktuálně nemám času na rozdávání. Euforii rázem vystřídá první výběh černé sjezdovky. Respektive jedná se o chůzi po strmé louce bez jediného stínu. Poprvé ochutnávám pravou sílu dnešního slunce a rychle chápu, že základem doběhnutí do cíle bude to dnes uchladit. Nahoře u statku využívám první dřevěnou vanu s vodou na celkové ochlazení. Kompletně ponořím hlavu a poliji si ramena. Znovu rozběhnu nohy a chytím rytmus. Jsem na silnici, která lehce klesá, takže nechávám nohy běžet svým tempem. Aktuálně jsem spokojen na 4:00 min/km. Poprvé potkávám svůj tým okolo 5 km. Dostávám pochvalu za běžecký styl, ale aktuální informace o náskoku ještě nemají. V depu jsem měl již jenom 5,5 minuty. Job asi bral serpentiny rovně nebo mu lépe fouklo. Zpět k běhu. Ze silnice znovu na lesní cestu, která se střídavě schovává ve stínu lesa a chvíli line na sluníčkem rozpálené otevřené louce. Kilometry rychle naskakují a při další potkávačce s týmem na 10.km dostávám super zprávu. Náskok jsem navýšil o 9 minut, takže běžím cca o 1 min na kilometr rychleji než Job. Přesně to jsem potřeboval slyšet. Já blbec ještě zrychluji… Následuje dlouhá pasáž údolím proti proudu řeky Enns. Probíhám vesničky Tunzendorf, Moosherm, Pruggern a Aich. Využívám každičkou možnost na zchlazení, protože si čím dál více připadám jako v sauně. Ledová voda dodá život, ale po minutě už jsem opět přehřátý a boj začíná nanovo. Nohy jsou skvěle připraveny a náskok letecky roste. Tým mě brzdí, ať se úplně nezblázním, máme to skvěle rozehrané. Závěr bude výživný a zde se bude lámat chleba, ale to nyní neřeším. Na 17.km mám již náskok přes 21 minut a tým se přesouvá na finální předávku na 27.km. Nyní se však terén začíná poprvé rapidně zvedat a já přecházím do chůze. Běh nedává smysl. Tempo 4:00-4:15min/km se mění na 10:00 min/km a úsilí roste. Nicméně je mi jasné, že zde pravděpodobně nikdo nepoběží. Chůzi využívám k občerstvení, kdy stále každých 30 minut dávám jeden gel od Inkosporu a pravidelně usrkávám ionťák z hydrovaku. Les a stín se stává mým největším přítelem. Na 24.km je check-point, který byl druhým WAU efektem. V ledové vaně chladili různé nápoje včetně piva. Dostal jsem nabídnutou i polévku, ale tu rychle odmítám (chyba!) a sápu se po vychlazené medicíně pro můj žaludek. Dostávám informaci, že je alkoholické, ale to je přesně to, co potřebuji. Balzám pro moje zažívání i mozek… Zbylé 3 km na další check-point, kde čeká již Michal s Karčou utečou rychle. 27.km je důležitým milníkem hned z několika důvodů. Je zde relativně přísný cut off time, se kterým mnoho závodníků bojuje (to naštěstí neřeším). Od této chvíle je povinný support, takže na to už nejsem sám a závodník od této chvíle musí mít povinnou výbavu – bunda, alumatková izolační fólie, minimálně 1 litr pití, tyčinka a čelovka. Já zde ve stínu zastavuji a tým mi všechno povinné vybavení láduje do vesty. Pravděpodobně už Karču až do cíle neuvidíme, takže bereme opravdu značné zásoby vody i jídla. Posledních 17 km bude rozhodně těch nejdelších… Vybíháme společně s Michalem za mohutného aplausu a oba máme dobrou náladu (ta vydrží zhruba 30 vteřin, pod první kopeček). Prvních společných 8 km je relativně příjemných. Převažuje lesní traverz po úzkých cestičkách, který nenápadně stoupá. Konečně mám společnost, takže můžeme pokecat. Michal dokonce zvládá i rozvinuté věty. Stanovujeme si jasná pravidla: 1. Stání