© 2023 by PERSONAL TRAINER. Proudly created with Wix.com

Ironman Malaysie: Závodil jsem až do konce, ten přišel na 35. km

30/10/2019

   20-tý letošní závod ukončil moji sezónu 2019. Závěr byl opět ve velkém stylu a to na plných distancích IRONMANA v exotické Malajsii. Očekávání velká (TOP6), chuť ještě větší a tělo výborně připraveno. Jak to vše dopadlo, se dočtete níže v mé poslední letošní slohové práci.

     Proč jsem zvolil Malajsii? V minulých letech tento závod nebýval moc obsazen profesionálními atlety, konec října, teplé počasí, super destinace, dobré jídlo, finančně dostupné… V mnoha ohledech jsem se mýlil :-), ale stálo to za to!

    Do místa závodu letíme s 12-ti denním předstihem a cesta proběhla bez problémů. Praha – Dauha – Langkawi. Za krásných 15 hodin jsem na druhé půlce světa. Klimatický rozdíl pociťujeme hned při opuštění klimatizovaného letadla. Kola dorazila celá. Bereme taxík a pádíme na ubytování. Krásný resort hned na pláži, mimo centrum města (takže relativně klid), 18m bazén hned za apartmánem. To by šlo! Následující dny jsou ve znamení příprav na závod a adaptování se na totálně odlišné klimatické podmínky. Tropické teploty střídá několikrát denně silná průtrž mračen, ale osobně je největší problém 90% vlhkost a relativní bezvětří. Vítejte v prádelně. Tréninky střídavě absolvuji s Karčou, Filipem Pavloněm nebo místními opicemi, takže je vždy o zábavu postaráno. S blížícím se závodem přichází i předzávodní povinnosti – registrace, prošmejdění expa, welcome party, briefing, ukládání věcí do depa…, ale čas na procestování ostrova se najde vždy, takže nervozita nastává až na poslední chvíli.

    Startovní listinu profesionálů zveřejní až necelé dva týdny před závodem a popravdě z ní moc radost nemám. Neměl to být náhodou méně obsazený závod? Javier Gomez, Andy Potts, Romain Guillaume, Phillip Koutny, Daniil Sapunov, Thiago Vinhal… Třeba nepřijedou a jsou jenom přihlášeni. Přijeli!

   Den před závodem se cítím opravdu dobře. Tělo je odpočaté a zdravé. Kolo bez problémů uložené v depu a jede perfektně (díky Václav Svatoš). Místní tratě mám proplavané, projezděné a proběhané, takže jasno. Taktika srozumitelná a shodná s trenérem Zbyškem Zemanem. Karča se na závod těší a já v podstatě také, ale znáte to…

     26. 10. v 4:40 zvoní budík, ale vzhledem k tomu, že od 1:30 je venku brutální slejvák, tak ani nebyl potřeba. Vyspal jsem se „dorůžova“. Nahážu do sebe provizorní snídani, vyčistím zuby, skočím poprvé na záchod, obléknu závodní kombinézu a vezmu na závod sbalený batoh se vším potřebným. V 5:15 stojím na autobusové zastávce, kde nás má vyzvednout Ironman bus. Po 30-timinutovém čekání začínám být trochu nervózní… Nikdo nejede a já nechci riskovat, takže mávám na první projíždějící taxík. Se značným ulehčením k nám přiskakují i dva Švédi. Taxík nasměruji k oficiálnímu hotelu závodu, kde již doprava musí být zajištěna. Byla, ale fronta snad 500 lidí nás nechala i nadále sedět v taxíku a jedeme rovnou na start. Okolo 6:45 jsem v depu u svého TREKA a to jsem již stihl vystát i frontu na druhou toaletu. Oblepím kolo potřebnými suplementy, dofouknu kola, zastrčím bidony a energetické tyčinky. Postupně se začíná rozednívat, ale již nyní je okolo 25°C a odpoledne bude hrubě přes 30°C (pocitově spíše přes 40°C). V 7:15 již pozvolna kráčím do 29°C klidné zátoky Indického oceánu na rozplavání. Po rozplavání poslední pusa pro Karču a teď už soustředit jenom na závod! 7:35 dostáváme poslední informace od hlavního rozhodčího a pomalu se rovnáme na pláž do startovní formace. Pokyn Zbyška byl jasný: „Pojedeš kontaktního Ironmana, takže žádné sólo vystoupení ve vodě ani na kole!!!“  Stavím se hned vedle plavecké legendy Andyho Pottse a mám v plánu mu co nejdéle udržet nohy. Před 14 dny na Ironman Hawaii neplaval tak pekelně. Koukám před sebe na první 400 m vzdálenou bójku a říkám si, že je to tady. 10 měsíců jsem trénoval na tento závod, obětoval jsem tomu hodně energie, spousty lidí to sleduje z tepla svého domova a drží mi palce. Tak to hlavně „neposrat“ a dokončit se vztyčenou hlavou. V 7:45 zvonec odstartuje můj letošní jediný celý Ironman.

