24.9. jsem byl v 9:27 operujícím lékařem v Mladé Boleslavi uschopněn k cyklistice. Zápěstní kůstka je srostlá a mohu ji vystavit plnému zatížení. Okamžitě jsem dal trenažer zpět do kouta a s úsměvem na tváři vyrazil konečně na kolo ven. Trénink je však něco jiného než závod a tyto kilometry mi aktuálně chybí. Proto jsem milerád využil hozenou rukavičku od Rudy Cogana na časovku družstev o délce 93 km. Ruda se nedostal do týmu Carla.Kupkolo.cz a tak si na protest vytvořil tým Carla.Kupkolo.cz B. Cíl byl jasný, porazit áčkový tým. Cogy neponechal nic náhodě a sehnal opravdové rakety. Hlavním motorem měl být Matěj Piták (2007), který po zdravotních problémech vynechal Mistrovství světa v silniční cyklistice a vyladil na týmovou časovku s námi J. Další turbo bylo na poslední chvíli zajištěno Sebastianem Vlčkem (1994). Místní vědí, co za dynamity má v nohách. Já byl spíše do počtu…
V ranních hodinách 29.9. se celkem 12 týmů schází na Lidickém náměstí ve fitku u Petra Kordíka, kde byla registrace a centrum závodu. Náš tým se ve finálním složení poprvé viděl zhruba 10 minut před startem, takže jsme byli perfektně sjeti a taktika byla bezchybně vyladěna (to ostatně ukázal samotný závěr závodu). Řídili jsme se heslem: „Hlavně klid, ono si to nějak sedne…“ Já osobně jsem to bral jako nezaplatitelný trénink na závodním stroji v nadzávodní intenzitě a perfektní test ostatního materiálu. Hlavně se nesmotat.
9:21 startujeme. Úvodní vymotání z města si vzal na starost Séba a při nájezdu na hlavní silnici číslo 32 se již na špici usadil Matěj. Hned za ním jsem byl já. Během pár kilometrů jsem pochopil, že největším oříškem bude, jak se poskládat za papírového střízlíka, který je ještě menší než já. Měl jsem pocit, že na mě za všech stran fouká a musím jet vyšší watty než Matěj na špici. Klasicky přepálený úvod mě dost vyděsil a jenom jsem doufal, že se zpomalí, protože toto tempo rozhodně 2 hodiny nevydržím. Úvod byl i v háku přes moje FTP. Když se na mě dostala řada, tak jsem si odkroutil svých 30 vteřin slávy (Matěj jel cca 5 minut) a hned jsem šel dozadu. Zbytek sil jsem investoval do zachycení vlaku, který po nástupy Séby na špic rozhodně nezpomalil. Cogy asertivně naznačil, že vůbec nebude střídat a bude rád za udržení skupiny. Jičiněves – Pševes – Kopidlno – Nouzov jedeme opravdu bomby a já neměl ani prostor se napít. Při sjezdu z hlavní na Dymokury se alespoň trochu polevilo a já do sebe mimo pití nasoukám i první gel. Matěj se Sébou jedou na špici nesmysl. Já se tam jenom rychle protáčím a Cogy hrdě drží zadní pozice. Do otočky na kruháči v Poděbradech stihneme předjet 3 týmy startující před námi. Startovalo se po 3 minutách. Tempo je již rozumnější a já začínám věřit v dokončení s touto skupinou. Prvních 46,5 km zvládáme jen těsně nad 60 minut. Rozjeté to máme opravdu slušně, ale vítr byl zatím naším přítelem. Za kruháčem se na povel Séby všichni najíme a napijeme. Po nějakých 20 volnějších vteřinách opět zaleháme a držíme ověřenou formaci. Nic se nemění, pouze Matěj se Sébou jsou již kratší dobu na čele, ale stále je to v řádu minut. Vítr se otočil a nyní je více proti. Stejně jako cestou sem se promotáme přes vesničky Budiměřice – Netřebice – Čineves než vyjedeme na hlavní. Zde dávám poslední plánovaný gel a i já pociťuji, že se tempo výrazně ponížilo. Konečně se mi začíná jet rozumně a hvězdičky s andělíčky, které jsem spatřoval prvních 30 minut, již nevidím. Týmům před námi se však i nadále přibližujeme a evidentně jsou na tom se silami podobně. Kopidlno ještě projedeme slušně, ale ve vesničce Bartoušov již začíná Séba sténat. Dokonce nás předjíždí tým KCL & Ironman, který jsme cestou na otočku předletěli. Kluci lépe rozvrhli síly. Čím déle jedu, tím se mi jede lépe, a tak trochu protahuji svoje špice, ale stále to je desetina Matěje. Závěrečné a vlastně první řádné stoupání v Jičiněvsi naznačuje, že je Séba totálně prázdnej. Držitel většiny KOMů na Jičínsku má problémy. Jeho nesmrtelné špice si vybírají daň. Všichni zpomalujeme a snažíme se ho slovně podporovat, ale kde nic není, ani smrt nebere. Vyjedeme nahoru a Cogy jako vrchní týmový taktik vycítí moment na únik. To se mu po 88 km v háku podařilo a rozdrbe celou skupinu… Ve skupině od té chvíle zavládla anarchie. Cogy v úniku, Séba prošitej na konci, Matěj nechápe co se děje a já se motám uprostřed na území nikoho. Nakonec se všichni uklidníme a společně dojedeme, ale tempo hodně poklesne. Zmatek nás stál cenné vteřiny, možná i minuty. Cíl na Lidickém náměstí v Jičíně všichni čtyři protneme v čase 2:11:01 hod. Všichni toho máme plné kecky (tretry).
Takto to mělo vypadat, realita v závěru byla spíše na druhém obrázku
V cíli proběhne klasická hádačka s Rudou, ale nakonec se tomu všichni zasmějeme a zakroutíme hlavou. Ruda je prostě Ruda! Matěj se Sébou předvedli neskutečný výkon a cílový čas je především jejich zásluhou. Super byl i support v podobě dodávky s Ivošem Pitákem, který nám zajistil hladký průjezd zatáček ve vesnicích, takže se nemuselo výrazněji zpomalovat. Nakonec nám s tímto časem patřilo druhé místo za suverénní trojicí Lawi Stars – GIANT ve složení Tomáš Kotrlík, Václav Nežerka a Jiří Šorm. Borci nám naložili téměř 10 minut, takže vlastně nebylo co řešit. Třetí skončil již zmíněný tým KCL & Ironman.
Po závodě jsem se šel s Rudou vyklusat a vše vstřebat. Potom na nás čekala hostina ve fitku spojená s vyhlášením vítězů. Tento závod byl i posledním měřeným tréninkem Jičínské cykloligy 2024, která letos čítala celkem 20 závodů napříč MTB, časovkami nebo závody s hromadným startem. Já jsem rád, že jsem se dostal do cíle celý a ověřil si, že tělo je po zdravotní stránce OK. Byl to silný zážitek a děkuji všem členům týmu. Nyní je přede mnou již finální příprava na neplánovaný vrchol druhé poloviny sezóny WINTERMANA.
Comments