je náš největší nepřítel, když nejde běžet, tak musíme jít. 2. Využít každou možnost pro ochlazení těla, 3. Aktuálně rychlejší čeká na pomalejšího a maximálně mu pomáhá a4. Raději zemřít než být druzí. Úvodní společné kilometry opravdu rychle utíkají a Michal perfektně stíhá. Občas remcá něco o ledním medvědovi v tropech, ale to přecházím, protože už má také z celého dne na sluníčku úžeh. Přichází zpráva, že na 27. km byl náš náskok 31 minut na druhého Nizozemce a třetí Rakušan už měl ztrátu 52 minut. Za Ramsau se však terén začíná zvedat a běh čím dál častěji nahrazuje chůze. Oba vypadáme dobře a držíme slušné tempo. Největším darem je občasné naražení na koryto studeného potoka nebo penziónek s hadicí tekoucí vody. Terén se výrazně zvedá a tempo pomalu vadne jako naše energetické zásoby i četnost vtipů. Nálada je však stále pozitivní a dokonce dostáváme zprávu, že se s Karčou uvidíme na 39 km. Bude tam cola super! Chůze je čím dál častější, ale rovinaté úseky se snažíme alespoň trochu popoběhnout. Moje střeva začínají vydávat nelibé zvuky i pohyby a já tuším blížící se problém. Když už vyhlížím lopuchové království u nějakého stromku, tak se před námi otevře louka s chatou Walcheralm a spoustou fanoušků. Zvony jsou rajskou hudbou a naše tempo se zvyšuje. K chatě prakticky dosprintujeme, ale důvodem nejsou fanoušci, blížící se cíl nebo studená voda, ale záchod. Proběhnu davem a prchám do chaty, kde bleskově nacházím WC. Zde doslova proseru 5 minut náskoku. Michal má evidentně dost energie, protože stihne zavolat vyděšené Karče, která kontroluje GPS tracker a vidí nulový pohyb. Stroze ji oznámí, že jsem to „posral“ a uklidní ji, že za chvíli jsme u ní. Z chaty vyjde úplně jiný člověk atěch 300 m ke Karče se mi běží krásně.Zde oba doplníme zásoby, napijeme se coly a jdeme na poslední štaci. Již před sebou vidíme náš nejvyšší bod Dachsteinsüdwandhütte. To jsem ještě netušil, že na těchto 2,5 km a 400 výškových metrů nikdy nezapomenu. Jako mrsknutím biče je energie pryč a s Michalem si střídavě přehazujeme krize jak horký uhlík. Nejprve to nechutná mě a nemohu zvednout nohy, potom má Michal křeče, následně mám hlaďák a Michal dehydrataci, já náběh na úpal a Michal úžeh. Tempo je žalostné, ale stále pokračujeme. Ani jeden z nás nechce zastavit, ale moje 83letá sousedka paní Tylová by nám naložila. Zde definitivně uhasínají naděje na traťový rekord. Tělo si začíná vybírat daň. Toho využívá první štafeta, která se 200 m pod vrcholovou chatou dostává před nás, ale s Michalem máme úplně jiné starosti. Naštěstí náskok je stále vysoký a drobné zastávky nás snad neohrozí. Oba si myslíme, že jsme objevili samotné dno našich možností, ale potom zjistíme, že ještě existuje sklep… Nakonec se za ohromného potlesku místních dostaneme na chatu, jejíž jméno jsem si doteď nezapamatoval (Dachsteinsüdwandhütte). Zde jednomu ubohému turistovi vyžahneme pivo a jdeme na závěrečný 1,5km dlouhý seběh. Teď už víme, že to zvládneme, gravitace je náš přítel, ale křeče by to mohly dost zkomplikovat. Volíme hodně rozvážné tempo a hlídáme si každý krok. Cíl se blíží a nám začíná být jasné, že jsme to společně dokázali. Každý si to užíváme po svém, ale třešničkou na dortu je cílová rovinka v dolní stanici lanovky na Dachstein. Rovinka s červeným kobercem, bannery závodu, hudbou, zvony, potleskem, přejícími fanoušky a mým týmem. Protnutí cíle je