 

 

    Start mi vyšel dobře a já hned začínám tělo dostávat do plných obrátek. Po pár vteřinách jsem již v nohách Andyho, ale vydržím zde slabých 100 metrů. Tohle tempo by mě zabilo před dokončením prvního ze dvou okruhů a já si dobrovolně vystupuji. V této chvíli se začíná celé startovní pole dělit na 3 skupiny. 1. plavci, 2. triatlonisté a 3. vznášedla. Moje místo je na začátku druhé skupiny. Pravidelně se ve vedení střídám s německým závodníkem Per Van Vlerkenem a společně ukusujeme metry úvodní plavecké disciplíny. Po 1 km klidného plavání začínáme doplavávat nejpomalejší age-group závodníky Ironman 70.3 Langkawi, kteří startovali 45 minut před námi a rázem je plavání více pestré. Naštěstí po vběhnutí do druhého plaveckého okruhu mají profesionálové možnost plavat vevnitř ve vyznačeném plaveckém okruhu. Age-group závodníci musí držet zevní stopu. Vzhledem k tomu, že nyní jsou formou rolling startu vypuštěni i všichni účastníci celého, je to super ulehčení a palec nahoru organizátorům za tuto možnost. V plavání se toho moc nemění a já držím svoje optimální tempo, které je na pocit komfortní, ale ukáže až čas po výlezu z vody, jak rychle plavu. Paní Passerová by z mého času 53:30 minut moc velkou radost neměla a musel bych si to dát ještě jednou, ale já jsem spokojený.

    Do 1. depa přivádím skupinku 6 závodníků a dostávám informaci, že jsem na průběžném 8. místě a před námi je 6-tičlenná skupinka s náskokem 4 minut. Hodím do sebe první gel od Inkosporu a ještě před doběhem ke svému kolu jej rychle zapiju.

    Na kolo naskakuji v pohodě a pln očekávání. Mám snad jenom jediné přání: „Ať prosím neprší!“  Dotáhnu tretry, zaujmu aeropolohu a jedemééééééé. Celkem jsou před námi dva okruhy, které nás provedou po celém ostrově a s čtyřmi kopcovitějšími pasážemi (v každém okruhu dvě). Rychle se okolo mě zformuje 5-tičlenná skupinka, kterou mám v plánu držet co nejdéle. První kopcovitější pasáž nic na pořadí nemění a jedeme dál. Na 35. km však tři závodníci využijí zmatku vzniklého díky velkému množství age-group závodníků na polovičních tratích, aut vpuštěných do našeho pruhu a kruhového objezdu. Skupina se rázem rozdělí a já se náskok pokusím sjet příliš pozdě. Vydávám se tedy na pouť osamělého bojovníka. Do 50. km jedu ještě s jedním borcem, ale ten odpadne v druhé kopcovitější pasáži. Občerstvovací stanice jsou každých 15-20 km což je super, ale problém je s velkým množstvím závodníků polovičních tratí, kteří se zde i zastaví nebo neumí převzít lahve v normální rychlosti. Předpokládal jsem, že toto a auta a motorky místních, které jsou vpouštěny na trať, mi drží tepy tak vysoko. Stále jsem se pohyboval okolo svého ANP, ale jelo se dobře. Na 70. km se naštěstí půlkaři odpojí z trati a rázem je větší klid. Pravidelně občerstvuji, chladím tělo a držím si pocitově komfortní tempo. Na 100. km se na otočce znovu střetávám s Karčou a dostávám jasnou informaci: „Jsi na 10. místě a máš 1 minutu na 3 závodníky před tebou“. Vzhledem k tomu, že se blížila třetí kopcovitá pasáž a já se cítil dobře, tak jsem na nic nečekal a trochu do toho šlápnul. 1 minutu ztráty jsem smazal za necelých 15 km a byl jsem zpět ve hře. Do 155. km jsem byl v této skupině a posledních 15 km ji i vedl do poslední kopcovité pasáže. Zde se začalo dělit zrno od plevele a já bohužel již dost energie vystřílel. Držel jsem si své tempo a postupně se propadal opět na desátou pozici. Do 2. depa přijíždím po 4:51 hodinách práce v docela slušně zničeném stavu a sám jsem zvědav, zda-li vůbec vyběhnu.

