Letos můj čtvrtý start na Českém poháru v dlouhém triatlonu se uskutečnil 25. 8. 2018. Závod PILMAN je již domácí klasikou na polovičních tratích Ironmana (1,9 – 93 – 21 km). Loni jsem zde skončil „nečekaně“ druhý s propastnou ztrátou na Lukáše Kočaře. Třetí doběhl Karel Zadák. První trojka se opět sešla na startu, takže bylo o konkurenci postaráno. Nechyběli ani klasici dlouhých tratí Lukáš Slatinský, Honza Wainer, Honza Oppolzer a další.
Ráno společně s kolegou Jirkou Keslem vstáváme a po D1 vyjíždíme z Prahy vstříc Žďáru nad Sázavou. Loňská horka rozhodně nehrozí, teplota je okolo 13°C. Moje jediné přání je: „Ať neprší a nepotykám si s asfaltem.“ Přijíždíme cca 2 hodiny před startem. Odprezentujeme, připravíme kola, lehce pojíme, uložíme věci do depa, probereme taktiku s trenérem Zbyškem Zemanem a vzhůru na rozplavání. Voda není tak brčálově zelená jako loni a dle hygieniků je dokonce pitná (raději jsem nezkoušel). Zhruba 5 minut před startem je první pětka favoritek a desítka favoritů vyvolána do první lajny (palec nahoru organizátorům). Pak už hlouček 200 závodníků netrpělivě očekává klakson, který v 11:00 startuje závod v Pilské nádrži. Před závodem jsem se cítil rozpačitě. Tělo bylo unavené a líné, ale to je můj klasický předzávodní projev u 90 % všech startů. V hlavě mám jedinou myšlenku: „Udržet na prvních 100 m Lukáše, pak už to půjde“.
Při plavání jsme absolvovali celkem 3 trojúhelníkové okruhy v neoprenech. Dobrá startovní pozice mě hned po výstřelu katapultuje do popředí. Po pravé ruce Lukáš a po levé Honza Hradecký. Žádná rvačka, žádné stahování ani sahání na nohy. Prvních 200 m absolvujeme společně a já se cítím „skvěle“. Po první bojce se vyrovnáme do vláčku a jedeme poslušně za sebou jako hejno kačen. Na druhé bojce provedu první fatální chybu. Neuvědomím si, že vláček vede Lukáš a začíná zvyšovat tempo. Já jsem v klidu na 3. pozici a nikam nespěchám. Říkám si: „Jen ať Honza plave, já mám jiného soupeře“. O 100 m později si uvědomím, že prchajícím závodníkem není Honza, ale Lukáš. V té chvíli je však beznadějně pryč a já plavu osamocen s Honzou. :( Postupně splaváváme závodníky o kolo a štafetáře. Začínám více kličkovat než plavat, ale to je pro všechny stejné a o zábavu je alespoň postaráno. V několika dalších minutách se nic nemění. Lukáš navyšuje svůj náskok na 35 vteřin a já vylézám s vody s nepatrnou ztrátou na Honzu. Za námi je díra 90 vteřin na další závodníky a Karel ztrácí 2 minuty.
Depa jsou ve většině případů mojí tajnou zbraní. Zde bohužel dělám hned několik dalších chyb. V přeběhu sice dobíhám Honzu, ale ve stanu nepochopitelně bojuji s nandaváním gumy s číslem a po naskočení na kolo se mi uvolní jedna tretra a padá na zem. Zastavuji, vracím se, nandávám tretru, znovu nasedám a jedu vstříc třem zvlněným okruhům po 31 km. Honzu sjíždím během několika prvních minut, ale hned od začátku cítím, že moje nohy nebudou šlapat v žádném kvapíku, ale závodem se proplouží jako partyman okolo 4:00 ráno. Do kopce není síla, po rovině nemohu chytit rytmus a z kopce se nechce šlapat… Drsný asfalt mě pěkně prodrncá a na komfortu moc nedodá. Po 20 km jsem dojet Karlem Zadákem. Ten na nic nečeká a ukazuje mi záda. Sympaticky s ním zkouším jet a věřím v podobný průběh jako na PalavaRace, ale ani ne po 2 km jsem mimo hru a pouštím se do osamocené jízdy. Lukáš vepředu upaluje jako o život, Karel má také velice slušný den a já odpočítávám každý kilometr cyklisticky. Za mnou jede se stále stejným rozestupem Honza Wainer, pronásledován Honzou Hradeckým, Lukášem Slatinským a Mírou Rybáčkem.
Do druhého depa přijíždím se ztrátou 12 minut na Lukáše a 7 minut na Karla. Slušná práce. :) Druhé depo konečně zvládám bez potíží, ale hned po výběhu zjišťuji, že jsem napsán na penalty desce a musím si odpykat trest. Dostal jsem 30 vteřin za odhození odpadku na trati. Nepoužiji taktiku Rudy Cogana a „nezjebu“ rozhodčí na tři doby. Zakroutím hlavou a odpykám si trest. Pro objasnění jsem si na občerstvovací stanici vzal ½ banánu. Hned jsem začal sundávat a vyhazovat slupku. Při stažení třetího dílku jsem již byl mimo zónu, kde je možno zahazovat odpadky. Pravda, nechtěl jsem jet 30 km se šlupkou v dresu ani zastavovat. Nejspíše toto byla jediná část trati, kde jsem letěl jak raketa a zóna mi tedy nestačila. Stejnou penalizaci úplně zbytečně dostali i jiní (Honza Wainer…). Pro příště musím být více pozorný a organizátoři by měli prodloužit zónu pro odhození odpadků nebo podávat banány oloupané.
Vybíhám vstříc třem 7 km okruhům. Nohy jsou naštěstí bez křečí a běh se jim zamlouvá více než cyklistika. 7 minutová ztráta na Karla je však velké sousto i pro mě. Občerstvovacích stanic je dostatek, ale prosím, PROČ ŘEDÍTE COLU S VODOU?!? Chci si ji dát kvůli sladké chuti a kaloriím. Vodou to akorát zabijete. Ani při běhu nemohu tělo vytočit do vyšších obrátek a tak přepínám na autopilota a bez větších problémů dobíhám do cíle. Díra přede mnou 6 minut, díra za mnou 6 minut. Není co řešit… Finišuji na 3. místě a tím si zajišťuji 2. místo v celkovém pořadí Českého poháru 2018. Závod suverénně ovládá (již potřetí v řadě) Lukáš Kočar.
Spousta drobných chyb mně znemožnila bojovat o přední příčky. Největší chybou však bylo velké tréninkové nasazení v posledních dnech, nedostatek regenerace, spánku, hodně práce a celkové podcenění závodu. Z chyb se poučím! Dalším závodem bude poslední závod ČP Klasik Duatlon Příbram. Poté již hurá na IM Hawaii.
Děkuji za podporu na trati všem fanouškům (i těm co sledovali z tepla svého domova), Zbyškovi Zemanovi, Michalu Navrátilovi a partnerům pro letošní sezónu.
