top of page

Českobrodská pečeť: Všechny stromy do nebe nerostou

Přemýšlel jsem, zda tento článek vůbec vypouštět, protože ono není moc o čem psát. Na druhou stranu je dobré zainformovat i o neúspěchu. Stane se to asi každému, takže se poučte z mých chyb.


Po Kbelské desítce, kde jsem si zaběhl svůj osobní rekord 32:36 min jsem byl při chuti. Věděl jsem, že to nebyl ideální závod a co nejdříve jsem chtěl prolomit hranici 32 minut. Hned další víkend se konaly Pečky, ale tou dobou jsem zdolával na skialpech Vysoké Tatry. Takže padla logická volba na hned další víkend 10 km v Českém Brodu. Trať rychlá, schovaná v údolí mezi stromy a s kvalitními běžci na startu. Navíc Český Brod je cca 50 minut jízdy autem od Jičína.


V neděli dopoledne tedy společně s Karčou přijíždíme do místa startu a já se zaregistruji v přilehlé budově atletického stadionu. Startovné opravdu symbolické za 100,-. Stadion využiji na rozklus a po nasypaní se přemístím do místa startu, který je necelý 1 km od registrace. Těsně před 10:30 se všichni shromažďujeme na silnici vedle rybníku Podviňák. Celkem se nás tu sešlo 122. K hlavním favoritům patřil téměř domácí Milan Janoušek (loňský vítěz), Michal Šmahel, Karel Splítek nebo Daniel Vejmelka, s kterým jsem finišoval v Kbelích. Moje pocity před startem byly hodně rozporuplné. Po návratu z Tater jsem byl celý týden dost mrtvý. Hodně práce, málo kvality v tréninku a ještě méně prostoru pro odpočinek. Tělo jasně naznačovalo, ale já nechtěl poslouchat… 2 dny před závodem jsem však hodně polevil a věřil ve vyležení formy.


První km je lehce z kopce a následně se 4 km lehoučce stoupá. Vše je po vedlejší asfaltové silnici směrem na Kostelec nad Černými lesy. Následuje otočka o 180° a běží se zpět. Hned od startu se držím v popředí za hlavními favority. Tempo vypadá rozumně a nikdo se nikam nehrne. 1km probíháme za 3:07 min. Vzhledem k tomu, že se běželo lehce z kopce, tak velice rozumně rozeběhnuto a jsem spokojen. Metu 2 km probíháme za 6:20 min, takže se „zpomalilo“ přesně do mého tempa. Plán 32 min = 3:12min/km. Chci pošetřit maximum sil na druhou polovinu závodu, takže se nikam neženu a jsem schovaný v čelní skupince. Mám dost energie a trochu bláhově zvažuji vystřídání kluků na špici. Zatím tahá Michal a Milanem. Vláček závodníků se slušně natáhl, ale vepředu nás je stále okolo šesti. Těsně před metou 3 km však přichází moje noční můra. Během pár metrů se vše mění a začínám být totálně hotovej. Tepy nejsou zdaleka tak vysoko, jak jsem očekával, ale tělo přestává fungovat. Chvíli s tím ještě bojuji, ale vím, že tento boj nemohu vyhrát. Být to 8-9 km, tak bych to nějak dotlačil, ale teď je cíl ještě opravdu daleko. Koordinace odchází, síla z nohou rychle mizí, dech se zrychluje. Dál už nedokáži bolesti vzdorovat a sahám po tom nejjednodušším řešení, a to je výrazné zpomalení o nějakých 20 vteřin/km. 3km probíhám v čase 9:34 min, ale vím, že závod v tuto chvíli pro mě skončil. Čelní skupinka se mi vzdaluje a postupně mě seká jeden závodník za druhým. S každým dalším závodníkem, který se dostane přede mě, jsem více a více demotivován. Přejít do chůze a jít zpět do cíle? Takové myšlenky jsem už dlouho neměl ☹. To ne, to není řešení. Zpomaluji do pro mě komfortního tempa 3:30-3:40 min/km a ukrajuji další metry. Mám o čem přemýšlet… Na poslední 2 km se mi ještě rozeběhnou nohy a zjišťuji příjemný poznatek, že tempo 3:20-3:25min/km je vlastně komfortní a nikterak výrazně mě nebolí. To už je však pozdě a je to jenom slabá záplata na zjizvenou duši. Nakonec cíl protnu za rovných 34:00 min na celkovém 10. místě. Na rozdíl od Kbel, kde jsem ihned po protnutí cíle padnul na zem a dalších 30 vteřin se tam válel, tady je průběh jiný. Jsem vlastně úplně v pohodě, ale tělo (hlava) mě dnes nepustily ☹. Pro závodníka horší pocit než prohra.


Pro vítězství si doběhl Michal Šmahel v čase 31:15, druhý dokončil Milan Janoušek 31:24 a bronz bral Karel Splítek 31:53. Podmínka byla ideální (10°C a bezvětří), konkurence pro moje účely optimální, trať rychlá, ale únavu člověk nepřetlačí. Možná jsem sem neměl jezdit, když jsem se necítil, ale chtěl jsem to alespoň zkusit. Při pokusech o překonání osobního maxima si musí vše sednout a chyby se neodpouští. Chtěl jsem vylepšit čas moc rychle i přes nepřízeň okolních/vnitřních podmínek a to nefunguje. Vše má svůj čas. Osobně mě více než čas mrzí „zlomení“ tímto závodem. Mám tedy rozhodně důvod se sem ještě vrátit a srovnat skóre. Zatím prohrávám 0:1. Byl to dobrý trénink, ale špatný závod. I takový je život sportovce, ale kdo nic nedělá, nic nezkazí… Vidíme se v Praze na půlmaratonu, kde to doufám bude úplně jiný příběh!

コメント


bottom of page