    2. depo bylo umístěno v letištní hale, která byla celá perfektně klimatizována, takže jsem po bezmála 6 hodinách přehřívání tuto změnu uvítal. Navleču ponožky, skočím do bot, natáhnu čelenku Compressport, poladím brýle,  zasunu výživu do kapes a huráááá do venkovního pekla.    

    V hlavě jsem si často opakoval, že zde bude rozhodovat opravdu až maraton, takže není nic ztraceno a moje pozice je relativně dobrá. Ztráta na triatlety přede mnou není propastná. I v minulých ročnících zde nikdy nikdo neběžel rychle a tak se ani já nepouštím do žádného zběsilého tempa, jak je většinou mým zvykem na úvod třetí disciplíny. Prvních 10 km rozbíhám po 4:00 min/km a začínám na vlastní kůži pociťovat náročnost místních podmínek. Běží se celkem 5x 8,5 km tam a zpět. Občerstvovací stanice každé 2 km a již od první je velice poctivě vymetám. Liji na sebe i do sebe vše co je studené, občas zakousnu nějaký meloun nebo pomeranč a po místním gelu sahám jenom v případě největší nouze (vlastně dost často). Postupně se začínám přibližovat závodníkům před sebou. TOP6 není daleko a pevně věřím tomu, že v závěru budou všichni výrazně zpomalovat nebo dokonce vzdávat. Čím dál pomaleji ukrajuji chybějící kilometry. Tempo se stabilizuje okolo 4:30min/km. Z toho moc radost nemám, ale nikdo neběží rychleji, takže prozatím zůstávám v klidu. Tělo se ale moc komfortně necítí. Již se pomalu dostávám před závodníky, kteří evidentně nemají svůj den. Po necelých 12 km vzdává vítěz z roku 2017 Romain Guillaume a i Němec Thomas Bosch již jde pěšky. Rázem jsem na 8. místě. Mezi 15 – 25 km se mi běží v rámci možností dobře a posouvám se před dalšího závodníka. Motivace dostat se do TOP6 je velká a závodníci nejsou daleko. Alespoň jednou bych se rád podíval na malé pódium. Okolo 31. km se dotahuji na dalšího Němce a necelých 30 vteřin je před námi evidentně polomrtvý Andy Potts. Už jenom 11 km. Za normálních podmínek moje nejčastější tréninková distance, zde se to zdá dále než na Měsíc. Všichni vypadáme unaveně, znechuceně, bolavě a na pokraji sil. Karča je celou dobu na trati a mimo motivace dodává i potřebné časové údaje. Ždímu už tak přehřáté tělo a na 32. km jsem pátý! Předběhl jsem i v mých očích legendu triatlonu Andyho. V roce 2004 jsem koukal, jak leze jako první z vody na olympiádě a přál mu úspěch. Nyní s ním bojuji bok po boku. Cítím, že sil už opravdu mnoho není a vsázím na jednu kartu. Zkusit zlomit soupeře předběhnutím a vzdálením se, protože toto tempo již dlouho nevydržím. Bohužel německý závodník Per Van Vlerken se mě udrží a začne se pozvolna vzdalovat on mě. Na 34. km jsem dostižen znovuvzkříšeným Andym a tuším, že je rozhodnuto. Oba se mi vzdalují. Do 35. km bojuji a snažím se běžet, ale zde nastal „konec“. Nohy již nejsou schopny běžet, klusat ani 6:00 min/km, tělo přehřáté, hlava poražená. Přecházím do chůze, kterou místy nahradí stoj. Dobíhá mě i Pepíno Svoboda (ten vyběhl z 2. depa, takže měl energie na rozdávání) a společně absolvujeme cca 3 km, které alespoň mně díky jeho přítomnosti rychleji utekly. Tou dobou mě již vyděšená Karča hledá po sanitkách a špitálech. S variantou zpomalení nepočítala… Díky zpomalení tělo naakumulovalo poslední zbytky energie a závěrečné 2 km odklušu v tempu okolo 6:00 min/km. Cílovou pásku protínám na 8. místě. Na nic v té chvíli ani nemyslím. Jsem jenom rád, že je již konec tohoto utrpení!!!