pro některé opravdu změnou života, já však cítím vnitřní pocit zadostiučinění a spokojenosti se svým výkonem. Jsem šťastný, že už nikam nemusím. Cílový čas je 12:16:06 hod. Dokázali jsme to, jsem vítězem AUSTRIA EXTREME TRIATLONU! Zrealizujeme společné týmové fotky, poděkuji organizátorům za závod a potom už si jdeme společně s Michalem dát zaslouženou pozávodní vychlazenou jedničku. Nevím, který z nás si více hrábl na dno? Zabereme lehátka a chillujeme na sluníčku. Já dám pár exkluzivních rozhovorů v módu Standa Řezáč hadr a počkáme na zbylé medailisty. Druhý dokončí Job Hendrickx v čase 12:39:34 hod a pro bronz si doběhl domácí závodník Horst Langmaier 13:08:04hod. Do cíle se nakonec v časovém limitu dostalo pouze 40 závodníků a 11 štafet. O náročnosti svědčí i příběh Miloslava Paška, který měl 2x na checkpointech rezervu jenom 1 minuty, ale nakonec dokončil. Dobrá práce. Karča nás nakonec oba naloží do auta a odveze do 40 minut vzdáleného Öblarnu. Zde se ubytujeme, osprchujeme a já v polomrtvém stavu přežiji noc.

V neděli ráno společně posnídáme, znovu nabalíme auto a vyrazíme na vyhlášení v nedaleké multikulturní hale, kde je vše připraveno na poslední tečku tohoto závodu. Je to pojato opravdu velkolepě. Živá hudba, videoprojekce, stoly s bílými ubrusy, já si objednám Frizzante (v domnění, že se jedná o ledový čaj) a všichni pospolu strávíme 1,5 hodiny. Užijeme naše poslední chvíle slávy a po společné fotce frčíme dom. Cestou se zastavíme ve slíbeném MacDonaldu a zpráskáme tam hned několik meníček. Potom už se jenom dostat domů do Jičína. Ufff to zas byl prodloužený víkend.

Každý kdo kdy závodil na eXtrémním triatlonu ví, že nejdůležitější je váš osobní výkon bez ohledu na soupeře a naladění na stejnou notu se supportem, bez kterého to opravdu nejde. Proto závěrem velké díky Karče nejen za support při samotném závodě, ale trpělivost v poslední fázi přípravy, kdy jsem opravdu neměl mnoho času na společné aktivity. Jako vždy krásně zvládla i přenos na sociální sítě, takže moji blízcí a fanoušci mohli sledovat závod prakticky online. Michal okolo mě od rána běhal a zajišťoval servis v průběhu plavání, cyklistiky a ½ běhu. Sám skoro nejedl a nepil. Potom si dal nejtěžší část běhu a světe div se, hroch z Rybníčku proběhl cílovou čárou první. Jak by řekl Rakušan: „Unmögliche mögliche zu machen.“ Trenér Zbyšek mě skvěle připravil a já si závod užil (mimo posledních 4 km). Největším tréninkovým parťákem v této přípravě byl nesmrtelný Ruda Cogan, který je i mentálním koučem a vždy vhodně dodá, že to asi nedám. Honza Malý mi perfektně připravil kolo. Jirka Jirků aerodynamicky upravil můj sestřih. Výživa od Inkosporu byla základem úspěchu (i když část šla ven). Boty Mizuno opět podržely. Kombinéza a neopren Zone3 splnil svůj účel. Óčka z Alensy prděly. Ještě jednou smekám klobouk před organizátory za perfektní zvládnutí akce po všech stránkách a zatím nejlepší atmosféru, jakou jsem v extrémní sérii zažil. Všichni byli přátelští a snažili se po celou dobu vyjít maximálně vstříc. Jsem rád, že jsem tento závod zažil a rozhodně splnil očekávání. Pravděpodobně je i předčil.

Díky týme!!!

Teď si dám krátký odpočinek od tréninku a vyrazím s Karčou na turistiku do prosluněného, teplého, deštěm a mlhou nepolíbeného Skotska. Potom zpět do tréninku a další závod bude reparát na Oravamanovi. Zde mám ještě nevyřízené účty z loňska…