V úterý 30. 4. končím ve 13:00 v práci a okolo 16:00 již sedím v letadle směr Porto na moje historicky druhé Mistrovství světa v long distance triatlonu ITU, kategorie ELITE (premiéra proběhla v roce 2010). Kluky jsem nechal doma a můj support bude přítelkyně Karča. V Portu půjčíme auto, prchneme z Portugalska přes nedaleké hranice do Španělska a okolo 22:30 jsme v místě konajícího se mistrovství, městě Pontevedra.
Středa, čtvrtek a pátek jsou ve znamení závěrečných příprav na závod. Projíždím si trať cyklistiky, zkouším příjemně vychlazenou vodu v řece i bazénu, klušu po místních náplavkách, kontroluji vychytávky konkurence, shlédnu asi 6 dílů Vikingů, dospím spánkový deficit za poslední týden a sním jednu typicky španělskou pizzu (pěkně hnusná). Z oficialit briefing spojený s registrací, ukládání věcí do depa a předzávodní pasta party. Prostředí je odlišné od Španělska, na které jsem zvyklý z jižních částí země. Je to tu mnohem více zelené, relativně větrné a i když odpolední teploty se pohybují okolo příjemných 25°C, tak ráno je pravidelně pod 10°C.
Den závodu. Budíček oproti Ironmanu v příjemných 5:40. Snídaně na hotelu a jedeme do depa. Vše nachystáme, zkontrolujeme a rychle do tepla. Útočiště najdu v místní tělocvičně, kde je skrýš pro elitní atlety. V 7:02 se na oficiální web závodů dostává informace, že teplota vody (14,1°C) ani vzduchu (9,0°C) nesplňují ITU kritéria a plavání bude zkráceno z původních 3 km na 1,5 km a start posunut o 20 minut. Nevím, jestli mám být potěšen nebo zklamán, ale stejně s tím nic neudělám. 8:05 stojím na břehu řeky Lérez v zástupu 36 eliťáků z celého světa a čekám na vyvolání svého jména.
8:19 jsme všichni vyskládaní v řadě čelem proti proudu řeky a hledíme na první bójku. Jeden okruh, 750 m proti proudu a 750 m po proudu. 8:20 START. Bohužel díky mojí neprůbojnosti, zaspání a nesprinterským schopnostem ve vodě (i v jakémkoliv jiném sportu) se okamžitě propadám do druhé řady. Prvních pár desítek metrů klasický boj o přežití a poté začínáme plavat. Startovní pole se rychle natahuje a dělí na menší skupinky. Já jsem díky špatnému startu zůstal mimo hlavní dějství a vypadl z hlavní skupiny. Zbytek plavání se hrdě pohybuji v popředí poslední větší skupiny. Za mnou jsou již jenom plavci s hodnocením želva. Vodu opouštím na 24. místě a již nyní je ztráta na první závodníky okolo 4 minut.
Depo proletím a naskakuji na TREČKA s vírou posunu celkovým pořadím dopředu. Snad se nebude opakovat podobný scénář jako v Salou. Čekají nás 3 okruhy po cca 37 km s celkovým převýšením 1 850 m a ve velice pestrém prostředí a typicky španělskou atmosférou. Úvod je techničtějšího rázu s několika zatáčkami, kruháči a retardéry ve městě. Poté mizíme z města a první polovinu trati spíše stoupáme. V druhé polovině již mohu naplno podat svoje sjezdařské schopnosti odpovídající úrovni Franty Schovala nebo syna Tomáše Miky 😊. Naštěstí alespoň nefouká. Po prvních 20 km, kdy jsem více rozmrzal než závodil se dostávám do tempa a dokonce i já začínám stahovat ztrátu na odpadlíky z čelních pozic. V kopcích se rozhodně cítím více doma než na rovině a jede se mi dobře. Od druhého okruhu se již začínám prodírat i zástupy age-group závodníků a vše vygraduje ve 3. okruhu, kdy jedu nepřetržitě vlevo. Můj cyklistický čas se zastavuje na čase 3:06 a to stačí na 21. nejrychlejší čas. Ztráta na nejrychlejšího cyklistu 16 minut. Velká propast, ale konečně jsem i na kole závodil a posouval se startovním polem dopředu.
Nyní už jenom 4 okruhy běhu po 7,5 km. Střídají se šotolinové cesty v parku, asfalt podél řeky, tartan na atletickém stadionu i dlažba v historickém centru města s několikařadými zástupy fanoušků. Každý si tedy přijde na své, takže s chutí do toho a půl je hotovo. To byla i relativně pravda. Prvních 15 km zvládám v plánovaném tempu bez problémů. Občerstvovacích stanic je mnoho (5x za jeden okruh), už mi konečně není zima, přítelkyně fandí na trati s pokyny od trenéra Zbyška a většina závodníků vypadá hůř než já. Po 15 km však na mě přichází první (naštěstí i poslední) krizička a oba koutky se začínají stáčet dolů. Naštěstí všudypřítomní závodníci age-group, kteří mě po celou dobu spíše brzdí nyní odvádí skvělou práci. Zaháknu se za závodníka z Jihoafrické republiky a Brita, koukám jenom na jejich nohy a kopíruju krok. Kilometry naskakují a já se pomaličku přibližuji k nyní již opravdu vytouženému cíli. Na posledním kilometru hrdě poděkuji svým domestikům a natahuji krok. Chudáci, ještě je čeká 15 km… Cíl protínám v čase 5:35:18 na 20. místě.
Útok na TOP15 nevyšel, vylepšení mého maxima z roku 2010 (tehdy jsem dokončil na 17. místě) také ne, ale celkově jsem se po Salou posunul kupředu a z toho mám radost. Nezazdít plavání, tak to mohl být mnohem zajímavější závod. Je to ale Mistrovství světa a zde není nikdo slabý. Už nyní se těším na Ironman 70.3 St. Pölten, kde budu opět o krapítek více vepředu.
Pokud pomineme neskutečný výkon Lukáše Kočaře na terénním triatlonu, tak i zde si neurval ostudu. Sice dokončil až na 13. místě, ale byl schopen sjet 2 minut na čelní skupinu a poté dokonce odtáhnout 5 km špic na úplném čele závodu. Klobouček dolů!!! Jsem rád, že po Řehym, Filipovi Ospalém a Petru Vabrouškovi je tu konečně někdo další, kdo je schopen držet krok se světovou špičkou. V ženách se na start postavila Helča Kotopulu a i ona se vešla do TOP15, když brala 14. místo.
Nyní je na programu aktivní odpočinek v oblasti španělsko-portugalských hranic, příprava na svatbu nejlepšího kamaráda a kvalitní pomilování ženy.