     Na posledních 7 km jsem ztratil 15 minut a to to již kluci moc nehnali. Pokud bych podal svůj standardní běžecký výkon, tak bych udržel 5. místo, ale to je Ironman. Dokud nejsi v cíli, nic není jisté a karty se velice rychle mění. Zpětně jsem se svým výkonem spokojený. Pravda, maraton za 3:27 hod moc výstavní není, ale předvedl jsem dobrý plavecký i cyklistický výkon. Byl jsem aktivní a bojoval o co nejlepší umístění, dokud tělo fungovalo. Holt mi seklo, to se stane asi každému, kdo jde za hranu. Lukáš Kočař o tom nejspíše napíše knížku :-). Můj celkově osmý Ironman jsem nejen dokončil, ale hlavně jsem v něm závodil! To je důvod, proč to dělám a proč chci tělo i nadále trápit. Nechci závody jenom dokončovat, ale aktivně se podílet na jejich průběhu a bojovat. Klobouk dolů před výkonem Javiera Gomeze, který zde relativně suverénně zvítězil a příští rok bude startovat jak na OH v Tokiu, tak i na Ironman Hawaii. Tento double ještě nikdy nikdo neabsolvoval.

    Poslední závod sezóny je již minulostí a nyní nastává období odpočinku. Už jsem se na něj hóóódně těšil, sezóna byla dlouhá. Ve volném čase vymýšlím plány na nadcházející sezónu, přiberu 5 kilo, strávím více času s rodinou a kamarády. Konečně zase normální život ;-).

    Závěrem bych rád poděkoval nejen svým partnerům, bez kterých bych jen stěží mohl odtrénovat a odzávodit vše, co jsem měl v plánu. Jmenovitě LT-Projekt, Královéhradeckému kraji, městu Jičín, Tree of Life, Mizuno, YOGI, 2XU, MultiSport, Inkospor, Compressport, Seco group, Usušil & syn, Fly4you, Tejpy.cz, Oakley a Garmin. Ale především Karče, která se mnou celou tu dobu vydržela, byla mi vždy oporou, nejen na závodech a měla opravdu železnou trpělivost (brzké ranní vstávání, společné víkendy trávím tréninkem, odpoledne spím, vždyť to znáte :-)). Dále rodině, která za mnou vždy stojí, ať se rozhodnu pro jakoukoliv bejkárnu. Zbyškovi za neustálé udržení na pozitivní vlně a trenérské vedení. Paní Passerové za výdrž při pohledu na moji (ne)plaveckou techniku a časy. Nejbližším kamarádům za víkendové vyčištění hlavy a detoxikaci těla. Vám, kteří čtete tento článek a dáte mu like, koment nebo si z něj jenom něco odnesete. Všichni jste velkou motivací pro moje zlepšení.

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload